Vydání 6/2021

Číslo: 6/2021 · Ročník: XIX

4176/2021

Zákon o Státním zemědělském intervenčním fondu: vrácení dotace; aplikace zásady přiměřenosti při stanovení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně

Zákon o Státním zemědělském intervenčním fondu: vrácení dotace; aplikace zásady přiměřenosti při stanovení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně
k § 11a zákona č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu a o změně některých dalších zákonů (zákon o Státním zemědělském intervenčním fondu), ve znění do 2. 10. 2019 (v textu jen „zákon o SZIF“)
k zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění do 2. 10. 2019 (v textu jen „zákon o rozpočtových pravidlech“)
Závěry vyslovené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2018, čj. 1 Afs 291/2017-33, č. 3854/2019 Sb. NSS, o aplikaci zásady přiměřenosti při stanovení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně v režimu zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, je třeba vztáhnout rovněž na rozhodování o vrácení
dotace
podle § 11a zákona č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, čj. 4 Afs 253/2020-31)
Prejudikatura:
č. 3854/2019 Sb. NSS; nález Ústavního soudu č. 190/2007 Sb. ÚS (sp. zn. IV. ÚS 301/05).
Věc:
Rakovnicko o. p. s. proti Ministerstvu zemědělství o vrácení
dotace
, o kasační stížnosti žalovaného.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 2. 10. 2019 zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu ze dne 19. 12. 2017, jímž byla žalobkyni uložena povinnost vrátit finanční prostředky ve výši 900 000 Kč, které jí byly poskytnuty jako
dotace
v rámci programu rozvoje venkova ČR, opatření IV.2.1. Realizace projektů spolupráce.
Žalobkyně v žalobě proti tomuto rozhodnutí namítala, že uložená povinnost vrátit celou dotaci je v rozporu se zásadou proporcionality. Zmínila, že musí být preferováno rozumné správní uvážení a dobré mravy a nad ryze formální výklad postavit účel a smysl poskytnuté
dotace
, který byl zcela naplněn. Projekt prošel důkladnou kontrolou své faktické realizace s jasným závěrem, že je vše v pořádku. Žalobkyně tak byla a nadále je v dobré víře, že postupovala zcela správně. Proplacení projektu po proběhnuté kontrole realizace považuje žalobkyně za uznání toho, že projekt byl shledán po jeho realizaci v pořádku. Pokud bylo následně namítáno, že nebyly dodrženy měřitelné indikátory, je to nový, nepředvídatelný přístup orgánu veřejné správy, který nemá logické ani právní odůvodnění.
Za nesporné žalobkyně označila, že měřitelné indikátory byly z její strany naplněny, a pouze okolnosti nezaviněné žalobkyní, které nemohla objektivně ovlivnit, vedly k tomu, že expozice nebylo možné provozovat na hradě Křivoklátě. Listinami nicméně bylo prokázáno, že výstupy projektu mohou být provozovány jiným způsobem, který má navíc vyšší pozitivní dopad na celý projekt. Lze tedy říci, že změny, k nimž došlo, vedly ke zlepšení výstupu projektu. Za podstatné žalobkyně označila, že účel projektu byl zcela naplněn, a byl tak naplněn i účel investované
dotace
, a to dokonce kvalitněji. Žalobkyně žalovanému vytkla formální přístup, kdy je pro něj podstatné, kde se projekt realizuje, a zcela opomíjí kvalitu faktické realizace, tedy jak projekt funguje.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 7. 2020, čj. 14 A 215/2018-37, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že vrácení
dotace
se řídí úpravou § 11a zákona o SZIF, který v odst. 9 vylučuje použití zákona o rozpočtových pravidlech. To znamená, že v případě žalobkyně není možné užít § 44a odst. 2 zákona o rozpočtových pravidlech, jenž Generálnímu finančnímu ředitelství umožňuje z důvodů hodných zvláštního zřetele zcela nebo zčásti prominout odvod za porušení rozpočtové kázně. Ustanovení § 11a zákona o SZIF neobsahuje obdobu tohoto zmocnění ke správní úvaze a neobsahuje jej ani kapitola 16 opatření IV. 2. 1. „Realizace projektů spolupráce v Programu rozvoje venkova ČR na období 2007 – 2013“ (dále jen „pravidla PRV“), která se týká snížení částky
dotace
, ani čl. XI. Dohody o poskytnutí
dotace
.
