Značení lihovin: registrace osoby povinné značit líh; kamerový systém; rozsah a způsob sledování
k § 22 a § 23 odst. 2 písm. c) zákona č. 307/2013 Sb., o povinném značení lihu, ve znění zákona č. 331/2014 Sb.
Rozsah a způsob vybavenosti sledovacím zařízením dle § 23 odst. 2 písm. c) zákona č. 307/2013 Sb., o povinném značení lihu, může být stanoven pouze v rámci vymezení cíle sledování ve smyslu § 22 zákona o povinném značení lihu ve znění účinném do 31. 12. 2014. Tímto cílem je sledování osoby povinné značit líh při stáčení lihu či jeho značení dálkovým a nepřetržitým přístupem.
(Podle rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 13. 6. 2016, čj. 65 A 4/2015-41)
Věc:
Společnost s ručením omezeným KD TRANSPORT, mezinárodní zasilatelství, proti Generálnímu ředitelství cel o registraci osoby povinné značit líh.
Celní úřad pro Olomoucký kraj (celní úřad) rozhodnutím ze dne 28. 3. 2014 potvrdil platnost rozhodnutí o registraci a rozhodnutí o povolení místa značení lihu, obě vydané Celním ředitelstvím Olomouc, a zároveň stanovil rozsah a způsob vybavenosti sledovacím zařízením podle § 22 zákona o povinném značení lihu a technické parametry tohoto kamerového systému. Mezi nimi mimo jiné uvedl archivaci obrazového záznamu po dobu 35 dnů na videoserveru, který má být součástí kamerového systému připojeného na internet. Rozhodnutí žalobkyni dále ukládalo zajistit přístup celního úřadu přes internet k videoserveru umožňujícímu také prohlížení historických záznamů, umožnit správci daně zajistit videoserver proti neoprávněné manipulaci přiložením celních závěr či jiným vhodným způsobem a zajistit ochranu tohoto zabezpečení. Odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný svým rozhodnutím ze dne 9. 9. 2014 zamítl a rozhodnutí celního úřadu potvrdil.
Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Ostravě. V ní namítala, že podle čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod „nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“. Zásada zákonnosti je vyjádřena i v § 5 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu. Výše uvedené povinnosti jdou nad rámec zákona, neboť § 22 zákona o povinném značení lihu stanoví účel sledovacího zařízení v daňových skladech jednoznačně, a sice kamerový systém má umožnit „správci daně sledovat dálkovým a nepřetržitým způsobem, že osoba povinná značit líh stáčí nebo značí líh v souladu s právními předpisy“. Žalobkyně se domnívala, že povinnost archivace obrazového záznamu ze sledovacích míst na videoserveru a povinnost zpřístupnit archivovaný materiál je překročením možnosti dané správnímu orgánu v § 23 odst. 2 písm. c) citovaného zákona.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že stanovení konkrétního rozsahu a způsobu vybavenosti sledovacím zařízením podle § 23 odst. 2 písm. c) zákona o povinném značení lihu má být výsledkem správního uvážení správce daně. Povinnost archivace a zpřístupnění záznamů jsou určeny k tomu, aby mohl být naplněn účel zákona o povinném značení lihu v případě, že bude v průběhu sledování docházet ke snížení kvality přenášeného obrazu nebo k výpadkům spojení. Žalovaný se tak nedomnívá, že by stanovením těchto povinností celní orgány překročily zákonem dané meze. Sama žalobkyně uvedla, že je vybavena záznamovým zařízením, přičemž navrhla, že přenos dat ze záznamu bude pro velkou náročnost přenosu dat zajištěn na nosičích dat Celní správy ČR. Žalobkyně tedy takovým zařízením disponovala.
To žalobkyně při ústním jednání u soudu označila za zkreslování údajů, neboť sice měla zdroj archivace dat, ale pouze na 7 dní. Celní úřad však v rozhodnutí stanovil parametry kapacitně na 35 dní archivace.
Na to žalovaný uvedl, že původních 7 dnů vyhodnotil celní úřad jako nedostačující, a proto stanovil dobu delší.
Krajský soud v Ostravě rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(...) Předmětem sporu mezi účastníky je právní otázka, výklad § 23 odst. 2 písm. c) a § 22 zákona o povinném značení lihu, a sice co vše je možné stanovit v rozhodnutí o registraci osoby povinné značit líh ohledně vybavenosti sledovacím zařízením.
Ustanovení § 22 zákona o povinném značení lihu stanoví, že „vybaveností sledovacím zařízením se rozumí vybavení kamerovým systémem, který umožňuje správci daně sledovat místo značení dálkovým a nepřetržitým způsobem“. Jak je uvedeno v důvodové zprávě k zákonu o povinném značení lihu, cílem zavedení kamerového systému v prostorách, v nichž dochází ke stáčení nebo značení lihu, je možnost kontrolovat tyto prostory, „aniž by musel být v těchto prostorách zaveden stálý daňový dohled celního úřadu“. Krajský soud tak dospěl k závěru, že rozsah a způsob vybavenosti takovým zařízením může být stanoven pouze v rámci vymezení cíle sledování, tedy aby daným kamerovým systémem mohlo být předmětné místo sledováno dálkově a nepřetržitě. Pokud tedy správní orgán uložil žalobkyni povinnost archivace a zpřístupnění historických záznamů, je taková povinnost již nad rámec rozsahu vybavenosti stanoveného zákonem, resp. zákonem umožňovaného.
Tento závěr dle krajského soudu podporuje i následná novela zákona o povinném značení lihu č. 331/2014 Sb., účinná od 1. 1. 2015, když v jejím rámci došlo i k novelizaci § 22 zákona o povinném značení lihu, a to v tom směru, že byla v odstavci 2 výslovně zakotvena možnost správce daně při sledování podle odstavce 1 pořizovat a uchovávat záznamy. Původní právní úprava byla dle názoru soudu bezzubá, sama však neumožňuje správnímu orgánu stanovit rozsah a způsob vybavenosti sledovacím zařízením nad rámec zákona. (...)
Krajský soud tak má za to, že při stanovení rozsahu a způsobu vybavenosti sledovacím zařízením podle § 23 odst. 2 písm. c) zákona o povinném značení lihu je nepřípustné uložení povinnosti archivace, zálohování či zpřístupnění historických záznamů, a shledal první žalobní bod důvodným.
Naopak nad rámec rozsahu či způsobu vybavenosti kamerovým systémem ve smyslu § 23 odst. 2 písm. c) zákona o povinném značení lihu není podmínka zajištění videoserveru proti neoprávněné manipulaci přiložením celních závěr či jiným vhodným způsobem a zajištění ochrany tohoto zabezpečení; takový požadavek je s ohledem na nutnost maximální míry zajištění objektivity přenášených informací zcela legitimní. (...)