Vydání 11/2021

(…)

[11] Předmětem sporu je otázka, zda stěžovatelka splnila podmínky pro uznání odborné kvalifikace ve smyslu § 28 odst. 2 zákona č. 95/2004 Sb., konkrétně specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře v oboru rehabilitační a fyzikální medicíny.

[12] Nejvyšší správní soud považuje za vhodné shrnout pro přehlednost nejprve podstatné skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení věci. Stěžovatelka doručila dne 8. 4. 2015 žalovanému žádost podle § 28 zákona č. 95/2004 Sb. o uznání specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře v oboru rehabilitační a fyzikální medicíny. Jako zemi, kde byla specializovaná způsobilost získána, označila Estonsko. K žádosti přiložila mimo jiné 1) diplom Státní univerzity v Tartu potvrzující ukončení studia v oboru všeobecné lékařství ze dne 28. 6. 1984, 2) potvrzení téže univerzity o tom, že je na základě ukončeného studia oprávněna pracovat jako lékař sportovního lékařství a lékař léčebného tělocviku, 3) rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 3. 2006 o uznání odborné způsobilosti stěžovatelky k výkonu zdravotnického povolání lékaře v České republice, 4) certifikát Univerzity v Tartu, 5) osvědčení Univerzity Karlovy v Praze ze dne 28. 11. 2014 o vykonání zkoušky znalosti z českého jazyka a základní orientace v reáliích České republiky pro účely udělování státního občanství. Dále předložila několik certifikátů, osvědčení a potvrzení o účasti na různých odborných konferencích, odborných akcích či kurzech v letech 2007–2014, pracovní hodnocení ze strany Vojenských lázeňských a rekreačních zařízení ze dne 21. 10. 2010, posudek ze strany vedoucí lékařky společnosti Léčebné lázně Mariánské Lázně a. s. ze dne 30. 4. 2007 a lékařský posudek pro účely posouzení zdravotní způsobilosti k práci ze dne 30. 3. 2015. Žalovaný zaslal stěžovatelce výzvu k odstranění nedostatků žádosti ze dne 20. 5. 2015, v níž požadoval doložení jednoho z následujících dokladů: osvědčení vydané Univerzitou v Tartu potvrzující, že skutečně a v souladu se zákonem vykonávala činnosti lékaře s odbornou kvalifikací v oboru „“ na území Estonska po dobu nejméně 3 po sobě následujících let v průběhu 5 let předcházejících vydání osvědčení, nebo doklad, z něhož bude vyplývat délka a obsah odborné přípravy, která vedla k vydání dokladu o odborné kvalifikaci stěžovatelky. Doplnil, že má-li zohlednit též odbornou praxi stěžovatelky v oboru rehabilitační a fyzikální medicína v České republice, musí být rovněž z dokladů o této praxi patrno, v jaké konkrétní délce byla realizována. Stěžovatelka následně k žádosti doplnila pracovní hodnocení od společnosti EDEN Group a. s. ze dne 22. 7. 2015, pracovní hodnocení z Relaxačního a regeneračního centra Hluboká nad Vltavou a pracovní hodnocení Hotelu Jessenius ze dne 3. 8. 2015. Dne 7. 6. 2016 rozhodl žalovaný o zastavení řízení, jelikož stěžovatelka v určené lhůtě neodstranila podstatné vady žádosti, které brání pokračovat v řízení. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka rozklad, který ministr zdravotnictví zamítl. Rozhodnutí ministra napadla stěžovatelka žalobou, v níž mimo jiné uvedla, že v letech 1984–2001 vykonávala praxi na území Ruské federace a od roku 2006 na území České republiky. K návrhu stěžovatelky městský soud při jednání provedl důkaz diplomem celoživotního vzdělávání lékařů České lékařské komory ze dne 27. 12. 2012, který byl stěžovatelce udělen s platností do 26. 12. 2017.

