1899/2009
Zbraně a střelivo: posouzení bezúhonnosti
Zbraně a střelivo: posouzení bezúhonnosti
k § 22 odst. 1 písm. c) bodu 1 a § 27 odst. 1 písm. c) zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu a o změně zákona č. 156/2000 Sb., o ověřování střelných zbraní, střeliva a pyrotechnických předmětů a o změně zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), ve znění zákona č. 13/1998 Sb., a zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o zbraních), ve znění zákona č. 228/2003 Sb.*)
k § 3 odst. 3 a § 201 odst. 1 trestního zákona, ve znění zákonů č. 175/1990 Sb. a č. 411/2005 Sb.
Pro posouzení bezúhonnosti podle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, je rozhodné, je-li z rozhodnutí trestního soudu seznatelné, že se jedná o úmyslný trestný čin. Za situace, kdy naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu lze oběma formami zavinění, pak se při absenci výslovného vyjádření o jaký druh zavinění jde, s ohledem na pravidlo vyjádřené v § 3 odst. 3 trestního zákona, a je-li to v souladu s formulací skutkové věty výroku rozhodnutí trestního soudu, jedná o úmyslné zavinění a tudíž o úmyslný trestný čin.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2007, čj. 3 As 34/2007-51)
Prejudikatura:
srov. nález Ústavního soudu č. 68/1999 Sb. a Soudní judikatura
ve věcech správních č. 658/2000.Věc:
Ing. Jiří M. proti Policii České republiky, Správě Jihočeského kraje, o odnětí zbrojního průkazu, o kasační stížnosti žalobce.Policie České republiky, Okresní ředitelství Pelhřimov, Inspektorát pro zbraně, střelivo, výbušniny a drogy, dne 23. 11. 2006 žalobci podle § 27 odst. 1 písm. c) zákona o střelných zbraních odňala zbrojní průkaz pro skupinu oprávnění "C", neboť nesplnil podmínku bezúhonnosti vyjádřenou v § 22 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o střelných zbraních, protože trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 trestního zákona, za nějž byl žalobce pravomocně odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 1. 8. 2006, je úmyslným trestným činem, přičemž zavinění žalobce vyplývá z trestního příkazu a z opisu z evidence Rejstříku trestů.
Dne 12. 1. 2007 žalovaná zamítla odvolání žalobce a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila. V odůvodnění uvedla, že trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky, který spáchal žalobce, je činem, který lze spáchat jak úmyslně, tak z nedbalosti. Pokud by trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky byl žalobcem spáchán z nedbalosti, muselo by to být výslovně uvedeno ve výroku trestního příkazu. V daném případě nebylo ve výroku trestního příkazu uvedeno zavinění z nedbalosti, tudíž trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky byl žalobcem spáchán úmyslně. V důsledku toho přestal splňovat podmínku bezúhonnosti podle § 22 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o střelných zbraních a nebyla jiná možnost než odejmutí zbrojního průkazu podle § 27 odst. 1 písm. c) téhož zákona.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21. 3. 2007 žalobu žalobce proti rozhodnutí žalované zamítl. V něm uvedl, že bylo sporné, zda trestný čin, pro který byl žalobce postižen, je úmyslným trestným činem, a je-li tato skutečnost dostatečně doložena. K tomu konstatoval, že žalobce byl pravomocně odsouzen pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky, přičemž v době, kdy se žalobce trestného činu dopustil, upravoval trestní zákon u daného trestného činu obě formy zavinění: jak zavinění úmyslné, tak zavinění nedbalostní. Soud vyjádřil, že právní věta uvedená v trestním příkazu není sice zcela přesná, avšak z popisu skutku uvedeném ve výroku trestního příkazu, je subjektivní stránka daného trestného činu zřejmá. Žalobce musel být srozuměn s tím, jaké má požití alkoholických nápojů důsledky, a za té situace se jedná o úmyslné zavinění, a tudíž o úmyslný trestný čin. Dále soud uvedl, že v trestním příkazu není výslovně uvedeno, že se jednalo o nedbalostní trestný čin, což znamená, že žalobce se daného trestného činu dopustil úmyslně. Daný úsudek vychází z praxe trestních soudů, které vyjadřují formu zavinění ve výroku svých rozhodnutí jen u těch trestných činů, kterých se pachatel dopustil z nedbalosti. Není-li zavinění vyjádřeno, jedná se o úmyslný trestný čin. Soud zaujal názor, že z výroku rozhodnutí trestního soudu o tom, jakým skutkem se žalobce daného trestného činu dopustil, a i z právní věty trestního příkazu je zřejmé, že daný trestný čin je trestným činem úmyslným. Podle soudu nelze trestní příkaz zkoumat výlučně formálně a setrvávat na požadavku, aby v tomto rozhodnutí bylo výslovně uvedeno, že trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky byl spáchán úmyslně. Uzavřel, že rozhodné je, že z trestního příkazu je jednoznačně seznatelné, že daný skutek zakládající trestný čin byl spáchán úmyslně. Žalovaná proto učinila správný úsudek o tom, že se žalobce dopustil úmyslného trestného činu.
