Vydání 9/2013

Žalobkyně byla úřadem práce na základě písemné žádosti o zprostředkování zaměstnání zařazena do evidence uchazečů o zaměstnání ode dne 14. 4. 2010. Z žádosti o zprostředkování zaměstnání mimo jiné vyplývá, že žalobkyně dnem jejího podání vlastnoručním podpisem stvrdila, že se nepřipravuje soustavně na budoucí povolání, tedy že není studentkou denního studia na střední škole, konzervatoři, vyšší odborné škole, jazykové škole s právem státní jazykové zkoušky a prezenčního studia na vysoké škole. Následně žalobkyně dne 9. 9. 2010 sdělila úřadu práce, že je studentkou Integrované střední školy hotelového provozu, obchodu a služeb, Příbram (dále jen "střední škola"). O této skutečnosti doložila potvrzení, ze kterého vyplývalo, že je od 1. 9. 2009 studentkou denního studia na uvedené střední škole, nicméně jí bylo umožněno studium na základě individuálního studijního plánu, díky němuž dochází pouze na zkoušky.

Úřad práce na základě výše uvedeného rozhodnutím žalobkyni vyřadil z evidence uchazečů o zaměstnání, a to od 14. 4. 2010.

Žalobkyně podala proti rozhodnutí odvolání, v němž uvedla, že úřad práce o skutečnosti, že studuje na zmíněné střední škole, upozornila již 14. 4. 2010, tedy v den podání žádosti o zprostředkování zaměstnání, a nikoliv až 9. 9. 2010, jak tvrdí úřad práce. Dále namítala, že úřad práce nezhodnotil skutkovou podstatu věci, ale pouze formalisticky aplikoval § 25 odst. 1) písm. r) zákona o zaměstnanosti. Dle názoru žalobkyně měl přihlédnout ke skutečnému smyslu a účelu zákona a při výkladu dotčených ustanovení použít metodu teleologického výkladu právní normy. Pokud by tak učinil, musel by dospět k závěru, že v daném případě se nejednalo o zaevidování uchazeče o zaměstnání, který se soustavně připravuje na budoucí povolání, neboť způsob jejího studia na střední škole, kde studuje na základě individuálního studijního plánu a dochází pouze na zkoušky, postrádá prvek soustavnosti požadovaný § 25 odst. 1) písm. r) zákona o zaměstnanosti.

Žalovaný odvolání zamítl a v odůvodnění uvedl, že z doloženého "", které bylo vystaveno dne 9. 9. 2010 střední školou, a ze "", jež bylo vyhotoveno touž střední školou dne 15. 11. 2010, plyne, že žalobkyně je od 1. 9. 2009 studentkou denní formy studia na střední škole s povoleným individuálním studijním plánem. Zároveň ze spisové dokumentace nevyplývá, že by bylo potvrzení doloženo již při podání žádosti o zprostředkování zaměstnání, tedy dne 14. 4. 2010, jak tvrdí žalobkyně. Z žádosti naopak vyplývá, že žalobkyně čestně prohlásila, že se nepřipravuje soustavně na budoucí povolání. V den zaevidování žalobkyně do evidence uchazečů o zaměstnání tedy existovala zákonná překážka pro její zařazení a vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání podle § 25 odst. 1 písm. r) ve spojení s § 5 písm. d) zákona o zaměstnanosti. K námitce žalobkyně, že v jejím studiu chybí prvek soustavnosti, a tudíž měl úřad práce vyložit předmětná ustanovení zákona o zaměstnanosti v souladu s jeho účelem a smyslem, žalovaný uvedl, že definice soustavné přípravy na budoucí povolání, obsažené v § 5 písm. d) zákona o zaměstnanosti, je jednoznačná a nedovoluje žádné výjimky.

