Vydání 3/2005

Číslo: 3/2005 · Ročník: III

472/2005

Volby do Senátu a k některým otázkám řízení o neplatnosti voleb

Ej 626/2004
Volby do Senátu: k některým otázkám řízení o neplatnosti voleb; tajnost hlasování
k § 90 a § 93 soudního řádu správního
k § 87 odst. 2 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 204/2000 Sb. (v textu též "volební zákon")
I. Účastníkem řízení o návrhu na neplatnost voleb do Senátu je ve smyslu definice účastenství obsažené v § 90 odst. 2 s. ř. s. vedle navrhovatele pouze Státní volební komise a kandidát, který byl zvolen senátorem.
II. I v řízení ve věcech voleb lze všechny skutkové a/nebo právní důvody, o něž navrhovatel opírá svůj návrh, účinně uvést pouze ve lhůtě stanovené pro podání návrhu.
III. Tajnost hlasování úzce souvisí s principem svobodných voleb. Jestliže nikoliv rozsáhlé porušení tajnosti hlasování nevyloučí svobodu výkonu aktivního volebního práva, nebude mít zpravidla ani za následek zpochybnění výsledků voleb.
(Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2004, čj. Vol 13/2004-91)
Věc:
Politická strana K. v P. proti 1) Státní volební komisi a 2) MUDr. Pavlu S. v Ú. o neplatnost voleb do Senátu Parlamentu České republiky.
Navrhovatelka se domáhala vyslovení neplatnosti 2. kola voleb do Senátu Parlamentu České republiky, konaných ve dnech 12. a 13. 11. 2004 ve volebním obvodu č. 31.
Navrhovatelka svůj návrh opírala o tvrzení, že v průběhu voleb nejméně ve volebním okrsku č. 71 v Domově důchodců v Ú., ulice R. 9 (dále jen "Domov důchodců"), členové okrskové volební komise předávali voličům pouze jeden hlasovací lístek, přičemž ostatní hlasovací lístky si ponechali pro sebe, nebo zadrželi obálku s hlasovacím lístkem s odůvodněním, že ji místo voliče sami vhodí do urny (to již bez přítomnosti voliče). K obdobnému jednání došlo též v jiných sociálních zařízeních ve volebním obvodu č. 31. Členové okrskové volební komise v Domově důchodců dále svévolně zřídili provizorní volební místnost, v níž volila podstatná část jeho obyvatel, a to nejen těch, kteří ze zdravotních důvodů nemohli jít volit do určeného volebního okrsku č. 71. Tím bylo porušeno soukromí voličů při aktu tajných voleb.
Státní volební komise ve svém vyjádření vyslovila domněnku, že svévolným otevřením volební místnosti, které napadá navrhovatelka, se patrně míní možnost hlasovat do přenosné volební schránky. Hlasování do přenosné schránky je upraveno v § 19 odst. 7 volebního zákona. Pokud členové okrskové volební komise postupují v souladu s volebním zákonem, hlasováním do přenosné volební schránky nedochází k porušení tajnosti hlasování.
Odpůrce 2) ve svém vyjádření vyslovil stanovisko, že s ohledem na stávající judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 526/98*)) je třeba zabývat se otázkami, zda v daném případě byl porušen volební zákon, a pokud ano, zda intenzita jeho porušení je natolik závažná, aby vedla k rozhodnutí o neplatnosti volby. S ohledem na konečný výsledek voleb však lze již nyní soudit, že volební zákon nebyl porušen způsobem, který by mohl ovlivnit výsledky voleb. Volební obvod č. 31 čítal 97 774 voličů. Ve druhém kole bylo odevzdáno 21 163 platných hlasů, z toho 11 908 pro kandidáta politické strany O. [odpůrce 2)] a 9255 pro kandidáta navrhovatelky; rozdíl tedy činil 2653 hlasy. Volební okrsek č. 71 v tomto volebním obvodě má celkem 1 256 voličů, z nichž se ve druhém kole voleb dostavilo a platný hlas odevzdalo 200 voličů. V uvedeném Domově důchodců hlasovalo celkem 50 voličů. Z toho vyplývá, že výsledek voleb by se nezměnil ani tehdy, pokud by pro kandidáta navrhovatelky hlasovalo 100 % všech voličů, kteří v Domově důchodců hlasovali: i tak by rozdíl činil více než 2553 hlasů.
