Vydání 12/2014

Rozhodnutím Úřadu Práce ČR - krajské pobočky pro hlavní město Prahu ze dne 23. 4. 2012 byla stěžovatelce přiznána podpora v nezaměstnanosti ve výši 3 499 Kč měsíčně po dobu prvních dvou měsíců, ve výši 2 799 Kč měsíčně po dobu dalších dvou měsíců a ve výši 2 566 Kč měsíčně po zbývající podpůrčí dobu, celkem po podpůrčí dobu 5 měsíců.

Žalobkyně podala proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 11. 2012 zamítl.

Žalobkyně se bránila žalobou podanou u Městského soudu v Praze. Jádrem žalobních námitek bylo tvrzení, že jí nebyla správně stanovena výše podpory v nezaměstnanosti. Podle názoru žalobkyně měly správní orgány při stanovení výše podpory v nezaměstnanosti vycházet z § 50 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, a stanovit tak výši podpory v nezaměstnanosti na základě průměrného měsíčního čistého výdělku, jehož žalobkyně dosáhla v posledním zaměstnání. Místo toho správní orgány vycházely z § 51 odst. 1 zákona o zaměstnanosti a výši podpory v nezaměstnanosti stanovily tak, jako by poslední doba před vzetím do evidence uchazečů o zaměstnání byla kryta náhradní dobou zaměstnání. Žalobkyně přitom namítala, že po skončení jejího posledního zaměstnání jí žádná náhradní doba neběžela, neboť o své nezletilé dítě v té době z objektivních důvodů nepečovala. Tvrzení správních orgánů, že v této době o dítě pečovala, považovala za ničím nepodloženou domněnku jsoucí v rozporu s objektivním stavem.

Městský soudu žalobu zamítl rozhodnutím ze dne 2. 10. 2013, čj. 1 Ad 6/2013-32. Uvedl, že o podpoře v nezaměstnanosti se rozhoduje ve správním řízení podle principů zakotvených ve správním řádu. I v tomto řízení je tak třeba rozhodovat na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci (srov. § 3 správního řádu). Zároveň však soud dovodil, že v řízení o žádosti je na žadateli, aby shromáždil všechny potřebné podklady a poskytl je správnímu orgánu. Z § 42 zákona o zaměstnanosti vyplývá, že je povinností uchazečů o zaměstnání doložit skutečnosti rozhodné pro přiznání a poskytnutí podpory v nezaměstnanosti. Je jen na uchazeči, aby si příslušné podklady obstaral a úřadu práce je předložil.

Z dokladů předložených žalobkyní správnímu orgánu I. stupně nevyplývá, že by žalobkyně získala v rozhodném období potřebnou dobu důchodového pojištění v délce alespoň 12 měsíců, jak vyžaduje § 39 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti, proto správní orgán v souladu s § 41 odst. 2 tohoto zákona započetl i náhradní dobu zaměstnání (péči o dítě ve věku do 4 let).

Podle názoru městského soudu postupoval správní orgán I. stupně zcela v souladu se zákonem, pokud výši podpory v nezaměstnanosti určil podle § 51 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti, podle něhož se postupuje v případě, kdy fyzická osoba splnila podmínku předchozí doby zaměstnání započtením náhradní doby nebo nemůže svůj příjem doložit.

Městský soud neshledal pochybení ani v postupu žalovaného, který napadené rozhodnutí potvrdil s tím, že tvrzení žalobkyně o tom, že v rozhodné době nepečovala o dítě mladší 4 let, nemá oporu ve spisové dokumentaci. Bylo pouze na žalobkyni, aby rozhodné skutečnosti obstarala a doložila. Samotné tvrzení, uvedené navíc až v odvolání, nepostačuje. Městský soud připomenul, že správní řízení je ovládáno zásadou koncentrace řízení. Ta se nevztahuje na nové skutečnosti, které účastník řízení nemohl bez svého zavinění uvést před správním orgánem I. stupně a v řízení, kde je účastníku ukládána povinnost. Vzhledem k tomu, že se o takové nové skutečnosti nejednalo, ani nešlo o sankční řízení, nebylo povinností žalovaného ke sdělení stěžovatelky přihlédnout či zjišťovat další podrobnosti.

