Vydání 4/2024

(…) [22] Podle § 16 odst. 2 volebního zákona .

[23] Podle § 16 odst. 1 volebního zákona se volební kampaní rozumí .

[24] Podle § 16h odst. 1 písm. a) volebního zákona .

[25] Nejvyšší správní soud považuje za nutné předeslat, že uvedenou právní úpravu ukládající povinnost třetím osobám se před vstupem do volební kampaně registrovat napadl před Ústavním soudem návrhem čj. 4/2019-53, neboť měl za to, že neproporcionálně omezuje svobodu projevu. Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 92/20 návrh zamítl a dospěl přitom k závěru, že uvedenou povinnost lze vyložit ústavně konformně tak, že má za cíl zajistit kontrolu limitů pro výdaje vynaložené ve volební kampani a zabránit obcházení těchto limitů. Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že pouze pod tímto zorným úhlem je třeba vykládat výše citovaná ustanovení volebního zákona a že tento legitimní cíl musí v každém případě splňovat požadavek proporcionality, pokud jde o omezení svobody projevu. Poměřovat naplnění tohoto cíle s omezením svobody projevu je povinností jak stěžovatele v řízení o přestupku podle § 16h odst. 1 písm. a) a c) volebního zákona, tak přirozeně i správních soudů při přezkumu rozhodnutí o přestupku. Kasační soud dospěl k závěru, že krajský soud – na rozdíl od stěžovatele – této své povinnosti plně dostál, a neshledal v napadeném rozsudku nezákonnost, pro kterou by jej musel zrušit.

[26] Krajský soud v rozsudku připomněl, že Evropský soud pro lidská práva uznal důležitost role občanských společností coby „veřejných hlídacích psů“. Jejich role se podobá té, jakou mají při ochraně „zdraví“ demokracie média (viz rozsudek ze dne 27. 5. 2004, , stížnost č. 57829/00). Role těchto veřejných hlídacích psů tkví v tom, že rozšiřují informace a myšlenky o věcech veřejného zájmu, a hrají tak roli strážce demokracie. Diskuse o volebních kandidátech a jejich programech přispívá k právu veřejnosti na informace a posiluje schopnost voličů činit informovanou volbu (rozsudek ze dne 21. 2. 2017, , stížnost č. 42911/08, bod 130).

[27] Součástí dlouhodobé činnosti žalobce bylo mimo jiné informovat veřejnost o aktivitách Andreje Babiše a politického hnutí ANO 2011, stejně jako upozorňovat na jednání jiných politických stran, které žalobce vyhodnotil jako potenciálně ohrožující demokracii. Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že se žalobce dlouhodobě účastnil veřejné diskuse o politických otázkách s cílem kultivovat a zvyšovat kvalitu demokratické společnosti, a to nezávisle na volební kampani probíhající před volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2021. Nejvyšší správní soud má za to, že tyto skutečnosti byly a jsou ve veřejném prostoru notorietou, kterou nebylo třeba v řízení před krajským soudem specificky dokazovat.

[28] Lze tak jinými slovy říci, že žalobce nezávisle na volebních cyklech poukazoval na jednání politiků či politických stran a hnutí, která podle žalobce ohrožovala kvalitu demokracie v České republice. Žalobce tak kontinuálně a již před samotnou volební kampaní plnil roli veřejného hlídacího psa, vstupoval se svými názory a aktivitami do veřejného a politického prostoru a nepochybně v něm vyjadřoval své politické preference. Otevřená podpora určitých politických stran před volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2021 proto představovala toliko vyústění žalobcových aktivit. Jinak řečeno, žalobce nevznikl a „neprobudil“ se k veřejnému a politickému angažování toliko za účelem vstupu do volební kampaně; skutky, za něž byl napadeným rozhodnutím stěžovatele potrestán, je třeba posuzovat právě v této perspektivě. Krajský soud proto nepochybil, pokud ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyhodnotil žalobce jako jednoho z činitelů občanské společnosti a tzv. veřejného hlídacího psa, jehož politické projevy podléhají dle uváděné judikatury Evropského soudu pro lidská práva zvýšené ochraně podle čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.).

[29] Krajský soud dospěl k závěru, že žalobce nevedl volební kampaň, jestliže organizoval dobrovolníky, a tento závěr odůvodnil absencí znaku (obvyklé) úplatnosti jejich činnosti.

