976/2006
(x) - zrušeno nálezem I. ÚS 78/05 Řízení před soudem: přezkoumání exekuční výzvy vydané v daňovém řízení
(Poznámka redakce ASPI: zrušeno nálezem I. ÚS 78/05)
Ej 624/2004
Řízení před soudem: přezkoumání exekuční výzvy vydané v daňovém řízení
k § 73 odst. 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též "daňový řád", "d. ř.")
k § 65 a § 110 soudního řádu správního
Exekuční výzva (§ 73 odst. 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) není rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., ale úkonem, jímž se upravuje vedení řízení. Žalobu proti takové exekuční výzvě proto správní soud odmítne jako nepřípustnou [§ 46 odst. 1 písm. d), § 70 písm. a) a c) s. ř. s.]. Na tom nic nemění, uplatnil-li žalobce v žalobě proti exekuční výzvě materiální důvody proti dřívějšímu pravomocnému rozhodnutí v daňové věci samotné; takovými důvody se soud již zabývat nemůže.
Zabýval-li se však krajský soud přesto takovou žalobou meritorně a zamítl ji, zruší v řízení o kasační stížnosti takový rozsudek Nejvyšší správní soud a sám podanou žalobu odmítne (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 11. 2004, čj. 1 Afs 22/2004-72)
Prejudikatura:
č. 187/2004 Sb. NSS.Věc:
Jiří J. proti Finančnímu ředitelství v Plzni o odvod ze zisku, o kasační stížnosti žalobce.Žalobce v minulosti (9. 10. 1995) napadl žalobou rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 8. 1995, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru č. 116/92 ze dne 22. 5. 1992. Tehdy byl žalobci doměřen odvod ze zisku ve výši 1 758 800 Kč a penále ve výši 175 890 Kč. V žalobě žalobce nenamítal, že by sám nebyl daňovým subjektem: uváděl pouze důvody meritorního charakteru, týkající se uplatnění nákladů na rekonstrukci objektů. O žalobě tehdy rozhodl Krajský soud v Plzni tak, že ji zamítl. Rozsudek týkající se výše daňové povinnosti nabyl právní moci 9. 7. 1997.
Ve věci nyní přezkoumávané se žalobce žalobou u Krajského soudu v Plzni domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni z 22. 11. 1999, které rozhodovalo o odvolání proti exekuční výzvě a zamítlo jej. Krajský soud žalobu věcně zamítl s tím, že výzva vydaná podle § 73 odst. 1 daňového řádu má povahu rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. a je úkonem správního orgánu, jímž se daňovému subjektu určuje povinnost k úhradě splatného daňového nedoplatku v náhradní stanovené lhůtě. Argumentoval tím, že tato výzva ve vztahu ke konkrétnímu daňovému nedoplatku závazně zakládá daňovému dlužníkovi povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě daňový nedoplatek a s nesplněním této povinnosti spojuje přímý následek, jímž je bez dalšího vymáhání nedoplatku. Krajský soud uvedl, že výzva podle § 73 odst. 1 d. ř. není rozhodnutím předběžné povahy ve smyslu § 70 písm. b) s. ř. s., neboť z tohoto rozhodnutí nevychází další následné rozhodnutí povahy konečné, které by zasáhlo do práv a povinností dotčeného subjektu. Není ani úkonem, jímž se upravuje vedení řízení před správním orgánem ve smyslu § 70 písm. c) s. ř. s. Tím soud vyloučil veškeré kompetenční výluky, které by mohly ze soudního přezkoumání tento typ rozhodnutí vyloučit; proto o žalobě rozhodl věcně.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce kasační stížnost; Nejvyšší správní soud v řízení o ní rozsudek krajského soudu zrušil a sám rozhodl tak, že žaloba proti rozhodnutí krajského finančního ředitelství se odmítá.
Z odůvodnění:
Nezaplatí-li daňový dlužník splatný daňový nedoplatek včetně nedoplatku na pokutách uložených podle tohoto zákona v zákonné lhůtě, vyzve ho správce daně podle ustanovení § 73 odst. 1 d. ř., aby daňový nedoplatek zaplatil v náhradní lhůtě, nejméně osmidenní, a upozorní ho, že po uplynutí této náhradní lhůty přikročí bez dalšího k vymáhání daňového nedoplatku. Proti výzvě se lze odvolat ve lhůtě patnácti dnů. Odvolání nemá odkladný účinek.
