Vydání 3/2014

Státní zemědělský intervenční fond zamítl rozhodnutím ze dne 20. 12. 2006 žádost žalobkyně o zařazení do programu Předčasné ukončení provozování zemědělské činnosti zemědělského podnikatele (dále jen „program“) podle nařízení vlády č. 69/2005 Sb. Správní orgán žádost zamítl z důvodu, že žalobkyně ke dni jejího podání již dosáhla věku potřebného pro nárok na starobní důchod. Tímto nesplnila podmínku stanovenou v § 3 odst. 1 písm. b) nařízení vlády č. 69/2005 Sb.

Žalobkyně se proti rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu odvolala. Žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 4. 2007 toto odvolání zamítl.

Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který je rozsudkem ze dne 30. 4. 2009, čj. 10 Ca 212/2007-62, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Soud v rozsudku konstatoval, že zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, přiznává nárok na starobní důchod po dosažení doby pojištění a zároveň po dosažení alespoň věku potřebného pro vznik nároku (tzv. důchodový věk). S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 53/04, č. 160/2007 Sb. ÚS, městský soud vyložil, že rozdíly ve stanovení důchodového věku u mužů a žen byly dány historickým a společenským sociálním vývojem v českém a československém důchodovém systému. V oblasti důchodového pojištění má toto rozlišování své opodstatnění a v jisté míře je lze považovat za odůvodněné. Městský soud ovšem dospěl k závěru, že v nyní posuzované věci nejsou dány důvody pro rozlišování mezi muži zemědělci a ženami zemědělkyněmi. Doba, po kterou lze žádat o zařazení do programu, se však krátí v závislosti na počtu vychovaných dětí a pohlaví žadatele. Dané omezení doby pro zařazení do programu je, na rozdíl od důvodů vedoucích k odlišnému stanovení podmínek pro odchod do důchodu, naprosto neodůvodněné a neodpovídá cíli a účelu poskytované podpory.

Nařízení č. 1257/1999 hovoří o „“, nikoliv přímo o věku, který je potřeba pro vznik nároku na starobní důchod. Podle městského soudu je třeba tento pojem vyložit (s ohledem na přívlastek „“) tak, aby v každé členské zemi byl upraven a nastaven způsobem, kterým by nedocházelo k neodůvodněným rozdílům mezi mužem zemědělcem a ženou zemědělkyní. To nesouvisí se skutečností, že věk odchodu do důchodu v rámci důchodového systému je upraven rozdílně pro muže a pro ženy. Při vyplácení podpory zemědělcům při předčasném ukončení jejich činnosti není podmínka pohlaví ani počtu dětí pro vyplácení podpory určující ani odůvodněná. Nařízením vlády č. 69/2005 Sb. nastavená podmínka, aby žadatel nedosahoval věku potřebného pro nárok na starobní důchod, ve svém důsledku vyřazuje část zemědělců, u nichž nárok na starobní důchod již vznikl, a to na rozdíl od jiných žadatelů (mužů či bezdětných žen), u nichž tento věk nastává později. Pokud tedy tyto rozdíly mají své opodstatnění v rámci stávajícího důchodového pojištění, pak v rámci poskytování podpory zemědělcům, bez rozdílu pohlaví či vychovaných dětí, nikoliv. Městský soud proto vyložil, že horní věkovou hranici pro možnost zařazení do programu je třeba určit jako obvyklý věk pro odchod do důchodu všem stejně. Tedy bez rozdílu, zda je zemědělcem muž či žena. Soud uzavřel, že pokud nařízení vlády č. 69/2005 Sb. bez dalšího převzalo úpravu ze zákona o důchodovém pojištění, fakticky a neodůvodněně nastolilo uvedenou nerovnost.

