2422/2011
Zaměstnanost: povinnost oznámit práci cizinců
Zaměstnanost: povinnost oznámit práci cizinců
k § 536 a násl. obchodního zákoníku
k § 3 odst. 2, § 87 odst. 1 a § 98 a) - e) a j) - m) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění zákonů č. 428/2005 Sb. a č. 161/2006 Sb.*)
Smlouva o dílo uzavřená podle § 536 a násl. obchodního zákoníku není smlouvou o vyslání k výkonu práce dle § 87 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Objednatele díla proto nestíhá povinnost oznámit jako zaměstnavatel práci cizinců [občanů EU dle § 3 odst. 2 citovaného zákona nebo cizinců dle § 98 a) - e) a j) - m) téhož zákona] příslušnému úřadu práce.
(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2011, čj. 9 Ca 237/2008-47)
Věc:
Akciová společnost ŽPSV proti Ministerstvu práce a sociálních věcí o uložení pokuty.Mezi žalobcem jako zadavatelem a společností ŽPSV, Ltd., se sídlem v Sofii, Bulharsko, jako zhotovitelem byla uzavřena dne 31. 8. 2007 smlouva o dílo, jejímž předmětem byl závazek zhotovitele vyrobit pro objednatele železobetonové výrobky - pražce v celkovém objemu 26 000 ks. Zhotovitel měl zhotovovat dílo ve výrobním objektu objednatele - v závodě Nové Hrady v České republice v období od 3. 9. 2007 do 21. 12. 2007. Dne 1. 10. 2007, tj. v době realizace díla, byla u žalobce provedena společná kontrola Úřadu práce v Českých Budějovicích a Oddělení cizinecké policie v Českých Budějovicích zaměřená na kontrolu dodržování pracovněprávních předpisů. Při ní bylo zjištěno, že na pracovišti při výrobě pražců pracuje 19 občanů Bulharska. Zástupce žalobce k tomu uvedl, že se nejedná o jeho zaměstnance, ale pracují zde na základě shora citované smlouvy o dílo.
Úřad práce nebyl o nástupu těchto 19 občanů EU informován, a proto rozhodnutím ze dne 6. 11. 2007 uložil žalobci jako zaměstnavateli podle § 140 odst. 4 písm. c) zákona o zaměstnanosti pokutu ve výši 19 000 Kč za správní delikt podle § 140 odst. 2 písm. d) téhož zákona. Tohoto deliktu se měl žalobce dopustit tím, že nesplnil oznamovací povinnost o zaměstnávání občanů Evropské unie podle citovaného zákona, konkrétně podle § 87 odst. 1 tohoto zákona.
Odvolání žalobce proti rozhodnutí úřadu práce žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 15. 4. 2008.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Městského soudu v Praze, v níž namítal, že z výkladu § 87 odst. 1 a 2, § 102 odst. 2 a § 91 odst. 1 písm. a), b), c) a e), jakož i § 14 odst. 1 a 2 zákona o zaměstnanosti je patrno, že § 87 ukládající informační povinnost vůči příslušnému orgánu státní správy na úseku zaměstnanosti dopadá na případy, kdy zaměstnavatel sám zaměstnává občany EU nebo využívá pracovní síly zahraničního zaměstnavatele se sídlem na území EU na základě smlouvy o pronájmu pracovní síly. V případě žalobce se však ani o jednu z těchto možností nejednalo. Žalobce uzavřel se smluvním partnerem společností ŽPSV, Ltd., se sídlem v Bulharsku smlouvu o dílo, v níž se tato společnost zavázala na vlastní odpovědnost a s využitím své odbornosti provést pro žalobce konkrétní ve smlouvě určené dílo, k provádění tohoto díla použít vlastní zaměstnance, jejichž práci bude sama řídit a kontrolovat, a zhotovené dílo po částech předat žalobci jako objednateli díla. Zaměstnanci společnosti ŽPSV, Ltd., tedy nespadali ani pod jednu z hypotéz právní normy, která ukládá oznamovací povinnost.
Požadováním a shromažďováním osobních údajů zaměstnanců smluvního partnera, tak jak je má na mysli § 102 zákona o zaměstnanosti, by pro účely konkrétního smluvního vztahu žalobce porušil zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Závěry, které žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí učinil, by při jejich správnosti pro žalobce i tisíce dalších podnikatelů v ČR musely znamenat, že při zadávání jakékoli zakázky smluvnímu partnerovi by byli vázáni povinností zjišťovat jakými zaměstnanci, včetně určení jejich státní příslušnosti, bude smluvní partner zakázku zajišťovat, což jim však v obchodních vztazích nepřísluší. Napadené závěry o porušení zákona o zaměstnanosti nepřípustně rozšiřují smysl a účel předmětných ustanovení zákona, které mají chránit trh práce před neoprávněným zaměstnáváním cizí pracovní síly na úkor zaměstnávání zaměstnanců z ČR, a nikoli evidovat a hlásit jakoukoli osobu, která se při výkonu práce pro jiného zaměstnavatele při plnění své smluvní povinnosti pohybuje v prostorách provozoven zaměstnavatelů.
