1960/2009
Zaměstnanost: povinnosti vrátit podporu v nezaměstnanosti
Zaměstnanost: povinnosti vrátit podporu v nezaměstnanosti
k § 30 odst. 1 písm. a) a § 55 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (v textu také "zákon o zaměstnanosti z roku 2004")
Při existenci některé ze skutečností bránících zařazení nebo vedení uchazeče o zaměstnání v evidenci uchazečů o zaměstnání může úřad práce podle § 55 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, vydat rozhodnutí o povinnosti vrátit podporu v nezaměstnanosti pouze tehdy, když již předtím kvůli této skutečnosti pravomocně rozhodl o vyřazení uchazeče o zaměstnání z evidence uchazečů o zaměstnání za použití § 30 odst. 1 písm. a) téhož zákona.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2009, čj. 3 Ads 40/2008-114)
Prejudikatura:
č. 220/2004 Sb. NSS, č. 652/2005 Sb. NSS, č. 1349/2007 Sb. NSS; nálezy Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. a č. 63/1997 Sb.Věc:
Kateřina P. proti Ministerstvu práce a sociálních věcí o vrácení podpory v nezaměstnanosti, o kasační stížnosti žalobkyně.Úřad práce Brno-město rozhodnutím z 3. 2. 2006 uložil Ivu P. (právní předchůdce žalobkyně) ve výroku I. podle § 18 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti (dále jen "zákon o zaměstnanosti z roku 1991"), povinnost vrátit neprávem přijaté hmotné zabezpečení za období od 24. 9. 2004 do 30. 9. 2004 ve výši 2 391 Kč; ve výroku II. podle § 55 odst. 2 zákona o zaměstnanosti z roku 2004 povinnost vrátit neprávem přijatou podporu v nezaměstnanosti za období od 1. 10. 2004 do 31. 1. 2005 ve výši 41 000 Kč; ve výroku III. podle § 79 odst. 5 zákona správního řádu (č. 500/2004 Sb.) povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1.000 Kč. To vše ve lhůtě třiceti kalendářních dnů od právní moci rozhodnutí.
Proti výrokům II. a III. tohoto rozhodnutí podal právní předchůdce žalobkyně odvolání. Žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 9. 2006 odvolání proti výroku II. zamítl a v této části prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Naproti tomu výrok III. zrušil a řízení v této části zastavil. Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí o odvolání uvedl, že právní předchůdce žalobkyně byl jako uchazeč o zaměstnání v rozporu s § 7 odst. 1 zákona o zaměstnanosti z roku 1991 od 24. 9. 2004 jednatelem a společníkem obchodní společnosti "Mezi břehy, s. r. o.", jež byla téhož dne zapsána v obchodním rejstříku. Proto právní předchůdce žalobkyně nemohl být veden v evidenci uchazečů o zaměstnání a od 24. 9. 2004 musela být tato jeho evidence úřadem práce zrušena. Evidence uchazečů o zaměstnání se přitom považuje za celistvou, a není tudíž možné zrušit pouze její část za dobu od 24. 9. 2004 do 30. 9. 2004 a vzít uchazeče o zaměstnání zpětně do evidence uchazečů o zaměstnání od 1. 10. 2004 na základě zpětné žádosti o zprostředkování zaměstnání. Navíc fyzická osoba se podle § 26 odst. 1 zákona o zaměstnanosti z roku 2004 zařazuje do evidence uchazečů o zaměstnání až dnem podání žádosti o zprostředkování zaměstnání nebo ode dne následujícího po skončení zaměstnání nebo jiných činností, pokud o zprostředkování zaměstnání požádá nejpozději do třech pracovních dnů po skončení zaměstnání nebo jiných činností. Právní předchůdce žalobkyně proto nemohl být veden v evidenci uchazečů o zaměstnání a pobírat podporu v nezaměstnanosti. V dané věci nedošlo ke vzniku funkce jednatele za účinnosti zákona o zaměstnanosti z roku 2004, a proto není možné posuzovat výkon činnosti jednatele ve vazbě na jeho odměnu či výdělek podle § 25 odst. 1 písm. c) tohoto právního předpisu. Právní předchůdce žalobkyně byl proto povinen vrátit podporu v nezaměstnanosti také za období vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání od 1. 10. 2004 do 31. 1. 2005. O povinnosti vrátit podporu v nezaměstnanosti za tuto část zrušené evidence přitom muselo být rozhodováno podle zákona o zaměstnanosti z roku 2004, protože na základě něho bylo rozhodnuto o stanovení podpory v nezaměstnanosti. Lze mít tak za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně zavinil přeplatek na hmotném zabezpečení tím, že zamlčel rozhodnou skutečnost a neoznámil ve lhůtě sedmi kalendářních dnů skutečnost rozhodnou pro vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání. Jeho zaviněním pak byla podpora v nezaměstnanosti přiznána a poskytována neprávem. Podle názoru žalovaného je tedy výrok II. rozhodnutí prvoinstančního orgánu v souladu s právními předpisy.
