1311/2007
Zbraně a střelivo: povinnosti držitele zbrojní licence
Ejk 404/2007
Zbraně a střelivo: povinnosti držitele zbrojní licence
k § 16 zákona č. 156/2000 Sb., o ověřování střelných zbraní, střeliva a pyrotechnických předmětů a o změně zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), ve znění zákona č. 227/2003 Sb.
k § 31 a násl. zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o zbraních), ve znění zákona č. 228/2003 Sb. (zkrácený název)
Podnikatel v oboru zbraní a střeliva, držitel licence podle zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních, je povinen plnit i povinnosti dané mu vedle tohoto zákona i zákonem č. 156/2000 Sb., o ověřování střelných zbraní, střeliva a pyrotechnických předmětů. V případě uvedení kontrolovaných výrobků na civilní trh v České republice musí dbát na to, aby tyto výrobky přezkoušel Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva, a byly tak ověřeny technické požadavky na ně kladené. Účelem zkoušky je zjištění, zda výrobky splňují test bezpečnosti pro další distribuci a nakládání s nimi.
(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2007, čj. 10 Ca 22/2006-44)
Prejudikatura:
srov. č. 67/2004 Sb. NSS.Věc:
Společnost s ručením omezeným S. proti Ministerstvu průmyslu a obchodu o uložení pokuty.Žalobkyně jakožto distributor na základě faktury ze dne 19. 7. 2004 dodala obchodní společnosti K. kontrolované výrobky (signální náboje). Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva (dále jen „Úřad“) při své kontrolní činnosti zjistil, že žalobkyně dodané náboje nepředložila k ověřování a že náboje nebyly označeny zkušební značkou. Úřad ji na základě tohoto vyzval, aby předložila doklady k výrobkům. Žalobkyně vůči tomu neúspěšně reagovala podáním námitek a Úřadu poskytla pouze kopii své zbrojní licence. Úřad nakonec žalobkyni dne 21. 9. 2005 uložil dle § 22 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 156/2000 Sb. pokutu ve výši 80 000 Kč, neboť svým jednáním žalobkyně porušila § 16 odst. 3 téhož zákona.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, ke kterému žalovaný dne 28. 11. 2005 změnil výši pokuty na 50 000 Kč. K námitce žalobkyně, že prvním distributorem kontrolovaných výrobků bylo Ministerstvo obrany a že si Úřad vykládá zákon jinak než uvedené ministerstvo, žalovaný uvedl, že ve smyslu § 16 odst. 3 zákona č. 156/2000 Sb. i distributor může uvádět na trh jen stanovené střelné zbraně, stanovené střelivo a pyrotechnické výrobky označené zkušební značkou. Žalobkyně je distributorem ve smyslu § 2 odst. 1 písm. e) zákona č. 156/2000 Sb. a uvedením kontrolovaných výrobků na trh ve smyslu § 2 odst. 1 písm. h) tohoto zákona je okamžik, kdy je výrobce, dovozce, distributor nebo úpravce v České republice úplatně nebo bezúplatně předá nebo nabídne k předání za účelem distribuce nebo používání a nebo kdy jsou k nim převedena vlastnická práva. Z uvedeného ustanovení nevyplývá, že kontrolované výrobky distribuuje ve smyslu zákona pouze prvotní distributor. Naopak podle zákona se za distributora považuje každý subjekt, který uvedenými způsoby uvádí kontrolované výrobky na trh. Pokud by zákon mínil pouze první uvedení na trh, nepředpokládal by zároveň, že tak může činit dovozce i distributor nebo opravce.