Z provedeného dokazování vyplynuly tyto závěry o skutkovém stavu, jež jsou podstatné pro souzenou věc:
V pátek 12. 11. 2004, tedy v první den druhého kola voleb do Senátu Parlamentu České republiky, se do Domova důchodců na základě předchozí telefonické žádosti dostavili dva členové okrskové volební komise paní Iva T. a pan Ondřej P. s přenosnou volební schránkou. Svědkyně Č., K. a C. považovaly přenosnou volební schránku za "kufřík", nicméně především z popisu, který podala soudu svědkyně Iva T., bezpečně vyplynulo, že skutečně šlo o přenosnou volební schránku. Ostatně žádný právní předpis nestanoví rozměry a podobu takové schránky, ač s jejím používáním volební zákon počítá.
Členové okrskové volební komise umístili přenosnou volební schránku do místnosti nikoliv větší než 4 x 4 metry, do níž je zavedla sociální pracovnice a v níž měli volit těžce chodící obyvatelé Domova důchodců. V této místnosti, která sloužila jako jídelna, byly tři stoly, přičemž na jednom z nich byla uprostřed položena přenosná volební schránka a vedle ní se na jedné straně nalézaly dvě hromádky hlasovacích lístků, roztříděných podle jmen kandidátů Jaroslava D. a MUDr. Pavla S., a z druhé strany byly umístěny úřední obálky. U tohoto stolu seděl člen okrskové volební komise pan Ondřej P. V místnosti byla dále přítomna sociální pracovnice paní Simona Š. a druhá členka okrskové volební komise paní Iva T.
Před touto místností se utvářela fronta voličů, v níž stáli nejen špatně chodící voliči, ale též někteří další obyvatelé Domova důchodců. Sociální pracovnice vždy otevřela dveře a zvala voliče po jednom do místnosti. Svědectví svědkyně A., že viděla, jak se sociální pracovnice dotazovala ve frontě stojících důchodců, koho chtějí volit, a dále že pouze tři lidé volili v uzavřené místnosti, zatímco ostatní stáli ve dveřích, pročež všichni ostatní slyšeli, koho chtějí volit, nebylo potvrzeno dalšími svědeckými výpověďmi, především výpověďmi svědkyň Č., K. a P., které volily a které měly k průběhu voleb výhrady, a zůstalo tedy ojedinělé. Svědkyně Š. vypověděla pravý opak, tedy že se na chodbě předem neptala za přítomnosti dalších osob, koho chce volič volit; s ohledem na výpověď tří svědkyň z řad obyvatelstva Domova důchodců, které se voleb účastnily, má soud tuto výpověď za pravdivou.
Do místnosti vstupovali voliči po jednom na vyzvání sociální pracovnice. Vzhledem k tomu, že přítomní členové okrskové volební komise netrvali na převzetí obou hlasovacích lístků voličem, probíhal samotný volební akt tak, že v některých případech volič vzal ze dvou hromádek pouze hlasovací lístek se jménem kandidáta, kterého chtěl volit, a nikoliv hlasovací lístky oba. Některým voličům přečetla jména, případně i názvy politických stran, sociální pracovnice, která jim někdy pomohla vložit lístek do obálky a někdy i do přenosné volební schránky. Závěru, že komise netrvala na tom, aby si voliči brali oba hlasovací lístky, svědčí nejen výpovědi svědkyň Č., K. a P., ale nepřímo též výpovědi svědkyně T. a svědka P.: voliči byli upozorněni, že do obálky mohou vložit pouze jeden lístek, jinak bude volba neplatná, a nebylo jim bráněno, aby si vzali druhý lístek. V tomto směru považuje soud výpověď svědkyně Š., že voličům dávala vždy oba lístky, za nepotvrzenou; stejně tak i výpověď svědkyně T., a to v části týkající se jejího tvrzení, že do rukou dávali voličům vždy dva lístky.