Přesto byl podle městského soudu žalovaný povinen přiměřenost výše vratky posuzovat. Tato povinnost totiž vyplývá přímo z ústavních práv žalobkyně. Uzavřením dohody a splněním podmínek pro vyplacení
dotace
vzniká příjemci
dotace
veřejné subjektivní majetkové právo na dotaci, které podléhá ochraně vlastnického práva dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Do vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny lze zasáhnout, avšak zásah musí sledovat legitimní účel a splňovat podmínku přiměřenosti.
V posuzované věci přiměřenost zásahu do vlastnického práva žalobkyně znamená, že žalobkyně je povinna vrátit dotaci právě v takové výši, která splní účel institutu vrácení
dotace
. Legitimní účel vrácení
dotace
spočívá v neposkytování
dotace
osobám, které nečerpají peněžní prostředky v souladu s dotačními podmínkami. Přiměřenost vrácení odvisí od závažnosti protiprávního nakládání s dotací, přičemž se řídí pravidlem, čím závažnější porušení, tím vyšší sankce. Žalovaný musí náležitě odůvodnit, proč žalobkyni uložil povinnost vrátit dotaci zrovna ve výši celé
dotace
. Řečeno jinak, proč k dosažení ochranného účelu vratky nepostačoval mírnější postih.
Žalovanému je šetření přiměřenosti uloženo ústavním pořádkem. V souladu s hierarchickým uspořádáním právního řádu nemůže na této povinnosti nic měnit znění kapitoly 9 písm. c) bodu 1 pravidel PRV, které při porušení měřitelného indikátoru paušálně stanoví sankci ve výši celé
dotace
. Ústavněprávní povinnost má přednost. Nerozhodná je taktéž skutečnost, že
dotace
byla poskytnuta na základě dohody, tj. veřejnoprávní smlouvy, neboť stále se jedná o výkon veřejné moci, který podléhá ústavnímu rámci.
K názoru vyslovenému v bodu 19 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2018, čj. 10 Afs 158/2017-63, městský soud uvedl, že jej nezastává s odkazem na výše zmíněnou ochranu základních práv. Povinnost stanovit výši sankce úměrně porušené povinnosti plyne přímo z ústavního pořádku a nemusí být na zákonné úrovni výslovně upravena, neboť základní práva prostupují celým právním řádem. Obdobný názor nakonec zastává též rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v pozdějším rozhodnutí (bod 33 usnesení ze dne 30. 10. 2018, čj. 1 Afs 291/2017-33). Podle městského soudu přitom nebyl dán rozumný důvod pro rozlišování mezi zákonem o rozpočtových pravidlech a zákonem o SZIF, oba předpisy se týkají dotací z veřejných prostředků a oba druhy dotací představují obdobné dobrodiní ze strany státu.
Městský soud dále argumentoval tím, že nepřiměřené vrácení
dotace
se příčí také právu EU. Shrnul, že žalovaný se při určení výše
dotace
k vrácení musí v novém rozhodnutí zabývat zejména počtem (ne)naplněných měřitelných indikátorů, mírou jejich (ne)naplnění, dobou jejich (ne)naplnění, otázkou, na čí vrub jdou příčiny porušení dotačních podmínek, jakož i žalobkyní namítanou skutečností, že zajistila pokračování projektu náhradním způsobem, zejména zapůjčováním expozic k výstavám a prezentacím mimo hrad Křivoklát, a uskutečňováním vzdělávacích programů přímo ve školách. V tomto ohledu musí žalovaný posoudit, zda je z hlediska splnění měřitelných indikátorů rozhodné výhradně místo jejich plnění (hrad Křivoklát), nebo též účel, kterého mají dosáhnout, např. vzdělávání návštěvníků daných expozic.