[30] Jak již také uvedl ve své judikatuře Evropský soud pro lidská práva, každý má právo zvolit si způsob výkonu svobody projevu (srov. rozsudek ze dne 3. 2. 2009, stížnost č. 31276/05, bod 38). Krajský soud měl v napadeném rozsudku za to, že žalobce se před parlamentními volbami v roce 2021 rozhodl vyjádřit svůj názor prostřednictvím sítě dobrovolníků, přičemž dobrovolnická činnost je ze své povahy bezúplatná. Ústavní soud přitom při přezkumu registrační povinnosti třetích osob v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 92/20 zdůraznil, že klíčovým kritériem pro určení, zda činnost je či není volební kampaní, je právě obvyklá úplatnost činnosti.

[31] Jádrem sporu mezi stěžovatelem a žalobcem je právě otázka posouzení obvyklé úplatnosti dobrovolnické činnosti. Buďto lze vycházet z charakteru činnosti, resp. toho, z jakého důvodu je plnění v konkrétním případě bezúplatné, a tak dojít k závěru, že za dobrovolnickou činnost se nikdy neposkytuje úplata, neboť pokud by žalobce jiné osobě úplatu poskytnul, nebyla by tato osoba už ze samotné logiky věci dobrovolníkem. Nebo je možné vykládat § 16 odst. 1 volebního zákona podle konkrétní činnosti, kterou dobrovolník vykonává, a zkoumat, zda se za ni obecně (na trhu práce) platí. Volební zákon nedává na tuto otázku jasnou odpověď, a jak připouští krajský soud, ustanovení lze zjevně vykládat oběma způsoby. Podstatné je pak právě to, že zvolený výklad se dotýká rozsahu omezení svobody projevu.

[32] Stěžovatel vyzdvihuje, že každá činnost je ocenitelná v penězích, a současně připomíná, že i nestátní neziskové organizace oceňují dobrovolnické práce pro účely své činnosti. Lze připustit, že na trhu práce lze ocenit téměř jakoukoliv činnost, a proto je pravděpodobné, že za její provedení bude běžně úplata poskytována. Osoba, která provádí činnost pro někoho jiného, ji většinou neprovádí bez důvodu – takovým důvodem bude buďto úplata, nebo jiná její motivace. Tato motivace bude ovšem určující pro charakter takové činnosti – zda jde o dobrovolnictví, protislužbu, „darování“ apod. Klíčové je to, že charakter činnosti dobrovolníků organizovaných žalobcem je samostatnou formou svobody projevu, neboť namísto odměny je důvodem jejich účasti osobní vklad do činnosti žalobce. Tím však současně také vyjadřují i svůj politický názor. Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje s výkladem krajského soudu, že z pohledu požadavku (běžné) úplatnosti či bezúplatnosti je třeba hodnotit celou dobrovolnickou činnost, nikoliv vytrhávat z její podstaty jednotlivé dílčí aktivity.

[33] Krajský soud v bodě 83 svého rozsudku pak nepřesně uvádí, že zaujal právní názor odlišný od Ústavního soudu. Ve skutečnosti se Ústavní soud výslovně nezabýval pojmem obvyklé úplatnosti. To plyne z dikce odůvodnění nálezu – v některých jeho částech Ústavní soud například zužuje § 16 odst. 1 volebního zákona pouze na situace, kdy osoba za činnost fakticky (skutečně) zaplatí, viz například bod 62 odůvodnění: „.“ V tomto bodě také uvádí jako příklad volební reklamy zejména placený prostřednictvím placených zaměstnanců. Stejně tak v bodě 58 Ústavní soud připouští: „.“

[34] Nejvyšší správní soud se proto domnívá, že výše uvedený výklad je s úvahami Ústavního soudu plně konformní. Bere v úvahu samotnou povahu dobrovolnické činnosti, která je bezúplatná, a proporcionálně šetří svobodu projevu jak žalobce, tak i dobrovolníků, tedy osob, které vykonávají činnosti proto, aby daly najevo své občanské a politické postoje.

