Vydání 5/2016

Rozhodnutím Magistrátu města Frýdku-Místku (správní orgán I. stupně) ze dne 17. 10. 2012 byla zamítnuta žádost žalobců ze dne 5. 4. 2012 o zrušení vyvlastnění pro nesplnění zákonných podmínek. Rozhodnutím ze dne 4. 2. 2013 pak žalovaný zamítl odvolání žalobců proti rozhodnutí I. stupně. Žalobci podali žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě (krajský soud), který ji svým rozsudkem ze dne 19. 5. 2015, čj. 22 A 5/2014-76, zamítl.

V žalobě žalobci zejména namítali, že dne 23. 3. 2012 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí, kterým v řízení o vyvlastnění odnětím vlastnického práva vyhověl žádosti vyvlastnitele a rozhodl o odnětí vlastnického práva k jejich pozemku v k. ú. Rychaltice, přičemž žalovaný jejich následné odvolání zamítl a rozhodnutí potvrdil. V předmětném odvolání ze dne 5. 4. 2012 žalobci současně požádali o zamítnutí žádosti vyvlastnitele o vyvlastnění, s odkazem na skutečnost, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 2. 2012, čj. 22 A 3/2010-78, bylo zrušeno rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 4. 11. 2009, kterým bylo v odvolacím řízení potvrzeno územní rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 1. 10. 2007 o umístění stavby „“ na pozemcích v katastrálním území Rychaltice, Fryčovice, Chlebovice, Lysůvky a Místek (dále jen „rozhodnutí o umístění stavby“), které bylo podkladem pro předmětné vyvlastnění. Podle názoru žalobců tak podkladové rozhodnutí pro vyvlastnění pozbylo platnosti a žádost o vyvlastnění měla být s ohledem na § 24 odst. 1 zákona o vyvlastnění zamítnuta. Žalobci v uvedeném podání ze dne 5. 4. 2012 současně uvedli, že podle § 26 odst. 1 zákona o vyvlastnění, „[lhůty podle § 24 odst. 2 písm. g) téhož zákona]“O žádosti k zastavení vyvlastňovacího řízení ze dne 5. 4. 2012 bylo správním orgánem I. stupně rozhodnuto dne 6. 6. 2012 tak, že tato žádost byla zamítnuta. K odvolání žalobců rozhodl žalovaný dne 17. 9. 2012 tak, že napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že o žádosti o zrušení vyvlastnění nemohlo být správním orgánem I. stupně rozhodováno, neboť v té době ještě rozhodnutí o vyvlastnění nebylo vydáno, resp. nenabylo právní moci. Žalovaný v tomto rozhodnutí také připomenul, že dne 15. 6. 2012 bylo vydáno nové rozhodnutí žalovaného, kterým bylo potvrzeno původní již dvakrát zrušené rozhodnutí o umístění stavby ze dne 1. 7. 2007, a že toto již nabylo právní moci dne 30. 6. 2012. V dalším řízení o podané žádosti ze dne 5. 4. 2012 rozhodl správní orgán I. stupně dne 17. 10. 2012 tak, že žádost opakovaně zamítl, neboť pro zrušení provedeného vyvlastnění nebyly splněny zákonné podmínky. Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci odvolání dne 31. 10. 2012 a žalovaný jej zamítl právě žalobou napadeným rozhodnutím a napadené rozhodnutí ze dne 17. 10. 2012 potvrdil. K tomuto odvolání žalobci v žalobě zdůraznili, že jejich žádost, byť byla označena jako „“ je v části I. na straně 2 v šestém odstavci shora odůvodněna, tj. podávána, podle § 24 odst. 1, a nikoliv podle § 26 odst. 1 zákona o vyvlastnění. Přesto však žalovaný své rozhodnutí napadané žalobou opřel o důvody možného zrušení provedeného vyvlastnění podle § 26 odst. 1 zákona o vyvlastnění. Podle názoru žalobců bylo podstatou jejich žádosti ze dne 5. 4. 2012, aby správní orgán I. stupně reagoval na aktuální právní stav, kdy rozsudkem krajského soudu čj. 22 A 3/2010-78 bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 11. 2009 o zamítnutí odvolání žalobců proti územnímu rozhodnutí, a tedy kdy územní rozhodnutí jako podkladové pro vyvlastňovací řízení pozbylo právní moci – platnosti, a bez tohoto podkladu nezbylo než žádost vyvlastnitele o vyvlastnění zamítnout. Současně žalobci v žalobě zopakovali, že v žádosti odkázali na § 26 odst. 1 zákona o vyvlastnění, konkrétně na to, že „ [lhůty podle § 24 odst. 2 písm. g) tohoto zákona] “. Ještě dodali, že uvedenou skutečností v podobě pozbytí platnosti územního rozhodnutí byl naplněn důvod pro postup správního orgánu I. stupně podle § 24 odst. 1 zákona o vyvlastnění. Pokud po podání a zahájení řízení o žádosti o vyvlastnění pozbylo platnosti územní rozhodnutí, pak musel správní orgán I. stupně žádost zamítnout, neboť nebyly splněny podmínky pro navržené vyvlastnění podle § 3 až § 5 zákona o vyvlastnění. Podkladem pro novou žádost vyvlastnitele o vyvlastnění pak může být nové územní rozhodnutí. Skutečnosti uvedené v původní žádosti již současnému stavu neodpovídají a nelze je dodatečně nahrazovat jinými skutečnostmi, které tu v době podání žádosti evidentně nebyly. S ohledem na uvedené žalobci navrhli, aby soud napadená rozhodnutí zrušil a vyvlastňovací řízení zastavil.

Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně zrekapituloval předchozí průběh řízení před správními orgány, včetně přihlédnutí ke svému dřívějšímu rozsudku čj. 22 A 3/2010-78, a po posouzení a vyhodnocení rozhodných skutečností se ztotožnil s napadeným rozhodnutím žalovaného ze dne 4. 2. 2013, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí I. stupně ze dne 17. 10. 2012. K tomu krajský soud zejména uvedl, že v mezidobí od prvního rozhodnutí o žádosti, které bylo žalovaným zrušeno, došlo ke dvěma podstatným právním skutečnostem, s nimiž se vyvlastňovací úřad musel vypořádat. Jednalo se jednak o opětovné nabytí právní moci územního rozhodnutí jako podkladového rozhodnutí pro vyvlastňovací řízení a jednak o nabytí právní moci rozhodnutí o vyvlastnění pozemku žalobců, když bylo pravomocně ukončeno odvolací řízení. Tím se změnily podmínky pro posouzení žádosti žalobců o zrušení rozhodnutí o vyvlastnění podle § 26 odst. 1 zákona o vyvlastnění, neboť byla splněna podmínka pravomocného rozhodnutí o vyvlastnění. Bylo nutno posoudit, zda existují podmínky předvídané zákonem pro jeho zrušení. Jelikož tyto podmínky zjištěny nebyly, byla žádost v souladu se zákonem o vyvlastnění zamítnuta. Stejně tak byla žádost žalobců skutkově i právně správně posouzena žalovaným v napadeném rozhodnutí, neboť důvody pro zrušení rozhodnutí o vyvlastnění nebyly naplněny. Podle žalobního tvrzení měl důvod pro zrušení rozhodnutí spočívat v pozbytí platnosti podkladového rozhodnutí. Krajský soud tento právní názor označil za mylný, neboť taková situace dočasným pozbytím právní moci územního rozhodnutí nenastala, když na jeho platnost nemělo zrušení správního rozhodnutí II. stupně žádný vliv. Krajský soud se rovněž neztotožnil s názorem žalobců, že vyvlastňovací řízení mělo být pro dočasné pozbytí právní moci podkladového rozhodnutí zastaveno a vyvlastňovatel si měl následně po znovunabytí právní moci podat novou žádost o územní rozhodnutí, neboť se jednalo pouze o formální nedostatek, který z logiky věci byl přechodného charakteru a postup proklamovaný žalobci by byl nadbytečně formální a nehospodárný. Mimo to na jiném místě odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že podle obsahu žádosti žalobců ze dne 5. 4. 2012 se žalobci touto žádostí domáhali alternativně buď zrušení rozhodnutí o vyvlastnění ve smyslu § 26 odst. 1 zákona o vyvlastnění, nebo rozhodnutí o zastavení řízení, které odůvodnili § 24 odst. 1 větou prvou zákona o vyvlastnění, tedy nedostatkem existence podmínek pro vyvlastnění. Tady krajský soud odkázal na to, že již ve svém rozsudku ze dne 11. 3. 2015, čj. 22 A 136/2013-54 (právně a skutkově téměř totožná žaloba žalobkyně Zdeňky K.), vyložil, že mezi § 26 odst. 1 a § 24 odst. 1 zákona o vyvlastnění je nutno rozlišovat. Ustanovení § 26 odst. 1 citovaného zákona upravuje procesní institut žádosti, kterou lze za podmínek zde stanovených podat a o níž má být správním orgánem vydáno rozhodnutí, zatímco § 24 odst. 1 zákona o vyvlastnění však žádný obdobný institut neupravuje. Žádost s odkazem na toto ustanovení nelze považovat za návrh obdobný návrhu podle § 26 odst. 1 zákona o vyvlastnění, ale pouze za stanovisko ve věci vyvlastňovacího řízení. Proto vyvlastňovací úřad postupoval správně, když o žádosti ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o vyvlastnění žádné rozhodnutí nevydal a posoudil ji pouze jako procesní stanovisko žalobců.