V kasační stížnosti proti tomuto rozsudku žalobce (stěžovatel) zejména namítl, že pokud z hlediska subjektivní stránky lze spáchat trestný čin úmyslně i z nedbalosti, je povinností orgánů činných v trestním řízení, aby zjistily, o kterou z obou alternativ zavinění jde, a aby svůj závěr v tomto směru jednoznačně vyjádřily jak popisem skutkových okolností, z nichž příslušná forma zavinění vyplývá, tak i tomu odpovídající formulací právní věty, neboť je možná jen jedna forma zavinění. Stěžovatel dále vyjádřil přesvědčení, že v žádné části popisu skutku ve výroku o vině není uveden základní zákonný znak charakterizující subjektivní stránku trestného činu, který spočívá v tom, že jednání, kterého se dopustil, se dopustil v úmyslu spáchat trestný čin. Poté uzavřel, že
"závěr o úmyslné formě zavinění nijak nevyplývá ze skutečností zjištěných ve zkráceném přípravném řízením trestním a nemůže jej mimo trestní řízení dovozovat jak správní orgán, tak ani soud ve správním soudnictví"
.Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
Stěžovatel uvádí důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma, popřípadě je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně vyložena. Tento důvod je podle stěžovatele dán tím, že v trestním příkazu není charakterizována subjektivní stránka trestného činu, že jednání, kterého se dopustil, uskutečnil v úmyslu spáchat trestný čin. Proto krajský soud pochybil, když uvedl, že trestný čin, pro který byl stěžovatel postižen, je úmyslným trestným činem a tato skutečnost je dostatečně doložena.
Podle Nejvyššího správního soudu krajský soud nijak nepochybil při posouzení právní otázky, když ve svém rozhodnutí vyjádřil, že se stěžovatel dopustil úmyslného trestného činu, a když dále doplnil, že jde o úmyslné zavinění a o úmyslný trestný čin, což je z trestního příkazu seznatelné. Krajský soud se s žalobní námitkou nezjistitelnosti zavinění ve formě úmyslu správně vypořádal konstatováním, že z popisu skutku uvedeném v trestním příkazu je subjektivní stránka trestného činu stěžovatele zřejmá, neboť stěžovatel musel být srozuměn s tím, jaké má požití alkoholických nápojů důsledky, pročež se jedná o úmyslné zavinění, a tudíž o úmyslný trestný čin. Nejvyšší správní soud rovněž dává za pravdu krajskému soudu v hodnocení, že tzv. právní věta uvedená v trestním příkazu není zcela přesná. Skutková podstata trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky, tak jak je uvedena v § 201 odst. 1 trestního zákona, s účinností od 1. 7. 2006, v sobě zahrnuje obě formy zavinění, a to jak v podobě úmyslu, tak i nedbalosti. Uvedený trestný čin lze tudíž spáchat oběma formami zavinění, přičemž ve výroku rozhodnutí trestního soudu by měla být jednoznačně specifikována a konkretizována objektivní i subjektivní stránka trestného činu. To platí tím spíše, pokud trestní zákon alternativně uvádí obě formy zavinění.
