636/2005
Vyvlastnění a nepřípustnost retroaktivity
Ejk 5/2005
Vyvlastnění; nepřípustnost retroaktivity
k čl. 11 Listiny základních práv a svobod
k § 116 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 262/1992 Sb.
k § 21 zákona č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu
Zaniklo-li nevyužitím v zákonem stanovené lhůtě právo domáhat se zrušení rozhodnutí o vyvlastnění, založené ustanovením § 21 zákona č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu, nemůže se obnovit tím, že pozdější zákon (§ 116 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona) obdobné právo žádnou lhůtou neomezuje. Použití později platného zákona na posouzení právních skutečností a právních vztahů, které se uskutečnily dříve, než tento zákon nabyl účinnosti, by znamenalo nepřípustnou zpětnou působnost zákona.
(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2004, čj. 28 Ca 405/2001-52)
Prejudikatura:
Boh. A 821/1942.Věc:
Jerome a Kristina C. v Z. proti Magistrátu hl. m. Prahy, za účasti akciové společnosti S. v P. jako osoby zúčastněné na řízení, o zrušení vyvlastnění.Právnímu předchůdci žalobců byl vyvlastněn v roce 1967 podle tehdy platného stavebního řádu pozemek v Praze – Vršovicích pro stavbu výškové provozní budovy. V roce 2000 požádali žalobci o zrušení rozhodnutí o vyvlastnění s poukazem na to, že na pozemku žádná budova postavena nebyla.
Stavební úřad (Obvodní úřad Městské části Praha 10) jejich žádosti dne 1. 11. 2000 nevyhověl. Podle odůvodnění nabylo rozhodnutí o vyvlastnění právní moci 30. ledna 1967 a doba dvou let, ve které byl vyvlastnitel povinen využít vyvlastněný pozemek k účelu určenému rozhodnutím o vyvlastnění, uplynula dnem 30. ledna 1969. Podle tehdy platného ustanovení § 21 zákona č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu, v souladu s ustanovením § 48 vyhlášky č. 144/1959 Ú.l., kterou se prováděl zákon o stavebním řádu, od tohoto dne počala tříměsíční
prekluzivní lhůta
pro podání žádosti vyvlastněného nebo jeho právního nástupce o zrušení vyvlastňovacího rozhodnutí z důvodu, že vyvlastnitel nebo jeho právní nástupce nezačal užívat vyvlastněné nemovitosti nebo práv k ní k účelu, pro který bylo vyvlastnění provedeno. Protože v tehdy zákonem stanovené tříměsíční prekluzivní lhůtě nebyla žádná taková žádost podána, lhůta uplynula marně dnem 30. dubna 1969, a to i přesto, že vyvlastněný pozemek nebyl využit k účelu určenému rozhodnutím o vyvlastnění.V odvolacím řízení žalovaný dne 21. 6. 2001 formálně změnil výrok stavebního úřadu I. stupně a vyslovil, že žádost o zrušení vyvlastňovacího rozhodnutí se zamítá.
Žalobci se domáhali žalobou u Městského soudu v Praze zrušení posléze uvedeného rozhodnutí. Argumentovali tím, že zrušení rozhodnutí o vyvlastnění umožňuje § 116 odst. 1 stavebního zákona; nesouhlasili s tím, že daný případ je nutno posuzovat dle platného znění zákona v době, kdy bylo vyvlastnění vykonáno, a že zpětná účinnost právního předpisu je podle Ústavy ČR možná jen tehdy, když je to v daném právním předpise výslovně stanoveno. Namítli, že kdyby podali svou žádost před 1. 7. 1992, bylo by možno jejich žádost o zrušení rozhodnutí o vyvlastnění zamítnout podle zákona ve znění tehdy účinném; protože ale žádost podali po novelizaci provedené zákonem č. 262/1992 Sb., která stanovuje, že žádost o zrušení rozhodnutí o vyvlastnění lze podat kdykoliv po uplynutí lhůty podle § 115 odst. 2 stavebního zákona, je dle názoru žalobců příslušný správní orgán povinen řídit se platným zákonem v době rozhodování a podle tohoto platného zákona věc rozhodnout. Z ničeho nevyplývá, že nové znění dopadá jen na vyvlastnění uskutečněná po 1. 7. 1992. Jediný závazný údaj pro zrušení rozhodnutí o vyvlastnění je naplnění lhůty dle § 115 odst. 2 stavebního zákona.