Výše uvedené rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou, v níž zejména uvedla, že již ve výzvě Úřadu k předložení dokladů Úřad požadoval doklady k „pyrotechnickým výrobkům“, a že se tedy snažil naznačit, že signální náboje nejsou zřejmě správným označením uvedeného zboží. Na skutečnost, že se nejedná o pyrotechnické výrobky, upozorňovala žalobkyně již v podaných námitkách. Je sice pravdou, že na základě § 3 písm. c) zákona č. 156/2000 Sb. se toto ustanovení nevztahuje na výrobky, které jsou nabývány do vlastnictví a drženy ve výzbroji ozbrojených sil České republiky, ale toto ustanovení se netýká následného uvedení na trh. Podle § 38 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/2002 Sb. může držitel zbrojní licence skupiny A, B nebo C nabývat do vlastnictví a držet zbraň, zakázaný výrobek, zbraně nebo střelivo v rozsahu kategorie uvedené ve zbrojní licenci. Podle § 39 odst. 4 tohoto zákona nesmí držitel zbrojní licence převést zbraně nebo střelivo na osobu, která k nabytí vlastnictví ke zbrani nebo střelivu není oprávněná, tedy analogicky držitel zbrojní licence je oprávněn převést vlastnictví ke zbrani nebo střelivu na osobu, která je k nabytí vlastnictví ke zbrani nebo střelivu oprávněna. Žalobkyně proto z uvedeného dovodila, že mohla v souladu se zákonem č. 119/2002 Sb. nabýt signální náboje od Ministerstva obrany a dále je prodat společnosti K., neboť byla držitelem zbrojní licence pro skupiny A, B, C, D, tedy stejně jako žalobkyně i pro předmětnou skupinu C. Žalobkyně měla proto za to, že její činnost při nabývání a prodeji předmětného signálního střeliva neměla být posuzována podle zákona č. 156/2000 Sb., ale podle zákona č. 119/2002 Sb., neboť byla podnikatelem v oboru zbraní a střeliva ve smyslu § 2 odst. 2 písm. d) zákona č. 119/2002 Sb. V daném případě se tedy nejednalo o uvedení kontrolovaných výrobků na trh, nýbrž o převod vlastnického práva, prodej střeliva v souladu s § 39 odst. 4 zákona č. 119/2002 Sb. Zákon č. 119/2002 Sb. neukládal žalobkyni povinnost předložit střelivo k ověření Úřadu, pokud se jednalo o prodej střeliva mezi dvěma držiteli příslušné zbrojní licence. Pokud se jednalo o střelivo, které nebylo označeno zkušební značkou, tedy zakázané střelivo, bylo možné ho postoupit pouze subjektu, který disponoval odpovídající licencí. Pokud by platil výklad Úřadu, pak by tato
komodita
byla v České republice absolutně neobchodovatelná. Dále žalobkyně konstatovala, že povinnost označit kontrolované výrobky je v § 16 zákona č. 156/2000 Sb. svěřena výlučně výrobci, dovozci a vývozci, a to pouze tehdy, jsou-li tyto výrobky uváděny na trh. Ministerstvo obrany nemohlo přímo prodávat vojenský materiál do zahraničí, proto muselo v každém případě využít služby oprávněné právnické osoby s nadpoloviční majetkovou účastí tuzemské osoby, a v tomto případě by muselo provést přezkoušení výrobku. Žalobkyně pak závěrem poukázala na § 75 odst. 1 zákona č. 119/2002 Sb., podle nějž ve věci rozhodoval správní orgán, který k tomu nebyl oprávněn.Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě mimo jiné uvedl, že již ve smlouvě mezi žalobkyní a Ministerstvem obrany byla žalobkyně upozorněna, že zboží má charakter vojenského materiálu ve smyslu zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem a o doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 38/1994 Sb.“), a že kupující je povinen postupovat v souladu s ním. V daném případě se však prodej kontrolovaných výrobků neuskutečnil jako prodej vojenského materiálu, tj. prodej přes hranice, ale uskutečnil se na vnitřním trhu České republiky. Distribuce a prodej kontrolovaných výrobků na civilním trhu v České republice se řídí zákonem č. 156/2000 Sb. Pokud žalobkyně chtěla, aby její činnost byla posuzována podle zákona č. 119/2002 Sb., pak především měla využít § 3 odst. 3 zákona 119/2002 Sb. a požádat Úřad o zařazení výrobků, které neustále označuje jako signální střelivo, do příslušné kategorie. Úřad by pak rozhodnutím podle § 74 odst. 7 zákona č. 119/2002 Sb. rozhodl, že výrobky nejsou pro uvedení