Vydání 12/2018

[19] Dle § 4 odst. 1 písm. e) zákona o znalcích lze jmenovat znalcem toho, kdo mimo jiné „“. Ustanovení § 26 téhož zákona pak stanoví, že „“. Dle § 5 téhož zákona pak „“.

[20] Čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky stanoví, že „“.

[21] Specifické odborné podmínky pro jmenování znalcem a tlumočníkem byly nejprve zaslány předsedům všech krajských soudů jako příloha interního pokynu náměstka ministra spravedlnosti ze dne 12. 12. 2011, čj. 359/2011-OD-ZN/11, s účinností od 1. 5. 2012 pak byly tyto podmínky přílohou Ministerstva spravedlnosti ze dne 30. 4. 2012, čj. 90/2012-OSD-ZN. Dle těchto podmínek se „“. Aktuálně účinné Odborné podmínky pro jmenování znalcem jsou pak stanoveny přílohou č. 10 k Instrukci Ministerstva spravedlnosti č. 8/2017 ze dne 23. 11. 2017, čj. MSP-26/2017-OJD-ORG/32, o správním řízení ve věcech znalců a tlumočníků a o některých dalších otázkách, přičemž jsou uvedeny na webových stránkách www.justice.cz (dále jen „instrukce ministerstva“).

[22] Neurčitý právní pojem dle názoru Nejvyššího správního soudu vyjádřeného v opakovaně citovaném rozsudku ze dne 19. 7. 2004, čj. 5 Azs 105/2004-72, č. 375/2004 Sb. NSS, nelze „ […] “ Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, čj. 10 As 252/2015-77, „“. Vymezení rozdílu mezi přezkumem správního uvážení a přezkumem a aplikace neurčitého právního pojmu se zabýval Nejvyšší správní soud v usnesení svého rozšířeného senátu ze dne 22. 4. 2014, čj. 8 As 37/2011-154, č. 3073/2014 Sb. NSS, kde vyslovil, že „“. V rozsudku ze dne 17. 1. 2017, čj. 5 Afs 99/2016-28, č. 3531/2017 Sb. NSS, pak Nejvyšší správní soud konstatoval, že „“.

[23] K principu ustálené správní praxe pak lze poukázat např. na rozsudek ze dne 31. 5. 2010, čj. 2 Ans 1/2009-71, č. 2114/2010 Sb. NSS, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil, že „“. V rozsudku ze dne 23. 8. 2007, čj. 7 Afs 45/2007-251, č. 1383/2007 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud konstatoval, že „“ Tato myšlenka byla podrobněji rozpracována v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, čj. 6 Ads 88/2006-132, č. 1915/2009 Sb. NSS). Rozšířený senát zde uvedl, že „ [...]. [...]. .“ Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2010, čj. 2 Ans 1/2009-71, je tedy správní praxe zakládající legitimní očekávání „“

[24] Dále je třeba zmínit rozsudek ze dne 16. 8. 2010, čj. 2 Afs 53/2010-63, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že „.“ Povahou metodických pokynů a závazností správní praxe správních orgánů se Nejvyšší správní soud „“ V rozsudku ze dne 29. května 2014, čj. 4 Azs 92/2014-21, Nejvyšší správní soud shrnul, že „.“ Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. září 2015, čj. 9 Afs 310/2014-36, „[]“. V rozsudku ze dne 28. 4. 2005, čj. 2 Ans 1/2005-55, č. 605/2005 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud konstatoval, že „ […] “

[25] Nejvyšší správní soud považuje za vhodné odkázat taktéž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1902/2013, dle nějž „“

[26] K povaze nároku na jmenování znalcem se pak konečně vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 2245/10, ve kterém vyslovil, že „ […] .“ Ústavní soud se ztotožnil s právním výkladem podaným k této problematice Nejvyšším správním soudem v rozhodnutí ze dne 4. 2. 2004, čj. 6 A 57/2002-61, č. 188/2004 Sb. NSS, dle nějž „“.