S ohledem na zjištěné skutkové okolnosti městský soud k žalobkyní namítané dobré víře uvedl, že se jí nemůže dovolávat, neboť došlo ke změně skutkového stavu zjištěného kontrolami ze dne 5. 2. a 19. 3. 2015. Nepřisvědčil závěru žalobkyně, že nezaviněné okolnosti vedly k nemožnosti provozovat expozice na hradě Křivoklátě. Z dodatku č. 1 k nájemní smlouvě ze dne 1. 9. 2014 vyplývá, že nájemní vztah mezi žalobkyní a Národním památkovým ústavem skončil dne 18. 6. 2015, a to na žádost žalobkyně. Žalobkyně z vlastní vůle způsobila nedodržení preferenčního kritéria č. 9 (str. 21 žádosti o dotaci). Tento následek tak nenastal nezaviněně, nýbrž úmyslným jednáním žalobkyně.
Tvrzení, že výstupy projektu mohou být uskutečněny jiným způsobem, který má příznivější dopad na celý projekt, není při posuzování porušení dotačních podmínek rozhodné, protože podmínky pro čerpání
dotace
jsou splněny jen v případě, že jsou dodrženy měřitelné indikátory vcelku. Měřitelné indikátory jsou dodrženy, jsou-li realizovány v místě určení. Dle str. 14 žádosti o dotaci je tímto místem hrad Křivoklát. Řečeno jinak, měřitelný ukazatel projektu je splněn, pokud je projekt uskutečňován právě v historicky významných prostorách hradu Křivoklátu. Tento požadavek žalobkyně nesplnila, proto jí žalovaný uložil dotaci vrátit. Potud byl postup žalovaného podle městského soudu v pořádku, až následně pochybil, protože se nezabýval přiměřeností výše odvodu.
Na rozdíl od žalobkyně dospěl městský soud k závěru, že podmínky pro poskytnutí
dotace
jsou absolutní, neboť jedině tak mohou sloužit jako průkazné ukazatele řádného využití
dotace
. To znamená, že projekt musí být uskutečněn sjednaným způsobem a na sjednaném místě. Tento závěr vyplývá z kapitoly 9 písm. c) bodu 1 pravidel PRV a strany 7 bodu 2 dohody. Byla to navíc žalobkyně, která na s. 14 žádosti o dotaci jako místo realizace expozice alchymistické badatelny a výtvarného umění a řemesel určila hrad Křivoklát. Místo a způsob provedení projektu jsou rovnocennými podmínkami, které musí být naplněny současně. Žalovaný postupoval po právu, když realizaci projektu na místě odlišném od hradu Křivoklátu vyhodnotil jako porušení podmínek poskytnutí
dotace
.
Závěrem městský soud upozornil, že je nutné rozlišovat mezi nesplněním podmínek
dotace
kvůli nedodržení měřitelných indikátorů a stanovením výše odvodu. Zatímco v případě porušení podmínek
dotace
se neposuzuje, nakolik byly podmínky porušeny, ale zda byly porušeny, při stanovení sankce je nutné brát v potaz míru tohoto porušení a jeho dopad na účel poskytnuté
dotace
.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost. Podle stěžovatele rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2018, čj. 10 Afs 158/2017-63, potvrzuje, že stěžovatel nemá žádný prostor pro moderaci výše sankce. Ústavní soud navíc při přezkumu tohoto rozsudku v usnesení ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. I ÚS 2340/18, neshledal žádnou formalistickou či protiústavní aplikaci relevantních právních předpisů – zejména § 11a zákona o SZIF, který upravuje vrácení
dotace
a penále. Ústavní soud dospěl k závěru, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení namítaných ustanovení zaručených práv ze strany správních orgánů, zjištěno nebylo. Úvaha městského soudu o potřebě ústavně konformního výkladu výše uvedeného ustanovení zákona o SZIF tak neobstojí, neboť výklad aplikovaný správními orgány byl Ústavním soudem shledán plně slučitelným s ústavním pořádkem.
Stěžovatel dále zdůraznil, že městským soudem požadované rozlišování porušení dotačních podmínek podle rozsahu či závaznosti je obsaženo již v samotných Pravidlech PRV – kapitola 16. odst. 2 stanovuje různé výše sankcí od 1 % do 100 %. Pravidla PRV tak plně respektují čl. 35 odst. 3 nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) č. 640/2014 ze dne 11. 3. 2014, kterým se doplňuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013, pokud jde o integrovaný administrativní a kontrolní systém a o podmínky pro zamítnutí nebo odnětí plateb a správní sankce uplatňované na přímé platby, podporu na rozvoj venkova a podmíněnost, jelikož rozlišují závažnost porušení podmínek Pravidel PRV. Městský soud potvrdil závěr stěžovatele, že projekt nebyl provozován, a to dokonce z vůle žalobkyně, která sama podala výpověď z nájemní smlouvy, tedy z vlastní vůle přestala projekt provozovat.