Městský soud v Praze žalobu zamítl.
Z odůvodnění:
Vyvlastnění je nejzávažnější veřejnoprávní zásah do majetkových práv k nemovitostem; rozumí se jím nucený přechod vlastnického práva k pozemkům či stavbám na základě správního aktu. Tento nucený přechod vlastnického práva je vždy spjat s veřejným zájmem, byť historicky bylo vyvlastnění chápáno v různé šíři. Z povahy vyvlastnění jakožto zásahu do soukromého vlastnictví přípustného výhradně k uspokojení veřejného zájmu vyplývá, že vlastník vyvlastněné nemovitosti má nárok na její vrácení, pokud ve stanovené lhůtě nebylo započato s realizací účelu, pro nějž mu byla nemovitost vyvlastněna.
V daném případě bylo vyvlastňovací rozhodnutí vydáno podle § 18 a násl. zákona č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu, který na tuto zásadu pamatoval v ustanovení § 21. To se vztahovalo na případy, kdy nedošlo k uskutečnění účelu vyvlastnění, a umožňovalo vyvlastňovanému nebo jeho právnímu nástupci, aby znovu nabyl svého dřívějšího vlastnického práva. Proto stanovilo lhůtu, ve které mohl vyvlastňovaný svůj nárok na zrušení rozhodnutí o vyvlastnění uplatnit. Tuto lhůtu stanovil zákon jako lhůtu prekluzivní; nebyl-li návrh na zrušení vyvlastňovacího rozhodnutí podán ve lhůtě zákonem stanovené, nárok zanikl.
Vzhledem k tomu, že zákon, podle kterého bylo vyvlastňovací rozhodnutí vydáno, pamatoval na obecnou zásadu, že vlastník nemovitosti má nárok na vrácení vyvlastněné nemovitosti, jestliže ji vyvlastnitel nepoužije k uskutečnění účelu, pro který bylo vyvlastnění povoleno, a také tuto možnost pozitivně upravil, má soud za to, že žalobci měli nárok na zrušení vyvlastňovacího rozhodnutí pouze tehdy, byly-li splněny všechny podmínky stanovené v § 21 odst. 1 zákona č. 87/1958 Sb., tedy nejen že stavba, pro niž byl pozemek vyvlastněn, nebyla provedena ve stanovené lhůtě, nýbrž i že žádost o zrušení vyvlastňovacího rozhodnutí byla podána nejpozději do tří měsíců po uplynutí lhůty stanovené k uskutečnění účelu vyvlastnění. (V této souvislosti soud poukazuje na právní názor vyjádřený v rozhodnutí bývalého Nejvyššího správního soudu Boh. A 821/42).
Protože podle zákona, na základě něhož bylo vyvlastnění povoleno, vyvlastňovanému nebo jeho právním nástupcům marně uplynula lhůta k podání žádosti o zrušení vyvlastnění z důvodu, že vyvlastnitel pozemku ho nepoužil k účelu vyvlastnění, jejich nárok na zrušení vyvlastňovacího rozhodnutí zanikl ještě před účinností ustanovení zákona, které již neváže zrušení vyvlastňovacího rozhodnutí na určitou lhůtu. Obnovení nároku na zrušení vyvlastňovacího rozhodnutí se žalobci nemohou nově domáhat s odkazem na nyní platný zákon, podle něhož vyvlastnění ostatně ani nebylo provedeno. Použití nyní platného stavebního zákona na posouzení právních skutečností a právních vztahů, které se uskutečnily dříve, než tento zákon nabyl účinnosti, by znamenalo nepřípustnou zpětnou působnost zákona. Zákaz zpětné účinnosti právních norem je přitom jedním ze základních prvků právního státu a pramení z požadavku právní jistoty.
K námitce žalobců ohledně porušení jejich práv podle čl. 11 Listiny: právní možnost ochrany vlastnického práva byla vyvlastňovanému nebo jeho právním nástupcům poskytnuta, protože podle tehdy platného zákona mohli ve stanovené lhůtě návrh na zrušení rozhodnutí o vyvlastnění podat; nárok jim zanikl proto, že nebyl v zákonem stanovené lhůtě uplatněn. Přiznat vyvlastňovanému nebo jeho právnímu nástupci nově právo na zrušení rozhodnutí o vyvlastnění by bylo v rozporu s principem právní jistoty, neboť i vlastnictví řádně nabyté na základě předchozí právní úpravy je chráněno článkem 11 Listiny.
(pec)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.