Proti rozhodnutí žalovaného podal právní předchůdce žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze. Ten ji rozsudkem z 15. 2. 2008 zamítl a uvedl, že v dané věci nedošlo k vzniku funkce jednatele za účinnosti zákona o zaměstnanosti z roku 2004, a proto nebylo možno posuzovat výkon této činnosti ve vazbě na odměnu či výdělek. Tato rozhodná skutečnost nastala za účinnosti zákona o zaměstnanosti z roku 1991, takže podle něho bylo zrušení vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání provedeno. Zákon o zaměstnanosti z roku 1991 přitom oproti současné právní úpravě neumožňoval vydat rozhodnutí o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání, pokud nastala některá skutečnost, která bránila zařazení nebo vedení uchazeče o zaměstnání v evidenci uchazečů o zaměstnání. Proto za situace, kdy správní orgán zjistil rozpor vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání se zákonem, neměl jinou možnost než tuto skutečnost napravit zrušením této evidence ode dne, který následoval po vzniku rozhodné události, jak vyplývá i z právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2005, čj. 4 Ads 29/2004-30. Nicméně i přesto, že oznámení o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání nemělo náležitosti rozhodnutí uvedené ve správním řádu, tak mohlo být přezkoumáno ve správním soudnictví, neboť se jím autoritativně zasáhlo do právní sféry účastníka řízení. Vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání tedy bylo z výše uvedených důvodů zrušeno od 24. 9. 2004 podle zákona o zaměstnanosti z roku 1991 a k nové evidenci za podmínek uvedených v zákonu o zaměstnanosti z roku 2004 mohlo dojít pouze na základě nové žádosti. Vzhledem k tomu, že vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání bylo za období od 1. 10. 2004 do 31. 1. 2005 zrušeno, muselo být rozhodnuto o povinnosti vrátit podporu v nezaměstnanosti za tuto část zrušené evidence. Takto přitom musel úřad práce postupovat podle § 55 odst. 2 zákona o zaměstnanosti z roku 2004, neboť podle něho bylo rozhodnuto o přiznání podpory v nezaměstnanosti.
Proti tomuto rozsudku podal právní předchůdce žalobkyně kasační stížnost. Namítl, že prvoinstanční správní orgán za účinnosti zákona o zaměstnanosti z roku 2004 zrušil jeho vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání se zpětnou platností ke dni 24. 9. 2004 pouhým neformálním přípisem, ačkoliv z přechodného ustanovení § 148 zákona o zaměstnanosti z roku 2004 vyplývá, že úřad práce rozhoduje o zrušení evidence podle ustanovení § 30 odst. 2 a § 31 tohoto právního předpisu ve správním řízení. Uvedený postup nemá oporu ani v zákoně o zaměstnanosti z roku 1991, neboť jeho § 25 odst. 1 stanovil, že na rozhodování podle tohoto právního předpisu se použije správní řád. Avšak i kdyby se podle zákona o zaměstnanosti z roku 1991 rozhodovalo o zrušení vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání pouhým neformálním přípisem, tak takový postup nelze akceptovat za období platnosti zákona o zaměstnanosti z roku 2004, neboť v něm je výslovně zakotvena povinnost postupovat v řízení o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání podle správního řádu a vydávat v něm rozhodnutí. Takové rozhodnutí však v projednávané věci nebylo vydáno. Proti neformálnímu přípisu o zrušení vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání podal jmenovaný námitky, avšak dalším přípisem prvoinstančního správního orgánu mu bylo sděleno, že o rozhodnutí nejde, a tudíž námitky nelze uplatňovat, aniž v něm bylo uvedeno, o které zákonné ustanovení se zrušení vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání opírá. Jeho zařazení v evidenci uchazečů o zaměstnání tedy nemohlo být zrušeno pouhým neformálním přípisem zpětně ke dni platnosti zákona o zaměstnanosti z roku 1991. Navíc existence skutečností neslučitelných se zařazením uchazeče o zaměstnání do evidence uchazečů o zaměstnání podle zákona o zaměstnanosti z roku 1991 nerušila trvání této evidence. Proto skutečnosti rozhodné pro vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání za období od 24. 9. 2004 do 30. 9. 2004 měly být posouzeny podle zákona o zaměstnanosti z roku 1991 a navazující období od 1. 10. 2004 do 31. 1. 