Vydání 6/2007

Stěžovatelka má za to, že žalovaná nesprávně zhodnotila dobu pojištění získanou po vzniku nároku na starobní důchod v důsledku chybného výkladu ustanovení článku 46 nařízení Rady č. 1408/71 a ignorace výše uvedených nálezů Ústavního soudu, čímž došlo k nesprávnému výpočtu výše procentní výměry jejího starobního důchodu. Skutkový stav nezpochybňovala. Nejvyšší správní soud tedy v daném případě posuzoval pouze otázku výběru příslušných právních norem na daný skutkový stav, jejich výklad a aplikaci.

Nejvyšší správní soud k věci předesílá, že nárok na starobní důchod vzniká ze zákona, a to v okamžiku, kdy dojde poprvé ke splnění všech podmínek stanovených právními předpisy. V projednávaném případě stěžovatelka splnila podmínky pro vznik nároku na starobní důchod v českém systému sociálního zabezpečení (důchodového pojištění) dne 13. 5. 1995, kdy dosáhla důchodového věku dle § 21 odst. 2 písm. c) zákona č. 100/1988 Sb. a zároveň měla s použitím článku 20 a čl. 11 odst. 3 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení splněnu i podmínku potřebné doby zaměstnání (pojištění) v trvání nejméně 25 roků. Stěžovatelka však o přiznání důchodu nepožádala, byla dále nepřetržitě zaměstnána a nárok na důchod uplatnila až ke dni 1. 7. 2004. Pro výpočet výše jejího starobního důchodu se tedy s ohledem na tuto skutečnost použije § 72 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., a protože získala dobu pojištění i v jiném státu Evropské unie, též článek 46 nařízení Rady č. 1408/71. Lze tedy uzavřít, že výběr právních norem pro posouzení nároku a výše starobního důchodu stěžovatelky provedla žalovaná správně.

Vzhledem k tomu, že stěžovatelce vznikl nárok na starobní důchod v českém systému pojištění jen s přihlédnutím k dobám pojištění získaným v jiném členském státu Evropské unie, uplatní se při výpočtu výše jejího starobního důchodu princip tzv. dílčení upravený v čl. 46 odst. 2 nařízení Rady č. 1408/71. Tento princip bývá obvykle zakotven i ve dvoustranných mezinárodních smlouvách na poli sociálního zabezpečení a byl obsažen i v čl. 11 odst. 4 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení. Výše důchodu z českého systému pojištění se tedy vypočítá tak, že nositel pojištění nejprve vypočte teoretickou výši dávky, na kterou by vznikl pojištěnci nárok, pokud by veškeré doby pojištění byly získány dle vnitrostátních předpisů, a poté upraví výši důchodu podle poměru dob skutečně získaných v českém systému pojištění k celkové době pojištění získané pojištěncem ve všech členských státech Evropské unie (včetně České republiky). Stěžovatelka v daném případě nijak nezpochybnila výpočet teoretické výše starobního důchodu jako základu pro jeho další úpravy, nesouhlasila však se způsobem, jakým byl důchod podílčen. (...)

Důvodné však nejsou ani zmiňované námitky stěžovatelky proti způsobu dílčení procentní výměry důchodu. Výše procentní výměry důchodu se stanoví podle § 33 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. procentní sazbou z výpočtového základu podle doby pojištění získané do vzniku nároku na tento důchod a podle doby pojištění po vzniku nároku na tento důchod. Takto vypočtená procentní výměra podléhá dílčení dle mezinárodní smlouvy či citovaného nařízení. Doby pojištění získané po vzniku nároku na starobní důchod jsou pouze jedním z prvků pro výpočet procentní výměry důchodu, nelze je žádným způsobem z výpočtu procentní výměry důchodu vyloučit, vytvořit z nich nějakou novou, zákonem nedefinovanou složku důchodu a tuto pak podrobit jinému, samostatnému a zákonem neupravenému právnímu režimu. Jejich jediná odlišnost spočívá v tom, že jsou pro výpočet výše procentní výměry hodnoceny vyšší procentní sazbou než doby pojištění před vznikem nároku. Jestliže tedy stěžovatelka v daném případě namítá, že z částky důchodu vypočtené za dobu pojištění po vzniku nároku na starobní důchod obdržela jen 23 %, ačkoliv tuto dobu odpracovala u zaměstnavatelů se sídlem v České republice, a měla by jí tedy být přiznána částka celá, nemá její názor oporu ani ve vnitrostátním právu, ani v právu Společenství. Při uplatnění principu dílčení důchodu je zcela nerozhodné, v kterém státě Evropské unie získala stěžovatelka dobu pojištění před vznikem nároku a po vzniku nároku, neboť, jak bylo již uvedeno výše, dílčení podle poměru dob získaných v českém systému pojištění k celkové době pojištění podléhá celá procentní výměra důchodu bez rozlišování těchto dob, přičemž samo dílčení je pouze důsledkem skutečnosti, že stěžovatelce vznikl nárok na starobní důchod v českém systému pojištění jen s přihlédnutím k dobám pojištění získaným v jiném státě Evropské unie. Žádné zkrácení nároků stěžovatelky z tohoto postupu tedy nelze dovodit.

