Vydání 6/2021

[20] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná především o posouzení, zda v případě vrácení podle § 11a zákona o SZIF je správní orgán povinen posuzovat přiměřenost výše vrácení , tedy zabývat se poměrem mezi závažností porušení podmínek a uložené výši vrácení .

[21] Nejvyšší správní soud v prvé řadě ve shodě s městským soudem konstatuje, že uzavřením dohody o poskytnutí a splněním podmínek pro vyplacení vzniká příjemci veřejné subjektivní majetkové právo na dotaci podléhající ochraně vlastnického práva dle čl. 11 Listiny. Do tohoto práva lze na základě zákona zasáhnout, avšak tento zásah musí sledovat legitimní účel a splňovat podmínku přiměřenosti. Uložení povinnosti vrátit dotaci přitom zcela nepochybně představuje velmi závažný zásah do majetkových práv žalobkyně, které byla ve výši 900 000 Kč proplacena dne 24. 4. 2015.

[22] Nejvyšší správní soud dále poukazuje na závěry, k nimž dospěl rozšířený senát zdejšího soudu v usnesení ze dne 30. 10. 2018, čj. 1 Afs 291/2017-33, č. 3854/2019 Sb. NSS. Konkrétně v bodech 33 a 38 cit. usnesení uvedl, že „[j] […]. [P].“

[23] Stěžovatel v kasační stížnosti s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2018, čj. 10 Afs 158/2017-63, dovozuje, že nemá žádný prostor pro moderaci výše vrácení na základě úvahy o jeho přiměřenosti, a závěr městského soudu o potřebě ústavně konformního výkladu § 11a zákona o SZIF tak neobstojí, neboť výklad aplikovaný správními orgány byl Nejvyšším správním soudem shledán plně slučitelným s ústavním pořádkem. Ke stejnému závěru dospěl i Ústavní soud, který usnesením ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. I ÚS 2340/18, odmítl ústavní stížnost proti cit. rozsudku Nejvyššího správního soudu.

[24] Nejvyšší správní soud k této argumentaci stěžovatele uvádí, že z výše již zmíněného usnesení rozšířeného senátu vyplývá obecná zásada, že při odnímání dotací je třeba vycházet ze zásady přiměřenosti a nelze od závažnosti porušení dotačních podmínek. Jak již přiléhavě konstatoval městský soud, není dán rozumný důvod pro rozlišování mezi zákonem o rozpočtových pravidlech a zákonem o SZIF, neboť oba právní předpisy se týkají dotací z veřejných prostředků, které představují obdobné dobrodiní ze strany státu. Závěry přijaté rozšířeným senátem zdejšího soudu ve výše uvedeném usnesení je tedy třeba vztáhnout jak na odvod za porušení rozpočtové kázně podle rozpočtových pravidel, tak i na vrácení podle zákona o SZIF, k němuž došlo v posuzované věci. Nejvyšší správní soud dále v této souvislosti konstatuje, že předmětné usnesení rozšířeného senátu bylo vydáno po rozsudku čj. 10 Afs 158/2017-63, a překonalo tedy stěžovatelem zmiňovaný závěr uvedený v bodě [19] tohoto rozsudku, dle kterého „[z].“

[25] Ústavní soud se ve výše uvedeném usnesení k otázce posuzování přiměřenosti vrácení podle § 11a zákona o SZIF nevyjádřil. Mimoto usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost není (na rozdíl od nálezu) závazné ani pro samotný Ústavní soud v dalších případech (srov. § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), ale v přísném smyslu ani pro ostatní orgány veřejné moci včetně správních soudů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, č. 190/2007 Sb. ÚS, bod 89). Uvedené argumentaci stěžovatele proto Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené nepřisvědčil a konstatuje, že závěr městského soudu, že žalovaný byl povinen posuzovat přiměřenost výše vrácení , je zcela správný. Městský soud navíc v bodě 51 kasační stížností napadeného rozsudku náležitě a srozumitelně nastínil, jakými kritérii se má žalovaný při posouzení přiměřenosti vrácení zabývat.

