Vydání 3/2006

Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nesprávného posouzení právní otázky soudem. Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že žalovaný postupoval nesprávně, jestliže vedl podle § 45 odst. 4 drážního zákona dvě správní řízení, neboť se domnívá, že rozhodnutí o nařízení přezkoušení je předběžným opatřením. To je pak vyloučeno ze soudního přezkumu, proto proti němu stěžovatel nemohl, podle svých slov, soudně brojit, a proto se měl soud zabývat v řízení o přezkoumání rozhodnutí o zákazu řízení drážních vozidel také námitkami zpochybňujícími legálnost nařízení přezkoušení způsobilosti k řízení. Nejvyšší správní soud však této argumentaci nepřisvědčil.

Z dikce ustanovení § 45 odst. 4 drážního zákona lze dovodit, že uvedený zákon v situaci, kdy jsou u osob – držitelů průkazu způsobilosti k řízení drážního vozidla – zjištěny nedostatky při řízení, předpokládá dva postupné kroky. Drážní úřad je totiž povinen nejprve nařídit přezkoušení odborné a zdravotní způsobilosti tak, jak je uvedeno ve větě první cit. ustanovení. Na základě výsledků tohoto přezkoušení pak může Drážní úřad rozhodnout o omezení řízení nebo zákazu řízení tak, jak vyplývá z věty druhé uvedeného ustanovení. Jak nařízení přezkoušení, tak rozhodnutí o omezení nebo zákazu řízení se pak uskutečňuje ve správním řízení (§ 64 drážního zákona).

Argumentaci stěžovatele v tom smyslu, že rozhodnutí o nařízení přezkoušení je rozhodnutím předběžným, resp. předběžným opatřením, přijmout nelze. Nejvyšší správní soud totiž dospěl k závěru, že rozhodnutí o nařízení přezkoušení odborné způsobilosti k řízení drážních vozidel vůbec není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., ačkoliv tento úkon Drážního úřadu nese takové označení. Rozhodnutím Drážního úřadu o nařízení přezkoušení odborné způsobilosti se totiž nezakládají, nemění, neruší ani závazně neurčují veřejná subjektivní práva či povinnosti držitele průkazu způsobilosti. Na uvedené „rozhodnutí“ se tedy vztahuje kompetenční výluka, pokud jde o přezkum v režimu správního soudnictví, avšak nikoli podle § 70 písm. b) s. ř. s., nýbrž podle § 70 písm. a) s. ř. s. ve spojení s § 65 odst. 1 s. ř. s.

Je-li tomu tak, pak stěžovatel mohl pravomocné správní rozhodnutí o nařízení přezkoušení napadnout odvoláním, což učinil, nikoli samostatnou žalobou ve správním soudnictví. To však, jak dále dovodil Nejvyšší správní soud, neznamená, že by toto rozhodnutí bylo možné přezkoumat postupem podle § 75 odst. 2 s. ř. s. věty druhé, podle níž byl-li závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon správního orgánu, přezkoumá soud k žalobní námitce také jeho zákonnost, není-li jím sám vázán a neumožňuje-li soudní řád správní žalobci napadnout takový úkon samostatnou žalobou ve správním soudnictví. Jiným „podkladovým úkonem“ ve smyslu § 75 odst. 2 věty druhé s. ř. s. v projednávaném případě je totiž až protokol o výsledku zkoušky odborné způsobilosti vydaný Drážním úřadem, neboť pouze ten byl závazným podkladem pro přezkoumávané rozhodnutí, když zároveň současná právní úprava správního soudnictví neumožňuje takový úkon napadnout samostatnou žalobou. Z toho pak lze dovodit, že Městský soud v Praze měl s odkazem na § 75 odst. 2 s. ř. s. povinnost k námitce stěžovatele přezkoumat zákonnost protokolu o výsledku přezkoušení odborné způsobilosti. Městský soud v Praze tak učinil, a to způsobem, který, jak bude uvedeno dále, byl Nejvyšším správním soudem shledán správným a zákonným.

Lze tedy shrnout, že stěžovatel žalobou napadl rozhodnutí o zákazu řízení drážních vozidel, čímž vymezil předmět soudního přezkumu, v rámci něhož nebylo možno přezkoumávat zákonnost předcházejícího rozhodnutí o nařízení přezkoušení způsobilosti, a naopak bylo možno k námitce přezkoumat zákonnost protokolu o výsledku přezkoušení odborné způsobilosti stěžovatele. Proto Městský soud v Praze postupoval v souladu se zákonem, jestliže se žalobními námitkami stěžovatele zpochybňujícími splnění zákonných podmínek pro nařízení přezkoušení způsobilosti podle § 45 odst. 4 drážního zákona nezabýval.

Úkolem Městského soudu v Praze bylo přezkoumat splnění zákonných podmínek pro vydání rozhodnutí o zákazu řízení drážních vozidel. S jeho závěry o naplnění těchto podmínek v konkrétním případě se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Drážní úřad může skutečně rozhodnout o omezení nebo zákazu řízení pouze na podkladě výsledků prošetření odborné a zdravotní způsobilosti držitele průkazu způsobilosti. Jestliže byl stěžovatel řádně předvolán k přezkoušení odborné způsobilosti, proti čemuž se odvolal, a odvolací orgán správnost a zákonnost rozhodnutí o nařízení prošetření potvrdil a k tomuto prošetření stanovil nový termín, avšak stěžovatel se k nařízenému prošetření bez omluvy nedostavil, nezbylo Drážnímu úřadu než vydat posudek, v rámci nějž deklaruje neprokázání odborné způsobilosti stěžovatelem. Stěžovateli tedy byla dána možnost prokázat svou odbornou způsobilost, a tím odvrátit nebezpečí nastoupení negativních důsledků pro výkon svého povolání, a bylo jeho povinností se k nařízenému přezkoušení dostavit. Neučinil-li tak, pak neprokázal svoji způsobilost, resp. svévolně znemožnil správnímu orgánu tuto odbornost prověřit. V takovém případě je třeba nedostavení se k prošetření bez jakékoliv omluvy považovat za skutečnost postavenou naroveň faktickému neprokázání způsobilosti. Na argumentaci Městského soudu v Praze o nepřijatelnosti opačného výkladu uvedených ustanovení, která by komukoli umožnila vyhnout se zákazu řízení pouhým nedostavením se k prošetření způsobilosti, Nejvyšší správní soud pro stručnost odkazuje, neboť se s ní v plném rozsahu ztotožňuje. I z tohoto důvodu byl Nejvyšším správním soudem shledán zákonným závěr Městského soudu v Praze o tom, že zákonem stanovené podmínky pro zahájení řízení o zákazu řízení drážního vozidla, resp. pro vydání žalobou napadeného rozhodnutí, byly splněny. Zároveň je z uvedeného nepochybné, že se Městský soud v Praze zabýval zákonností protokolu o výsledku přezkoušení odborné způsobilosti postupem podle § 75 odst. 2 věty druhé s. ř. s., a jestliže tento protokol shledal zákonným, Nejvyšší správní soud s takovým závěrem souhlasí. Městský soud v Praze tedy shora uvedené právní otázky posoudil správně.