Žalobci (stěžovatelé) podali proti rozhodnutí krajského soudu kasační stížnost, v níž vyjádřili nesouhlas s právními závěry krajského soudu o výkladu § 24 odst. 1 a § 26 odst. 1 zákona o vyvlastnění tak, jak jej tento provedl a na jehož základě rozhodl. Stěžovatelé v podstatě obdobně jako v žalobě jmenovitě namítali, že poté, co bylo rozsudkem krajského soudu čj. 22 A 3/2010-78 zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 11. 2009, kterým bylo v odvolacím řízení potvrzeno územní rozhodnutí pro umístění stavby, jež bylo podkladem pro předmětné vyvlastnění, žádost o vyvlastnění měla být s ohledem na § 24 odst. 1 zákona o vyvlastnění zamítnuta, neboť podkladové rozhodnutí pro vyvlastnění pozbylo platnosti. Svůj požadavek v tomto směru, uvedený v žádosti ze dne 5. 4. 2012, nepovažovali za pouhý procesní úkon, ale měli za to, že o něm mělo být rozhodnuto. Stěžovatelé současně uvedli, že pozbytí platnosti se v daném případě týká pozbytí platnosti územního rozhodnutí vydávaného podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), (spojované s právní mocí), a nikoliv pozbytí platnosti správního aktu obecně.

Osoba zúčastněná na řízení se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila s napadeným rozsudkem. O žádosti stěžovatelů ze dne 5. 4. 2012 nemohlo být kladně rozhodnuto proto, že nejprve ještě nebylo o vyvlastnění pravomocně rozhodnuto, a po nabytí právní moci rozhodnutí o vyvlastnění potom proto, že nebyly splněny podmínky § 26 odst. 1 zákona o vyvlastnění. Dále uvedla, že stěžovatelé v kasační stížnosti prakticky opakují svá žalobní tvrzení a neuvádějí žádné nové skutečnosti. Je tak přesvědčena, že s námitkami uvedenými v kasační stížnosti se vypořádal již krajský soud.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.