Voliči si hlasovací lístek kandidáta, jehož chtěli volit, vybrali před zraky členů okrskové volební komise, před nimiž jej také vložili do obálky a vhodili do přenosné volební schránky (ledaže šlo o případy uvedené v předchozím odstavci, při nichž asistovala sociální pracovnice, příp. člen okrskové volební komise). Pouze v několika případech se voliči odebrali ke stolu v jiné části místnosti, aby zde v soukromí vložili hlasovací lístek do úřední obálky. Po vhození volebního lístku do přenosné volební schránky opustil volič místnost.
Výpověď svědkyně K., že neví, jaký byl osud její úřední obálky s hlasovacím lístkem, je ojedinělá a soud ji přičítá nedostatečné orientaci vyvolané celkovým rozrušením z průběhu voleb a též vysokým věkem svědkyně. Zmínka, že volič odešel z místnosti dříve, než obálka byla vhozena do urny, se objevuje i v zápise o nedodržení zákona o volbách, který podepsaly krom jiných i svědkyně Č. a P. Vzhledem k tomu, že obě svědkyně u soudu vypovídaly opačně, tedy že obálku samy vhodily do přenosné volební schránky, je toto tvrzení obsažené v uvedeném zápise nevěrohodné.
Pro věc je podstatné, že v Domově důchodců volilo ve druhém kole voleb do Senátu 56 voličů.
Údajné porušení volebního zákona, k němuž podle tvrzení navrhovatelky došlo i v jiných domovech důchodců, prokázáno nebylo. Svědkyně A. soudu pouze sdělila, že měla asi osm telefonátů, v nichž byla údajně upozorněna na to, že podobným způsobem probíhají volby i v jiných domovech důchodců, avšak jména osob, které jí tyto informace poskytly, soudu odmítla sdělit. Takováto výpověď sama o sobě není dostatečným důkazem. Navrhovatelka žádné jiné důkazní prostředky k prokázání tohoto tvrzení neoznačila (pouze se v návrhu na zahájení řízení odvolává na zápis z 12. 11. 2004, který se však vztahuje toliko k Domovu důchodců) a toto tvrzení nebylo ani v rámci dokazování provedeného soudem prokázáno. K zaměření dokazování tímto směrem nebyl ani důvod, neboť chyběly konkrétní důkazní návrhy ze strany navrhovatelky.
Nejvyšší správní soud návrh jako nedůvodný zamítl.
Z odůvodnění:
Navrhovatelka v návrhu i v jeho doplnění označila jako účastníky řízení (krom sebe samé) Státní volební komisi, Magistrát města Ústí nad Labem (jakožto pověřený obecní úřad se sídlem ve volebním obvodu) a Jaroslava D., tedy kandidáta, jenž neuspěl ve druhém kole voleb. Toto vymezení účastníků - dle názoru soudu - neodpovídá definici účastenství obsažené v § 90 odst. 2 s. ř. s., podle níž jsou účastníky řízení navrhovatel, příslušný volební orgán a ten, jehož volba byla napadena. Nepřesné vymezení okruhu účastníků navrhovatelkou v tomto typu řízení však není na závadu, neboť kdo je žalovaný, určuje zákon, a soud v souladu s ním s takovou osobou či orgánem jedná, resp. nejedná s tím, kdo účastníkem řízení není, ač jej tak navrhovatelka nesprávně označila; zvláštní usnesení o tom vydávat nemusí (arg. § 53 odst. 2 s. ř. s.
a contrario
).