[13] Dle § 28 odst. 2 zákona č. 95/2004 Sb. platí, že: „

a)

b)

c) “

[14] Automatické uznávání odborné kvalifikace podle § 28 odst. 2 písm. a) zákona č. 95/2004 Sb. podrobněji upravuje § 28a téhož zákona. Podle prvého odstavce uvedeného ustanovení (ve znění do 30. 6. 2017) platí, že: „.“ Seznam dokladů o dosažené kvalifikaci byl Ministerstvem zdravotnictví vyhlášen v jeho sdělení č. 275/2007 Sb. Podle třetího odstavce § 28a zákona č. 95/2004 Sb. lze dále automaticky uznat i doklad, který není uveden ve vyhlášeném seznamu dokladů, „“.

[15] Automatické uznávání odborné kvalifikace je tedy primárně založeno na tom, že dotyčná osoba splnila minimální požadavky na odbornou přípravu v souladu s příslušnými předpisy Evropského společenství a disponuje příslušným osvědčením, které tuto skutečnost potvrzuje. Toto osvědčení pak musí mít předepsané náležitosti (uvedené v seznamu dokladů), resp. musí mu být přiznány stejné účinky.

[16] Žalovaný a následně i městský soud shodně dospěli k závěru, že stěžovatelce nebylo možné uznat požadovanou odbornou kvalifikaci postupem podle § 28 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 28a zákona č. 95/2004 Sb. Svůj závěr odůvodnili tím, že stěžovatelkou předložený doklad o kvalifikaci není dokladem uvedeným v seznamu dokladů o dosažené kvalifikaci publikovaném ve sdělení Ministerstva zdravotnictví č. 275/2007 Sb. a dále že stěžovatelkou předložený certifikát Univerzity v Tartu není potvrzením ve smyslu § 28a odst. 3 zákona č. 95/2004 Sb.

[17] S tímto posouzením se Nejvyšší správní soud ztotožňuje.

[18] Podle § 28a zákona č. 95/2004 Sb. ve spojení se sdělením Ministerstva zdravotnictví č. 275/2007 Sb. by bylo možné automaticky uznat kvalifikaci stěžovatelky jen tehdy, pokud by předložila doklad o dosažené kvalifikaci, který splňuje všechny podmínky uvedené v části II, bodu 1.1. uvedeného sdělení. Muselo by se tedy jednat o doklad, který vydal subjekt „“ a který nese název „“. Současně by tento doklad musel potvrzovat, že stěžovatelka splnila minimální požadavky na odbornou přípravu v souladu s příslušným předpisem práva Evropského společenství. V případě Estonska přitom dle sdělení platí, že datum, od kterého odborná příprava vedoucí k vydání dokladu o dosažené kvalifikaci splňuje minimální požadavky v souladu s příslušnými směrnicemi Evropského společenství, je 1. 5. 2004. Nutno dodat, že všechny uvedené podmínky mají předobraz v příloze V bodě 5.1.2. směrnice o uznávání.

[19] Stěžovatelkou předložené doklady potvrzující ukončení studia a oprávnění pracovat v Estonsku jako lékař sportovního lékařství a lékař léčebného tělocviku ani certifikát Univerzity v Tartu uvedené podmínky evidentně nesplňují. Neodpovídají totiž dokladu uvedenému v seznamu automaticky uznávaných dokladů (nejmenují se „“) ani nepotvrzují soulad odborné přípravy stěžovatelky s předpisy Evropského společenství, neboť se odvolávají na odbornou přípravu, která byla dokončena v roce 1984. Stěžovatelka přitom nepředložila ani osvědčení, které by bylo dokladu „“ postaveno na roveň. Podle § 28a odst. 3 zákona č. 95/2004 Sb. by se muselo jednat o doklad o dosažené kvalifikaci spolu s potvrzením o tom, že dotyčná osoba splnila minimální požadavky na odbornou přípravu v souladu s příslušnými směrnicemi Evropského společenství a že Estonsko tomuto dokladu přiznává stejné účinky jako dokladu „“. Ani jednu z těchto skutečností ovšem stěžovatelkou předložený certifikát Univerzity v Tartu nepotvrzuje. Tento rovněž odkazuje na studium stěžovatelky ukončené v roce 1984 a dále osvědčuje „pouze“ to, že stěžovatelkou dosažená odborná lékařská kvalifikace má v Estonsku stejné účinky jako titul odborného lékaře v oboru „“ (rehabilitační medicína a fyzioterapie) uvedený v příloze V bodě 5.1.3. (nikoliv 5.1.2.) směrnice o uznávání. Neosvědčuje tedy to, že by její odborná příprava odpovídala minimálním požadavkům příslušných předpisů Evropského společenství a vydaný certifikát měl v Estonsku stejné účinky jako doklad „“.