[26] K sankčnímu systému obsaženému v § 16 odst. 2 Pravidel, na který poukazuje stěžovatel v kasační stížnosti, který stanovuje pod písm. X snížení o 1 %, písm. A snížení o 10 %, písm. B snížení o 50 % a písm. C snížení o 100 %, Nejvyšší správní soud uvádí, že tento systém nenahrazuje zcela posouzení přiměřenosti snížení, resp. vrácení , neboť v zásadě se jedná o obdobný, pouze do více kategorií rozčleněný systém, jako v § 44a odst. 4 písm. a) a b) rozpočtových pravidel, jímž se zabýval rozšířený senát zdejšího soudu ve výše uvedeném usnesení. V návaznosti na výše uvedený závěr o tom, že i v případě dotací poskytovaných podle zákona o SZIF je třeba vycházet ze zásady přiměřenosti a nelze od závažnosti porušení dotačních podmínek, Nejvyšší správní soud uvádí, že nepostačuje konstatovat, jak to činí správní orgány, že ze strany žalobce došlo k porušení kapitoly 9. písm. c) bod 1 obecných podmínek pravidel PRV, což má za následek sankci C, což dle kapitoly 16 bodu 2 Pravidel znamená snížení o 100 % (v případě již poskytnuté její vrácení). Je třeba se zabývat zejména k námitce příjemce tím, zda výše vrácení není zcela nepřiměřená ve vztahu k porušení podmínek . Konkrétně je třeba hodnotit poměr mezi závažností porušení podmínek , které v posuzované věci spočívá v porušení měřitelných indikátorů týkajících se výstupu, a cílů projektu, k jejichž dodržování se žalobkyně zavázala v rámci dohody o poskytnutí , a výší finančních prostředků (poskytnuté ), jež je žalobkyně povinna vrátit v důsledku tohoto porušení podmínek .

[27] Poukazu stěžovatele na skutečnost, že žalobkyně sama podala výpověď nájemní smlouvy, tedy z vlastní vůle přestala projekt realizovat na určeném místě, výše uvedené závěry nevyvrací. Skutečnost, že žalobkyně po výpovědi nájemní smlouvy realizovala projekt na jiném místě, totiž představuje porušení podmínek poskytnutí , což je jiná právní otázka než stanovení výše vrácení v souladu se zásadou proporcionality.

[28] V posuzované věci došlo k tomu, že žalobkyně dne 31. 12. 2014 předložila žádost o proplacení . Správní orgán provedl kontrolu projektu na místě, nezjistil žádné závady a dotaci dne 24. 4. 2015 žalobkyni proplatil. Vzhledem k tomu, že k okamžiku poskytnutí žalobkyně splnila všechny stanovené podmínky, nelze stěžovateli přisvědčit, že žalobkyni žádné právo na dotaci nevzniklo. Při další kontrole dne 14. 7. 2015 však bylo zjištěno, že měřitelné indikátory již naplněny nejsou (stanovená doba udržitelnosti projektu byla 5 let od podpisu dohody o poskytnutí , která byla podepsána dne 10. 1. 2014). K porušení podmínek tedy došlo až po jejím vyplacení. Nelze proto tvrdit, jak to činí stěžovatel v kasační stížnosti, že tím, že nebyly splněny měřitelné indikátory, nevzniklo žalobkyni vůbec právo na vyplacení . V okamžiku poskytnutí (vyplacení) totiž podmínky splněny byly. Městský soud zohlednil veškeré podstatné věci a jeho závěr, že uzavřením dohody a splněním podmínek pro vyplacení vzniká příjemci veřejné subjektivní majetkové právo na dotaci, není v rozporu s dalším závěrem, že k porušení podmínek pro vyplacení bezesporu došlo. Tyto závěry totiž zohledňují skutečnosti, které nastaly po sobě, nikoli zároveň. Nejvyšší správní soud proto neshledal stěžovatelem namítanou vnitřní rozpornost kasační stížností napadeného rozsudku.