Žalovaný (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností. Uvedl v ní, že nařízení č. 1257/1999 stanovuje přesně pouze dolní hranici pro žadatele, jelikož obvyklý věk pro odchod do důchodu je stanoven v jednotlivých členských státech Evropské unie odlišně. Určitá zákonná úprava, jež zvýhodňuje jednu skupinu osob oproti jiným, nemůže být sama o sobě označena za porušení principu rovnosti. Český právní řád nezná termín „“. Zákon o důchodovém pojištění užívá termín „“ (dále jen „důchodový věk“). Z hlediska jazykového výkladu lze dovodit, že termín „“ dle nařízení č. 1257/1999 a termín „“ dle zákona o důchodovém pojištění mají obdobný význam. Pro zachování rovnosti všech žadatelů o zařazení do předmětného programu je nutné přesně a objektivně stanovit obvyklý věk odchodu do důchodu dle nařízení č. 1257/1999. Z tohoto důvodu byl stanoven postup pro určení důchodového věku podle § 32 zákona o důchodovém pojištění. Stěžovatel doplnil, že zvolený způsob určení obvyklého věku pro odchod do důchodu byl stanoven i v Programovém dokumentu Horizontální plán rozvoje venkova pro období 2004–2006, konkrétně v části 3 – Popis opatření v bodě 3. 1. 2. 2. Tento horizontální plán schválila vláda České republiky usnesením č. 671 ze dne 9. 7. 2003 a Evropská komise rozhodnutím č. 2004 CZ 06 G DO 001. Horizontální plán se tak podle žalovaného stal předpisem přímo aplikovatelným ve smyslu Přístupové smlouvy. Městský soud podle stěžovatele vůbec nezohlednil jeho námitku odkazující na určení obvyklého věku pro odchod do důchodu v tomto Programovém dokumentu. Městský soud ani neupřesnil, podle jakých kritérií by měla být objektivně stanovena hranice obvyklého věku pro odchod do důchodu tak, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.

Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že městský soud objektivně posoudil, že se v jejím případě jedná o diskriminaci podle věku a pohlaví, což odporuje jak Ústavě, tak i samotnému nařízení č. 1257/1999. Každý stát je vázán odpovědností za vlastní zákonnou úpravu k dodržení principu rovnosti v rámci Evropské unie. V rámci Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova je zohledněn a dodržen princip rovných příležitostí pro muže a ženy, a to na úrovni každého projektu.

Nejvyšší správní soud při předběžném posouzení věci dospěl k závěru, že pro rozhodnutí o předmětné kasační stížnosti je třeba posoudit otázky týkající se výkladu nařízení č. 1257/1999, konkrétně výkladu pojmu „“ v okamžiku převodu zemědělského podniku dle čl. 11 předmětného nařízení, a dále to, zda je tento pojem možno vykládat různě, v závislosti na pohlaví a počtu dětí žadatele o poskytovanou dotaci.

Nařízení č. 1257/1999 ani dosavadní Soudního dvora Evropské unie na tyto otázky neposkytovala jednoznačnou odpověď. Jelikož Nejvyšší správní soud současně dospěl k závěru, že předmětné otázky nemůže posoudit sám, usnesením ze dne 12. 4. 2011, čj. 8 As 8/2010-94, rozhodl o položení následujících předběžných otázek:

„obvyklý věk pro odchod do důchodu‘ věk potřebný pro nárok na starobní důchod‘

obvyklý věk pro odchod do důchodu‘

obvyklý věk pro odchod do důchodu‘ “

Soudní dvůr Evropské unie o položených otázkách rozhodl rozsudkem ze dne 11. 4. 2013, , č. C-401/11. Na položené otázky odpověděl tak, že není v souladu s unijním právem a jeho obecnými zásadami rovného zacházení a zákazu diskriminace, aby na základě ustanovení vnitrostátní právní úpravy důchodů dotyčného členského státu týkajících se věku potřebného pro nárok na starobní důchod byl „“ ve smyslu čl. 11 odst. 1 druhé odrážky nařízení č. 1257/1999 stanoven rozdílně v závislosti na pohlaví žadatele o podporu z titulu předčasného odchodu do důchodu v zemědělství a v případě žadatelek též v závislosti na počtu dětí, které dotyčná vychovala.

Soudní dvůr ve svém rozhodnutí předeslal, že podstatou podpory z titulu předčasného odchodu do důchodu v zemědělství je přispívat k poskytnutí příjmu starším zemědělcům, kteří se rozhodnou ukončit zemědělskou činnost, a podporovat nahrazování těchto starších zemědělců zemědělci schopnými. Tato podpora je ekonomickou pobídkou, jejímž účelem je usnadnit strukturální změnu v odvětví zemědělství v zájmu lepšího zajištění životaschopnosti zemědělských podniků. Soudní dvůr zdůraznil, že se jedná o nástroj společné zemědělské politiky, který je financován z Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu (EZOZF) a je určen k zajištění životaschopnosti zemědělských podniků. Není dávkou sociálního zabezpečení, jež by spadala do působnosti směrnice Rady 79/7/EHS o postupném zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti sociálního zabezpečení.