[27] Stěžovatel v námitkách blíže rozvedených v bodech 7–9 této kasační stížnosti tvrdí, že u každého, kdo žádá o jmenování znalcem, je třeba individuálně zkoumat splnění podmínek „“, přičemž toto posouzení je svěřeno výhradně tomu, kdo je o jmenování znalce oprávněn rozhodnout (zde předsedovi krajského soudu), přičemž však za současné správní praxe do tohoto jeho práva nezákonně zasahuje ministerstva stanovující obecné odborné požadavky pro všechny žadatele o funkci znalce. Nejvyšší správní soud s odkazem na svou výše citovanou judikaturu dává stěžovateli za pravdu obecně v tom, že neurčité právní pojmy není možné a ani účelné předem obsahově příliš přesně vymezit a jejich aplikace proto závisí na odborném posouzení v každém individuálním případě, pročež tedy správní orgány v každé jednotlivé věci musí vždy obecně vymezit a vyložit daný neurčitý právní pojem, a poté pod něj subsumovat příslušný skutkový stav. Vztaženo na nyní projednávaný případ, je to právě předseda soudu, který má individuálně vyložit obsah neurčitého pojmu „“, přičemž této své povinnosti se nemůže zbavit pouhým odkazem na instrukci ministerstva, případné její automatické, obecné a nekritické převzetí, neboť ta, jakkoli představuje pokyn nadřízeného správního orgánu, není pro něj za všech okolností bezvýhradně závazná a především jej nezbavuje povinnosti individuálního posouzení věci. Toto však netvrdí ani krajský soud, který v napadeném rozsudku uvedl, že „“ Dokonce i žalovaný k podmínkám pro jmenování znalců uvedeným na jeho webových stránkách ve svém vyjádření uvedl, že „“ Není tedy vlastně fakticky sporné, a Nejvyšší správní soud se s tímto ztotožňuje, že předmětná ministerstva obsahující Odborné podmínky pro jmenování znalcem je aktem pouze metodické a návodné povahy, který, přestože nastiňuje a sjednocuje standard a praxi v oblasti podmínek kladených na znalce, nezasahuje přímo do rozhodovací činnosti předsedů soudů. Obecně vzato by postup v souladu s instrukcí vedl ke vzniku správní praxe, ale ani ta by předsedy krajských soudů nezbavovala povinnosti neurčitých pojmů a individuálního odůvodnění, neboť výjimečně je ve specifických případech možné se od ní v konkrétní věci odchýlit. V tomto kontextu je třeba uvést, že z formulace užité náměstkem ministra spravedlnosti v pokynu ze dne 12. 12. 2011, čj. 359/2011-OD-ZN/11, na nějž odkazoval stěžovatel, kde se uvádí „“ nevyplývá bezvýhradná vázanost předsedů krajských soudů těmito podmínkami, neboť „“ neznamená nekritické přejímání. Metodická je z povahy věci nadřízeným orgánem vytvářena proto, aby byla podřízenými správními orgány uplatňována, neboť to je jejím smyslem a účelem, nelze z toho však automaticky dovodit závaznost pro všechna konkrétní správní řízení. Naopak je však stěžovateli třeba přisvědčit, že formulace uvedená na webových stránkách Krajského soudu v Brně, jíž argumentoval v žalobě, totiž že „“, je zavádějící a zkreslující, neboť takové jazykové vyjádření nepřipouští alternativu odchýlení se od těchto podmínek stanovených pouhou přílohou interní ministerstva.