2005 mělo být hodnoceno podle zákona o zaměstnanosti z roku 2004. Tvrzení správních orgánů o celistvosti evidence uchazečů o zaměstnání pak nelze opřít o žádné zákonné ustanovení, neboť znění přechodného ustanovení § 148 zákona o zaměstnanosti z roku 2004 tento problém vůbec neřeší. Navíc takový výklad by byl v rozporu s ustanovením čl. 26 odst. 3 a čl. 41 Listiny základních práv a svobod. Jen na základě vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání po určité období lze stanovit, zda určitá osoba má nárok na hmotné zabezpečení či podporu v nezaměstnanosti. Jestliže tedy jeho vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání trvalo, nemohlo být rozhodováno o vrácení podpory v nezaměstnanosti za dobu od 1. 10. 2004 podle § 55 odst. 2 zákona o zaměstnanosti z roku 2004. Navíc i když ve vztahu k trvání vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání úřad práce jednoznačně použil pouze zákon o zaměstnanosti z roku 1991, tak na odejmutí podpory v nezaměstnanosti důsledně aplikoval oba právní předpisy o zaměstnanosti podle doby, o které rozhodoval.
Po předložení spisu Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o kasační stížnosti právní předchůdce žalobkyně zemřel, přičemž veškerý majetek spadající do dědictví po něm nabyla jeho pozůstalá dcera Kateřina P. Proto Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 16. 4. 2009 rozhodl o tom, že v řízení o kasační stížnosti proti napadenému rozsudku soudu prvního stupně bude pokračováno na straně žalobce s Kateřinou P.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(...) Podle názoru právního předchůdce žalobkyně soud prvního stupně nesprávně vyložil právní otázky o
1. možnosti a způsobu rozhodování o zrušení vedení uchazeče o zaměstnání v evidenci uchazečů o zaměstnání za účinnosti zákona o zaměstnanosti z roku 1991 kvůli skutečnosti bránící jeho zařazení nebo vedení v této evidenci,
2. možnosti a způsobu rozhodování o vyřazení uchazeče o zaměstnání z evidence uchazečů o zaměstnání za účinnosti zákona o zaměstnanosti z roku 2004 kvůli skutečnosti, která nastala ještě v době zákona o zaměstnanosti z roku 1991 a tehdy bránila jeho zařazení nebo vedení v této evidenci,
3. možnosti vydání rozhodnutí o vrácení podpory v nezaměstnanosti za určité období spadající do účinnosti zákona o zaměstnanosti z roku 2004 za situace, kdy po tuto dobu trvalo vedení uchazeče o zaměstnání v evidenci uchazečů o zaměstnání.
Povahou rozhodnutí o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání podle zákona o zaměstnanosti z roku 1991 se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 16. 9. 2005, čj. 4 Ads 29/2004-27, který je dostupný na www.nssoud.cz. V něm Nejvyšší správní soud učinil závěr, podle něhož "
za situace, kdy správní orgán prvního stupně zjistil v předmětné věci rozpor evidence stěžovatelky se zákonem, neměl jinou možnost, než tuto skutečnost napravit zrušením, resp. stornováním, této evidence od samého počátku a
‚oznámením
' této skutečnosti stěžovatelce. To z toho důvodu, že evidence stěžovatelky jako uchazečky o zaměstnání od samého počátku nesplňovala zákonné podmínky a neřešením tohoto stavu ... by správní orgán prvního stupně vědomě akceptoval nezákonný stav"
. Dále se podle tohoto judikátu na zrušení vedení uchazeče o zaměstnání v evidenci uchazečů o zaměstnání sice nevztahovaly obecné předpisy o správním řízení, avšak takové rozhodnutí, které nemělo náležitosti podle § 47 správního řádu č. 71/1967 Sb., podléhalo soudnímu přezkumu, neboť se jím autoritativně zasahovalo do právní sféry uchazeče o zaměstnání.Naproti tomu v předchozím rozsudku ze dne 26. 10. 2004, čj. 6 Ans 1/2003-101, č. 652/2005 Sb. NSS, zaujal Nejvyšší správní soud k uvedené právní otázce odlišný právní názor, když dovodil, že "
rozhodnutí o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání podle zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, je konstitutivním právním aktem; lze jej vydat pouze za předpokladu, že zákon stanoví, který správní úřad (věcně a místně příslušný) k tomu má pravomoc a za jakých hmotněprávních podmínek tak může rozhodnout. Jen tak je naplněna ústavní garance zakotvená v čl. 2 Ústavy a čl. 2 Listiny základních práv a svobod, spočívající v omezení uplatňování státní moci jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Pokud některý z uvedených předpokladů v zákonné úpravě chybí, nelze takový správní akt, jenž zasahuje do nabytých práv, vydat. Nepamatuje-li zákonná úprava na potřebu vydat nové rozhodnutí při změně okolností (rozhodování
cum clausula
rebus sic stantibus
), nelze takový nedostatek obejít výkladem práva.