[20] Žalovaný a městský soud proto správně zhodnotili, že stěžovatelkou předložené doklady, zejména certifikát Univerzity v Tartu, nejsou dokladem ve smyslu § 28a zákona č. 95/2004 Sb., pročež nebylo možno přistoupit k automatickému uznání odborné kvalifikace podle § 28 odst. 2 písm. a) zákona č. 95/2004 Sb.

[21] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení, zda bylo možné uznat odbornou kvalifikaci stěžovatelky na základě tzv. nabytých práv. Stěžovatelka ostatně v kasační stížnosti rozporuje především závěry týkající se nenaplnění podmínek k uznání odborné kvalifikace na základě nabytých práv podle § 28 odst. 2 písm. b) zákona č. 95/2004 Sb.

[22] Uznávání odborné kvalifikace na základě nabytých práv podrobněji upravuje § 28b zákona č. 95/2004 Sb. V prvním odstavci tohoto ustanovení je uvedeno, že „[n]“. Podle druhého odstavce „[m]“ (zdůrazněno soudem).

[23] Městský soud se ztotožnil se žalovaným, že nemůže dojít k uznání požadované odborné kvalifikace stěžovatelky na základě nabytých práv, neboť stěžovatelka nesplnila podmínku minimální doby výkonu zdravotnického povolání v zemi původu stanovenou v § 28b odst. 2 zákona č. 95/2004 Sb. Městský soud zdůraznil, že sama stěžovatelka připustila, že uvedenou podmínku nesplňuje, neboť od roku 2006 vykonává lékařskou profesi v České republice a v zemi původu v rozhodném období pracovat nemohla.

[24] Stěžovatelka namítla, že trvání na splnění podmínky uvedené v § 28b odst. 2 zákona č. 95/2004 Sb. je vůči ní diskriminační. Uvedené ustanovení fakticky znemožňuje výkon lékařské praxe všem osobám, které okamžitě po svém příjezdu nepodají žádost o uznání kvalifikace. Stěžovatelka má za to, že prokázala svoji kvalifikaci i odbornost na základě dlouholetého působení jako lékařka v České republice, kde je navíc od roku 2006 členkou lékařské komory. Naplnila tedy smysl zákona spočívající v tom, aby na území České republiky ve zdravotnictví působily pouze kvalifikované osoby.

[25] Nejvyšší správní soud se vzhledem k uvedené argumentaci nejdříve zabýval § 28b odst. 2 zákona č. 95/2004 Sb. Jak uvedl již městský soud, uvedené ustanovení je výsledkem transpozice čl. 23 odst. 4 směrnice o uznávání, který dopadá mimo jiné právě na osoby, jejichž odborná příprava v Estonsku byla zahájena před 20. 8. 1991. Členský stát podle směrnice uzná doklad takové osoby o dosažené kvalifikaci, pokud příslušný estonský orgán osvědčí, že tento doklad má na jeho území stejnou platnost jako doklad, který vydává, pokud jde o přístup k odborným činnostem odborného lékaře, jakož i výkon těchto odborných činností. Dále je však v čl. 23 odst. 4 doplněno, že „“. I směrnice o uznání tedy podmiňuje uznání kvalifikace na základě nabytých práv minimální dobou výkonu zdravotnického povolání v zemi původu před vydáním osvědčení o rovnocennosti dokladu umožňujícího dané osobě přístup k odborným činnostem odborného lékaře.