Teorie trestního práva se kloní k názoru, že (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.
Trestní zákon. Komentář
. I. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 31) ve výroku rozsudku, příp. jiného rozhodnutí ve věci samé, je třeba uvést příslušnou formu zavinění, a to popisem skutečností, z nichž forma zavinění vyplývá (v tzv. skutkové větě, obsahující popis skutku), tak i formulací "úmyslně"
nebo "z nedbalosti"
(v tzv. právní větě, v níž jsou skutková zjištění podřazena zákonné terminologii). Na základě tohoto odborného právního názoru Nejvyšší správní soud uvádí, že v tzv. skutkové větě trestního příkazu je subjektivní stránka trestného činu jednoznačně vyjádřena slovy "... po předchozím požití alkoholických nápojů ... řídil osobní automobil"
. Stěžovatel musel vědět, že požil alkoholické nápoje a jaké má jejich požití důsledky za situace, kdy řídil osobní automobil, což již konstatoval krajský soud. Nejvyšší správní soud vyjadřuje přesvědčení, že tímto způsobem je v tzv. skutkové větě trestního příkazu vyjádřena dovoditelným a srozumitelným způsobem forma zavinění trestného činu podle § 201 odst. 1 trestního zákona v podobě úmyslu. Ostatně vliv alkoholu na řidiče motorových vozidel a zákaz této činnosti pod jeho vlivem je všeobecně známou skutečností nepřipouštějící pochybnosti o úmyslu stěžovatele řídit motorové vozidlo i přes uvedený zákaz, po požití alkoholu. Pochybnosti by mohla vzbuzovat situace po požití nepříliš známých návykových látek, rozhodně však tomu tak není ohledně alkoholických nápojů.S ohledem na výše uvedenou odbornou literaturu Nejvyšší správní soudu podotýká, že zmiňovaný trestní příkaz ve své tzv. právní větě výslovné uvedení subjektivní stránky ve formě úmyslu, nebo nedbalosti neobsahuje, neboť je v něm uvedeno, že
"... spáchal trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 trestního zákona"
. Nicméně toto zjištění podle Nejvyššího správního soudu nemůže být překážkou vedoucí k závěru, že v daném případě se jedná o úmyslné zavinění a tedy o úmyslný trestný čin. Forma zavinění je zjistitelná z vlastního popisu skutku obsaženém v tzv. skutkové větě, což je uvedeno výše. Tudíž i přes tuto formulační nepřesnost tzv. právní věty trestního příkazu lze konstatovat, že stěžovatel byl shledán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu. Pro podporu tohoto závěru lze odkázat na znění § 3 odst. 3 trestního zákona, podle nějž je k trestnosti činu třeba úmyslného zavinění vždy, není-li trestním zákonem stanoveno výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. Na základě pravidla uvedeného v § 3 odst. 3 trestního zákona je třeba postupovat tak, že umožňuje-li skutková podstata trestného činu její naplnění jak úmyslně, tak i z nedbalosti, má v případě absence výslovného vyjádření, v souladu s vyjádřením v tzv. skutkové větě, přednost úmyslné zavinění.Nejvyšší správní soud, shodně s krajským soudem, rekapituluje a v dané věci uzavírá, že z tzv. skutkové věty trestního příkazu je jednoznačně seznatelné, že skutek zakládající trestný čin byl spáchán stěžovatelem úmyslně a jde o úmyslný trestný čin. Neuvedení formy zavinění v tzv. právní větě trestního příkazu proto není nepřekonatelnou překážkou pro její následné posouzení správními orgány v jiných typech řízení. Nejvyšší správní soud pokládá tuto stížnostní námitku za nedůvodnou.
*)
S účinností od 1. 2. 2009 ustanovení § 22 odst. 1 písm. c) změněno zákonem č. 484/2008 Sb.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.