Vedle navrhovatelky jsou účastníky řízení též příslušný volební orgán a ten, jehož volba byla napadena. Příslušným volebním orgánem v řízení o návrhu na neplatnost voleb do Senátu je pouze Státní volební komise, a nikoliv již pověřený obecní úřad se sídlem ve volebním obvodu či snad okrsková volební komise. Tento závěr je patrný nejen z prvotního přiblížení se obsahu normy obsažené v § 90 odst. 2 s. ř. s. jazykovým výkladem (arg. jednotné číslo: "příslušný volební orgán"), ale především z vymezení kompetencí v § 8 volebního zákona, z něhož se bezpochyby podává závěr, že Státní volební komise je volebním orgánem zastřešujícím volby do Senátu, pročež by účast dalších volebních orgánů v řízení byla zjevně nadbytečná.
Co se týče třetího účastníka, tedy toho, jehož volba byla napadena, pak jím není neúspěšný kandidát, ale naopak kandidát, který byl zvolen. Neúspěšný kandidát účastníkem řízení není, neboť jeho "volba" nemůže být zpochybňována (účastníkem řízení by tento kandidát byl toliko tehdy, pokud by podal návrh). Slova zákona, že účastníkem řízení je ten, jehož volba byla napadena, přitom nelze vykládat restriktivně tak, že by zvolený kandidát byl účastníkem jenom tehdy, pokud by se někdo domáhal návrhem vyslovení neplatnosti volby kandidáta, ale též tehdy, usiluje-li návrh o vyslovení neplatnosti voleb či hlasování; i v posléze uvedených dvou případech totiž mohou být dotčena práva zvoleného kandidáta. Jiný výklad by nebyl konformní s článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článkem 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Tento závěr plně potvrzuje nález pléna Ústavního soudu ze dne 10. 1. 1996, který, když zrušoval ustanovení § 200l o. s. ř. proto, že omezovalo účastenství v řízení toliko na navrhovatele, konstatoval: "
Výraz ,jeho věc' v čl. 38 odst. 2 Listiny je nutno vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení jednáno, má mít možnost se tohoto řízení účastnit a vyjádřit se ke všem prováděným důkazům.
" Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že účastníky řízení jsou navrhovatelka, Státní volební komise a zvolený kandidát MUDr. S.
Ještě předtím, než Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení věci samé, zabýval se z procesního hlediska doplněním návrhu, který při ústním jednání předložil zástupce navrhovatelky. Toto doplnění jako celek není novým samostatným návrhem (a proto není na místě takové podání odmítnout jako opožděné), nýbrž z malé části má povahu zopakování tvrzení obsažených v návrhu a z převážné části se v něm uvádí zcela nové skutečnosti, které navrhovatelka v původním návrhu na neplatnost 2. kola voleb ve lhůtě stanovené pro podání návrhu vůbec neuplatnila. Z ustanovení § 87 odst. 2 volebního zákona plyne, že návrh na neplatnost voleb je třeba podat nejpozději deset dnů po vyhlášení výsledků voleb Státní volební komisí. Z ustanovení § 93 odst. 3 s. ř. s. vyplývá, že zmeškání lhůty k podání návrhu nelze prominout. Vzhledem k tomu, že výsledky voleb vyhlásila Státní volební komise 16. 11. 2004 v Hospodářských novinách, připadl poslední den lhůty, v níž mohl být návrh podán, na den 26. 11. 2004. Citovaná ustanovení hovoří sice pouze o návrhu na zahájení řízení, avšak je nepochybné, že lhůta se vztahuje i na uvedení všech skutkových a/nebo právních důvodů, z nichž navrhovatel shledává volby neplatnými. Návrh totiž není tvořen pouze procesním nárokem, tedy uvedením toho, čeho se navrhovatel domáhá, ale též tvrzením důvodů, z nichž se domáhá určitého soudního výroku. Návrh na rozhodnutí ve věci a k němu vedoucí skutkové a/nebo právní důvody tvoří jeden celek. Z této příčiny Nejvyšší správní soud nepřihlížel k tvrzením obsaženým v doplnění návrhu, která měla povahu nových skutečností, a nepřistoupil ani k provádění dokazování připojenými přílohami. Tento závěr vyplývá i ze zcela specifické povahy volebního soudnictví, které je svázáno přísnými lhůtami, v nichž musí soud rozhodnout a své rozhodnutí v úplném znění vyvěsit na úřední desce: v řízeních ve věcech neplatnosti voleb a hlasování je podle § 90 odst. 3 s. ř. s. soud povinen rozhodnout do dvaceti dnů poté, kdy mu došel návrh. Tato krátká lhůta by např. ani neumožňovala, aby soud s novými důvody stihl obeznámit druhou stranu a umožnit jí, aby se mohla kvalifikovaně vyjádřit a skutečně a účinně hájit svá práva, čímž by porušil právo na "rovnost zbraní" v řízení před soudem. Resp. pokud by soud dostatečnou lhůtu k vyjádření protistraně poskytl, porušil by sám procesní předpis, neboť by nestihl rozhodnout v předepsané lhůtě a - pokud by návrhu na neplatnost voleb vyhověl - ohrozil by tím i případnou přípravu opakovaných voleb; takový postup by však byl zjevně
absurdní
a mohl by se stát nástrojem pro
obstrukce
. S ohledem na tuto teleologickou redukci, princip rovnosti, povahu volebního soudnictví, jakož i jednotu procesního nároku s důvody, z nichž povstává, má Nejvyšší správní soud za to, že po lhůtě stanovené pro podání návrhu již novoty přípustné nejsou.