na civilní trh střelivem ve smyslu zákona č. 119/2002 Sb., ale že jde o pyrotechnické výrobky ve smyslu zákona č. 156/2000 Sb. Zákon č. 119/2002 Sb. stanovuje především režimová opatření, tj. evidenci a registraci, přepravu, skladování apod., aby zbraně a střelivo byly stále dohledatelné, neřeší však problematiku uvádění na trh, kterou nelze zaměňovat s nákupem a prodejem zbraní a střeliva podle § 38 odst. 1 zákona č. 119/2002 Sb. K námitce nepříslušnosti Úřadu poukázal žalovaný na to, že rozhodující je skutečnost, že žalobkyně byla distributorem ve smyslu zákona č. 156/2000 Sb., neboť nakládala s kontrolovanými výrobky, jak uvádí § 2 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Městský soud v Praze žalobu zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Žalobkyně především namítá, že postupovala v souladu se zákonem č. 119/2002 Sb., který ji opravňuje a zavazuje samostatně [s odvoláním na § 2 odst. 2 písm. d), § 5 písm. h), § 12 odst. 2, § 38 odst. 1 písm. a) a § 39 odst. 4], a nebyla vázána povinnostmi zakotvenými v ustanoveních zákona č. 156/2000 Sb. (zejména v § 16).
Vztah zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 156/2000 Sb., o ověřování střelných zbraní a střeliva a pyrotechnických předmětů, ve znění pozdějších předpisů, jsou každý samostatnou právní úpravou konkrétních veřejnoprávních vztahů, k sobě navzájem nejsou v rozporu a ani jejich aplikace se vzájemně nevylučuje tak, jak žalobkyně namítá, neboť každý z nich sleduje ochranu jiného veřejného zájmu.
Žalobkyně tvrdí, že jako držitel zbrojní licence podle zákona č. 119/2002 Sb. v případě své podnikatelské činnosti ve smyslu § 2 odst. 2 písm. d) tohoto zákona, tj. jako podnikatel v oboru zbraní a střeliva, nebyla povinna respektovat zákon č. 156/2000 Sb., o ověřování střelných zbraní, neboť ve smyslu zákona č. 119/2002 Sb. mohla přenechat jiným nebo zprostředkovat nabytí, prodej nebo přenechávání zbraní a střeliva již na základě udělené licence podle tohoto zákona, aniž by musela uvedené signální náboje podrobit ověřování ve smyslu zákona č. 156/2000 Sb., neboť jak tvrdí, je držitelem zbrojní licence skupiny A – E, tzn. rovněž podle písmene skupiny C pro nákup, prodej a přepravu zbraní a střeliva, a jako taková respektovala § 39 odst. 4 zákona č. 119/2002 Sb. a nepřevedla vlastnictví ke zbrani nebo střelivu na osobu, která by k nabytí vlastnictví ke zbrani nebo střelivu nebyla oprávněná. Domnívá se proto, že nemohla porušit povinnosti stanovené zákonem č. 156/2000 Sb., které se na ni nemohou vztahovat.
Tento závěr soud nesdílí, neboť žalobkyně opomíjí, že předmět úpravy obou těchto zákonů je rozdílný. Podle § 1 zákona č. 119/2002 Sb. zákon upravuje kategorie střelných zbraní a střeliva, podmínky pro jejich nabývání vlastnictví, držení, nošení a používání zbraní nebo střeliva, práva a povinnosti držitelů zbraní nebo střeliva, podmínky pro vývoz, dovoz nebo tranzit zbraní nebo střeliva a pro provozování střelnic, provádění pyrotechnického průzkumu, provozování informačních systémů v oblasti zbraní a střeliva, sankce a výkon státní správy v oblasti zbraní a střeliva, provozování střelnic a provozování a provádění pyrotechnického průzkumu. Tento zákon tak výslovně samostatně upravuje postup, jakým je možno získat oprávnění k nabývání, držení nebo nošení zbraní a střeliva, neboť bez tohoto oprávnění, až na výjimky (§ 8 tohoto zákona) toto činit nelze. Stanoví tedy závazně komu a za splnění jakých podmínek bude či může být vystaven zbrojní průkaz nebo zbrojní licence, k jakému účelu užití či provozování jaké činnosti. Upravuje mimo jiné podmínky, které podnikatel v oboru zbraní a střeliva musí splnit osobně jako fyzická osoba nebo právnická osoba (věk, zdravotní a odborná způsobilost osob, spolehlivost apod.), způsob získání licence, postup při vydávání licence a povinnosti a oprávnění držitele zbrojní licence, a to včetně žalobcem zmiňované povinnosti, že držitel zbrojní licence nesmí převést vlastnictví ke zbrani nebo střelivu na osobu, která k nabytí vlastnictví ke zbrani nebo střelivu není oprávněná.
