Vydání 12/2006

Žalovaná rozhodnutím ze dne 26. 9. 2001 uložila žalobkyni podle § 18 odst. 3 písm. a) zákona ČNR č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, pokutu ve výši 30 000 Kč. V odůvodnění rozhodnutí žalovaná uvedla, že inspektorka žalované dne 24. 5. 2001 při své návštěvě prodejny A. v obci B., kterou žalobkyně provozovala na základě živnostenského oprávnění, zakoupila léčivé přípravky, jejichž prodej je dle § 48 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 79/1997 Sb., o léčivech a o změnách a doplnění některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon č. 79/1997 Sb."), umožněn pouze v lékárnách. Dále byl v uvedené prodejně vydán na lékařský předpis přípravek Viagra tbl., k němuž byla vydána účtenka z lékárny Š. v obci J., kterou žalobkyně rovněž provozuje na základě osvědčení České lékárnické komory. S žalobkyní bylo zahájeno disciplinární řízení a jednání žalobkyně bylo posouzeno jako porušení § 5 odst. 2 písm. a) zákona ČNR č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních (dále jen "zákon č. 160/1992 Sb."), podle kterého je nestátní zdravotnické zařízení oprávněno poskytovat zdravotní péči jen toho druhu a v tom rozsahu, v jakém je poskytování zdravotní péče stanoveno v rozhodnutí o registraci. Za povolený rozsah činnosti lze v daném případě pokládat i místo jejího výkonu, tj. lékárnu, nikoli však jiné prostory pro tuto činnost neschválené.

Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze. Namítla, že žalovaná nepřípustným způsobem zaměnila dvě odlišné činnosti žalobkyně, která je jednak držitelkou koncesní listiny na živnost prodeje vyhrazených léčiv (tuto živnost žalobkyně provozovala v prodejně A. v obci B.) a zároveň je podle rozhodnutí o registraci oprávněna provozovat lékárnu v J. Žalovaná přitom nemá kompetenci kontrolovat prodejce vyhrazených léčiv ani jim ukládat sankce.

Městský soud v Praze žalobu zamítl s tím, že žalovaná nesankcionovala žalobkyni za výkon koncesované živnosti, ale za výkon jejího povolání lékárnice. Městský soud v Praze považoval za nepochybné, že žalovaná nebyla oprávněna provádět kontrolu prodejny v B., která není lékárnou; tomu ostatně odpovídal i postup žalované, která v odůvodnění napadeného rozhodnutí nákupy provedené v prodejně nehodnotí jako provádění kontroly a skutečnosti uváděné v zápisu pořízeném o těchto nákupech nepovažuje za kontrolní zjištění. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná výslovně uvádí, že důkazy byly provedeny zápisem o návštěvě prodejny, účetními doklady a výslechem žalobkyně. Ve věci není rozhodné, že listina založená do správního spisu, kterou žalovaná označuje jako zápis z návštěvy prodejny, je nazvána "". Žalovaná obsahu této listiny nepřisuzovala důkazní váhu kontrolního zjištění, ale posoudila jej jako listinný důkaz. Žalobkyně také namítala, že pokud jde o lék Viagra tbl., ten byl v prodejně v B. pouze předán, k jeho vydání však došlo v lékárně v J. po předložení lékařského předpisu, a lékárna tedy zákon neporušila. Soud však dospěl k jinému závěru, a to že i tento lék byl vydán v rozporu s § 48 odst. 3 písm. a) zákona č. 79/1997 Sb. Lékařský recept na lék totiž zákazník předložil v prodejně v B. a poté pracovnice prodejny kontaktovala lékárnu. Personálu lékárny bylo tedy po předložení receptu pracovnicí prodejny zřejmé, že lék lékárnou předaný pracovnici prodejny bude zákazníkovi fakticky vydán a zákazníkem zaplacen teprve v prodejně. Prodejem léků, jejichž prodej byl vázán na lékárnu, v prodejně, tj. v zařízení, které není k takovému prodeji způsobilé, tedy došlo k porušení § 5 odst. 2 písm. a) zákona č. 160/1992 Sb., podle kterého je nestátní zařízení povinno poskytovat zdravotní péči jen toho druhu a v tom rozsahu, v jakém je poskytování zdravotní péče stanoveno v rozhodnutí o registraci.

Proti rozsudku podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost, v níž mj. vytkla městskému soudu nesprávné posouzení právní otázky.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.