[28] Stěžejní otázkou tedy bylo rozhodnout, zdali v případě stěžovatele byl dostatečně posouzen a řádně odůvodněn požadavek na vysokoškolské vzdělání, který je obsažen v instrukci ministerstva a kterého se přidržel předseda soudu. Nejvyšší správní soud předně uvádí, že nelze akceptovat názor uvedený v rozhodnutí I. stupně popisující současnou správní praxi, totiž že „ [vysokoškolského] “, neboť právě takovéto výroky podporují názor stěžovatele, že ministerstva je aplikována na všechny případy bez výjimky, čili bez individuálního posouzení situace a postavení žadatele, pročež by se již nejednalo o výklad neurčitého pojmu „“ v každém jednotlivém správním řízení, nýbrž o závazné stanovení nároků na žadatele o funkci znalce vnitřním předpisem žalovaného, přičemž takováto správní praxe by byla nezákonná. Stejně tak nelze souhlasit ani s názorem krajského soudu vyjádřeným v napadeném rozsudku, že „“ Obecně lze totiž z § 4 odst. 1 písm. e) zákona o znalcích dovodit pouze to, že znalec musí mít potřebné znalosti a zkušenosti v oboru, v němž má znalecky působit. Musí tedy splňovat podmínky teoretické i praktické, přičemž ze samotné podstaty znaleckého působení plyne, že by to mělo být na úrovni přesahující běžnou úroveň osob v daném oboru působících. Teoretické znalosti lze nabýt absolvováním určitého obecně uznávaného vzdělání, ať již jde o vysokou školu či jiný způsob nabytí teoretických znalostí na požadované úrovni. Není ani vyloučeno, aby při nedostatku teoretického vzdělání žadatel prokázal, že požadovanými znalostmi disponuje. Nejvyšší správní soud proto musí konstatovat, že jakkoli je obecně požadavek na absolvování vysokoškolského vzdělání u žadatelů o funkci znalce uvedený v instrukci ministerstva pochopitelný, rozumný a důvodný, nelze bez dalšího říci, že za žádných specifických okolností nelze „“ získat jinak než vysokoškolským vzděláním a že v případě žádného z oborů a odvětví znalecké činnosti nemůže žádná, jakkoliv dlouhá, kvalifikovaná a odborná praxe nahradit tento instrukcí stanovený požadavek na nejvyšší dosažené vzdělání. Takový názor je nesprávný, neboť vylučuje zohlednění konkrétních skutkových okolností jednotlivých případů, přičemž je třeba mít stále na paměti, že požadavek vysokoškolského vzdělání není stanoven obecně závazným právním předpisem (zákonem či vyhláškou), nýbrž pouze instrukcí ministerstva metodicky sjednocující interpretaci neurčitých právních pojmů, jejichž podstatou a smyslem je, že jsou vykládány pružně v závislosti na okolnostech případu. Šíře oborů znalecké činnosti a povaha odborné praxe, jež žadateli dá takové zkušenosti a znalosti, které i bez absolvování vysokoškolského vzdělání spolehlivě a bez pochybností prokážou potřebný standard znalostí oboru, nebude pravděpodobně příliš široká. Přesto se nelze dopouštět tak kategorických soudů neposkytujících těmto výjimečným případům žádný prostor. Nelze také přehlédnout skutečnost, že je to žadatel, kdo splnění podmínek prokazuje; tedy je tím, kdo tvrdí, že má potřebné teoretické i praktické znalosti, a nabízí, jakým způsobem své tvrzení může doložit.

[29] Rozhodnutí I. stupně ve svém odůvodnění uvádí, že „ […]“ a následuje vykopírování tabulky s požadavky na vzdělání a praxi z přílohy ministerstva. Kdyby zůstalo bez dalšího pouze u automatického převzetí požadavků formulovaných žalovaným v instrukci ministerstva, mohlo by se skutečně jednat o nepřezkoumatelné rozhodnutí. Předseda soudu ovšem dále v rozhodnutí popsal povahu a charakter těchto kvalifikačních předpokladů, především pak uvedl, byť poněkud obecně, z jakých důvodů vyžaduje od stěžovatele dosažení vysokoškolského vzdělání, jaké hodnoty tento požadavek chrání a za jakým účelem je vyžadován, taktéž předseda soudu individuálně posoudil stěžovatelem tvrzené vzdělání a praxi, přičemž konstatoval, proč je nepovažuje za dostatečné. Předseda soudu tedy, usměrněn instrukcí ministerstva, sice vyšel z jejích požadavků, avšak tyto nároky kladené na žadatele zdůvodnil, zároveň posoudil, zdali stěžovatelem uváděné vzdělání a praxe přece jen nejsou dostatečnou zárukou „“, a dospěl k závěru, že nikoliv. Za situace, kdy stěžovatel ke své žádosti o jmenování znalcem přiložil pouze „“ ze dne 7. 11. 2013 vydané vedoucím Odboru hospodářské kriminality Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, dále „“ ze dne 5. 5. 2004 vydané Komorou daňových poradců a „“ za roky 2008–2012, na výzvu soudu pak ještě „“, ovšem nedoložil ani odborné středoškolské vzdělání, natož praxi způsobilou nahradit absolvování vysoké školy, ztotožňuje se Nejvyšší správní soud s názorem předsedy soudu, že tyto stěžovatelem předložené důkazní prostředky neprokazují, že by stěžovatel disponoval tak vysoce odbornou a kvalifikovanou praxí, aby vůči němu nebyl uplatněn jinak správní praxí přijímaný požadavek vysokoškolského vzdělání.