Samotné provozování podnikatelské činnosti v oboru zbraní a střeliva však podléhá ještě dalším zákonným vymezením, a to právě stanoveným mimo jiné i v ustanovení zákona č. 156/2000 Sb., který upravuje práva a povinnosti výrobců, dovozců, distributorů a opravců střelných zbraní čili podnikatelů na tomto úseku, jakož i držitelů průkazů zbraní při jejich ověřování [§ 1 písm. a) zákona č. 156/2000 Sb.], a výkon státní správy na tomto úseku. Držitel zbrojní licence, který je podnikatelem v oboru zbraní a střeliva kromě povinností zakotvených v zákoně č. 119/2002 Sb. je vázán dalšími povinnostmi podle tohoto zákona, a to ve zde stanovených případech podrobit zbraně, střelivo a další výrobky, na které zákon dopadá, jejich ověřování, a to výslovně pro uvedení kontrolovaných výrobků na trh v České republice.
Držitel zbrojní licence, tj. podnikatel v oboru zbraní a střeliva, který se zabývá nákupem, prodejem a přepravou zbraní a střeliva může na vnitřním trhu v České republice takto nakládat s výrobky, které jsou kontrolovanými výrobky, tj. „
stanovenými střelnými zbraněmi, stanoveným střelivem a pyrotechnickými výrobky“
, tehdy, pakliže jsou podrobeny ověření podle zákona č. 156/2000 Sb.Uvedené dva zákony nejsou ve vzájemném rozporu, ale doplňují se, neboť je jednoznačné, že zákon č. 156/2000 Sb. pro svoje účely definuje základní pojmy a stanoví v § 2 odst. 1 písm. a), že kontrolovanými výrobky podle tohoto zákona jsou stanovené střelné zbraně, stanovené střelivo a pyrotechnické výrobky vymezené v § 2 odst. 2 až odst. 5 zákona; pokud jde o druhy střeliva a jejich části, podléhají ověřování mimo jiné i části střeliva nutné k sestavení náboje nebo nábojky, pokud jsou na trh uváděny samostatně. V daném případě signální náboje, zařazené Úřadem pod pyrotechnické výrobky podle § 2 odst. 4 zákona, splňují vymezení v tomto ustanovení dané, tj. podléhají ověřování, neboť jde o předmět obsahující pyrotechnické slože nebo výbušniny, které jsou určeny pro zábavné nebo technické účely a jsou zařazeny podle Přílohy A) mezinárodní smlouvy o přepravě nebezpečných věcí do třídy I.: Výbušné látky a předměty s výbušnou látkou. Pakliže § 2 odst. 2 zákona ohledně vymezení
„stanovené zbraně“
odkazuje v poznámce na zákon č. 119/2002 Sb., a to část první přílohy tohoto zákona (Druhy zbraní), a v odstavci 3 stanoví, že ověřování podléhá „stanovené střelivo“
, s odkazem na část druhou přílohy zákona č. 119/2002 Sb. (Druhy střeliva, viz tamtéž bod 13 – náboj – celek určený mj. i do signální zbraně a jeho technické složení), jde o odkazy na definice pojmů v těchto přílohách zákona o zbraní a střelivu, když tyto pojmy zákon č. 156/2000 Sb. při vymezení „stanovených zbraní a střeliva“
užívá [např. § 2 odst. 2 písm. a) bod 8 zákona – signální zbraň], které však z hlediska předmětu své úpravy dále vymezuje (dle způsobu výroby, chemickým složením náplně apod.). Pro své účely tak v § 2 odst. 4 definuje pyrotechnické výrobky a odkazuje na přílohu A mezinárodní smlouvy o přepravě nebezpečných věcí, třídu I výbušné látky a předměty s výbušnou látkou, v odstavci 5 pak říká, že ověřování podléhají i hlavní části pyrotechnických výrobků, zejména výbušné náplně, které jsou rozhodující pro jejich výrobu, pokud jsou na trh uváděny samostatně.Z uvedeného § 2 ve spojení s § 4 a násl. zákona č. 156/2000 Sb. plyne, že jsou ověřování podrobeny stanovené zbraně, střelivo a pyrotechnické výrobky, a to z důvodu ověření splnění technických požadavků na takovéto výrobky. Obecná úprava v zákoně č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, stanoví závazné ověřování technických kvalit a vlastností výrobků, pro danou komoditu – zbraně, střelivo a pyrotechnické výrobky – resp.