Z právní úpravy je zřejmé, že výzvou vydanou ve shodě s citovaným ustanovením správce daně pouze vyzývá daňový subjekt ke splnění povinnosti platit daňový nedoplatek, a to v náhradní lhůtě, neboť daň byla splatná již dříve. Výzva je tak institutem, jímž se smírnou cestou, před zahájením vlastního vymožení daňového nedoplatku, vyzývá daňový subjekt ke splnění povinnosti v náhradní lhůtě.
Výzva k uhrazení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě podle ustanovení § 73 odst. 1 d. ř. tedy má již jen povahu pouhého procesního úkonu a při jejím zasílání se vychází z toho, že její adresát již je v pozici daňového dlužníka s přesně stanovenou daňovou povinností. Doručením výzvy se tak adresátova práva či povinnosti nemění a tím méně zakládají. Výzva je pouze prvým úkonem daňové
exekuce
. Předmětné ustanovení dává daňovému dlužníkovi možnost podat odvolání (tedy možnost využitou i stěžovatelem v posuzovaném případě); takové odvolání však již nemůže měnit samotný daňový nedoplatek, ale například pouze upozornit na nesoulad mezi nezávisle existujícím daňovým nedoplatkem a výší částky, k jejímuž zaplacení je daňový dlužník vyzýván.Právě uvedený názor o tom, že výzva je soudně nepřezkoumatelným úkonem, ostatně potvrdil i Ústavní soud (usnesení ze dne 17. 6. 1999, sp. zn. IV. ÚS 198/99, sv. 14, usnesení č. 43, str. 367 Sb. ÚS). Ústavní soud vyložil, že:
"Ze systematického zařazení § 73 zákona České národní rady č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, lze usuzovat, že výzva k zaplacení nedoplatku daně v náhradní lhůtě má povahu pouhého procesního rozhodnutí, neboť neřeší ani neukládá hmotněprávní povinnosti placení daně, nýbrž pouze upomíná o zaplacení daňového nedoplatku."
Protože uvedená výzva neřeší ani neukládá hmotněprávní povinnost placení daně, ale svou podstatou je pouze upomínkou k zaplacení daňového nedoplatku, neukládá se jí daňová povinnost, ale pouze se jí určuje náhradní lhůta, v níž má povinný splnit povinnost již stanovenou a existující, kterou nesplnil v řádné lhůtě; není rozhodnutím o subjektivních právech chráněných právem veřejným, jež by podléhalo soudnímu přezkoumání (§ 65 s. ř. s.).
V této fázi řízení již nemůže daňový subjekt namítat to, co mohl uplatňovat v řízení nalézacím; kdyby však před zahájením exekučního řízení neměl možnost seznat rozhodný obsah exekučního titulu, zejména obsah týkající se povinnosti platit daňový nedoplatek, k jehož úhradě je vyzýván, mohl by se i v této fázi řízení bránit námitkou, že exekuční titul není proti němu právně účinný a vykonatelný.
Žalobce nyní ve skutečnosti znovu brojí proti rozhodnutí, které již soud pravomocně přezkoumal před více lety. Tuto otázku však nelze znovu k soudu vznést žalobou proti exekuční výzvě (§ 73 odst. 1 d. ř.). Krajský soud proto pochybil, pokud o žalobě věcně rozhodoval a žalobními námitkami se meritorně zabýval (žalobu zamítl), ač bylo na místě návrh jako nepřípustný odmítnout [§ 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], neboť žaloba směřovala proti úkonu, který není rozhodnutím a pouze se jím upravuje vedení řízení před správním orgánem [§ 70 písm. a) a c) s. ř. s.].
Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud současně s vyhověním kasační stížnosti, tedy se zrušením nesprávného rozsudku krajského soudu, sám podanou žalobu odmítl podle § 110 odst. 1 s. ř. s.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.