Rozsudek městského soudu je navíc podle stěžovatele i vnitřně rozporný, když na jednu stranu uvádí, že uzavřením dohody a splněním podmínek pro vyplacení
dotace
vzniká příjemci
dotace
veřejné subjektivní majetkové právo na dotaci, ale na jiných místech opakovaně konstatuje, že k porušení podmínek pro vyplacení
dotace
bezesporu došlo, z čehož přímo vyplývá, že žalobkyni žádné takové právo nevzniklo a vzniknout nemohlo. Splnění podmínek v případě dotací vyplácených Státním zemědělským intervenčním fondem znamená nutnost nejen splnit příslušná kritéria pro jejich vyplacení, ale také dodržet veškeré další podmínky dané příslušnými pravidly, tedy i plnění měřitelných indikátorů po celou dobu udržitelnosti projektu, tj. po dobu vázanosti projektu na účel, který byl v daném případě 5 let od podpisu dohody. Tím, že nebyly splněny měřitelné indikátory, jak správně konstatoval městský soud, nejsou splněny podmínky pro vyplácení
dotace
. Měřitelný indikátor v tomto případě mohl být splněn pouze v případě, kdy by po celou dobu vázanosti projektu na účel bylo dodrženo jeho znění, tedy pokud by na hradě Křivoklátě vznikly dvě interaktivní expozice přístupné v rámci provozní doby hradu Křivoklát provozované po celou dobu udržitelnosti podpořeného projektu. To se žalobkyni dodržet nepodařilo, a účel
dotace
tak splněn nebyl.
Žalobkyně se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry městského soudu. Odsouhlasit postih za rozumnější jednání s příznivým dopadem na účel projektu by bylo podle žalobkyně
absurdní
. Žalobkyně znovu zdůraznila, že proplacení projektu po proběhnuté kontrole realizace považuje za uznání toho, že projekt byl shledán po jeho realizaci v pořádku. Ve věci je nesporné, že měřitelné indikátory byly ze strany žalobkyně naplněny, došlo pouze k tomu, že expozice není provozována na hradě Křivoklátě, ale je provozována způsobem, který má lepší dopad na celý projekt.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
[20] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná především o posouzení, zda v případě vrácení
dotace
podle § 11a zákona o SZIF je správní orgán povinen posuzovat přiměřenost výše vrácení
dotace
, tedy zabývat se poměrem mezi závažností porušení podmínek
dotace
a uložené výši vrácení
dotace
.
[21] Nejvyšší správní soud v prvé řadě ve shodě s městským soudem konstatuje, že uzavřením dohody o poskytnutí
dotace
a splněním podmínek pro vyplacení
dotace
vzniká příjemci
dotace
veřejné subjektivní majetkové právo na dotaci podléhající ochraně vlastnického práva dle čl. 11 Listiny. Do tohoto práva lze na základě zákona zasáhnout, avšak tento zásah musí sledovat legitimní účel a splňovat podmínku přiměřenosti. Uložení povinnosti vrátit dotaci přitom zcela nepochybně představuje velmi závažný zásah do majetkových práv žalobkyně, které byla
dotace
ve výši 900 000 Kč proplacena dne 24. 4. 2015.