„stanovené střelné zbraně“
– je tedy nastolena zvláštní úprava, jíž se sleduje (pokud má být distribuována na vnitřním trhu) splnění technických požadavků (§ 4), a tyto se považují za splněné, jestliže tyto výrobky byly ověřeny tímto zákonem stanoveným postupem. Tyto výrobky musí být schopny plnit funkci, pro kterou jsou určeny, a nesmí při dodržení podmínek určených výrobcem nebo dovozcem ohrozit zdraví, život nebo majetek svých uživatelů nebo přírodní prostředí. Sleduje se proto jejich bezpečnost. Splnění stanovených technických požadavků u kontrolovaných výrobků je pak po provedeném ověřování vyjádřeno jejich označením zkušební značkou, jak uvádí § 4 odst. 2. Zákon dále stanoví způsoby ověřování těchto stanovených výrobků a dále zavazuje kontrolované osoby a držitele průkazu zbraně v § 16 odst. 1 povinnostmi, a to výrobce, dovozce a vývozce, v § 16 odst. 3 pak i distributora, který může uvádět na trh jen výrobky označené zkušební značkou. Pokud jde o pyrotechnické výrobky, nesmí být překročena doba jejich použitelnosti.Zákon č. 156/2000 Sb. tak podnikatele v oboru zbraní a střeliva, tj. držitele zbrojní licence skupiny C (oprávněného k nákupu, prodeji nebo přepravě), zavazuje v případě
„stanovených zbraní a střeliva“
k tomu, aby jako distributor [§ 2 odst. 1 písm. e) tohoto zákona] podrobil ověření tuto obchodní komoditu, aby byla zajištěna obecně (§ 4) bezpečnost při jejím uvádění na trh a jejím používání (viz blíže vyhláška Ministerstva průmyslu a obchodu č. 313/2000 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 156/2000 Sb.). Zákon proto jednoznačně definuje v § 2 odst. 1 písm. e), jak již bylo žalovaným uvedeno, termín distributor, přičemž tím je ten, kdo kontrolované výrobky prodává nebo jejich prodej zprostředkovává nebo jiným způsobem je poskytuje uživatelům, i když svojí činností vlastnosti kontrolovaných výrobků přímo neovlivňuje. Pojem „uvedení na trh“
je definován jako okamžik, kdy jsou kontrolované výrobky výrobcem, dovozcem, distributorem nebo úpravcem v České republice úplatně nebo bezúplatně předány nebo nabídnuty k předání za účelem distribuce nebo používání, a nebo kdy jsou k nim převedena vlastnická práva. V daném případě ani žalobkyně sama nesporuje, že vlastnická práva převedla, že tyto výrobky prodala následně dalšímu držiteli zbrojní licence (dalšímu distributorovi), a to za účelem jejich dalšího prodeje, vývozu nebo používání, respektive převedla tím vlastnická práva na dalšího. Byla proto jako distributor povinna předložit tyto výrobky k ověření Úřadu.Žalobkyně se nemůže zprostit uvedené povinnosti s poukazem na to, že nebyla prvním distributorem těchto výrobků, neboť zákon jednak zavazuje každého distributora v řadě tím, aby (jestliže nabude do svého vlastnictví „stanovené“ výrobky, které podléhají režimu ověřování bez tohoto ověření, čili výrobky neopatřené zkušební značkou) sám takovéto ověření příslušným Úřadem zajistil a dál nedistribuoval tyto výrobky, neboť není ověřena jejich bezpečnost.