" Jestliže tedy § 7 odst. 3 zákona o zaměstnanosti z roku 1991 neobsahoval hmotně právní úpravu, která by umožňovala ukončit vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání v situaci, kdy se změnily okolnosti, za nichž byl uchazeč o zaměstnání do evidence zařazen, ani v situaci, kdy uchazeč o zaměstnání nesplnil povinnost ohlásit ve stanovené lhůtě změny okolností rozhodných pro vedení v evidenci, pak podle uvedeného judikátu úřad práce takového uchazeče o zaměstnání nemohl vyřadit z evidence uchazečů o zaměstnání rozhodnutím, ani neformálním přípisem.Tato rozdílná
judikatura
Nejvyššího správního soudu tedy nedává jednoznačnou odpověď na otázku, zda podle zákona o zaměstnanosti z roku 1991 bylo vůbec možné rozhodovat o zrušení vedení uchazeče o zaměstnání v evidenci uchazečů o zaměstnání kvůli skutečnosti bránící jeho zařazení nebo vedení v této evidenci.Vznik právního vztahu a jeho následky, k nimž došlo před účinností nového zákona, se posuzují podle práva dřívějšího, a to i když tento právní vztah již není v nové právní úpravě obsažen. Jestliže právní vztah trvá i nadále, posuzují se ode dne účinnosti nového zákona podle současného práva i jeho právní následky, které nastaly po účinnosti nového zákona. V takovém případě se jedná o nepravou retroaktivitu, která je v právním státě přípustná, neboť není v rozporu s principy právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 3/94, č. 164/1994 Sb., a nález pléna Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, č. 63/1997 Sb.). Z toho vyplývá, že pokud by zákon o zaměstnanosti z roku 1991 umožňoval rozhodovat o zrušení vedení uchazeče o zaměstnání v evidenci uchazečů o zaměstnání kvůli skutečnosti bránící jeho zařazení nebo vedení v této evidenci, tak by bylo možné tuto hmotně právní úpravu aplikovat i za účinnosti zákona o zaměstnanosti z roku 2004, a to i kdyby nový právní předpis již takovou překážku evidence neupravoval. V takovém případě by bylo rozhodnutí o zrušení evidence uchazeče o zaměstnání učiněno zpětně ke dni, v němž podle zákona o zaměstnanosti z roku 1991 nastala skutečnost bránící zařazení nebo vedení uchazeče o zaměstnání v evidenci uchazečů o zaměstnání. Pokud by však minulá právní úprava nepřipouštěla zrušení vedení uchazeče o zaměstnání v evidenci uchazečů o zaměstnání kvůli skutečnosti bránící jeho zařazení nebo vedení v této evidenci, tak by takové rozhodnutí nemohlo být učiněno ke dni, který předcházel účinnosti nové právní úpravy. Za této situace by mohl úřad práce rozhodnout o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání nejdříve ke dni účinnosti zákona o zaměstnanosti z roku 2004, neboť teprve až v jeho ustanovení § 30 odst. 1 písm. a) je výslovně zakotveno oprávnění vyřadit uchazeče o zaměstnání z evidence uchazečů o zaměstnání kvůli skutečnosti bránící jeho zařazení nebo vedení v této evidenci. Takto by však bylo možné postupovat pouze v případě, že překážka, která podle zákona o zaměstnanosti z roku 1991 bránila zařazení nebo vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání, je upravena i v zákoně o zaměstnanosti z roku 2004 a trvá i po jeho účinnosti.