[30] Posouzení této právní otázky krajským soudem bylo velmi strohé a kusé, přesto však přezkoumatelné. Nejvyšší správní soud sice korigoval dílčí závěr krajského soudu ohledně vztahu vzdělání a praxe, nicméně jako celek je kasační námitka stěžovatele nedůvodná.

[31] Stěžovatel dále v kasační námitce rozvedené v bodě 10 tohoto rozhodnutí namítá, že absolvování tzv. znaleckého minima je povinnost, která nebyla založena zákonem, na jeho základě ani v rámci zákonného zmocnění. Tento kurz nelze dle stěžovatele označit za speciální výuku pro znaleckou činnost, a proto není možné bez dalšího požadovat jeho absolvování jako jednu z podmínek pro jmenování znalcem. Nejvyšší správní soud předně uvádí, že stěžovatel námitku ohledně povinnosti absolvovat tzv. znalecké minimum v žalobě výslovně nepředkládá. Soud však má za to, že by ji bylo možné podřadit pod obecnou argumentaci stěžovatele, jíž brojí proti všem konkrétním podmínkám či kvalifikačním požadavkům na funkci znalce, které vycházejí z ministerstva nebo zavedené správní praxe. S ohledem na skutečnost, že povinnost absolvovat tento kurz vychází právě ze správní praxe založené instrukcí ministerstva, Nejvyšší správní soud neaplikoval § 104 odst. 4 s. ř. s., který brání vznesení nových námitek, jež nebyly uplatněny v řízení před krajským soudem, ač tak mohlo být učiněno, a kasační námitku vypořádal.

[32] Dle § 4 odst. 1 písm. e) zákona o znalcích lze jmenovat znalcem toho, kdo mimo jiné „“. Existují obory znalecké činnosti, pro které bylo zřízeno specializované čtyřsemestrální studium soudního znalectví. Správní praxe na základě ministerstva však dovodila, že i znalci v oborech, pro něž není zřízena výše uvedená výuka, mají mít alespoň minimální základy problematiky vyhotovování znaleckých posudků, jejich vyúčtování a s tím související právní úpravy. Nejvyšší správní soud konstatuje, že zájem na tom, aby znalci měli krom specializovaných znalostí oboru, pro nějž budou jmenováni, též patřičné obecné informace o postavení, právech a povinnostech, odpovědnosti a významu funkce, již budou vykonávat, je rozumný a legitimní. To ovšem neznamená, že by kurzy, jimiž jsou tyto znalosti získávány, byly na úrovni speciální výuky předpokládané citovaným ustanovením. Jsou součástí odbornosti umožňující vykonávat znaleckou činnost; ostatně krajský soud v napadeném rozsudku nedostatek absolvování kurzu na roveň nedostatku absolvování speciální výuky nestavěl.

[33] Zároveň je však dle Nejvyššího správního soudu nutné konstatovat, ve shodě s výše uvedeným k požadavku vysokoškolského vzdělání, že je třeba obdobně připustit výjimečné situace, kdy žadatel o funkci znalce bezpečně prokáže získání znalostí, jež jsou předmětem tohoto znaleckého minima, i na základě jiných skutečností než absolvováním předmětného kurzu. Za této situace by trvání na absolvování tzv. znaleckého minima bylo nesmyslným formalismem, neboť účelem tohoto požadavku je nikoliv absolvovat právě tento kurz, nýbrž mít potřebné znalosti k výkonu specifické činnost znalce, a to právě minimálně v rozsahu předmětného kurzu. V nyní projednávané věci je však třeba říci, že stěžovatel pouze brojil proti povinnosti doložit absolvování tzv. znaleckého minima, netvrdí však žádnou jinou skutečnost, na základě níž by mohl prokázat, že specifickými znalostmi potřebnými obecně k výkonu pozice znalce disponuje. Kasační námitka stěžovatele je proto nedůvodná.