[26] Tato podmínka je přitom podle Nejvyššího správního soudu zcela legitimní a konvenuje smyslu a systematice směrnice o uznávání. Podle jejího článku 1 „“.

[27] Čl. 4 směrnice o uznávání pak upravuje účinky uznání. V jeho odst. 1 je uvedeno, že „[u]“.

[28] V rozsudku ze dne 30. 4. 2014, , C-365/13, bodu 19, Soudní dvůr konstatoval, že „[h]“.

[29] Článek 23 odst. 4 směrnice o uznávání pak reguluje princip uznávání v režimu nabytých práv. Na rozdíl od režimu automatického uznávání, kde postačuje doložit doklad o dosažené kvalifikaci (pakliže potvrzuje splnění minimálních požadavků na odbornou přípravu v souladu s příslušnými předpisy Evropského společenství), stanoví další podmínku k uznání odborné kvalifikace v podobě minimální délky výkonu odborné činnosti na území státu, v němž byla kvalifikace dosažena. Důvodem pro stanovení této další podmínky je přitom zjevně skutečnost, že žadatel o uznání odborné kvalifikace nesplňuje některé z minimálních požadavků na odbornou přípravu ve smyslu směrnice o uznávání, při jejichž splnění by mohlo dojít k automatickému uznání jeho odborné kvalifikace. Je tak stanovena další podmínka, a to taková, která má i za této situace umožnit uznání odborné kvalifikace, ale zároveň zaručit dostatečnou výši odborných kvalit žadatele. Takový postup je z pohledu zdejšího soudu odůvodněný a logický. Jak již velmi trefně uvedl městský soud, podmínka určité minimální doby výkonu lékařské praxe v zemi původu má potvrdit, že žadatel o uznání odborné kvalifikace mimo její získání rovněž uplatňoval, udržoval a dále rozvíjel nabyté znalosti odpovídající dosažené kvalifikaci v praxi. Mimo jiné i vzhledem k neustálému vývoji lékařských poznatků nebo obecnému přínosu vykonané praxe pro kvalitu výkonu povolání je tento požadavek zcela legitimní a souladný s výše vymezeným účelem směrnice o uznávání.

[30] Má-li přitom dojít k uznání dokladu o dosažené kvalifikaci z jiného členského státu v režimu nabytých práv, je zcela logicky požadováno, aby požadovaná odborná praxe proběhla právě v tom členském státě, kde bylo právo k výkonu dotčeného zdravotnického povolání nabyto. Je to totiž právě tento členský stát, který umožnil přístup dané osoby k odborným činnostem odborného lékaře a prostřednictvím tam dosažené praxe je hostitelskému členskému státu garantováno, že daná osoba je na základě výkonu dotčené odborné činnosti dostatečně odborně vybavená, přestože nesplňuje některé z minimálních požadavků na odbornou přípravu ve smyslu směrnice o uznávání. Zjednodušeně řečeno, domáhá-li se stěžovatelka v České republice uznání odborné kvalifikace dosažené v Estonsku, je po ní logicky požadováno, aby doložila potvrzení tohoto státu, že právě tam tuto odbornou kvalifikaci nabyla a současně po stanovenou dobu vykonávala příslušné zdravotnické povolání, neboť její odborná kvalifikace sama o sobě nesplňuje minimální požadavky v souladu s příslušným předpisem práva Evropského společenství.