[35] Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítl, že nepostihoval činnost dobrovolníků jako takovou, ale především jejich organizaci, tedy činnost organizátorů, kteří dobrovolníky koordinovali. Tato argumentace však není případná, jelikož obvyklou úplatnost práce organizátora stěžovatel dokládá příkladem inzerátu na placenou pozici, kterou zveřejnil politický subjekt kandidující ve volbách. Z jím doloženého inzerátu obvyklá úplatnost organizátorů dobrovolníků žalobce neplyne, neboť je zásadní rozdíl mezi organizací volební kampaně kandidujícími subjekty a nestátními neziskovými organizacemi, kupříkladu spolky, které tvoří součást občanské společnosti. Skutek žalobce byl sice ve výroku napadeného rozhodnutí opravdu vymezen jako organizace dobrovolníků, nicméně odůvodnění rozhodnutí je v rozporu s kasační argumentací stěžovatele. Z odůvodnění jeho rozhodnutí totiž plyne, že za podstatu protiprávního jednání žalobce považoval činnost dobrovolníků jako takových a protiprávnost činnosti samotných organizátorů namítá až v kasační stížnosti. Pokud by obvyklá úplatnost měla opravdu vycházet právě z činnosti organizátorů dobrovolníků, je napadené rozhodnutí v této části nepřezkoumatelné, a byl by to další z důvodů pro jeho zrušení. Pokud by pak chtěl stěžovatel v dalším řízení skutečně najít důvody pro to, že žalobce se měl k účasti ve volební kampani registrovat z důvodu organizace dobrovolníků, musel by v takovém případě zkoumat obvyklou úplatnost koordinátora dobrovolníků u srovnatelných subjektů, tj. nestátních neziskových organizací.

[36] Pokud tedy jde o činnost dobrovolníků jako takových, ztotožňuje se Nejvyšší správní soud se závěrem krajského soudu, podle kterého je tato činnost obvykle bezúplatná, a proto nemohlo jít o vedení volební kampaně ve smyslu § 16 odst. 1 volebního zákona. V případě činnosti organizátorů dobrovolníků nelze v tuto chvíli říci, zda se o obvykle úplatnou činnost jedná, či nikoli, neboť jde o otázku, kterou stěžovatel nevypořádal ve správním řízení.

[37] Krajský soud uzavřel, že publikováním článku v neprospěch Andreje Babiše se žalobce nezúčastnil volební kampaně. Je to tak podle něj zejména z důvodu, že se jednalo o prezentaci vlastních názorů, a nikoli o volební reklamu (text byl umístěn v sekci v rámci kontinuálního a uceleného zaměření žalobce na vedení politické diskuse), a článek byl zveřejněn ještě před vyhlášením voleb a zároveň sedm měsíců před zveřejněním rozhodnutí o registraci kandidátních listin; na tom nic nemění ani to, že žalobce platí za provozování internetových stránek a jejich grafiku, neboť novináři běžně publikují na obdobných internetových stránkách, jejichž provozovatelé by se tak nutně museli jako třetí osoby registrovat také.

[38] Nejvyšší správní soud považuje za klíčový časový aspekt uveřejnění článku. Článek žalobce uveřejnil na svých internetových stránkách ještě před vyhlášením voleb (v rámci své dlouhodobé činnosti, která zahrnovala také informování veřejnosti o aktivitách Andreje Babiše). Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 92/20 uvedl, že registrace u stěžovatele „“. Dodal také, že volební soutěž má mít stanovená pravidla z hlediska účelu, obsahu, času a místa. Působení regulace volební soutěže a s ní související omezení svobody projevu je tak potřeba vykládat restriktivně. Její rozšíření na dobu před uveřejněním kandidátních listin nebo dokonce před zahájením volební kampaně by neúměrně zasahovalo do práva na svobodu projevu osob. Nejvyšší správní soud proto v rozsudcích ze dne 19. 11. 2020, čj. 5/2019-38, a ze dne 8. 8. 2023, čj. 4/2019-109, již jednoznačně vymezil, že třetí osoba se může dopustit přestupku dle § 16h odst. 1 písm. a) volebního zákona až poté, co byla kandidující politická strana, politické hnutí nebo , jejich kandidát anebo nezávislý kandidát, proti nimž (v jejichž neprospěch) vede třetí osoba volební kampaň, zaregistrována příslušným orgánem.