Ve vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že oznamovací povinnost se nevztahuje jen na případ pronájmu pracovní síly, jak se mylně domnívá žalobce, ale vztahuje se na všechny případy vysílání pracovní síly dle § 87 citovaného zákona. Splnění oznamovací povinnosti žalobcem v žádném případě nemůže být považováno za porušení zákona o ochraně osobních údajů, protože povinnost žalobce oznámit úřadu práce dle § 87 uvedeného zákona údaje o fyzických osobách z EU vykonávajících práce na území ČR je povinností vyplývající ze zákona. V daném případě nelze argumentovat, že je výlučně věcí smluvního partnera, jak zakázku provede. Příslušné ustanovení zákona o zaměstnanosti má účinně chránit domácí trh pracovních sil před nekontrolovaným, případně neoprávněným zaměstnáváním cizinců na území ČR.
Městský soud v Praze rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(...) Podle stanoviska soudu žalobce v projednávané věci nebyl v postavení zaměstnavatele ve smyslu § 140 odst. 2 písm. d) ve spojení s § 7 zákoníku práce, neboť cizince nezaměstnával jako fyzické osoby v pracovněprávním vztahu, nevystupoval v takových pracovněprávních vztazích svým jménem a nenesl odpovědnost vyplývající z těchto vztahů. Žalobce se tak jako zaměstnavatel nemohl dopustit správního deliktu nesplnění oznamovací povinnosti podle zákona o zaměstnanosti nebo nevedení evidence v tomto zákoně stanovené ve smyslu shora citovaného § 140 odst. 2 písm. d) zákona o zaměstnanosti.
Žalobce nestíhala oznamovací povinnost ve smyslu § 87 odst. 1 citovaného zákona ani jako právnickou či fyzickou osobu, neboť k němu nebyli cizinci zahraničním zaměstnavatelem na základě smlouvy vysláni k výkonu práce. Žalobce proto nebyl povinen o této skutečnosti písemně informovat příslušný úřad práce nejpozději v den nástupu těchto osob k výkonu práce. Je tomu tak proto, že smlouva o dílo, která byla mezi žalobcem a bulharskou společností ŽPSV, Ltd., uzavřena, není smlouvou o vyslání k výkonu práce, ale je typickou smlouvou o dílo ve smyslu § 536 a násl. obchodního zákoníku se všemi náležitostmi, tedy se závazkem zhotovitele provést určité dílo a závazkem objednatele zaplatit cenu za provedení díla, přičemž dílem se rozumí zhotovení určité věci, zde výroba pražců, a byla stanovena cena díla. O uzavření smlouvy o dílo není mezi účastníky řízení sporu a této skutečnosti odpovídá i zjištěný skutkový stav. Podle obsahu smlouvy o dílo mezi žalobcem a společností ŽPSV, Ltd., je zřejmé, že dílo zhotovuje společnost ŽPSV, Ltd., svými zaměstnanci na vlastní odpovědnost, samostatně a není při určení způsobu provedení díla vázána pokyny objednatele ve smyslu § 537 odst. 1 a 3 obchodního zákoníku. Zaměstnanci společnosti ŽPSV, Ltd., tedy nepracovali pro žalobce jako pro svého zaměstnavatele, neboť pro něj nevykonávali práci jako zaměstnanci, nepracovali podle pokynů žalobce, za mzdu od žalobce, nebyli od něj řízeni ani nebyla jejich práce žalobcem organizována. Lze tak uzavřít, že žalobce v projednávané věci nevystupoval jako zaměstnavatel cizinců a oznamovací povinnost ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o zaměstnanosti jej proto nestíhala. Žalovaný proto nemohl žalobci za porušení této oznamovací povinnosti uložit pokutu za správní delikt ve smyslu § 140 odst. 2 písm. d) ve spojení s § 140 odst. 4 písm. c) zákona o zaměstnanosti.
*)
S účinností od 1. 1. 2009 byly § 87 odst. 1 a § 98 změněny zákonem č. 382/2008 Sb., s účinností od 1. 1. 2011 zákonem č. 427/2010 Sb. a s účinností od 1. 4. 2011 byl § 87 odst. 1 změněn zákonem č. 73/2011 Sb.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.