[31] Co se týče požadavku, aby byla odborná lékařská praxe v Estonsku vykonávána (nikoliv podání žádosti, jak opakovaně nesprávně uvádí stěžovatelka), i tento dle Nejvyššího správního soudu plně souzní s účelem vzájemného uznávání. Jak již bylo rozebráno výše, podmínka výkonu praxe má v případě režimu uznávání odborné kvalifikace na základě nabytých práv umožnit uznání odborné kvalifikace, ale zároveň zaručit dostatečnou výši odborných kvalit žadatele. Je tedy logické, že je vyžadována minimální délka výkonu praxe v zemi vystavující příslušné potvrzení právě v období bezprostředně předcházejícím vydání tohoto potvrzení, na jehož základě Česká republika uznává doklad o dosažené kvalifikaci a tím odbornou způsobilost dané osoby k výkonu zdravotnického povolání. Nejvyšší správní soud neshledává nic zapovězeného na tom, aby si osoba, která hodlá vykonávat zdravotnické povolání v České republice v režimu uznání na základě nabytých práv, vyřídila toto potvrzení nejpozději do dvou let od příjezdu do země. Tímto způsobem je totiž zaručeno, že žadatel neztratí kontakt s praxí v oboru. Lhůta maximálně dvou let pro to, aby si žadatel vyřídil potvrzení o provedené praxi, se Nejvyššímu správnímu soudu jeví jako dostatečná, přičemž musí být poměřována právě s možnou ztrátou kontaktu s oborem.

[32] Požadavek v § 28b odst. 2 zákona č. 95/2004 Sb. vycházející z čl. 23 odst. 4 směrnice o uznávání tedy stěžovatelku nijak nediskriminuje. Tento režim (uznávání odborné kvalifikace na základě nabytých práv) je v souladu s účelem a systematikou uznávání kvalifikací v hostitelském členském státě legitimně vyhrazen pouze pro žadatele, kteří dosáhli příslušné odborné kvalifikace v zemi původu, kde rovněž po stanovenou minimální dobu vykonávali příslušné zdravotnické povolání. Takovou osobou však stěžovatelka podle jí předložených dokladů není. Sama v žalobě uvedla, že podmínku praxe v domovském státě nesplňuje. Nenachází se tedy ve stejném postavení jako osoby, které žádají o uznání odborné kvalifikace v režimu nabytých práv bezprostředně po získání odborné zdravotnické praxe v zemi vystavující příslušné potvrzení. Nemohl jí být tudíž na území České republiky zamezen přístup ke stejnému povolání, pro které získala kvalifikaci v domovském státě.

[33] Je tak nutné uzavřít, že žalovaný i městský soud posoudili situaci stěžovatelky z hlediska § 28 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 28b zákona č. 95/2004 Sb. správně. Stěžovatelka nedoložila, že by v souladu se zákonem vykonávala praxi na území domovského státu po dobu nejméně 3 po sobě následujících let v průběhu 5 let předcházejících dni vydání potvrzení.

[34] Na výše uvedeném nic nemění poukaz stěžovatelky na preambuli směrnice o testu přiměřenosti. Jak již zdůraznil městský soud, tato směrnice byla přijata až po vydání napadeného rozhodnutí žalovaného, který ji tedy nemohl ve svém rozhodnutí žádným způsobem reflektovat. Nadto stěžovatelkou uvedené body preambule směřují proti přijímání nepřiměřených opatření v rámci regulace zahajování a výkonu určitých zaměstnání nebo samostatně výdělečných činností. Dle směrnice mají být jednotlivé požadavky odůvodněny cíli obecného zájmu, regulace nad míru evropského práva má být omezována a sporná vnitrostátní opatření mají být porovnána s alternativními a méně omezujícími prostředky. Tato argumentace je tak v případě § 28b odst. 2 zákona č. 95/2004 Sb. zcela nepřípadná, neboť stěžovatelkou sporovaný požadavek doložení praxe ve státě původu je výsledkem implementace práva evropského (viz výše). Jedná se tedy o zcela totožný požadavek jak na úrovni vnitrostátního práva, tak na úrovni práva evropského. Nemůže se tudíž pojmově jednat o nepřiměřený požadavek v kontextu evropského práva.