Žalobkyně se nemůže vyvinit ze spáchání uvedeného správního deliktu, který jí je kladen za vinu a za který byla sankcionována, poukazem na to, že v daném případě šlo o signální náboje [tj. náboje do zbraně kategorie B dle § 5 písm. h) zákona č. 119/2002 Sb.], s nimiž je oprávněna obchodovat dle udělené licence bez dalšího a které nabyla na základě kupní smlouvy od Ministerstva obrany, a ani na to, že v případě vojenské munice [a to s odvoláním na kategorii A, zbraně – střelivo zakázané dle § 4 písm. b) bod 4 zákona č. 119/2002 Sb.] není právní úprava jasná, není zřejmé, jakým způsobem má postupovat.
Zákon č. 119/2000 Sb. v § 1 odst. 2 výslovně uvádí, že se nevztahuje na zbraně, střelivo a vojenskou munici, které jsou nabývány a drženy ve výzbroji ozbrojených sil České republiky, ozbrojených bezpečnostních sborů, ozbrojených složek celní správy atd. Rovněž tak zákon č. 156/2000 Sb. v § 3 uvádí, že se nevztahuje na kontrolované výrobky, které jsou nabývány do vlastnictví a drženy ve výzbroji ozbrojených sil České republiky, ozbrojených bezpečnostních sborů, ozbrojených složek celní správy atd. Z toho plyne, že nabývání a držení ani ověřování zbraní, střeliva a dalších komodit ve výzbroji ozbrojených sil nepodléhá režimu těchto zákonů, neboť toto je podrobeno zvláštní právní úpravě. Oba dotčené předpisy v citovaných ustanoveních odkazují především v prvé řadě na zákon č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky, ve znění pozdějších předpisů, který upravuje v § 31, že ozbrojené síly jsou oprávněny užívat vojenský materiál k plnění svých úkolů a vojenský materiál se označuje vojenským znakem; rovněž tak způsob označování materiálu i jeho ověřování a schvalování jeho technické způsobilosti je upraveno zvláštními právními předpisy, a není tedy podrobeno civilnímu režimu nakládání s těmito komoditami. Ohledně obchodu s vojenským materiálem je nesporné, že k zahraničnímu obchodu s vojenským materiálem je nutno získat jednak zvláštní povolení, jednak zvláštní zbrojní licenci ke konkrétnímu vývozu podle zákona č. 38/1994 Sb. Seznam vojenského materiálu podle § 5 odst. 4 uvedeného zákona je uveden v Příloze č. 1 vyhlášky č. 89/1994 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 38/1994 Sb.
Žalobkyně na základě smlouvy s Ministerstvem obrany nabyla uvedené kontrolované výrobky kupní smlouvou, přičemž součástí této kupní smlouvy bylo rovněž v bodě VI., bod 7, ujednání, že strany smlouvy jsou si vědomy, že jde o vojenský materiál čili zboží ve smyslu zákona č. 38/1994 Sb., a rovněž i upozornění na trestní následky (odkazem na trestní zákon), a že kupující je při vývozu zboží povinen postupovat v souladu s uvedenými předpisy. Nedošlo-li k takovému postupu, byla žalobkyně povinna zákon č. 156/2000 Sb. respektovat jako prvý nabyvatel tohoto materiálu, na nějž se již tento zákon vztahuje, jestliže jej distribuovala (převedla vlastnictví k němu) na vnitřním trhu v České republice, a muselo být ověřeno, zda splňuje tento původně vojenský materiál požadavky na výrobky
(„stanovené“