[22] Nejvyšší správní soud dále poukazuje na závěry, k nimž dospěl rozšířený senát zdejšího soudu v usnesení ze dne 30. 10. 2018, čj. 1 Afs 291/2017-33, č. 3854/2019 Sb. NSS. Konkrétně v bodech 33 a 38 cit. usnesení uvedl, že „[j]
ednou z elementárních zásad působení práva ve společnosti je, že zásahy veřejné moci do právní sféry fyzických a právnických osob musí být přiměřené. Ve vztahu k rozhodování o odvodu za porušení rozpočtové kázně to znamená, že při ukládání odvodu nelze
abstrahovat
od závažnosti porušení dotačních podmínek
[…]. [P]
ři stanovení výše odvodu je třeba zvažovat všechny podstatné okolnosti konkrétního porušení rozpočtové kázně a vycházet z principu přiměřenosti, tedy rozumného poměru mezi závažností porušení rozpočtové kázně a výší za ně předepsaného odvodu. Pokud tedy okolnosti konkrétního případu vyvolávají otázku ohledně závažnosti porušení dané povinnosti, musí správce daně zvážit, zda je důvod k odvodu v plné výši čerpaných či poskytnutých prostředků státního rozpočtu, či pouze k odvodu odpovídajícímu závažnosti a významu porušení povinnosti. V každém případě však půjde o porušení rozpočtové kázně
.“
[23] Stěžovatel v kasační stížnosti s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2018, čj. 10 Afs 158/2017-63, dovozuje, že nemá žádný prostor pro moderaci výše vrácení
dotace
na základě úvahy o jeho přiměřenosti, a závěr městského soudu o potřebě ústavně konformního výkladu § 11a zákona o SZIF tak neobstojí, neboť výklad aplikovaný správními orgány byl Nejvyšším správním soudem shledán plně slučitelným s ústavním pořádkem. Ke stejnému závěru dospěl i Ústavní soud, který usnesením ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. I ÚS 2340/18, odmítl ústavní stížnost proti cit. rozsudku Nejvyššího správního soudu.
[24] Nejvyšší správní soud k této argumentaci stěžovatele uvádí, že z výše již zmíněného usnesení rozšířeného senátu vyplývá obecná zásada, že při odnímání dotací je třeba vycházet ze zásady přiměřenosti a nelze
abstrahovat
od závažnosti porušení dotačních podmínek. Jak již přiléhavě konstatoval městský soud, není dán rozumný důvod pro rozlišování mezi zákonem o rozpočtových pravidlech a zákonem o SZIF, neboť oba právní předpisy se týkají dotací z veřejných prostředků, které představují obdobné dobrodiní ze strany státu. Závěry přijaté rozšířeným senátem zdejšího soudu ve výše uvedeném usnesení je tedy třeba vztáhnout jak na odvod za porušení rozpočtové kázně podle rozpočtových pravidel, tak i na vrácení
dotace
podle zákona o SZIF, k němuž došlo v posuzované věci. Nejvyšší správní soud dále v této souvislosti konstatuje, že předmětné usnesení rozšířeného senátu bylo vydáno po rozsudku čj. 10 Afs 158/2017-63, a překonalo tedy stěžovatelem zmiňovaný závěr uvedený v bodě [19] tohoto rozsudku, dle kterého „[z]
ákon o SZIF neobsahuje žádné ustanovení, které by umožnilo prominout penále či přímo povinnost vrátit dotaci (jako je např. § 44a odst. 12 zákona o rozpočtových pravidlech) a neposkytuje fondu ani žádný prostor pro moderaci výše sankce postihující porušení podmínek, za kterých byla poskytnuta
dotace
. Pro příjemce
dotace
tak podle zákona o SZIF nejpřísněji platí pravidla, která musejí v souvislosti s dotovaným projektem dodržovat
.“
[25] Ústavní soud se ve výše uvedeném usnesení k otázce posuzování přiměřenosti vrácení
dotace
podle § 11a zákona o SZIF nevyjádřil. Mimoto usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost není (na rozdíl od nálezu) závazné ani pro samotný Ústavní soud v dalších případech (srov. § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), ale v přísném smyslu ani pro ostatní orgány veřejné moci včetně správních soudů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, č. 190/2007 Sb. ÚS, bod 89). Uvedené argumentaci stěžovatele proto Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené nepřisvědčil a konstatuje, že závěr městského soudu, že žalovaný byl povinen posuzovat přiměřenost výše vrácení
dotace
, je zcela správný. Městský soud navíc v bodě 51 kasační stížností napadeného rozsudku náležitě a srozumitelně nastínil, jakými kritérii se má žalovaný při posouzení přiměřenosti vrácení
dotace
zabývat.
