Vydání 1/2005

V projednávané věci Nejvyšší správní soud shledal námitku podjatosti důvodnou, a to s ohledem na podíl soudkyně JUDr. Elišky C. na projednávání nebo rozhodování věci v předchozím soudním řízení.

Podle § 8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

Podjatost soudce zasahuje do principu nezávislosti soudce, neboť nestrannost soudce tento princip předpokládá. Samotný pojem soudce totiž s sebou nese atribut nezaujatosti a nestrannosti a bez tohoto předpokladu by nebylo ani důvodu pro konstituování soudní moci jako jednoho z pilířů demokratické společnosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v § 8 s. ř. s. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (článek 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Tak, jak zákon tuto příslušnost stanovil, je zásadně dána, a postup, kterým je věc odnímána soudu příslušnému a přikázána soudu, resp. soudci jinému, je nutno chápat jako postup výjimečný. Vzhledem k tomu lze vyloučit soudce z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen výjimečně a ze skutečně závažných důvodů, které mu reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě.

Smysl a účel věty druhé § 8 odst. 1 s. ř. s. spočívá mimo jiné v rozvinutí principu instanční oddělenosti řízení před jednotlivými funkčně příslušnými soudy jako záruky vnitřní nezávislosti soudní soustavy, a tím i práva každého na spravedlivý proces. Soudce má čerpat poznatky potřebné pro projednávání a rozhodování věci právě z těch pramenů a tím způsobem, jež jsou vlastní té fázi řízení, k níž je podle pravidel funkční příslušnosti povolán. K pramenům jiným soudce přihlédnout nemůže, což souvisí i s požadavkem jeho nestrannosti ve smyslu neovlivnění předchozím (a tedy procesně neregulérním) poznáním o dané věci. Ustanovení věty druhé § 8 odst. 1 s. ř. s. lze tedy chápat jako specifické rozvinutí zásady vyjádřené již ve větě první § 8 odst. 1 s. ř. s., že totiž soudce nesmí mít jistý, kvalifikovaný poměr k projednávané věci.

Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s právními názory na vyloučení soudců podílejících se na projednávání nebo rozhodování věci v předchozím soudním řízení, které ve svých rozhodnutích vyjádřil Nejvyšší soud (např. sp. zn. 26 Cdo 74/99, sp. zn. 2 Cdon 264/97). Vyloučení soudců je institutem obsaženým ve všech soudních procesních řádech a přes jistou terminologickou nesouladnost dílčích úprav je zřejmá jejich obsahová a i funkční shoda. Proto publikovaná k ustanovení § 14 odst. 2 o. s. ř. je přiměřeně použitelná i ve správním soudnictví, kde je procesní úprava obsažena v § 8 odst. 1 větě druhé s. ř. s.

V daném případě rozhodoval senát Krajského soudu v Ostravě, jehož předsedkyní byla JUDr. Eliška C., o žalobě žalobce ze dne 25. 8. 2000 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 8. 2000, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti vyměření daně z příjmů právnických osob za rok 1999. Krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení (rozsudek ze dne 14. 9. 2001, čj. 22 Ca 456/2000-25). V rámci tohoto dalšího správního řízení správce daně prvního stupně řízení zastavil a žalovaný odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl dne 2. 9. 2002. Toto rozhodnutí žalovaného žalobce opět napadl žalobou, podanou Krajskému soudu v Ostravě dne 4. 11. 2002 (sp. zn. 22 Ca 489/2002), přičemž věc byla podle rozvrhu práce opět přidělena senátu, jehož byla předsedkyní JUDr. Eliška C. Do doby jejího odchodu na Nejvyšší správní soud byly ve věci činěny pouze jednoduché procesní úkony (výzvy žalovanému ze dne 28. 1. 2003 ke sdělení dle § 51 odst. 1 s. ř. s., k předložení správního spisu a k písemnému vyjádření se k žalobě), které byly formálně opatřeny jejím podpisem jako předsedkyně senátu.

Nejvyšší správní soud má za to, že pro vyloučení soudce z důvodu podílu na projednávání věci v předchozím soudním řízení musí být splněna podmínka významnějšího rozsahu procesního působení tohoto soudce v tomto řízení (i když nemusí jít přímo o rozhodování ve věci). Jak zjistil ze soudního spisu a jak je popsáno výše, není tato podmínka v případě soudního řízení vedeného Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 22 Ca 489/2002 ve vztahu k osobě JUDr. Elišky C. splněna.

Jako důvod pro vyloučení JUDr. Elišky C. však Nejvyšší správní soud shledal právě její podíl na projednávání a rozhodování věci vedené Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 22 Ca 456/2000, a to proto, že nepochybná věcná i právní souvislost obou kauz, kdy rozsudek ze dne 14. 9. 2001 předjímal další postup správních orgánů, by popírala výše vyložený princip neovlivnění předchozím poznáním o dané věci, a tedy i nestrannost soudce. Soudce vyloučený podle § 8 odst. 1 věty druhé s. ř. s. je ten, který procesně působil v předchozím soudním řízení v takovém kvalitativním a kvantitativním rozsahu, kdy již získal o věci vědomost té povahy, jež vyvolává pochybnost o vnitřní nezávislosti soudních instancí, o legalitě aplikovaných poznatků a ve svých důsledcích i pochybnost o soudcově nestrannosti. Pojem předchozího soudního řízení je nutno v daném případě vyložit materiálně, tedy s ohledem na konkrétní a přímou souvztažnost a věcnou souvislost předmětných řízení.