Vydání 8/2006

Magistrát hlavního města Prahy rozhodnutím ze dne 21. 6. 2004 podle § 112 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, pozastavil výkon opatření odboru výstavby Úřadu městské části Praha 2, odboru výstavby, ze dne 8. 4. 2004, a Úřadu městské části Praha 2 (dále též "stavební úřad") stanovil pro zrušení citovaného opatření lhůtu třiceti dnů ode dne účinnosti rozhodnutí. V odůvodnění uvedl, že opatřením - sdělením k ohlášení reklamního zařízení podle § 71 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, povolil Úřad městské části Praha 2 umístění reklamních zařízení na atice jižní fasády domu v Praze 2, sestávající ze 32 samostatně funkčních LED diodových panelů o rozměrech 1500 x 2000 mm se 2 x 64 otočnými lamelami drženými v rámu na konstrukci atiky o rozměrech 3090 x 100 mm. Žalovaný však dospěl k závěru, že reklamní zařízení jsou v daném případě v rozporu s čl. 60 odst. 8 vyhlášky hlavního města Prahy č. 26/1999 Sb., podle něhož se v památkových zónách nesmějí umisťovat zařízení s plochou panelu větší než 4 m2. Jednotlivé moduly přitom podle žalovaného neplní samostatně funkci reklamních zařízení, účelu je dosaženo pouze celkem. Lamely jsou upevněny ve společném rámu a rám tvoří jedno reklamní zařízení. Stejně tak moduly LVP 31 vytvářejí jeden světelný panel a souvislou zobrazovací plochu a tvoří také jedno reklamní zařízení. Stavební úřad postupoval podle žalovaného v rozporu se zákonem, když se nezabýval souladem ohlášeného reklamního zařízení s výše uvedenou vyhláškou, ani nestanovil, že zařízení podléhá stavebnímu povolení. Ze spisu podle žalovaného vyplývá, že stavební úřad si nezjistil rozměry, technickou nebo produkční funkci zařízení a podle žalovaného postupoval v rozporu s § 71 odst. 4 stavebního zákona, když opatřením sdělil, že proti umístění reklamních zařízení nemá námitek.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 5. 2005 žalobu odmítl jako nepřípustnou s tím, že napadené rozhodnutí nepodléhá soudnímu přezkumu. Podle soudu není rozhodnutí žalovaného rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., neboť bylo žalovaným vydáno v rámci tzv. dozorčího práva, jímž žalovaný dozoruje, zda rozhodnutí vydávaná městskými částmi v přenesené působnosti jsou v souladu se zákony. Za tímto účelem je žalovaný oprávněn výkon takového rozhodnutí pozastavit a zároveň vyzvat příslušný orgán městské části k jeho zrušení. Rozhodnutí žalovaného podle soudu nezasahuje konečným způsobem do právní sféry žalobce a žaloba proti němu je vyloučena ze soudního přezkumu, neboť na ni dopadá kompetenční výluka podle § 70 písm. a) s. ř. s. ve spojení s § 68 písm. e) s. ř. s. Soud dále uvedl, že žalobci svou obecnou námitku, že by mohlo jít o nezákonný zásah, v celém textu žaloby nijak blíže nespecifikovali, žalobu i žalobní formulovali jako v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s., a proto soud žalobu neposuzoval z hlediska žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu ve smyslu § 82 a násl. s. ř. s. Soud dále uvedl, že je mu z úřední činnosti známo, že opatření, jehož se napadené rozhodnutí týkalo, bylo Úřadem městské části Praha 2 zrušeno a žalobci využili svého práva podat proti tomuto rozhodnutí správní žalobu. Ze všech uvedených důvodů soud žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. za použití § 68 písm. e) a § 70 písm. a) s. ř. s.

Proti tomuto usnesení podal žalobce (stěžovatel) v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž označil za nesprávný právní názor soudu, že pozastavením výkonu opatření se neurčují práva a povinnosti subjektů a nezasahuje se do jejich právní sféry. Stěžovatel uvedl, že pro užívání reklamních, informačních a propagačních zařízení platí, že tato zařízení nevyžadují územní rozhodnutí o umístění stavby a režimu stavebního zákona podléhají, pokud jsou na pozemku nebo stavbě, jsou viditelná z veřejných prostorů a mají plochu větší než 0,6 m2. Zařízení vyžaduje ohlášení stavebnímu úřadu a provést je lze pouze na základě písemného sdělení stavebního úřadu, že stavební úřad proti provedení nemá námitek. Jedná se tedy o stejné oprávnění, jaké zakládá stavebníkovi stavební povolení k provedení stavby. V daném případě vzniklo stavebníkovi sdělením stavebního úřadu právo a související povinnosti k provedení ohlášeného zařízení. Sdělení k ohlášení byl úkon, jenž byl rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., navíc i z dikce § 112 odst. 3 zákona o hlavním městě Praze jednoznačně vyplývá, že zákonodárce v daném případě předpokládal formu rozhodnutí; soud nesprávně posoudil právní otázku kompetenční výluky. Soud vycházel podle stěžovatele nesprávně z toho, že rozhodnutí žalovaného o pozastavení výkonu není rozhodnutím zakládajícím, měnícím, rušícím nebo závazně určujícím subjektivní práva žalobce, ale že se jím výkon těchto práv pouze pozastavuje. Stěžovatel však již okamžikem pozastavení výkonu pozbyl svá nabytá práva, a tedy došlo k závaznému zrušení těchto nabytých práv. V případě, že by opatření nezrušil Úřad městské části Praha 2, je oprávněn je zrušit žalovaný. Soud sám připustil, že v takovém případě nemůže úřad městské části udělat nic jiného než opatření zrušit. Proto podle stěžovatele soud nesprávně posoudil otázku, kdy nastal rozhodný okamžik zásahu do práv, neboť takovým okamžikem byl již den, kdy nabylo účinků rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel dále uvedl, že soud si ze své úřední činnosti ověřil, že opatření, jehož se napadené rozhodnutí žalovaného týká, již bylo zrušeno, a proto dospěl k závěru, že žalobce využil práva domáhat se žalobou svých práv ohledně zrušeného opatření. Soud tedy vyšel z toho, že se žalobce mohl v jiném řízení u soudu domoci svých práv, a z toho vyvodil nepřípustnost žaloby proti rozhodnutí žalovaného; nepřihlédl však k tomu, že žaloba proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 2 o zrušení opatření byla jiným senátem Městského soudu v Praze jako nepřípustná odmítnuta. Městský soud v Praze tedy odmítl poskytnout ochranu subjektivním právům žalobce, když jej sice odkázal na možnost podat žalobu proti rozhodnutí o zrušení opatření, avšak i tato žaloba byla soudem odmítnuta. Soud tedy nesprávně posoudil rovněž právní otázku, zda měl žalobce prostor domáhat se svých práv v jiném řízení, a neposkytl ochranu veřejným subjektivním právům žalobce.

Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s názorem soudu, že rozhodnutí o pozastavení výkonu opatření pro rozpor se zákonem není rozhodnutím, které samo o sobě zasahuje do právní sféry žalobců, tj. konečným způsobem se jím neurčují práva a povinnosti subjektů. Proto se žalovaný ztotožnil s právním názorem soudu a navrhl zamítnutí kasační stížnosti.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.