Vydání 3/2012

Číslo: 3/2012 · Ročník: X

2522/2012

Zaměstnanost: podpora při rekvalifikaci

Zaměstnanost: podpora při rekvalifikaci
k § 40 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti
Neúčast uchazeče o zaměstnání na rekvalifikaci, ke které se váže úřadem práce přiznaná podpora při rekvalifikaci (§ 40 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti), nelze nahradit účastí na jiné rekvalifikaci. Pokud se uchazeč o zaměstnání nezúčastní rekvalifikace, podpora mu nenáleží.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2011, čj. 4 Ads 74/2011-73)
Prejudikatura:
č. 2288/2011 Sb. NSS.
Věc:
Radmila P. proti Ministerstvu práce a sociálních věcí o podporu při rekvalifikaci, o kasační stížnosti žalobkyně.
Dne 20. 10. 2009 uzavřela žalobkyně s Úřadem práce hlavního města Prahy dohodu o rekvalifikaci, jejímž předmětem bylo zabezpečení rekvalifikace na pracovní činnost: Kvalifikační kurz pro osobní asistenty dětem a mladým lidem s postižením, pořádaný rekvalifikačním zařízením občanské sdružení Rytmus (dále jen „rekvalifikační zařízení“) v termínu od 30. 10. 2009 do 29. 11. 2009.
Stejného dne vydal úřad práce rozhodnutí, kterým přiznal žalobkyni podporu při rekvalifikaci ode dne 30. 10. 2009 ve výši 3 212 Kč měsíčně.
Datovou zprávou (e-mailem) ze dne 26. 10. 2009 oznámilo rekvalifikační zařízení úřadu práce, že z důvodu nízkého zájmu nemůže otevřít výše uvedený kurz; tuto zprávu zaslalo rovněž žalobkyni.
Dne 2. 11. 2009 podala žalobkyně odvolání proti rozhodnutí o přiznání podpory při rekvalifikaci. Uvedla, že zrušení kurzu je pro ni velmi nepříjemné, neboť od roku 1995 bojuje s úřadem práce o rekvalifikaci s ohledem na její zdravotní stav (zablokované obratle od dlouhodobého psaní na počítači v nevyhovujících podmínkách). Žalobkyně proto žádala o zpětné uznání Kvalifikačního kurzu pro pracovníky v sociálních službách pořádaného Sjednocenou organizací nevidomých a slabozrakých ČR (SONS ČR) jako rekvalifikace, společně se zpětným přiznáním podpory při této rekvalifikaci. Odvolání podala s tím, aby jí tato podpora při rekvalifikaci byla vyplacena zpětně od 28. 5. 2009 do 26. 11. 2009 na základě toho, že se z důvodů na straně rekvalifikačního zařízení nemohla zúčastnit sjednané rekvalifikace. Namítala, že úřad práce s ní má projednat možnost dokončení rekvalifikace v jiném kurzu, jak vyplývá z informací na webových stránkách žalovaného.
Datovou zprávou (e-mailem) ze dne 4. 11. 2009 úřad práce žalobkyni oznámil, že Kurz pro osobní asistenty dětem a mladým lidem s postižením není realizován pro malý počet uchazečů; do tohoto kurzu bude žalobkyně zařazena, jakmile bude znám nový termín. Vzhledem k uvedenému se ruší dohoda o rekvalifikaci a rozhodnutí o přiznání podpory, odvolání žalobkyně se tím stává bezpředmětným. Úřad práce doplnil, že nelze akceptovat postup, kdy si uchazeč o zaměstnání vybere nějaký rekvalifikační kurz a poté žádá úřad práce o úhradu.
Žalobkyně následně dne 11. 11. 2009 rukou dopsala pod text odvolání, že i po zrušení rekvalifikace a rozhodnutí o přiznání podpory při rekvalifikaci trvá na vyřízení odvolání.