Kvůli uvedenému judikaturnímu rozkolu nelze tedy jednoznačně posoudit ani to, zda za účinnosti zákona o zaměstnanosti z roku 2004 je možné rozhodnout zpětně o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání (tedy pro dobu před 1. 10. 2004) kvůli skutečnosti, která nastala v době zákona o zaměstnanosti z roku 1991 a podle tehdejšího práva bránila zařazení nebo vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání.
Tento rozpor v judikatuře Nejvyššího správního soudu však v daném případě nepřestavuje důvod pro postoupení věci k rozhodnutí rozšířenému senátu postupem podle § 17 s. ř. s. neboť rozhodnou se ukázala být jiná skutečnost. Přechodné ustanovení § 148 zákona o zaměstnanosti z roku 2004 totiž nepřipouští možnost aplikace ustanovení minulé právní úpravy o řízení ve věcech zabezpečování práva na zaměstnání ani v případě, kdy právní následky dotyčného právního vztahu nastaly ještě za účinnosti zákona o zaměstnanosti z roku 1991. Za této situace je zapotřebí při rozhodování o zániku evidence uchazeče o zaměstnání použít výhradně příslušná procesní ustanovení zákona o zaměstnanosti z roku 2004. Tento úsudek je plně v souladu i se závěry učiněnými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2007, čj. 1 Azs 55/2006-60, č. 1349/2007 Sb. NSS. V tomto judikátu se totiž uvádí, že "
není-li v přechodných ustanoveních výslovně stanoveno jinak, je při střetu staré a nové úpravy nutno vycházet z obecně platné zásady nepravé retroaktivity procesních norem, tedy aplikace nových procesních norem pro dříve započatá řízení. V takovém případě je v řízení pokračováno dle pozdějšího zákona s tím, že právní účinky úkonů učiněných dříve zůstávají v platnosti.
"Na rozhodování o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání se podle § 142 zákona o zaměstnanosti z roku 2004, ve znění účinném do 31. 12. 2008, vztahuje správní řád č. 71/1967 Sb. a od jeho zrušení správní řád č. 500/2004 Sb. Dále pak úřad práce může podle § 30 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti z roku 2004 vyřadit uchazeče o zaměstnání z evidence uchazečů o zaměstnání jen rozhodnutím, a nikoliv pouhým neformálním přípisem. Podle současné procesní úpravy se tedy o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání rozhoduje ve správním řízení, v němž může uchazeč o zaměstnání využít oprávnění příslušejících účastníku řízení. Případné rozhodnutí o jeho vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání pak musí obsahovat náležitosti, které byly za účinnosti správního řádu č. 71/1967 Sb. upraveny v jeho ustanovení § 47, přičemž proti tomuto rozhodnutí je uchazeč o zaměstnání oprávněn podat odvolání, o němž musí být rozhodnuto.
V nyní projednávané věci právní předchůdce žalobkyně na základě dohody o rozvázání pracovního poměru ukončil dnem 31. 7. 2004 zaměstnání, dne 2. 8. 2004 podal žádost o zprostředkování zaměstnání a podle § 7 odst. 1 věty druhé zákona o zaměstnanosti z roku 1991 tak byl zařazen do evidence uchazečů o zaměstnání ode dne 1. 8. 2004. Dnem 24. 9. 2004 se pak stal společníkem a jednatelem obchodní společnosti s názvem "
Mezi břehy, s. r. o.
