Vydání 9/2014

Oblastní inspektorát práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj (dále jen "správní orgán I. stupně") svým rozhodnutím ze dne 20. 7. 2012 shledal žalobce vinným ze spáchání správního deliktu podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti a za tento delikt mu uložil pokutu 250 000 Kč. Uvedeného správního deliktu se měl žalobce dopustit tím, že umožnil Jaroslavu B. dne 10. 4. 2012 vykonávat závislou práci spočívající v montáži a demontáži pneumatik a kol automobilů v pneuservisu bez řádně uzavřeného pracovněprávního vztahu.

Žalobce podal proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 10. 2012 zamítl.

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Brně, který rozhodnutím ze dne 26. 2. 2014, čj. 31 A 5/2013-76, zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Výrokem II. pak uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení.

Krajský soud při rozhodování vyšel z toho, že nebyl dostatečným způsobem zjištěn skutečný stav věci. Dle názoru krajského soudu vymezení skutku a právní kvalifikace neodpovídala tomu, co bylo zjištěno. Žalobce i Jaroslav B. potvrdili, že pracovněprávní vztah byl uzavřen, ale bez písemné formy. Dohoda o vykonání práce byla v rámci správního řízení předložena a v takovém případě by se mohlo jednat o porušení § 136 zákona o zaměstnanosti. Takové porušení ale ještě samo o sobě nebylo dostatečné pro kvalifikovaný závěr o umožnění výkonu nelegální práce. Krajský soud uvedl, že ze skutkového stavu nebylo možné jednoznačně tvrdit, že se jednalo o pracovní poměr bez písemné formy. Bylo třeba ujasnit si, zda byly jednoznačně naplněny znaky deliktu, tj. zda žalobce skutečně umožnil výkon nelegální práce. Krajský soud dodal, že po doplnění řízení by bylo možné dospět k závěru, že byla naplněna podstata jiného deliktu. Pracovník žalobce popsal činnost, kterou vykonával pro žalobce v souladu se zákoníkem práce z roku 2006, neboť uvedl všechny náležitosti, které by měla dohoda o vykonání práce nebo dohoda o pracovní činnosti obsahovat. Z toho důvodu krajský soud dospěl k závěru, že bylo možné předpokládat, že tato dohoda byla jasně uzavřena se všemi atributy pro uzavření platného pracovního poměru, pouze zde chyběla písemná forma. Ve smyslu § 20 zákoníku práce z roku 2006, bylo možné zhojit tento nedostatek a žalobce dodatečně doložil písemné vyhotovení dohody. Protiprávní jednání - delikt umožnění nelegální práce - mohlo nastat pouze v případě, že bylo prokázáno, že nedošlo k uzavření pracovního poměru ve smyslu nelegální práce. Krajský soud uzavřel, že v daném případě bylo zapotřebí řízení doplnit, a správní orgány mohly z důvodu prokázání neuzavření pracovního poměru vyslechnout Jaroslava B., popř. provést další doplnění, které by potvrdilo či vyvrátilo spáchání deliktu.

Žalovaný (stěžovatel) podal proti tomuto rozsudku kasační stížnost, v níž namítl, že krajský soud svévolně dovodil existenci vůle stran uzavřít ústně pracovněprávní vztah, ačkoliv ze všech skutečností zjištěných v předmětném řízení jednoznačně vyplynulo, že ani jedna ze stran si při kontrole ani v následném správním řízení vůbec nebyla vědoma skutečnosti, že by mezi nimi k uzavření pracovněprávního vztahu došlo. Platným právním úkonem nemůže být takový úkon, o němž jedna, popřípadě i více stran, ani neví, že by jej učinily. Žalobce přiznal, že předložená dohoda o provedení práce byla uzavřena teprve po provedené kontrole, a že byla antedatována. O tom, že by existovala ústní dohoda o provedení práce, se žalobce nezmínil v kontrolním ani následném správním řízení. Kontrolní činnost má pro svou neočekávanost velmi často podobu neopakovatelného úkonu. V případě, že je potom kontrolovaná osoba řádně seznámena s protokolem o výsledku kontroly a tento protokol je řádným způsobem vypořádán, lze takovémuto výstupu přisuzovat značnou míru autenticity a vysokou výpovědní hodnotu. V následném správním řízení bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že v době kontroly nebyl mezi žalobcem a Jaroslavem B. uzavřen pracovněprávní vztah. Ačkoliv byl žalobce řádně poučen o možnosti navrhovat důkazy a podávat návrhy, této možnosti nevyužil. Nevyužil ani možnosti vyjádřit se po skončeném dokazování k podkladům rozhodnutí. Pomine-li stěžovatel tvrzení krajského soudu, že dohodou o provedení práce, případně dohodou o pracovní činnosti, byl založen pracovní poměr (pracovní poměr lze založit pouze pracovní smlouvou, není-li zákonem stanoveno jinak), nebyly v daném případě ujednány ani podstatné náležitosti dohody o provedení práce. Těmi jsou totiž doba, na kterou se daná dohoda uzavírá, vymezení práce a rozsah prací. Rozsah prací ujednán nebyl. Obdobně je tomu pak u dohody o pracovní činnosti. Krajský soud tak bez opory ve spise a v rozporu s vůlí dotyčných osob nesprávně kvalifikoval posuzované jednání a svůj překvapivý závěr dostatečně neodůvodnil. Pro posouzení, zda byl spáchán správní delikt umožnění výkonu nelegální práce, byla klíčová otázka existence uzavřeného pracovněprávního vztahu v okamžiku kontroly. Jakékoliv následné uzavírání pracovněprávního vztahu nemělo vliv na to, zda se žalobce dopustil předmětného správního deliktu, či nikoliv. Stěžovatel na závěr dodal, že v tomto je vždy nutné rozlišit aspekty soukromoprávní od aspektů veřejnoprávních. Jakkoliv totiž v oblasti soukromého práva je možné dodatečně odstraňovat vady úkonu, a hojit tak jeho neplatnost, v oblasti veřejného práva je stav věci v době kontroly. Skutečným důvodem zrušení rozhodnutí byla snaha krajského soudu uchránit za každou cenu žalobce před poměrně vysokou, nicméně zákonnou pokutou. Nelze však za účelem uložení nižší sankce svévolně překvalifikovat posuzované jednání.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně a zároveň zrušil výrok II. uvedeného rozsudku a věc vrátil v tomto rozsahu krajskému soudu k dalšímu řízení.