) z hlediska jejich bezpečnosti k tomu, aby mohly být distribuovány na civilním trhu. Žalovaný správně poukázal na to, že již nemohly být tyto výrobky považovány za vojenskou munici dle § 4 písm. b) bod 4 zákona č. 119/2002 Sb., neboť pozbyla určení k tam vymezenému účelu, ale měla být ověřena pro civilní použití, k tomu však žalobkyně nepřistoupila.Žalobkyně se nemůže vyvinit tvrzením, že nevěděla, jak má postupovat (že dle jejího názoru je právní úprava nejasná), neboť i zákon č. 119/2002 Sb., kterého se dovolává jako jediného ji zavazujícího, v § 3 odst. 3 stanoví, že v pochybnostech o zařazení typu zbraně nebo střeliva do kategorie rozhoduje Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva (§ 74 odst. 7 téhož zákona). Jestliže žalobkyně tvrdí, že šlo o střelivo do zbraně kategorie B – signální zbraně, které mohla bez dalšího dále distribuovat, a na druhé straně tvrdila (v průběhu správního řízení), že šlo o vojenskou munici – zbraň kategorie A – zakázanou dle § 3 odst. 1 písm. a), a nikoli dle § 3 odst. 1 písm. e) zákona č. 119/2002 Sb. (ve vyjádření ke zjištěním ze dne 20. 6. 2005 k čj. TA/333/2005), pak před další distribucí měla a mohla § 3 odst. 3 zákona č. 119/2002 Sb. využít. Zákon č. 156/2000 Sb. v § 2 odst. 1 písm. c) pak jednoznačně stanoví, že výrobcem se rozumí i ten, kdo se za výrobce označuje tím, že kontrolované výrobky opatří svou obchodní firmou, pod kterou je zapsán v obchodním rejstříku, a podle § 16 odst. 3 téhož zákona mohla žalobkyně uvádět na trh jen výrobky označené zkušební značkou, tedy jen ověřené, a k ověření Úřadu je proto byla povinna předložit (a to zvláště i s ohledem na popis jejich kvality ve smlouvě:
„Zboží ve stavu v době prodeje nemusí být určeno pro používání k původnímu účelu a nemusí mít vlastnosti obvyklé této věci.“
).Nedůvodnou je proto i námitka poukazující na § 74 zákona č. 119/2002 Sb., neboť žalobkyně nebyla postižena za nedodržení zákona č. 119/2002 Sb., ale pro porušení ustanovení zákona č. 156/2000 Sb., a proto rozhodoval Úřad, potažmo žalovaný, jako orgán věcně příslušný dle § 17, resp. § 22 zákona č. 156/2000 Sb.
Soud tedy dospěl k závěru, že na žalobkyni se vztahovala ustanovení zákona č. 156/2000 Sb., neboť jak žalovaný správně dovodil, v daném případě vystupovala žalobkyně jako distributor, neboť kontrolované výrobky prodávala, respektive převedla k nim vlastnická práva, a to na vnitřním trhu v České republice. Soud rovněž považuje za nesporné, že uvedené kontrolované výrobky byly pyrotechnickými výrobky, které podléhají ověřování podle § 2 odst. 4 tohoto zákona, neboť obsahují pyrotechnické slože a jsou zařazeny podle přílohy A mezinárodní smlouvy o přepravě nebezpečných věcí do třídy I.: Výbušné látky a předměty s výbušnou látkou. Podle uvedené mezinárodní smlouvy, tj. Evropské dohody o mezinárodní přepravě nebezpečných věcí (ADR), která byla vyhlášena pod č. 64/1987 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to v plném znění vyhlášeném pod č. 65/2003 Sb. m. s., Přílohy A, třídy I., jsou do této zařazeny Výbušné látky a předměty, přičemž pod název tř. I. spadají pyrotechnické látky.
Soud proto dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť žalobkyně jako podnikatel v oboru zbraní a střeliva, držitel licence podle zákona č. 119/2000 Sb., byla povinna plnit i povinnosti dané jí vedle tohoto zákona i zákonem č. 156/2000 Sb., tj. v případě uvedení kontrolovaných výrobků na civilní trh v České republice dbát na to, aby tyto výrobky byly Úřadem přezkoušeny a ověřeny tak technické požadavky na ně kladené, a to za účelem zjištění, zda splňují test bezpečnosti takovýchto výrobků pro další distribuci a nakládání s nimi.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.