Vydání 11/2016

Celní úřad pro Olomoucký kraj (celní úřad) rozhodnutím ze dne 28. 3. 2014 potvrdil platnost rozhodnutí o registraci a rozhodnutí o povolení místa značení lihu, obě vydané Celním ředitelstvím Olomouc, a zároveň stanovil rozsah a způsob vybavenosti sledovacím zařízením podle § 22 zákona o povinném značení lihu a technické parametry tohoto kamerového systému. Mezi nimi mimo jiné uvedl archivaci obrazového záznamu po dobu 35 dnů na videoserveru, který má být součástí kamerového systému připojeného na internet. Rozhodnutí žalobkyni dále ukládalo zajistit přístup celního úřadu přes internet k videoserveru umožňujícímu také prohlížení historických záznamů, umožnit správci daně zajistit videoserver proti neoprávněné manipulaci přiložením celních závěr či jiným vhodným způsobem a zajistit ochranu tohoto zabezpečení. Odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný svým rozhodnutím ze dne 9. 9. 2014 zamítl a rozhodnutí celního úřadu potvrdil.

Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Ostravě. V ní namítala, že podle čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod „nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“. Zásada zákonnosti je vyjádřena i v § 5 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu. Výše uvedené povinnosti jdou nad rámec zákona, neboť § 22 zákona o povinném značení lihu stanoví účel sledovacího zařízení v daňových skladech jednoznačně, a sice kamerový systém má umožnit „správci daně sledovat dálkovým a nepřetržitým způsobem, že osoba povinná značit líh stáčí nebo značí líh v souladu s právními předpisy“. Žalobkyně se domnívala, že povinnost archivace obrazového záznamu ze sledovacích míst na videoserveru a povinnost zpřístupnit archivovaný materiál je překročením možnosti dané správnímu orgánu v § 23 odst. 2 písm. c) citovaného zákona.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že stanovení konkrétního rozsahu a způsobu vybavenosti sledovacím zařízením podle § 23 odst. 2 písm. c) zákona o povinném značení lihu má být výsledkem správního uvážení správce daně. Povinnost archivace a zpřístupnění záznamů jsou určeny k tomu, aby mohl být naplněn účel zákona o povinném značení lihu v případě, že bude v průběhu sledování docházet ke snížení kvality přenášeného obrazu nebo k výpadkům spojení. Žalovaný se tak nedomnívá, že by stanovením těchto povinností celní orgány překročily zákonem dané meze. Sama žalobkyně uvedla, že je vybavena záznamovým zařízením, přičemž navrhla, že přenos dat ze záznamu bude pro velkou náročnost přenosu dat zajištěn na nosičích dat Celní správy ČR. Žalobkyně tedy takovým zařízením disponovala.

To žalobkyně při ústním jednání u soudu označila za zkreslování údajů, neboť sice měla zdroj archivace dat, ale pouze na 7 dní. Celní úřad však v rozhodnutí stanovil parametry kapacitně na 35 dní archivace.

Na to žalovaný uvedl, že původních 7 dnů vyhodnotil celní úřad jako nedostačující, a proto stanovil dobu delší.

Krajský soud v Ostravě rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.