Žalovaný poté rozhodnutím ze dne 29. 3. 2010 zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí úřadu práce, kterým byla žalobkyni ode dne 30. 10. 2009 přiznána podpora při rekvalifikaci podle § 40 odst. 1 a 3, § 50 odst. 3 a § 51 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona o zaměstnanosti ve znění účinném do 30. 6. 2010. V odůvodnění žalovaný uvedl, že žalobkyně byla v době rozhodování o podpoře při rekvalifikaci uchazečkou o zaměstnání, měla uzavřenu dohodu o rekvalifikaci na dobu od 30. 10. 2009 do 29. 11. 2009 a nebyla poživatelkou starobního důchodu. Za popsaného skutkového stavu postupoval úřad práce podle žalovaného v souladu s § 3 správního řádu a rozhodl za stavu věci, o němž nebylo důvodných pochybností. Námitkami žalobkyně ohledně zpětného uznání kvalifikačního kurzu pro pracovníky v sociálních službách pořádaného SONS ČR a přiznání podpory po tuto dobu, ani dokladováním nemajetnosti žalobkyně se žalovaný nezabýval, neboť nejsou předmětem daného správního řízení, které je vedeno toliko ve věci přiznání podpory při rekvalifikaci od 30. 10. 2009 do 29. 11. 2009. Jakkoliv se napadené rozhodnutí může žalobkyni jevit „
nesmyslným
“ či nadbytečným, žalovaný konstatoval, že správní orgány jsou povinny postupovat v souladu se zákonem a nejsou oprávněny při aplikaci platné právní úpravy činit výjimky. Za daných okolností nelze zohlednit skutečnost, že rekvalifikační zařízení následně rekvalifikační kurz z důvodu nízkého zájmu nezahájilo. Žalovaný poukázal na nevhodný postup úřadu práce, který po obdržení informace o nekonání rekvalifikačního kurzu napadené rozhodnutí o přiznání podpory při rekvalifikaci neformálním přípisem ze dne 10. 11. 2009 zrušil. Úřad práce měl totiž postupovat podle § 55 odst. 1 zákona o zaměstnanosti a rozhodnout o zastavení výplaty podpory v nezaměstnanosti.
Toto rozhodnutí napadla žalobkyně žalobou u Městského soudu v Praze. Konstatovala, že podpora při rekvalifikaci jí měla být přizná- na, resp. ponechána, neboť nebylo vinou žalobkyně, že rekvalifikační kurz nebyl realizován. Tou dobou navíc dokončovala Kvalifikační kurz pro pracovníky v sociálních službách organizovaný SONS ČR. Úřad práce s ní měl projednat možnost dokončení rekvalifikace v jiném rekvalifikačním kurzu na základě nové dohody o rekvalifikaci a v souvislosti s tím ponechat žalobkyni přiznanou podporu při rekvalifikaci, resp. tuto přiznat zpětně od 28. 5. 2009.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 2. 2011 žalobu zamítl. V odůvodnění konstatoval, že z § 40 odst. 1 zákona o zaměstnanosti vyplývá, že nárok na podporu při rekvalifikaci má uchazeč o zaměstnání, který se zúčastní rekvalifikace zabezpečované úřadem práce. Nárok na podporu vznikne pouze v případě, pokud se uchazeč rekvalifikace zúčastní, v daném případě se však žalobkyně rekvalifikace, na kterou s ní byla uzavřena dohoda s úřadem práce dne 20. 10. 2009, nezúčastnila. Není pak rozhodné, z jakého důvodu k neúčasti na rekvalifikaci došlo. Není sporu o tom, že se žalobkyně nemohla rekvalifikačního kurzu zúčastnit, neboť podle sdělení rekvalifikačního zařízení ze dne 2. 11. 