[35] Stejně tak je nerozhodný poukaz stěžovatelky na komunikaci s ministerstvem školství Estonska, které dle stěžovatelky „“. Jestliže stěžovatelka sama uvedla, že v Estonsku příslušnou praxi neabsolvovala (neboť v rozhodnou dobu pobývala na území České republiky), nemohlo Estonsko pojmově poskytnout žádné doklady, které by byly z pohledu splnění podmínek stanovených pro uznání odborné kvalifikace v režimu nabytých práv. Stěžovatelka přitom ani blíže nespecifikovala, co měly tyto doklady osvědčovat, respektive co konkrétně bylo obsahem zmíněné komunikace a těchto dokladů.

[36] Z výše uvedeného vyplývá, že na případ stěžovatelky nelze aplikovat směrnici o uznávání, neboť ta spojuje proces uznávání poměrně jasně s tím, že dosažení odborné kvalifikace, příp. příslušná praxe proběhly v domovském členském státě.

[37] Stěžovatelka nicméně setrvale poukazuje na to, že nebyl zohledněn její výkon praxe lékaře na území České republiky, který dokládala řadou osvědčení o účasti na různých odborných akcích a pracovními posudky. S ohledem na tyto její námitky je tedy třeba zabývat se tím, zda komunitární právo nepředpokládá možnost zohlednit odbornou praxi vykonanou mimo domovský stát jinak, a to na základě obecnějších principů, konkrétně základní svobody volného pohybu pracovníků a svobody usazovaní v Evropské unii, jež jsou zakotveny v čl. 45 a 49 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“).

[38] V rozsudku ze dne 22. 1. 2002, , C-31/00, bodu 24, dospěl Soudní dvůr k závěru, že orgány členského státu rozhodující o žádosti státního příslušníka Unie o povolení k výkonu povolání, k němuž je přístup podle vnitrostátní právní úpravy podmíněn získáním diplomu, odborné kvalifikace nebo doby odborné praxe, jsou povinny zohlednit všechny diplomy, osvědčení a ostatní doklady, jakož i praxi dotyčné osoby tím, že srovnají dovednosti osvědčené těmito doklady a tuto praxi se znalostmi a kvalifikací požadovanou vnitrostátní právní úpravou. Soudní dvůr v tomto rozsudku navázal na své rozsudky ze dne 7. 5. 1991, , C-340/89, ze dne 9. 2. 1994, , C-319/92, či ze dne 14. 9. 2000, , C-238/98. V bodě 25 rozsudku ve věci Soudní dvůr vysvětlil povahu základů, na nichž byla přijata směrnice o uznávání, a konstatoval, že jím formulovaná zásada zohlednit všechny diplomy, osvědčení, doklady i praxi nemůže ztratit na právní síle z důvodu, že byly přijaty směrnice o vzájemném uznávání diplomů. Tento závěr platí zejména pro směrnici o uznávání (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 8. 7. 2021, , C-166/20).

[39] Dle rozsudků Soudního dvora ve věcech a tak musí dotyčný hostitelský stát splnit své povinnosti v oblasti uznávání odborných kvalifikací i tehdy, pokud jím projednávaná věc nespadá do působnosti směrnice o uznávání. V rozsudku Soudního dvora ze dne 6. 10. 2015, , C-298/14, bodě 57, je dále uvedeno, že pokud lze po srovnávacím přezkumu diplomů dospět k závěru, že „VlassopoulouFernández de BobadillaMorgenbesserPeśla“ Pokud naopak z uvedeného srovnávacího přezkumu vyplynou podstatné rozdíly mezi obsahem odborné přípravy absolvované žadatelem a odbornou přípravou požadovanou v hostitelském členském státě, mohou příslušné orgány uplatnit vyrovnávací opatření k vyrovnání těchto rozdílů (ke kompenzačním opatřením viz zejména rozsudek Soudního dvora ze dne 2. 12. 2010, , C 422/09, C-425/09 a C-426/09).