[34] V kasační námitce rozvedené v bodě 11 tohoto rozhodnutí stěžovatel taktéž brojí proti tomu, že není zajištěna jednotná správní praxe a rovný přístup k funkci znalce, když mezi znalci jsou i osoby, které nemají vysokoškolský titul. Stěžovatel namítá, že žalovaný ani krajský soud se s touto námitkou dostatečně nevypořádali, neboť žalovaný tvrdil, že existují obory, kde není možné získat vysokoškolské vzdělání, avšak stěžovatel argumentoval obory, o něž sám žádal, čili těmi, které akreditované vysokoškolské vzdělání mají. Je sice pravdou, že stěžovatel v žalobě pouze tvrdí procentuální poměr znalců s vysokoškolským titulem a bez něj, avšak tato svá tvrzení nikterak nedokládá, přesto však Nejvyšší správní soud musí konstatovat, že krajský soud se touto námitkou stěžovatele v napadeném rozsudku nevypořádal. I když stěžovatel výslovně nenamítal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, Nejvyšší správní soud se touto otázkou musel zabývat podle § 109 odst. 4 s. ř. s., přičemž však dospěl k závěru, že postup krajského soudu, který tuto dílčí námitku nevypořádal, nezpůsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů, neboť z kontextu rozhodnutí plynou důvody v tomto konkrétním případě požadovat po stěžovateli doložení absolvování vysokoškolského vzdělání, a to na základě zavedené správní praxe, z níž nebylo v nyní projednávané věci třeba vybočit. Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2008, čj. 7 Afs 212/2006-76, zdůraznil, že „.“ Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, č. 26/2008 Sb. ÚS, platí, že „.“ Nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, č. 225/2008 Sb. ÚS, pak uvádí, že „. Nejvyšší správní soud tedy ve světle výše citované judikatury shledal napadený rozsudek krajského soudu i přes tento nedostatek odůvodnění přezkoumatelným.

[35] Stěžovatel až ke kasační stížnosti doplnil přílohy, jimiž prokazuje, že ke dni 7. 3. 2018 bylo z 231 znalců uvedených v seznamu znalců pro obor Ekonomika–účetní evidence 17 znalců bez vysokoškolského vzdělání. Stěžovatel tvrdí, že ze Seznamu znalců pod Krajským soudem v Plzni ke dni 20. 8. 2014 je prokazatelné, že znalci pro Západočeský kraj bez vysokoškolského titulu byli v seznamu znalců již v roce 2014. Tuto skutečnost však nikdo nepopírá, naopak žalovaný uvedl, že „ekonomika, odvětví účetní evidencedaně“. Nejvyšší správní soud uvádí, že nejednotná správní praxe by dle jeho názoru naopak mohla být spatřována v tom, kdyby ke jmenování znalců bez vysokoškolského vzdělání v jiných než výjimečných a odůvodněných případech docházelo po vydání předmětné ministerstva. Argumentovat však skutečností, že za minulého režimu, v době zcela odlišných společenských a vzdělanostních poměrů, byli jmenováni znalci bez vysokoškolského vzdělání, považuje Nejvyšší správní soud za irelevantní. Se zvyšující se formální vzdělaností národa je rozumné a prozíravé, že se nároky na zkušenosti a znalosti osob vykonávajících znaleckou činnost neustále zvyšují, neboť formální vysokoškolské vzdělání se v dnešní době stává samozřejmým standardem pro výkon celé řady profesí. Kdyby správní praxe postupovala dle teze stěžovatele, totiž že byli-li jednou jmenováni znalci bez vysokoškolského vzdělání, nelze nikdy začít toto vzdělání vyžadovat jako standard pro nově jmenované znalce, nemohlo by se znalectví jako vysoce odborná a specializovaná činnost nikdy nikam posunout. Navíc, dle vyjádření žalovaného, byl „“, z uvedeného je tedy naopak zřejmé, že správní praxe byla v této otázce již v době rozhodování předsedy soudu o žádosti stěžovatele velmi jednotná a ustálená. Nejvyšší správní soud pro výše uvedené považuje kasační námitku stěžovatele za nedůvodnou.