[39] Podle Nejvyššího správního soudu je přiléhavá argumentace krajského soudu, který upozorňuje na důsledky, které by vyvolával opačný výklad. Nejvyšší správní soud přidává, že takový výklad by měl dokonce výrazně destruktivní účinky na svobodu projevu a kvalitu a rozsah veřejné či politické diskuse. Pokud by se internetové portály, které obsahují nebo mohou potenciálně obsahovat pozitivní či negativní hodnocení politických subjektů, neregistrovaly, musely by dnem zveřejnění kandidátních listin vymazat či po dobu volební kampaně znepřístupnit celý obsah, který by byl ve prospěch nebo neprospěch zrovna kandidujícího subjektu, a to bez ohledu na datum vydání a zveřejnění konkrétních článků. V opačném případě by se všechny internetové portály musely registrovat jako třetí osoby, aby následně také podléhaly regulaci omezující výši vynaložených prostředků. To by způsobovalo silný odrazující účinek pro činnost neziskových organizací, spolků a médií, jejichž role je přitom v období před volbami obzvláště důležitá.

[40] Nejvyšší správní soud proto i v tomto bodě souhlasí se závěrem krajského soudu, že se v případě článku publikovaného v neprospěch Andreje Babiše nejednalo o volební kampaň, a žalobci tak nevznikla z tohoto důvodu povinnost se registrovat jako třetí osoba podle volebního zákona.

[41] Krajský soud i stěžovatel dospěli shodně k závěru, že v případě skutků č. 2 a 4 žalobce vedl volební kampaň, a měl tedy povinnost se registrovat jako třetí osoba.

[42] V případě chatbotu je však úplata vynaložená na jeho vytvoření a provozování z dokazování nejasná. V řízení nebylo prokázáno více než několik tisíc korun a pouze z tvrzení žalobce v rozhovoru v DVTV vyplývá, že se mohlo jednat o desítky tisíc korun. Vynaložená částka je zde ovšem stěžejní. Jak již Nejvyšší správní soud uvedl shora, účelem povinnosti registrovat se jako třetí osoba je prevence obcházení výdajových limitů ve volební kampani spolu s její transparentností a férovostí. Pokud by byl tedy tento výdaj blízký minimální – nulové – hranici, nelze učinit závěr o škodlivosti protiprávního jednání pouze z formálního naplnění skutkové podstaty tohoto přestupku.

[43] Podstatou přestupků je postih za jednání v rozporu s právem. K jeho trestnosti však nepostačuje, že jednání po formální stránce vykazuje znaky skutkové podstaty deliktu, pokud zároveň není jednáním společensky nebezpečným (škodlivým). Jinými slovy, aby mohlo být určité protiprávní jednání kvalifikováno jako přestupek, musí být kromě formálních znaků deliktního jednání naplněna i jeho materiální stránka, tedy jednání musí vykazovat určitou míru společenské nebezpečnosti ve vztahu k porušené povinnosti, stanovené zákonem na ochranu odpovídajících hodnot (rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2007, čj. 8 As 17/2007-135, č. 1338/2007 Sb. NSS). Obecně lze vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti (rozsudek NSS ze dne 14. 12. 2009, čj. 5 As 104/2008-45, č. 2011/2010 Sb. NSS). Ve většině případů proto bude splnění materiálního znaku přestupku splývat s naplněním formálních znaků, a to zejména u přestupků ohrožovacích (rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2016, čj. 6 As 187/2016-23, nebo ze dne 5. 12. 2023, čj. 1 As 199/2023-20). V takových případech nejsou správní orgány povinny výslovně uvést v odůvodnění rozhodnutí zvláštní úvahu o naplnění materiálního znaku přestupku.

[44] Existují-li však významné okolnosti vylučující, aby byl chráněný zájem společnosti ohrožen či porušen, pak ani nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku (rozsudek NSS čj. 8 As 17/2007-135). V takových případech jsou naopak správní orgány povinny se na konkrétní okolnosti případu zaměřit a podrobně zdůvodnit, zda byl naplněn i materiální znak skutkové podstaty.

[45] Okolnosti, za kterých v nyní projednávané věci jednal žalobce, jsou pak právě těmi významnými okolnostmi, které mohou vyloučit trestnost skutku vytvoření a provozování chatbotu. Stěžovatel nezkoumal konkrétní výši nákladů vynaložených na vytvoření a provozování chatbotu, nicméně podle tvrzení žalobce, které nebylo správním orgánem zpochybněno ani dále zkoumáno, se jednalo o nízké tisíce korun.