", aniž existenci tohoto vztahu oznámil ve stanovené lhůtě úřadu práce. Uvedená funkce přitom představovala vztah obdobný vztahu pracovnímu, který podle § 7 odst. 1 věty první zákona o zaměstnanosti z roku 1991 vylučoval zařazení fyzické osoby do evidence uchazečů o zaměstnání, a to bez ohledu na to, zda v konkrétním případě byla činnost v rámci tohoto vztahu vykonávána či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2004, čj. 2 As 77/2003-47, č. 220/2004 Sb. NSS). Nicméně za účinnosti minulé právní úpravy nebylo kvůli této skutečnosti o zrušení evidence uchazeče o zaměstnání rozhodnuto, takže vedení právního předchůdce žalobkyně v evidenci uchazečů o zaměstnání trvalo i po účinnosti zákona o zaměstnanosti z roku 2004 až do dne 15. 6. 2005, k němuž byla tato osoba rozhodnutím Úřadu práce Brno-město ze dne 14. 10. 2005 vyřazena z evidence kvůli přiznání plného invalidního důchodu. Prvoinstanční správní orgán sice po dodatečném zjištění, že právní předchůdce žalobkyně se stal od 24. 9. 2004 společníkem a jednatelem společnosti s ručením omezeným, zrušil zpětně od tohoto data jeho evidenci uchazeče o zaměstnání. Takto však rozhodl pouze neformálním přípisem ze dne 24. 11. 2005, ačkoliv tak byl povinen po řízení vedeném podle správního řádu č. 71/1967 Sb. učinit rozhodnutím obsahujícím zákonné náležitosti, proti němuž bylo možné podat odvolání, jak již bylo zmíněno. Navíc opravný prostředek směřující proti tomuto úkonu byl vyřízen jen dalším neformálním přípisem Úřadu práce Brno-město ze dne 17. 1. 2006, v němž bylo právnímu předchůdci žalobkyně sděleno, že o zrušení evidence nebylo rozhodováno formou rozhodnutí, nýbrž oznámením, a proto se nejedná o odvolání, nýbrž jen o vyjádření uchazeče o zaměstnání.Lze tedy konstatovat, že v dané věci nebylo vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání učiněno zákonem stanoveným způsobem, a proto na základě neformálního přípisu ze dne 24. 11. 2005 k vyřazení právního předchůdce žalobce z evidence uchazečů o zaměstnání nedošlo. Ten v ní tak byl nadále veden i za období od 1. 10. 2004 do 31. 1. 2005, za které mu Úřad práce Brno-město rozhodnutím ze dne 3. 2. 2006 uložil povinnost vrátit podporu v nezaměstnanosti.
Proto v dalším bylo zapotřebí posoudit, zda za této situace bylo vůbec možné o vrácení podpory v nezaměstnanosti za období od 1. 10. 2004 do 31. 1. 2005 rozhodnout.
Byla-li uchazeči o zaměstnání jeho zaviněním podpora v nezaměstnanosti přiznána a poskytována neprávem nebo ve vyšší částce, než skutečně náležela, zejména proto, že uchazeč o zaměstnání zamlčel nebo nesprávně uvedl některou rozhodnou skutečnost nebo nesplnil svou oznamovací povinnost, je uchazeč o zaměstnání podle § 55 odst. 2 zákona o zaměstnanosti z roku 2004 povinen částky neprávem přijaté vrátit. O povinnosti vrátit podporu v nezaměstnanosti vydá úřad práce rozhodnutí, jak vyplývá z třetího odstavce téhož zákonného ustanovení.
Nárok na podporu v nezaměstnanosti má podle § 39 odst. 1 zákona o zaměstnanosti z roku 2004, ve znění účinném do 31. 12. 2007, uchazeč o zaměstnání, který vykonával v délce alespoň 12 měsíců v rozhodném období (§ 41) zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost zakládající povinnost odvádět pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, požádal úřad práce, u kterého je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, o poskytnutí podpory v nezaměstnanosti a ke dni, k němuž má být podpora v nezaměstnanosti přiznána, není poživatelem starobního důchodu. Naopak nárok na podporu v nezaměstnanosti nemá podle § 39 odst. 2 zákona o zaměstnanosti z roku 2004, ve znění účinném do 31. 12. 2007, uchazeč o zaměstnání, kterému vznikl nárok na výsluhový příspěvek podle zvláštních právních předpisů nebo příspěvek za službu podle zvláštních právních předpisů, a tento příspěvek je vyšší než podpora v nezaměstnanosti, která by uchazeči o zaměstnání náležela, pokud by neměl nárok na výsluhový příspěvek nebo příspěvek za službu. Podpora v nezaměstnanosti se podle § 44 odst. 1 a 3 zákona o zaměstnanosti z roku 2004, ve znění účinném do 31. 12. 2008, neposkytuje uchazeči o zaměstnání po dobu poskytování starobního důchodu, dávek nemocenského pojištění, podpory při rekvalifikaci a po dobu vazby.