[26] K sankčnímu systému obsaženému v § 16 odst. 2 Pravidel, na který poukazuje stěžovatel v kasační stížnosti, který stanovuje pod písm. X snížení
dotace
o 1 %, písm. A snížení
dotace
o 10 %, písm. B snížení
dotace
o 50 % a písm. C snížení
dotace
o 100 %, Nejvyšší správní soud uvádí, že tento systém nenahrazuje zcela posouzení přiměřenosti snížení, resp. vrácení
dotace
, neboť v zásadě se jedná o obdobný, pouze do více kategorií rozčleněný systém, jako v § 44a odst. 4 písm. a) a b) rozpočtových pravidel, jímž se zabýval rozšířený senát zdejšího soudu ve výše uvedeném usnesení. V návaznosti na výše uvedený závěr o tom, že i v případě dotací poskytovaných podle zákona o SZIF je třeba vycházet ze zásady přiměřenosti a nelze
abstrahovat
od závažnosti porušení dotačních podmínek, Nejvyšší správní soud uvádí, že nepostačuje konstatovat, jak to činí správní orgány, že ze strany žalobce došlo k porušení kapitoly 9. písm. c) bod 1 obecných podmínek pravidel PRV, což má za následek sankci C, což dle kapitoly 16 bodu 2 Pravidel znamená snížení
dotace
o 100 % (v případě již poskytnuté
dotace
její vrácení). Je třeba se zabývat zejména k námitce příjemce
dotace
tím, zda výše vrácení
dotace
není zcela nepřiměřená ve vztahu k porušení podmínek
dotace
. Konkrétně je třeba hodnotit poměr mezi závažností porušení podmínek
dotace
, které v posuzované věci spočívá v porušení měřitelných indikátorů týkajících se výstupu, a cílů projektu, k jejichž dodržování se žalobkyně zavázala v rámci dohody o poskytnutí
dotace
, a výší finančních prostředků (poskytnuté
dotace
), jež je žalobkyně povinna vrátit v důsledku tohoto porušení podmínek
dotace
.
[27] Poukazu stěžovatele na skutečnost, že žalobkyně sama podala výpověď nájemní smlouvy, tedy z vlastní vůle přestala projekt realizovat na určeném místě, výše uvedené závěry nevyvrací. Skutečnost, že žalobkyně po výpovědi nájemní smlouvy realizovala projekt na jiném místě, totiž představuje porušení podmínek poskytnutí
dotace
, což je jiná právní otázka než stanovení výše vrácení
dotace
v souladu se zásadou proporcionality.
[28] V posuzované věci došlo k tomu, že žalobkyně dne 31. 12. 2014 předložila žádost o proplacení
dotace
. Správní orgán provedl kontrolu projektu na místě, nezjistil žádné závady a dotaci dne 24. 4. 2015 žalobkyni proplatil. Vzhledem k tomu, že k okamžiku poskytnutí
dotace
žalobkyně splnila všechny stanovené podmínky, nelze stěžovateli přisvědčit, že žalobkyni žádné právo na dotaci nevzniklo. Při další kontrole dne 14. 7. 2015 však bylo zjištěno, že měřitelné indikátory
dotace
již naplněny nejsou (stanovená doba udržitelnosti projektu byla 5 let od podpisu dohody o poskytnutí
dotace
, která byla podepsána dne 10. 1. 2014). K porušení podmínek
dotace
tedy došlo až po jejím vyplacení. Nelze proto tvrdit, jak to činí stěžovatel v kasační stížnosti, že tím, že nebyly splněny měřitelné indikátory, nevzniklo žalobkyni vůbec právo na vyplacení
dotace
. V okamžiku poskytnutí (vyplacení)
dotace
totiž podmínky splněny byly. Městský soud zohlednil veškeré podstatné věci a jeho závěr, že uzavřením dohody a splněním podmínek pro vyplacení
dotace
vzniká příjemci
dotace
veřejné subjektivní majetkové právo na dotaci, není v rozporu s dalším závěrem, že k porušení podmínek pro vyplacení bezesporu došlo. Tyto závěry totiž zohledňují skutečnosti, které nastaly po sobě, nikoli zároveň. Nejvyšší správní soud proto neshledal stěžovatelem namítanou vnitřní rozpornost kasační stížností napadeného rozsudku.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.