Nejvyšší správní soud nepřisvědčil právní argumentaci stěžovatelky ani v ústavněprávní rovině. Krajskému soudu lze v daném případě zajisté vytknout nepříliš přiléhavou právní argumentaci rozsudkem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, nikoliv však nedodržení právního názoru obsaženého ve stěžovatelkou citovaných nálezech Ústavního soudu. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že v rozsudku rozšířeného senátu byla řešena otázka zápočtu dob pojištění získaných do 31. 12. 1992, tedy za dobu existence československého státu, pro vznik nároku na starobní důchod pojištěnců před 1. 6. 2002, tj. před účinností ústavního zákona č. 395/2001 Sb., kterým se mění Ústava České republiky, zatímco v daném případě je na rozdíl od předchozího předmětem posouzení hodnocení dob pojištění získaných po zániku ČSFR pro výpočet výše starobního důchodu, na jehož výplatu vznikl pojištěnci nárok po 1. 5. 2004, tj. po vstupu České republiky do Evropské unie. Jedná se tedy o případ po právní stránce zcela odlišný. Krajský soud měl proto především sám vyložit čl. 46 odst. 2 nařízení Rady č. 1408/71, o nějž se napadené rozhodnutí žalované opírá a o němž ani stěžovatelka sama nepochybuje, že na výpočet výše jejího důchodu dopadá, v návaznosti na § 33 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., a z tohoto hlediska posoudit zákonnost napadeného rozhodnutí. Ze stejného důvodu však na projednávaný případ nedopadají ani stěžovatelkou uváděné nálezy Ústavního soudu, které se v jednotlivých, i v rámci této skupiny skutkově odlišných případech vyjadřovaly právě k otázce hodnocení dob pojištění získaných před rozdělením ČSFR, a to vždy ve věcech nároků na dávku, které vznikly před vstupem České republiky do Evropské unie. Vzhledem k tomu, že podstatou projednávané věci je originální výklad a aplikace předpisů Společenství, je možnost nedodržení právního názoru vyjádřeného v citovaných nálezech Ústavního soudu vyloučena. Namítá-li pak stěžovatelka, že je při hodnocení dob pojištění diskriminována ve srovnání s jinými občany České republiky, je takováto námitka výrazem určitého nepochopení zásad, na nichž jsou sociální systémy v evropském prostoru (včetně České republiky) od svého počátku založeny. Základní podmínkou nároku na jakoukoliv důchodovou dávku je účast pojištěnce v určitém systému důchodového pojištění, jež bývá v principu založena na jeho výdělečné činnosti a nějaké formě odvodu pojistného do daného systému. Po splnění zákonem stanovených podmínek, zpravidla získáním určité doby pojištění a po přistoupení další skutečnosti (neschopnost výkonu výdělečné činnosti v důsledku zdravotní nezpůsobilosti či dosažení určitého věku), pak vzniká pojištěnci nárok na plnění – přiznání některé z dávek důchodového pojištění, např. invalidního či starobního důchodu. Jak vyplývá z výše uvedeného stručného vysvětlení, nemělo by dodatečné vnášení podmínky státního občanství do úpravy nároků na dávky důchodového pojištění, ať už v podobě kritéria pro hodnocení dob pojištění, či dokonce jedné z podmínek nároku na dávku, samo o sobě žádný smysl. Vnitrostátní předpisy z oblasti sociálního zabezpečení platné na území současné České republiky v posledních sto letech (počínaje zákonem č. 1/1907 ř. z., o pensijním pojištění) takovouto podmínku pro hodnocení dob pojištění (pokud byla výdělečná činnost vykonávána na daném území) či pro vznik nároku na dávku také nikdy neupravovaly, v současné době neupravují (zákon č. 155/1995 Sb.) a vzhledem k její neústrojnosti pro tento systém lze spolehlivě předpovědět, že ani v budoucnu upravovat nebudou. Vzhledem k irelevanci státního občanství pro posuzování rozhodných skutečností v oblasti důchodových nároků pojištěnců je vyloučeno, že by mohlo být se stěžovatelkou nerovně zacházeno ve srovnání s jinými občany České republiky; právě naopak, projevem nerovného zacházení by bylo, pokud by se skutečnosti rozhodné pro vznik nároku na dávku a její výši posuzovaly v jejím případě odlišně od ostatních pojištěnců s ohledem na její české státní občanství (což stěžovatelka pro způsob dílčení svého starobního důchodu implicitně požaduje). „Občané České republiky“ nemohou být v daném případě skupinou pro posouzení, zda byl dodržen princip rovnosti, tu je nutno definovat na základě jiných kritérií a dodržení uvedeného principu zkoumat ve vztahu ke skupině „pojištěnců účastných na sociálních soustavách v rámci Evropské unie“. Nařízení Rady č. 1408/71 má ostatně samo princip rovnosti nakládání zakotvený ve svém článku 3, kde je rovněž obsažen zákaz nerovného zacházení při posuzování důchodových nároků z důvodu státní příslušnosti, což odpovídá výše uvedeným tezím. Porušení principu rovnosti ve vztahu k takto definované skupině však stěžovatelka nedovozovala a svoje námitky v oblasti práva Společenství omezila na nesprávný výklad čl. 46 nařízení Rady č. 1408/71 žalovanou.

