Vydání 5/2007

Žalobce žalobou napadl rozhodnutí ředitele věznice o nezařazení žalobce do rekvalifikačního kurzu. Soud se proto musel nejprve zabývat tím, zda ředitel věznice v dané věci rozhodoval o právu či povinnosti žalobce v oblasti veřejné správy, resp. zda vystupoval jako správní orgán ve smyslu soudního řádu správního.

Výkon trestu odnětí svobody je v obecné rovině upraven v části třetí, označené „řízení před soudem“, hlavě dvacáté první, označené „vykonávací řízení“, oddílu druhém trestního řádu. Na rozdíl od výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu, který je výkonem soudnictví, nikoli výkonem veřejné správy, ať jej provádí soud nebo soudní exekutor, nelze stejný závěr bez dalšího učinit v případě výkonu trestu odnětí svobody. Je tomu tak proto, že podle § 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody je orgánem zajišťujícím výkon tohoto trestu Vězeňská služba České republiky, která je státním orgánem zřízeným zákonem ČNR č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky (dále též „zákon č. 555/1992 Sb.“). Její úkony ve vztahu k odsouzeným nejsou ze zákona výkonem soudnictví. V čele věznice stojí ředitel věznice (§ 1 odst. 4 téhož zákona). Ředitel věznice je však správním orgánem pouze v těch případech, ve kterých mu bylo zákonem svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy. Například podle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 10/2000 Sb., o srážkách z odměny odsouzeného, vydává ředitel věznice rozhodnutí o výši nákladů výkonu vazby. Řediteli věznice je v tomto případě svěřeno rozhodovat o výši nákladů vazby, tedy o povinnosti fyzické osoby, a proto v této konkrétní věci je správním orgánem ve smyslu soudního řádu správního. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 27. 1. 2006, čj. 8 Afs 145/2005-86 (dostupný na www.nssoud.cz)^*).

Řediteli věznice není zákonem svěřeno rozhodování o právu žalobce na zařazení do rekvalifikačního kurzu. Podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod má každý krom jiného právo na přípravu k povolání. Práva uvedeného v čl. 26 Listiny základních práv a svobod je však možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Otázkou vzdělávání odsouzených se zabývá § 34 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, který v odst. 1 stanoví, že odsouzeným, u nichž jsou pro to předpoklady, se obvykle umožní, aby získali vzdělání na základní nebo i střední škole, anebo se zúčastnili dalších forem vzdělávání, které jim umožní získat a zvyšovat si svoji pracovní kvalifikaci. Ustanovení § 34 odst. 1 téhož zákona nezakládá odsouzenému právo na přípravu k povolání. Zákon hovoří pouze o tom, že se odsouzenému, u kterého jsou pro to předpoklady, „obvykle“ umožní příprava k povolání. Právo na přípravu k povolání nezakládá ani § 36 odst. 1, 2 písm. b), odst. 4 písm. a), odst. 7 vyhlášky č. 345/1999 Sb., § 46 odst. 1 téže vyhlášky ani jiný zákon. Zákon tedy nestanoví podmínky, za kterých je povinností Vězeňské služby České republiky nebo ředitele věznice zajistit odsouzenému přípravu k povolání. Rozhodl-li žalovaný o tom, že nezařazuje žalobce do rekvalifikačního kurzu v oboru zámečník konaného ve Věznici Plzeň, nerozhodoval o žádném veřejném subjektivním právu či povinnosti žalobce, a proto v dané věci nevystupoval jako správní orgán ve smyslu soudního řádu správního.

Podle § 3 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody střežení odsouzených, dozor nad nimi, metody zacházení s odsouzenými a stanovené podmínky výkonu trestu zajišťuje Vězeňská služba České republiky. Vězeňská služba činí v průběhu výkonu trestu ve vztahu k odsouzeným nepřeberné množství činností v rámci úkolů jí stanovených (§ 2 zák. č. 555/1992 Sb.), avšak každý její úkon není možné považovat za úkon správního orgánu ve smyslu soudního řádu správního, neboť každý úkon není výsledkem rozhodování o právu či povinnosti odsouzeného v oblasti veřejné správy. Vězeňská služba například prostřednictvím programů zacházení soustavně působí na osoby ve výkonu trestu odnětí svobody a obdobně i na některé skupiny osob ve výkonu vazby s cílem vytvořit předpoklady pro jejich řádný způsob života po propuštění [§ 2 odst. 1 písm. c) zák. č. 555/1992 Sb.]. Během výkonu trestu je odsouzený povinen podrobit se vnitřnímu řádu věznice, který kromě jiného vymezuje druh a obsah činností, které jsou pro jednotlivé skupiny odsouzených buď povinné, nebo dobrovolné, přičemž okruh konkrétních činností, kterých je odsouzený povinen se zúčastnit, nebo které může vykonávat, jsou stanoveny v programu zacházení (§ 40 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody). K dosažení účelu výkonu trestu věznice stanoví pro každého odsouzeného program zacházení jako základní formu cílevědomého a komplexního působení na odsouzeného (§ 40 odst. 2 téhož zákona). Pravidelnou součástí programu zacházení je určení způsobu zaměstnávání odsouzeného, jeho účasti na pracovní terapii, vzdělávání anebo jiné náhradní činnosti, směřující k vytvoření předpokladů pro jeho samostatný způsob života (§ 41 odst. 3 téhož zákona). K dosažení účelu trestu Vězeňská služba působí na odsouzené, krom jiného stanovením programů zacházení, a odsouzení jsou podle § 28 zákona o výkonu trestu odnětí svobody především povinni plnit pokyny a příkazy zaměstnanců Vězeňské služby. Působení na odsouzené prostřednictvím programů zacházení realizovaných konkrétními pokyny a příkazy a tomu odpovídajícími povinnostmi odsouzených není rozhodováním o právech či povinnostech odsouzených v oblasti veřejné správy, nýbrž projevem „řízení“ odsouzených individuálními pokyny a rozkazy Vězeňské služby v rámci právního vztahu nuceně založeného vykonatelným rozsudkem soudu o uložení trestu odnětí svobody. Pouze v případě, že by tímto aktem „řízení“ bylo rozhodováno o právu či povinnosti odsouzeného, na které je za splnění zákonných podmínek právní nárok, vystupovala by v konkrétní věci Vězeňská služba či její složka jako správní orgán ve smyslu soudního řádu správního. Stanovení programu zacházení, a v jeho rámci řešení otázky vzdělávání žalobce, není rozhodováním o jeho právu na zařazení do rekvalifikačního kurzu, neboť žalobci takové právo nepřísluší. Do činnosti Vězeňské služby a jejích složek, která není výsledkem rozhodování správního orgánu ve smyslu soudního řádu správního, není soud ve správním soudnictví oprávněn nijak zasahovat, neboť k tomu nemá pravomoc.