2009 nebyl kurz otevřen z důvodu nedostatku zájemců. Žalobkyni tudíž nevznikl nárok na vyplacení podpory při rekvalifikaci. Ohledně případné jiné rekvalifikace by musela být se žalobkyní uzavřena nová písemná dohoda podle § 109 odst. 2 zákona o zaměstnanosti a podpora by mohla být přiznána jen v případě, že by se tato dohoda týkala rekvalifikačního zařízení, které by mělo s úřadem práce dohodu o provedení rekvalifikace uzavřenou podle § 108 odst. 3 téhož zákona. Soud podotkl, že není možné zpětně vyplatit žalobkyni podporu při rekvalifikaci, pokud o její účasti na rekvalifikaci nebyla uzavřena dohoda s úřadem práce ve smyslu § 109 zákona o zaměstnanosti. Soud shrnul, že žalobkyně se z důvodu nerealizování rekvalifikačního kurzu nezúčastnila rekvalifikace zabezpečované úřadem práce, tudíž nemá nárok na podporu při rekvalifikaci. Žalovaný proto nepochybil, pokud odvolání žalobkyně zamítl a rozhodnutí úřadu práce potvrdil. Jelikož soud nezjistil žádnou nezákonnost v rozhodnutí žalovaného, žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Tento rozsudek napadla žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížností. Nesouhlasila se závěry správních orgánů a soudu a tvrdila, že jí měla být podpora při rekvalifikaci ponechána. Podle názoru stěžovatelky úřad práce pochybil také tím, že ačkoliv měl s rekvalifikačním zařízením uzavřenu písemnou dohodu o rekvalifikaci, nezabezpečil potřebný počet uchazečů pro to, aby mohl být kurz realizován. Poukázala na skutečnost, že od roku 1995 úřad práce opakovaně žádala o zajištění rekvalifikačního kurzu, úřad jí nebyl dostatečně nápomocen, tak si musela zajistit kurz sama.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že předmětem žalobou napadeného rozhodnutí bylo přezkoumání rozhodnutí úřadu práce o přiznání podpory při rekvalifikaci podle § 40, § 50 a § 51 zákona o zaměstnanosti, nikoliv rozhodnutí o zastavení výplaty podpory při rekvalifikaci podle § 55 téhož zákona, které ani nebylo vydáno. Stěžovatelka v průběhu správního řízení rovněž nijak nebrojila proti přípisu úřadu práce ze dne 10. 11. 2009, kterým jí bylo oznámeno zrušení rozhodnutí o přiznání podpory při rekvalifikaci, ani tato skutečnost proto nebyla předmětem odvolacího řízení. Stěžovatelkou uplatněné žalobní body, i v případě jejich důvodnosti, tudíž nemohly vést ke zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného, který posuzoval pouze správnost a zákonnost rozhodnutí o přiznání podpory při rekvalifikaci. Městský soud tak dospěl ke zcela správnému závěru, že žaloba není důvodná.
Pokud jde o jednotlivé žalobní body, městský soud vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil, proč námitky a argumenty stěžovatelky nemohou obstát.
Podle § 40 odst. 1 zákona o zaměstnanosti „[n]
árok na podporu při rekvalifikaci má uchazeč o zaměstnání, který se účastní rekvalifikace zabezpečované úřadem práce (§ 109) a ke dni, k němuž má být podpora při rekvalifikaci přiznána, není poživatelem starobního důchodu
“.
Podle § 109 odst. 1 téhož zákona „[r]
ekvalifikace se uskutečňuje na základě dohody mezi úřadem práce a uchazečem o zaměstnání nebo zájemcem o zaměstnání, vyžaduje-li to jejich uplatnění na trhu práce. Za účastníka rekvalifikace hradí úřad práce náklady rekvalifikace a může mu poskytnout příspěvek na úhradu prokázaných nutných nákladů spojených s rekvalifikací. Rekvalifikaci zajišťuje úřad práce příslušný podle místa bydliště uchazeče o zaměstnání nebo zájemce o zaměstnání
.“
Nárok na podporu při rekvalifikaci může vzniknout pouze za podmínek stanovených v těchto a dalších ustanoveních zákona o zaměstnanosti, které ovšem v případě stěžovatelky nebyly naplněny.