[46] Jestliže okolnosti dané věci ukazovaly na výdaje blížící se minimální – tedy nulové – hranici vymezené ve skutkové podstatě přestupku, pak tato výše byla způsobilá vyvolat pochybnosti o společenské škodlivosti protiprávního jednání, a bylo povinností stěžovatele se jí v rozhodnutí výslovně zabývat, zvážit, zda žalobce vynaloženou částkou ohrozil zájem na férovosti volební soutěže a prevenci obcházení výdajových limitů, a závěr o (ne)naplnění materiální stránky přestupku odůvodnit.

[47] Při takovém zkoumání lze zároveň brát v úvahu pouze náklady, které žalobce na chatbot vynaložil, nikoli však velikost či intenzitu vlivu, který takový prostředek mohl mít na své adresáty – jako například okruh zasažených adresátů. Jak již Nejvyšší správní soud uvedl, volební zákon reguluje činnost třetích osob za účelem kontroly nákladů vynaložených na volební kampaň, které jsou jedinou veličinou. Ostatně výše výdajů a velikost dopadu na adresáty nemusí být na sobě nutně závislé – vlivem internetu a sociálních sítí lze i za malou vynaloženou částku zasáhnout velký okruh adresátů. Je ovšem na třetí osobě, aby zvolila adekvátní prostředek pro vedení kampaně, a nelze ji přitom penalizovat za to, že výše výdajů neodpovídá dopadu, který může způsobit. Je samozřejmostí, že společenskou škodlivost lze vždy zkoumat pouze ve vztahu ke znakům skutkové podstaty přestupku, za který je subjekt stíhán.

[48] Nelze ovšem dovodit povinnost stěžovatele zkoumat společenskou škodlivost v každém případě, kdy by se jednalo o přestupek týkající se registrace třetích osob, nebo snad všech volebních věcí. Nejvyšší správní soud v tomto směru nesdílí názor krajského soudu, že by již samotná skutečnost, že správní rozhodnutí zasahuje do svobody projevu, měla založit povinnost stěžovatele v každém jednotlivém případě zkoumat společenskou škodlivost a její naplnění vždy odůvodňovat. Výklad krajského soudu by kladl na stěžovatele neúměrnou zátěž a povinnost zkoumat společenskou škodlivost v každém případě by nebyla v souladu ani s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu. Přestupky, za které byl žalobce uznán vinným, nejsou jedinými, které mohou zasahovat do některého základního práva (lze odkázat na řadu přestupků například ublížení na cti, či dokonce trestných činů pomluva, jejichž postihování také významně zasahuje do svobody projevu). Ostatně správní trestání zasahuje do ústavně zaručených základních práv osob běžně a není důvodu z něj specificky vydělovat svobodu projevu.

[49] Tento závěr je třeba vztáhnout i na hodnocení toho, že žalobce se účastnil volební kampaně v podobě rozšiřování plakátů a letáků, na jejichž výrobu vynaložil téměř 170 000 Kč. To představuje zhruba 10 % celkového výdajového limitu pro registrovanou třetí osobu. V tomto případě nebylo podle Nejvyššího správního soudu třeba výslovně odůvodnit naplnění intenzity společenské škodlivosti, neboť ta vyplývá z typové škodlivosti přestupku. V tomto ohledu proto Nejvyšší správní soud zaujal odlišný názor než krajský soud, aniž by ovšem tento závěr měl vliv na celkovou zákonnost rozsudku krajského soudu. Jinými slovy, hodnocení tohoto skutku stěžovatelem z pohledu zákonnosti obstojí. S ohledem na to, že posouzení tohoto skutku ze strany stěžovatele však bylo součástí širšího hodnocení i dalších jednání žalobce a společně s nimi bylo také zahrnuto do jednoho výroku správního rozhodnutí, nepovažoval Nejvyšší správní soud za vhodné a účelné zrušit kvůli tomuto dílčímu pochybení celý rozsudek krajského soudu a znovu zrušit pouze určité části výroku správního rozhodnutí.

[50] Podle § 16 odst. 6 volebního zákona .

[51] Podle § 16h odst. 1 písm. c) volebního zákona se osoba dopustí správního deliktu také tím, že .

[52] Povinnost uvést informaci o zadavateli a zpracovateli zajišťuje větší transparentnost volební kampaně a jejího financování. Smyslem a účelem tohoto pravidla je vyloučit anonymní volební kampaň a „zprůhlednit“ kampaň zejména ve vztahu k veřejnosti (rozsudek NSS čj. 8/2018-41, bod 18).