Po zhodnocení provedených důkazů dospěl Nejvyšší správní soud ve věci samé k závěru, že návrh na vyslovení neplatnosti 2. kola voleb do Senátu Parlamentu České republiky, konaných ve dnech 12. a 13. 11. 2004 ve volebním obvodu č. 31, není důvodný.
Z ustanovení § 90 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením § 87 odst. 4 volebního zákona vyplývá, že návrh na neplatnost voleb je důvodný tehdy, byla-li porušena ustanovení volebního zákona způsobem, který mohl ovlivnit výsledky voleb. Nejvyšší správní soud setrvává i v souzené věci na své stabilní judikatuře (usnesení ze dne 2. 7. 2004, čj. Vol 6/2004-12, publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 354/2004 Sb. NSS; dále usnesení ze dne 3. 12. 2004, čj. Vol 10/2004-24), podle níž v obecné rovině existují tři základní předpoklady vyhovění volební stížnosti: (1) protizákonnost, tzn. porušení některých ustanovení volebního zákona; (2) vztah mezi touto protizákonností a zvolením kandidáta, jehož volba je napadena volební stížností, a (3) zásadní intenzita této protizákonnosti, která ve svých důsledcích musí přinejmenším výrazně zpochybňovat volbu kandidáta. Jinak řečeno, tato intenzita musí v konkrétním případě dosahovat takového stupně, že je možno se důvodně domnívat, že pokud by k protizákonnému jednání nedošlo, nebyl by tento kandidát zřejmě vůbec zvolen. Zjednodušeně řečeno: tato intenzita způsobuje "zatemnění" volebních výsledků, tzn. jejich zásadní zpochybnění.
Nejvyšší správní soud po provedeném dokazování shledal, že první podmínka, tedy porušení volebního zákona, je naplněna. Toto porušení spatřuje jednak v nedodržení tajnosti hlasování, jednak v protiprávním jednání s tím úzce souvisejícím a spočívajícím v tom, že okrsková volební komise netrvala na tom, aby si voliči vzali oba hlasovací lístky. Hlasování do přenosné volební schránky upravuje § 19 odst. 7 volebního zákona, podle něhož volič může "požádat ze závažných, zejména zdravotních, důvodů obecní úřad a ve dnech voleb okrskovou volební komisi o to, aby mohl hlasovat mimo volební místnost, a to pouze v územním obvodu volebního okrsku, pro který byla okrsková volební komise zřízena. V takovém případě okrsková volební komise vyšle k voliči dva své členy s přenosnou volební schránkou, úřední obálkou a hlasovacími lístky. Při hlasování postupují členové volební komise tak, aby byla zachována tajnost hlasování. Mimo území České republiky nelze do přenosné volební schránky hlasovat".