[40] V již zmiňované věci (C-166/20) Soudní dvůr shrnul, že „“

[41] Soudní dvůr tedy ukládá členským státům, aby uznání odborné kvalifikace neposuzovaly pouze optikou pravidel stanovených ve směrnici o uznávání. Pokud dotčená osoba nemá doklad předpokládaný v této směrnici, je povinností členských států posoudit její odborné dovednosti (které mohly být nabyty i v hostitelském státě, tj. státě, kde je žádáno o uznání) a porovnat je s dovednostmi požadovanými hostitelským členským státem pro přístup k příslušnému zdravotnickému povolání. Lze tedy souhlasit se stěžovatelkou, že správní orgány byly povinny se zabývat všemi doklady o jejích odborných dovednostech.

[42] Tomuto požadavku nicméně správní orgány v posuzované věci dostály. Výše uvedené judikatorní závěry mají totiž odraz přímo v zákoně č. 95/2004 Sb., a sice v jeho § 28 odst. 2 písm. c). Ten upravuje možnost uznat na základě vnitrostátní právní úpravy, tedy zákona o uznávání odborné kvalifikace, odbornou kvalifikaci osob, které jsou v jiném členském státě způsobilé k výkonu zdravotnického povolání. Ze správního spisu přitom vyplývá, že správní orgány se zabývaly možností uznat odbornou kvalifikaci stěžovatelky i na základě zákona o uznávání odborné kvalifikace. K samotnému posouzení, zda stěžovatelka splňuje podmínky pro uznání, však nepřistoupily, neboť nemohly porovnat, zda jsou znalosti a dovednosti, jejichž nabytí stěžovatelka předloženými doklady deklarovala, srovnatelné s obsahem vzdělávání a přípravy, která vede podle českých právních předpisů k vydání dokladu o dosažené kvalifikaci v České republice pro výkon povolání specializovaného lékaře v oboru rehabilitační a fyzikální medicína. Ze stěžovatelkou předložených dokladů totiž nevyplývala délka a obsah jejího vzdělávání a přípravy, což je však nezbytné za účelem porovnání požadavků doložit. Například stěžovatelkou předložený certifikát Univerzity v Tartu nepodával v tomto směru dostatečně konkrétní informace o obsahu a délce vzdělávání a přípravy stěžovatelky ve specializovaném lékařském oboru rehabilitační a fyzikální medicína. Obsah a délka vzdělávání a přípravy stěžovatelky v tomto specializovaném oboru nevyplývaly ani z dalších dokladů, které předložila. Stěžovatelka přitom tento nedostatek neodstranila ani k výzvě žalovaného. Žalovaný se tedy evidentně zabýval stěžovatelkou předloženými doklady, avšak tyto shledal ve výše uvedeném ohledu nedostatečnými. Činil tak přitom nejen z pohledu směrnice o uznávání [respektive § 28 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 95/2004 Sb.], ale i z pohledu naplnění podmínek požadovaných vnitrostátní právní úpravou ve smyslu článků 45 a 49 SFEU a na ně navazující judikatury [respektive § 28 odst. 2 písm. c) zákona č. 95/2004 Sb. ve spojení se zákonem o uznávání odborné kvalifikace].

[43] Nutno konstatovat, že správní orgány v tomto ohledu postupovaly v souladu se zákonem o uznávání odborné kvalifikace, na nějž odkazuje § 28 odst. 2 písm. c) zákona č. 95/2004 Sb. Z § 22 odst. 4 tohoto zákona totiž vyplývá, že „[z] “ (zdůrazněno soudem). Ostatně i z výše zmiňované judikatury Soudního dvora vyplývá, že hostitelský členský stát se musí objektivně přesvědčit, že zahraniční doklad o odborné kvalifikaci osvědčuje, že jeho držitel má znalosti a dovednosti, když ne totožné, tak alespoň rovnocenné se znalostmi a kvalifikací osvědčovanými vnitrostátním dokladem o odborné kvalifikaci. Při tomto posouzení hostitelský členský stát bere v úvahu úroveň znalostí a kvalifikace, kterou lze u držitele tohoto dokladu předpokládat s ohledem na tento doklad, povahu a délku studia a praktického vzdělávání, které se k němu vztahují (srov. rozsudek Soudního dvora ve věcech a ). Údaje o obsahu a délce vzdělávání (resp. odborné přípravy) tvoří tedy i podle Soudního dvora esenciální vstupy pro posouzení rovnocennosti zahraničního dokladu o odborné kvalifikaci.