[53] Žalobce provozoval stránku https://volimzmenu.cz, která obsahovala facebookového chatbota, a stránku https://milionchvilek.cz/10-duvodu, na níž publikoval článek v neprospěch Andreje Babiše.

[54] Na základě závěru krajského soudu, se kterým se Nejvyšší správní soud výše ztotožnil a dle něhož publikace článku v neprospěch Andreje Babiše nebyla volební kampaní, je nutné také ve shodě s krajským soudem konstatovat, že internetové stránky, na kterých žalobce tento článek zveřejnil, nemusely obsahovat informaci o jejich zadavateli a zpracovateli.

[55] Naopak tato povinnost žalobci vznikla, pokud jde o stránku s facebookovým chatbotem.

[56] Volební zákon nestanoví, jak přesně má označení zadavatele a zpracovatele podle § 16 odst. 6 věty první volebního zákona vypadat. V rozsudku čj. 8/2018-41 Nejvyšší správní soud připustil i minimalistické označení stěžovatelky, kterou byla Občanská demokratická aliance, jako „ODA/ODA“ (bez použití pojmů „zadavatel“ a „zpracovatel“).

[57] V nyní projednávané věci byla na internetové stránce uvedena celá řada relevantních informací o zadavateli a zpracovateli; konkrétně jejich označení obsahovalo následující údaje: „“. Nelze tedy hovořit o zlém úmyslu žalobce, na který poukazuje stěžovatel. Informace, které žalobce o sobě a o zpracovateli svých internetových stránek uvedl, byly navíc umístěny tam, kde se běžně vyskytují a kde by je běžný uživatel internetu mohl očekávat. Obsahují dostatek identifikačních údajů o žalobci – jeho název a sídlo, a o zpracovateli – název obou společností a odkaz na jejich stránky, kde se nachází více informací a ze kterých je zřejmé, jakou činností se zabývají.

[58] Dobrou víru žalobce pak nelze zkoumat ve vztahu k činnosti žalobce jako celku, jak se domnívá žalovaný, ale pro každý skutek zvlášť.

[59] Jistě je obecně žádoucí, aby účastníci volební kampaně uváděli ve své předvolební propagaci či agitaci přímo pojmy „zadavatel“ a „zpracovatel“ (rozsudek NSS čj. 8/2018-41). Nejvyšší správní soud nicméně považuje informace o zadavateli a zpracovateli uvedené na internetových stránkách žalobce za dostatečné pro naplnění účelu, pro který je tato povinnost stanovena. Nejenže, jak uvedl krajský soud, průměrný občan uvedeným informacím rozumí, ale nelze ani dovozovat, že by průměrný občan rozuměl informacím lépe, pokud by navíc obsahovaly označení „zadavatel“ a „zpracovatel“. Bez znalosti právní úpravy volební kampaně běžný občan ani nemusí vědět, k čemu se tyto pojmy vztahují a co vůbec znamenají (tedy že jde o zadavatele a zpracovatele propagačního či agitačního volebního materiálu). Na druhou stranu v internetovém prostředí mohou být výrazy „“ a „“ dokonce přiléhavější a pro běžného uživatele internetu i pochopitelnější.

[60] Nejvyšší správní soud se proto ztotožnil se závěry krajského soudu, podle nichž bylo rozhodnutí stěžovatele nepřezkoumatelné a nezákonné. Toliko dílčí závěr napadeného rozsudku, který se týkal povinnosti stěžovatele odůvodnit naplnění materiální stránky přestupku v každém jednotlivém případě, kasační soud korigoval a takovou povinnost zúžil pouze na případy, ve kterých je třeba již nyní podle stávající judikatury Nejvyššího správního soudu zkoumat a odůvodnit naplnění materiální stránky přestupku. Proto v případě hodnocení skutku č. 4 (rozšiřování plakátů a letáků, na jejichž výrobu žalobce zřejmě vynaložil částku 170 000 Kč) stěžovatel nebyl povinen zahrnout do odůvodnění svého rozhodnutí specifickou úvahu o naplnění materiální stránky přestupku (a nebude k tomu proto povinen ani v dalším řízení a rozhodnutí vydaném po rozsudku krajského soudu).