Proti rozsudku městského soudu brojila žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížností. V ní mimo jiné uváděla, že správnímu orgánu I. stupně řádně doložila, že po dobu více než 10 let soustavně pracovala v pracovním poměru. Poté byla na rodičovské dovolené, pobírala rodičovský příspěvek a pečovala o dítě mladší 4 let, dokud to dovoloval její zdravotní stav. Dne 1. 8. 2011 stěžovatelka nastoupila po skončení rodičovské dovolené do zaměstnání, v němž však nemohla ze zdravotních důvodů pokračovat, proto s ní zaměstnavatel ukončil pracovní poměr ve zkušební době dne 5. 8. 2011. Zdravotní problémy stěžovatelky přitom byly tak závažné, že po skončení pracovního poměru nemohla o dítě pečovat a ani o ně nepečovala. O dítě pečoval výlučně jeho otec s pomocí dalších rodinných příslušníků (stěžovatelka navrhovala městskému soudu důkaz výslechem otce). Pokud správní orgány uvádějí opak (že o dítě po skončení pracovního poměru pečovala stěžovatelka), jde o zcela nepodložené skutkové zjištění, které je v rozporu se skutečným stavem a není podloženo žádnými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů není zřejmé, na základě jakých důkazů toto zjištění učinily. Stěžovatelka uvedla, že žalovaný ve svém rozhodnutí došel k závěru, že jelikož v den podání žádosti o zprostředkování zaměstnání (22. 8. 2011) nezletilý nedovršil 4 let věku, má se za to, že jmenovaná o něj pečovala. Žádný právní přepis přitom takovou zákonnou domněnku neobsahuje. Žalovaný si touto domněnkou evidentně vypomohl při nedostatečně zjištěném skutkovém stavu.

Stěžovatelka dovodila, že tvrzení, že v době od 6. 8. 2011 do 21. 8. 2011 nepečovala o dítě, je negativním tvrzení, které nemá povinnost prokazovat. Takové negativní tvrzení tedy nemusí mít oporu ve spisové dokumentaci.

Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 13. 2. 2014. V něm mimo jiné uvedl, že stěžovatelka do žádosti o zprostředkování zaměstnání uvedla, že má nezletilé dítě ve své péči. Podle žalovaného nebylo prokázáno, že ač má stěžovatelka syna v péči, nepečuje o něj.

Žalovaný uvádí, že se ve správním řízení nemohl zabývat tvrzením stěžovatelky, které nezaznělo. Tvrzení, že v době od 6. 8. 2011 do 21. 8. 2011 ve své péči dítě neměla, stěžovatelka uplatnila poprvé až v odvolání. Uvedené tvrzení žalovaný zhodnotil jako účelové. Tomu nasvědčuje i tvrzení stěžovatelky, že s ní byl dne 5. 8. 2011 (po pěti dnech trvání) ukončen pracovní poměr ze zdravotních důvodů, ač takovému tvrzení nesvědčí žádné doklady předložené stěžovatelkou. Závěru, že tvrzení o "" o dítě je nepravdivé, svědčí i skutečnost (zjištěná žalovaným následně), že stěžovatelka byla v době od 14. 5. 2011 do 18. 8. 2011 zdravotně pojištěna jako osoba celodenně osobně a řádně pečující alespoň o jedno dítě do sedmi let nebo nejméně o dvě děti do patnácti let věku.

Ohledně navrhovaného výslechu manžela stěžovatelky jako svědka poukázal žalovaný na § 52 s. ř. s. Pokud jde o zjišťování skutkového stavu ve správním řízení, připomenul žalovaný, že podle § 42 odst. 2 zákona o zaměstnanosti musí skutečnosti rozhodné pro přiznání a poskytování podpory v nezaměstnanosti doložit žadatel. Žalovaný zdůrazňuje, že stěžovatelka ve správním řízení nenavrhla důkaz o tom, že o nezletilého po skončení pobírání rodičovského příspěvku nepečovala. Výpověď manžela, který je se stěžovatelkou v příbuzenském vztahu, nelze považovat za dostatečný důkaz. I kdyby stěžovatelka byla v době od 6. 8. 2011 do 21. 8. 2011 nemocná (což nebylo prokázáno), nezakládala by taková skutečnost bez dalšího jednoznačný závěr, že stěžovatelka neměla v péči dítě do 4 let věku.

Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze i rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.