Nejvyšší správní soud však nepřisvědčil názoru stěžovatelky ani v tomto bodu. Článek 46 odst. 3 nařízení Rady č. 1408/71 totiž směřuje k jinému cíli než stěžovatelkou dovozovanému. Tato norma má v prvé řadě zajistit, aby pojištěnec při překrývání dávek přiznaných z různých systémů pojištění nedostával v souhrnu na dávkách více, než kolik by mu náleželo, pokud by veškerou dobu pojištění získal v příslušném členském státě, ve kterém by teoretická částka důchodu byla nejvyšší. Zároveň však uvedené pravidlo slouží k tomu, aby při úpravě výše dávek pro souběh podle národních předpisů nedocházelo k jejich nadměrnému krácení. Meze pro krácení důchodů v souběhu pak stanovily články 46a až 46c nařízení. V daném případě se toto pravidlo nijak neuplatnilo, neboť žádný ze zúčastněných členských států (zde Česká republika a Slovenská republika) další úpravy výše starobního důchodu stěžovatelky podle vnitrostátních předpisů neprováděl (český nositel pojištění dle § 58 zákona č. 155/1995 Sb.) a stěžovatelce byl přiznán od obou nositelů pojištění starobní důchod v plné výši tak, jak byl jimi vypočten dle čl. 46 odst. 1 a 2 nařízení. Její námitka proto postrádá racionální opodstatnění. Stejně je tomu s námitkou o porušení čl. 46 odst. 4 nařízení. Toto ustanovení ve spojení s článkem 6 nařízení zakotvuje výjimku z působnosti nařízení pro ty případy, kdy dosavadní úmluvy o sociálním zabezpečení uzavřené mezi členskými státy poskytovaly vyšší standard, než který vyplývá z nařízení. Vzhledem k tomu, že výše dávek přiznávaných dle Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení by byla stejná, nikoliv vyšší než výše dávek vypočtených dle nařízení Rady č. 1408/71 (článek 20 Smlouvy se stal součástí přílohy III nařízení a článek 46 nařízení obsahuje stejné pravidlo pro dílčení jako čl. 11 odst. 4 Smlouvy), znamená to dle citovaného článku 6 nařízení pouze tolik, že uvedená Smlouva byla dnem vstupu ČR a SR do Evropské unie nahrazena nařízením a že se výše důchodu stěžovatelky vypočte podle pravidel v něm obsažených. Tento závěr však od počátku řízení nikdo nezpochybňoval a žalovaná výši důchodu stěžovatelky také takto vypočetla.

Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že žalovaná při výpočtu výše starobního důchodu stěžovatelky nikterak nepochybila a příslušná ustanovení vnitrostátních předpisů i práva Společenství správně vyložila i aplikovala. Krajský soud svůj závěr o zákonnosti rozhodnutí žalované sice neopřel o zcela správnou právní argumentaci, ve výsledku však rovněž nepochybil. Dílčí nedostatky v odůvodnění rozsudku krajského soudu neshledal Nejvyšší správní soud důvodem k jeho zrušení za situace, kdy výrok rozsudku je v souladu se zákonem a právní úvahu bylo možno doplnit při vypořádání kasačních námitek stěžovatelky v odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle § 110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.