V daném případě se dva členové okrskové volební komise dostavili na základě telefonické žádosti do Domova důchodců, aby umožnili vykonat aktivní volební právo těm voličům, kteří špatně chodí, a bývalo by proto pro ně bylo obtížné či nemožné dostavit se do volební místnosti, která byla pro 71. volební okrsek otevřena nedaleko v 31. základní škole. Členové okrskové volební komise s sebou měli rovněž dostatečný počet hlasovacích lístků a úředních obálek. Skutečnost, že jich s sebou měli více, než byl počet osob, které opravdu nakonec volily, není na závadu; naopak v situaci, kdy přesný počet osob, které měly volit do přenosné volební schránky, nebyl znám, byla taková opatrnost zcela na místě. Okrsková volební komise neporušila volební zákon ani tím, že v Domově důchodců otevřela "provizorní volební místnost", jak tvrdí navrhovatelka. Dle názoru Nejvyššího správního soudu se nejednalo o volební místnost ve smyslu § 17 volebního zákona, ale pouze o místnost, v níž mohli svůj hlas odevzdat ti z obyvatelů Domova důchodců, kteří nemohli dojít do volební místnosti, ale alespoň v rámci Domova důchodců se pohybovat mohli. Umístění přenosné volební schránky do takové místnosti není porušením volebního zákona, neboť při tomto typu hlasování je postup členů volební komise upraven jedinou směrnicí: jsou povinni postupovat tak, aby byla zachována tajnost hlasování.
Citovaná norma stanoví toliko cíl, jehož musí volební komise dosáhnout, nikoliv však prostředky; ty ponechává na její volbě. Protože se nejednalo o volební místnost, nebylo ani nutné, aby v ní byly zvláštní prostory určené pro úpravu hlasovacích lístků a oddělené plentou (§ 17 odst. 2 volebního zákona); okrsková volební komise však měla zajistit v daných podmínkách tajnost hlasování jinak: především byla povinna trvat na tom, aby si voliči vzali hlasovací lístek z každé z obou hromádek hlasovacích lístků, tj. aby si vzali hlasovací lístek obou kandidátů, a nikoliv jen toho kandidáta, kterého chtěli volit. Z provedeného dokazování však vyplynulo, že komise netrvala na tom, aby voliči převzali oba hlasovací lístky. V některých případech si tak vybrali pouze lístek kandidáta, jemuž chtěli dát svůj hlas, navíc před zraky obou členů komise a sociální pracovnice. Dále měla okrsková volební komise dle názoru soudu upozornit voliče, aby se s oběma hlasovacími lístky odebral ke stolku v opačném rohu místnosti, v němž by v soukromí do úřední obálky vložil lístek kandidáta, jehož chtěl volit; případně u osob, jejichž zdravotní stav takový postup neumožňoval (osoby o dvou francouzských holích, osoby nevidomé či špatně vidoucí), měla komise umožnit, aby hlasovací lístek za ně do obálky vložil jiný volič, který by za ně případně vložil obálku s lístkem i do přenosné volební schránky. Nejvyšší správní soud tedy shledal naplnění prvního předpokladu úspěšnosti volební stížnosti, tj. porušení volebního zákona spočívající v tom, že komise v některých případech netrvala na tom, aby voliči převzali oba hlasovací lístky, a že byla porušena tajnost hlasování tím, že okrsková volební komise věděla, komu volič odevzdal svůj hlas.