Proti napadenému rozhodnutí podala žalobkyně žalobu u Městského soudu v Praze, v níž mimo námitky obsažené v odvolání uvedla, že podle § 25 odst. 2 písm. a) školského zákona je "". V této souvislosti by správní orgány za předpokladu, že by kromě jazykového výkladu použily i výklad teleologický, musely dospět k závěru, že v jejím případě nemohlo dojít k porušení právem chráněného zájmu, tedy k zaevidování uchazeče o zaměstnání, který se soustavně připravuje na budoucí povolání.

Městský soud žalobu zamítl rozhodnutím ze dne 29. 11. 2012, čj. 1 Ad 43/2011-34. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v průběhu správního řízení bylo postaveno najisto, že žalobkyně podpisem žádosti o zprostředkování zaměstnání čestně prohlásila, že se nepřipravuje soustavně na budoucí povolání. Městský soud zhodnotil, že pro účely zprostředkování zaměstnání se přihlíží pouze ke studiu, které je denní, protože jiné formy studia, jako např. dálkové nebo distanční studium, nebrání dané osobě v tom, aby pracovala, a tudíž aby jí bylo zprostředkováno zaměstnání. Zákonodárce dle městského soudu chtěl zabránit tomu, aby studenti denního studia mohli být zároveň i uchazeči o zaměstnání. Podle názoru městského soudu skutečnost, že žalobkyni byl povolen individuální studijní plán, nemění nic na tom, že studuje v denní formě studia, a že se tedy jedná o soustavnou přípravu na budoucí povolání ve smyslu § 5 písm. d) zákona o zaměstnanosti a nemůže být podle § 25 odst. 1 písm. r) téhož zákona vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání.

Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Napadený rozsudek stěžovatelka považuje za nesprávný z důvodu nezhodnocení skutkové podstaty věci, ale pouze čistě formalisticky aplikovaných dotčených ustanovení zákona o zaměstnanosti. Dle názoru stěžovatelky nebyla správně posouzena právní otázka charakteru jejího studia ve světle smyslu a účelu zákona o zaměstnanosti, neboť skutečná podoba tohoto studia je taková, že školu v rámci povoleného individuálního studijního plánu nenavštěvuje téměř vůbec a dochází pouze skládat zkoušky ze studijních předmětů. Na předmětné střední škole není možné studovat v jiné formě než denní, avšak stěžovatelce bylo v roce 2010 již 29 let, a proto nemohla být zařazena do běžné výuky a byl jí od 1. 9. 2009 povolen individuální studijní plán. Stěžovatelka má tedy za to, že v jejím případě nemohlo dojít k porušení právem chráněných zájmů, tedy k zaevidování uchazeče o zaměstnání, který se soustavně připravuje na budoucí povolání, neboť způsob jejího studia postrádá prvek soustavnosti požadovaný v § 25 odst. 1 písm. r) zákona o zaměstnanosti. Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že jádrem sporu v tomto případě není zjištěný skutkový stav, nýbrž právní posouzení tohoto zjištěného skutkového stavu. K tomu žalovaný uvádí, že skutečnost, že se stěžovatelka se střední školou domluvila na způsobu plnění podmínek studia v rámci individuálního studijního plánu, není pro posouzení, zda se jedná o denní formu studia, či nikoliv, . Zákon o zaměstnanosti totiž neobsahuje žádné ustanovení, které by umožňovalo zohledňovat úpravy a formy prokazatelně denního studia. Dle žalovaného znamená "" pouze možnost jinak si rozvrhnout výuku a přizpůsobit ji individuálním potřebám studenta. Skutečnost, v jakém rozvrhu výuka probíhá a z jakého důvodu tomu tak v případě konkrétního studenta je, tedy proč si student zvolil navštěvovat školu např. v jiný než pracovní den, není podstatná pro posouzení formy studia. Pro zařazení osoby do evidence uchazečů o zaměstnání je zároveň rozhodující pouze forma studia, což jednoznačně vyplývá z § 5 písm. d) zákona o zaměstnanosti. Z definice obsažené v tomto ustanovení zároveň nejsou připuštěny žádné výjimky, a to ani co do průběhu a úpravy denního studia.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.