[44] Nejvyšší správní soud se přitom plně ztotožňuje s posouzením správních orgánů, že stěžovatelka nepředložila doklady, které by splňovaly podmínky uvedené v § 22 odst. 4 zákona o uznávání odborné kvalifikace. Z jí předložených dokladů totiž skutečně není patrná délka a obsah vzdělávání a přípravy (především v Estonsku) ve vazbě na požadavky stanovené k vydání dokladu o dosažené kvalifikaci v České republice pro výkon povolání specializovaného lékaře v oboru rehabilitační a fyzikální medicína. Tuto vadu pak ani přes výzvu neodstranila. Nebylo proto možné posoudit shodu mezi znalostmi a dovednostmi stěžovatelky a obsahem vzdělávání a přípravy, která vede k vydání dokladu o dosažené kvalifikaci vyžadovaného v České republice pro výkon regulované činnosti. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že stěžovatelkou předložené doklady z uvedených důvodů nejsou způsobilé k tomu, aby došlo k uznání její odborné kvalifikace ve smyslu § 28 odst. 2 písm. c) zákona č. 95/2004 Sb., a tyto je třeba příslušným způsobem doplnit. Aby mohl žalovaný zahájit postup podle zákona o uznávání odborné kvalifikace, je třeba, aby stěžovatelka předložila doklad či doklady, z nichž bude seznatelné, z čeho konkrétně sestávala a jak probíhala její odborná příprava (vzdělávání), jejíž absolvování osvědčuje certifikát Univerzity v Tartu.

[45] Závěrem Nejvyšší správní soud doplňuje, že se nemohl zabývat kasační námitkou, v níž stěžovatelka poukazovala na to, že již absolvovala adaptační období ve smyslu čl. 14 směrnice o uznávání. Tuto námitku stěžovatelka uplatnila poprvé až v kasační stížnosti. Podle konstantní judikatury „[u]“ (viz rozsudek NSS ze dne 22. 9. 2004, čj. 1 Azs 34/2004-49, č. 419/2004 Sb. NSS). Jak již Nejvyšší správní soud konstatoval rovněž např. v rozsudku ze dne 25. 9. 2008, čj. 8 Afs 48/2006-155, č. 1743/2009 Sb. NSS, § 104 odst. 4 s. ř. s. představuje zavedení koncentračního principu do řízení před Nejvyšším správním soudem. Připuštění uplatnění skutkových a právních novot v řízení před Nejvyšším správním soudem by fakticky vedlo k popření kasačního principu, na němž je řízení o tomto mimořádném opravném prostředku vystavěno (srov. dále rozsudek NSS ze dne 30. 3. 2012, čj. 4 Azs 1/2011-89). S ohledem na uvedenou judikaturu se tedy jedná o nepřípustnou námitku.

[46] Nutno dodat, že v projednávané věci bylo řízení o žádosti stěžovatelky zastaveno, jelikož neodstranila podstatné vady žádosti, které bránily pokračování v řízení. Nic však nebrání stěžovatelce, aby o uznání odborné kvalifikace požádala znovu. V takovém případě bude na ní, aby žalovanému předložila doklad či doklady, z nichž bude vyplývat délka a obsah vzdělávání a přípravy, které prokazují (viz výše). V návaznosti na jejich posouzení pak žalovaný vysloví, zda po stěžovatelce bude nějaké kompenzační opatření (např. adaptační období) vůbec požadovat. Takový postup nelze nyní předjímat, neboť požadavek splnit kompenzační opatření nemusí být s ohledem na obsah doložených dokladů nezbytný.