Druhý předpoklad, jímž je souvislost mezi porušením volebního zákona a volbou určitého kandidáta, však naplněn nebyl: popsaná porušení volebního zákona nezpůsobila zvolení MUDr. Pavla S., a naopak volební neúspěch Jaroslava D. Soud postavil najisto, že svoboda výkonu aktivního volebního práva - jakožto jednoho ze základních požadavků na volby v demokratickém právním státě - byla zachována. Obyvatele Domova důchodců v prvé řadě nikdo nenutil, aby se voleb účastnili: bylo tedy na jejich svobodném rozhodnutí, zda volit budou či nikoliv. Obyvatele Domova důchodců, kteří se rozhodli na volbách participovat, nikdo dále nepřinucoval k tomu, aby volili v místnosti, v níž byla v Domově důchodců umístěna přenosná volební schránka, ale mohli své volební právo vykonat v nedaleké volební místnosti v 31. základní škole, což také někteří z nich učinili. V této souvislosti Nejvyšší správní soud poznamenává, že někteří voliči nehlasovali v oficiální volební místnosti, nýbrž v Domově důchodců nikoliv ze zdravotních či z jiných vážných důvodů, ale toliko proto, že to pro ně bylo pohodlnější (viz výpověď svědkyň Č., C. a P.). Připuštění takového jednání nelze ze strany okrskové volební komise považovat za porušení § 19 odst. 7 volebního zákona, ale spíše za jakousi službu navíc a snahu vyjít voličům vstříc, a to tím spíše, že okrsková volební komise nemůže reálně přezkoumávat, zda zdravotní stav voliče je takový, aby mu umožnil odebrat se do oficiální volební místnosti (ostatně pokud by okrsková volební komise z těchto důvodů odepřela některému z voličů v důsledku svého mylného úsudku neprávem hlasování do přenosné volební schránky, vystavovala by se tím oprávněné výtce, že porušila svobodu voleb, neboť by zabránila volit tomu, kdo volit chtěl). Svědkyně A. dokonce vypověděla, že spolu se svým otcem dala přednost volbě v Domově důchodců i přesto, že si byla vědoma porušování tajnosti hlasování, a pokud by se o možnosti volit v Domově důchodců nedozvěděla, volil by její otec v 31. základní škole, v níž také pravidelně v minulosti volíval. Jako podstatnou soud shledává především skutečnost, že volič si vždy mohl vybrat hlasovací lístek toho kandidáta, kterému chtěl dát svůj hlas. Vzdor tomu, že někteří voliči si vzali toliko jeden hlasovací lístek, byl to vždy hlasovací lístek toho kandidáta, jehož chtěli ve volbách podpořit, a tento hlasovací lístek byl sečten. Z těchto příčin Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že mezi porušením volebního zákona a volbou kandidáta neexistuje souvislost.
Co se týče třetího předpokladu, tj. intenzity porušení volebního zákona, má soud za to, že v daném případě byla tato intenzita nízká, resp. téměř nulová, a proto nemohla vést k zatemnění volebních výsledků. Tajnost hlasování je požadavkem, který není samoúčelný, ale který velmi úzce souvisí s principem svobodných voleb. Umožňuje každému voliči, aby mohl toliko v souladu se svým přesvědčením dát hlas tomu kandidátovi, kterého skutečně volit chce, a aby se z této volby nemusel nikomu - krom sebe samého - zpovídat. V souzené věci nemělo nevydání obou lístků a porušení tajnosti voleb za následek porušení svobody voleb, jak již soud dovodil v předchozím odstavci, a proto nezpůsobilo a ani nemohlo způsobit zkreslení volebních výsledků. Krom toho je významná - ačkoliv nikoliv sama o sobě určující - i skutečnost, že vítězný kandidát - odpůrce 2) obdržel ve druhém kole v celém volebním obvodu č. 31 celkem 11 908 hlasů, zatímco Jaroslav D., který ve druhém kole neuspěl, 9 255 hlasů. Ve volebním okrsku č. 71 bylo přitom pro druhé kolo voleb zapsáno v seznamech voličů 1256 osob, bylo vydáno 200 obálek a stejný počet jich byl odevzdán a stejný počet obálek též obsahoval platné hlasy, přičemž v Domově důchodců podle zjištění soudu volilo toliko 56 voličů. I z porovnání počtu osob, které volily v Domově důchodců, s rozdílem hlasů, který dělil ve druhém kole úspěšného a neúspěšného kandidáta, je zřejmé, že k zatemnění výsledků v tomto konkrétním případě dojít nemohlo.
Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že nebyly současně naplněny všechny tři nutné podmínky úspěšnosti volební stížnosti, a proto podaný návrh zamítl.
(axa)
*) Publikováno pod č. 70/1999 Sb.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.