Podpora v nezaměstnanosti tedy může být přiznána a poskytována neprávem pouze tehdy, když uchazeč o zaměstnání nesplnil všechny podmínky uvedené v ustanovení § 39 odst. 1 a 2 zákona o zaměstnanosti z roku 2004 a na tuto dávku tak neměl nárok nebo ji ve smyslu ustanovení § 44 zákona o zaměstnanosti z roku 2004 pobíral po dobu poskytování jiné dávky sociálního zabezpečení či po dobu výkonu vazby.
Za uchazeče o zaměstnání se podle § 24 zákona o zaměstnanosti z roku 2004 považuje fyzická osoba, která osobně požádá o zprostředkování vhodného zaměstnání úřad práce, v jehož správním obvodu má bydliště, a při splnění zákonem stanovených podmínek je úřadem práce zařazena do evidence uchazečů o zaměstnání. Základním předpokladem pro vznik nároku na poskytování podpory v nezaměstnanosti je tedy vedení fyzické osoby v evidenci uchazečů o zaměstnání. Ustanovení § 39 a § 44 zákona o zaměstnanosti z roku 2004 přitom nepovažuje za překážku pobírání podpory v nezaměstnanosti skutečnost bránící zařazení nebo vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání, a proto neoprávněná evidence uchazeče o zaměstnání nepředstavuje sama o sobě důvod pro vznik vratitelného přeplatku na této dávce. Uchazeč o zaměstnání je tak podle § 55 odst. 2 zákona o zaměstnanosti z roku 2004 povinen vrátit neprávem přijaté částky na podpoře v nezaměstnanosti kvůli skutečnosti bránící jeho zařazení nebo vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání jen v případě jeho vyřazení z evidence pravomocným rozhodnutím úřadu práce, které se provede dnem, kdy taková skutečnost nastala, jak vyplývá z ustanovení § 30 odst. 3 věty první zákona o zaměstnanosti z roku 2004. Teprve na základě takového rozhodnutí lze totiž učinit závěr, že fyzická osoba nebyla v rozhodném období vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání a nesplnila tak základní předpoklad pro přiznání a poskytování podpory v nezaměstnanosti.
Na tomto úsudku pak nemůže nic změnit ani závěr učiněný v již zmíněném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2004, čj. 2 As 77/2003-47, č. 220/2004 Sb. NSS, podle něhož "
občan, který není v pracovním nebo obdobném vztahu, ani nevykonává samostatnou výdělečnou činnost se zařadí do evidence uchazečů o zaměstnání, přičemž podle ustanovení § 12 odst. 1 stejného zákona uchazeči o zaměstnání, kterému není do sedmi kalendářních dnů ode dne podání žádosti podle § 7 odst. 1 zprostředkováno vhodné zaměstnání nebo zabezpečena možnost rekvalifikace na nové pro něj vhodné zaměstnání, se poskytne hmotné zabezpečení. Zákonným předpokladem poskytnutí hmotného zabezpečení je tedy zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání. Pokud by došlo k poskytnutí hmotného zabezpečení na základě neoprávněné evidence, jedná se o přeplatek, který má být vrácen.
" Nejvyšší správní soud totiž v tomto rozhodnutí aplikoval příslušná ustanovení zákona o zaměstnanosti z roku 1991, v nichž navíc nebylo najisto postaveno, zda lze uchazeče o zaměstnání vyřadit z evidence uchazečů o zaměstnání kvůli skutečnosti bránící jeho zařazení nebo vedení v této evidenci, ani to, zda tak lze učinit zpětně ke dni, kdy tato skutečnost nastala.Uvedený
judikát
tedy nebrání Nejvyššímu správnímu soudu učinit v nyní projednávané věci závěr, že při existenci některé ze skutečností bránících zařazení nebo vedení uchazeče o zaměstnání v evidenci uchazečů o zaměstnání může úřad práce podle § 55 odst. 3 zákona o zaměstnanosti z roku 2004 vydat rozhodnutí o povinnosti vrátit podporu v nezaměstnanosti pouze tehdy, když již předtím kvůli této skutečnosti pravomocně rozhodl o vyřazení uchazeče o zaměstnání z evidence uchazečů o zaměstnání za použití ustanovení § 30 odst. 1 písm. a) téhož zákona.V dané věci však právní předchůdce žalobkyně nebyl z evidence uchazečů o zaměstnání vyřazen, takže za období od 1. 10. 2004 do 31. 1. 2005 mu nemohla být povinnost vrátit podporu v nezaměstnanosti uložena. (...)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.