Jakkoliv stanovení „“ ve smyslu čl. 11 odst. 1 druhé odrážky nařízení č. 1257/1999 spadá do pravomoci členských států, pro účely uplatňování tohoto nařízení se tyto státy nemohou odvolávat na rozdílné zacházení, které jsou oprávněny uplatňovat na základě čl. 7 odst. 1 směrnice 79/7 při stanovování důchodového věku v oblasti sociálního zabezpečení. Nelze mít za to, že by unijní zákonodárce použitím neharmonizovaného pojmu zmocnil uvedené státy, aby při uplatňování zmíněného nařízení přijímaly opatření, jež by byla v rozporu s obecnými zásadami unijního práva a se základními právy. Soudní dvůr s poukazem na 40. bod odůvodnění a čl. 2 jedenáctou odrážku nařízení č. 1257/1999 konstatoval, že v rámci podpory z titulu předčasného odchodu do důchodu v zemědělství poskytované na základě uvedeného nařízení je třeba zajistit rovné zacházení se ženami a muži, a nepřipustit tak diskriminaci založenou na pohlaví.

Soudní dvůr zdůraznil, že starší muži zemědělci a starší ženy zemědělkyně se nachází ve srovnatelných situacích z hlediska účelu podpory z titulu předčasného odchodu do důchodu, jejímž cílem je přimět tyto zemědělce bez ohledu na jejich pohlaví a počet vychovaných dětí, aby s konečnou platností předčasně ukončili zemědělskou činnost v zájmu lepšího zajištění životaschopnosti zemědělských podniků. Tito zemědělci se o takovouto podporu mohou ucházet, pokud v souladu s požadavky čl. 11 odst. 1 nařízení č. 1257/1999 s konečnou platností ukončili veškerou obchodní zemědělskou činnost, kterou před tímto ukončením vykonávali po dobu deseti let a pokud jsou starší 55 let, ale v okamžiku uvedeného ukončení nedosáhli obvyklého věku pro odchod do důchodu.

Podle Soudního dvora by bylo v rozporu s unijním právem i jeho zásadami rovného zacházení a zákazu diskriminace, kdyby bylo s žadateli o podporu předčasného odchodu do důchodu v zemědělství zacházeno odlišně jen na základě toho, že podle vnitrostátní právní úpravy je „“ stanoven různě v závislosti na pohlaví, případně na počtu vychovaných dětí. Bez objektivního důvodu nelze připustit nepříznivé zacházení s žadateli, kteří z důvodu svého pohlaví – a v případě žadatelek též z důvodu počtu vychovaných dětí – patří do kategorie zemědělců, kteří onoho obvyklého věku stanoveného vnitrostátní právní úpravou dosáhnou dříve než ostatní žadatelé. V tomto případě by žadatelé patřící do této druhé kategorie měli delší lhůtu k podání své žádosti o podporu, pročež by byli bezdůvodně upřednostněni oproti zemědělcům patřícím do první kategorie.

Žalobkyně v původním řízení svou zemědělskou činnost ukončila v okamžiku dosažení věku, který se nachází mezi obvyklým věkem pro odchod do důchodu stanoveným touto právní úpravou v závislosti na jejím pohlaví a počtu dětí, které vychovala, a obvyklým věkem pro odchod do důchodu stanoveným uvedenou právní úpravou pro muže zemědělce. Soudní dvůr neshledal žádný důvod, proč by žalobkyně nemohla získat podporu z titulu předčasného odchodu do důchodu. V důsledku toho by se její nároky po zbytek života omezily na starobní důchod, který je nižší než částka uvedené podpory, a to oproti muži zemědělci, který svou zemědělskou činnost ukončí v okamžiku, kdy dosáhne téhož věku jako žalobkyně, a který může takovou podporu pobírat po celkovou dobu 15 let nebo až do dosažení věku 75 let v souladu s čl. 12 odst. 2 nařízení č. 1257/1999, po odečtení starobního důchodu vypláceného dotyčným členským státem.

Soudní dvůr uzavřel, že jakmile byla konstatována diskriminace, která je v rozporu s unijním právem, a dokud nebyla přijata opatření k obnovení rovného zacházení, lze dodržení zásady rovnosti zaručit pouze tím, že se osobám patřícím do znevýhodněné kategorie přiznají stejné výhody, jakých využívají osoby patřící do zvýhodněné kategorie (viz rozsudky ze dne 26. 1. 1999, , C-18/95, Recueil, s. I-345 a ze dne 22. 6. 2011, , C-399/09, Sb. rozh., s. I-5573).

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.