Podporu při rekvalifikaci přizná úřad práce jedině ve vztahu k rekvalifikaci zabezpečované (zajišťované) úřadem práce na základě dohody uzavřené mezi úřadem práce a uchazečem o zaměstnání. Má-li se rekvalifikace uskutečnit na základě určité dohody, je podle názoru Nejvyššího správního soudu nezbytné, aby tato dohoda byla uzavřena před zahájením rekvalifikace. Není proto možné uznat zpětně za rekvalifikaci kurz, který již proběhl nebo probíhá, tím spíše, pokud jej nezabezpečuje úřad práce. Požadavku stěžovatelky na zpětné uznání rekvalifikačního kurzu pořádaného SONS ČR a přiznání podpory při rekvalifikaci za dobu trvání tohoto kurzu proto nelze vyhovět.
Z citovaných ustanovení a jejich vzájemného vztahu dále plyne, že podpora při rekvalifikaci se vždy váže ke konkrétní rekvalifikaci (konkrétnímu kurzu), realizované na základě konkrétní dohody uzavřené mezi úřadem práce a uchazečem o zaměstnání. Nejvyšší správní soud proto zastává názor, že neúčast uchazeče o zaměstnání na rekvalifikaci, ke které se váže úřadem práce přiznaná podpora při rekvalifikaci, nelze nahradit účastí na jiné rekvalifikaci. Pokud se uchazeč o zaměstnání nezúčastní rekvalifikace, podpora mu nenáleží; tím není dotčeno jeho právo uzavřít s úřadem práce další dohodu o rekvalifikaci, této se zúčastnit a požadovat v té souvislosti novou podporu při rekvalifikaci.
V projednávané věci to znamená, že stěžovatelka nemohla obdržet podporu při rekvalifikaci, neboť se nezúčastnila rekvalifikačního kurzu, který byl předmětem dohody o rekvalifikaci ze dne 20. 10. 2009. V této souvislosti není podstatné, jaký byl důvod neúčasti a že jej stěžovatelka sama nemohla nijak ovlivnit. Úřad práce ostatně stěžovatelce dne 4. 11. 2009 oznámil, že do předmětného rekvalifikačního kurzu bude zařazena, jakmile bude znám nový termín. Na základě nové dohody o rekvalifikaci, případně dodatku k dohodě ze dne 20. 10. 2009, se tak stěžovatelka zúčastní rekvalifikace zajištěné úřadem práce, tudíž jí vznikne nárok na podporu při rekvalifikaci.
Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tvrzení, že úřad práce pochybil, když nezajistil dostatek účastníků rekvalifikačního kurzu, který se pak z toho důvodu nekonal. Taková povinnost úřadu práce, který předmětný kurz ani přímo nepořádal, jen jej zajišťoval prostřednictvím rekvalifikačního zařízení na základě dohody podle § 108 odst. 7 zákona o zaměstnanosti, totiž z žádného právního předpisu nevyplývá.
Nejvyšší správní soud dále nad rámec potřebného odůvodnění podotýká, že rozhodnutí úřadu práce ze dne 20. 10. 2009 o přiznání podpory při rekvalifikaci ani nemělo být vydáno. Ke dni jeho vydání stěžovatelka nesplňovala základní podmínku pro přiznání podpory, neboť se dosud neúčastnila rekvalifikace, která měla být zahájena až dne 30. 10. 2009. Podle názoru Nejvyššího správního soudu měl tudíž žalovaný rozhodnutí úřadu práce zrušit a řízení zastavit (k domnělému zrušení rozhodnutí neformálním přípisem úřadu práce nelze přihlížet, když zákon o zaměstnanosti ani správní řád možnost zrušení vlastního rozhodnutí z vlastního podnětu úřadům práce neposkytují). Ke zrušení rozhodnutí o přiznání podpory žalovaného bez ohledu na obsah odvolání opravňoval § 89 odst. 2 věta první správního řádu, neboť rozhodnutí úřadu práce nebylo v souladu s právními předpisy. Zjištěné pochybení žalovaného však stěžovatelka v žalobě ani v jejím doplnění netvrdila. Vzhledem k tomu, že toto pochybení nezpůsobuje nicotnost ani nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného a nejedná se ani o vadu řízení, která by bránila přezkoumání rozhodnutí soudem v mezích žalobních bodů, nevznikla Městskému soudu v Praze povinnost rozhodnutí žalovaného zrušit
ex offo
. (...)

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.