961/2006
Volby do Poslanecké sněmovny: neplatnost volby kandidáta; vznik a zánik mandátu
Ej 222/2006
Volby do Poslanecké sněmovny: neplatnost volby kandidáta; vznik a zánik mandátu
k čl. 19 odst. 3, čl. 22 odst. 2 a čl. 25 písm. e) Ústavy České republiky
k § 53 odst. 1 a § 87 odst. 5 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění zákonů č. 204/2000 Sb. a č. 37/2002 Sb.
k § 6 písm. e) zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu
I. Skutečnost, že se kandidát ve volbách do Poslanecké sněmovny výslovně nevzdá do posledního dne konání těchto voleb mandátu senátora, nezakládá bez dalšího neplatnost jeho volby do Poslanecké sněmovny (§ 87 odst. 5 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů).
II. Jestliže je senátor ve volbách do Poslanecké sněmovny platně zvolen poslancem, zaniká jeho
mandát
senátora současně se vznikem mandátu poslance [§ 6 písm. e) zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, ve spojení s čl. 22 odst. 2 a čl. 25 písm. c) Ústavy ČR], tj. druhým dnem konání takových voleb (§ 53 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve spojení s čl. 19 odst. 3 Ústavy ČR).(Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2006, čj. Vol 32/2006-45)
Věc:
Ing. Josef N. proti 1) Státní volební komisi, 2) Ing. Milanovi Šimonovskému o určení neplatnosti volby kandidáta do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.Navrhovatel, který je zapsán do stálého seznamu voličů ve volebním okrsku svého bydliště, podal ve lhůtě stanovené v § 87 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů (dále jen "zákon č. 247/1995 Sb."), návrh na prohlášení neplatnosti volby kandidáta Ing. Milana Š. (dále jen "druhý odpůrce") do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a návrh na prohlášení, že vylučuje možnost aplikace čl. 22 odst. 2 Ústavy pro případ řešení zániku mandátu člena jedné komory Parlamentu České republiky v případě jeho zvolení členem druhé komory už z toho prostého důvodu, že čl. 21 Ústavy souběh členství v obou komorách vylučuje.
mandát
druhého odpůrce nevznikl. Podle zápisu o výsledku voleb do Poslanecké sněmovny konaných ve dnech 2. - 3. června 2006, který vyhotovila Státní volební komise, byl v Jihomoravském kraji za politickou stranu Křesťanská a demokratická unie - Československá strana lidová zvolen poslancem Poslanecké sněmovny druhý odpůrce, který byl v době podání návrhu též senátorem Senátu Parlamentu České republiky (dále jen "Senát"), místopředsedou vlády a ministrem dopravy. Navrhovatel se ovšem domnívá, že s ohledem na čl. 21 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") není možné, aby senátor, který se nevzdal svého mandátu podle čl. 25 písm. c) Ústavy, byl zvolen jako kandidát do Poslanecké sněmovny. Pokud se totiž nevzdal před vznikem mandátu poslance, který (jak vyplývá mimo jiné i z čl. 19 odst. 3 Ústavy) vzniká zvolením, mandátu senátora, nemůže být jeho volba do Poslanecké sněmovny platná. Skutečnost, že druhý odpůrce byl v době podání návrhu stále senátorem, navrhovatel dokládá seznamem senátorů ke dni 7. 6. 2006, uveřejněným na internetových stránkách Senátu, a také rozhovorem s druhým odpůrcem ze dne 8. června 2006 otištěným v deníku Právo, kde druhý odpůrce mimo jiné konstatuje, že se svého senátorského mandátu hodlá teprve vzdát. Závěrem pak navrhovatel polemizuje s názorem (uveřejněným např. v článku v Lidových novinách ze dne 7. června 2006), že ve věci druhého odpůrce lze aplikovat čl. 22 odst. 2 Ústavy týkající se zániku mandátu poslance či senátora ex constitutione
. Uvedené ustanovení vymezuje inkompatibilitu (neslučitelnost) funkce člena zákonodárného sboru ve vztahu k jiným složkám státní moci, neupravuje však inkompatibilitu funkcí v rámci moci zákonodárné; ta je totiž stanovena v čl. 21 Ústavy, který vylučuje možnost být současně členem obou komor Parlamentu České republiky. Je tedy zřejmé, že čl. 21 Ústavy ex lege
Ve vyjádření k návrhu druhý odpůrce s odkazem na příslušná ustanovení zákona č. 247/1995 Sb. a Ústavy mimo jiné konstatuje, že právní řád České republiky nezakazuje, aby do Poslanecké sněmovny kandidovala osoba, která je členem Senátu. Dnem vzniku mandátu poslance dochází k zániku mandátu senátora; tomuto výkladu svědčí též právní úprava platná v období tzv. první republiky. S tímto názorem se ztotožnil i Senát, což druhý odpůrce dokazuje přiloženými kopiemi 15. usnesení Mandátového a imunitního výboru Senátu ze 14. schůze konané dne 21. 6. 2006 a 498. usnesení Senátu ze 12. schůze konané dne 21. 6. 2006. Druhý odpůrce dále poukázal na to, že rozsah soudního přezkumu ve věci návrhu na neplatnost volby kandidáta je dán ustanovením § 87 odst. 5 zákona č. 247/1995 Sb. ve spojení s § 90 odst. 1 s. ř. s., a proto namítanou neplatnost volby kandidáta z důvodu zákazu uvedeného v čl. 21 Ústavy není Nejvyšší správní soud oprávněn přezkoumávat. Závěrem pak druhý odpůrce poznamenává, že navrhovatelem předložené články v denním tisku zkreslily jeho slova.
Nejvyšší správní soud návrh zamítl.
Z odůvodnění:
Nejvyšší správní soud se nejprve musel vypořádat se skutečností, že navrhovatel se ve svém návrhu domáhá jak určení toho, že volba druhého odpůrce byla neplatná, tak i rozhodnutí o tom, že
mandát
druhému odpůrci nevznikl. K tomu je na místě poznamenat, že soud může v případě voleb do Poslanecké sněmovny v souladu s § 87 odst. 1 a odst. 5 zákona č. 247/1995 Sb. ve spojení s § 90 odst. 1 s. ř. s. rozhodovat výhradně ve věci návrhu na neplatnost volby příslušného kandidáta. Mandát
poslance vzniká zvolením [§ 2 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny (dále jen "zákon č. 90/1995 Sb."), ve spojení s čl. 19 odst. 3 Ústavy], přičemž Státní volební komise vydá kandidátům zvoleným za poslance Poslanecké sněmovny do 1 měsíce od uveřejnění výsledku voleb osvědčení o tom, že byli zvoleni; tento dokument má ovšem pouze deklaratorní
charakter a stvrzuje, že uvedený kandidát byl zvolen poslancem druhým dnem voleb (tj. v projednávaném případě dne 3. 6. 2006). Jedná se tedy o ústavně odlišnou koncepci než např. v případě prezidenta republiky či soudců, kteří se svého úřadu (funkce) ujímají až složením slibu (srov. čl. 55 a čl. 93 Ústavy). Pokud by pak soud případně shledal oprávněným návrh na neplatnost volby kandidáta, hledí se na takový mandát
, jako by nevznikl, a Státní volební komise osvědčení o zvolení poslancem vydá dalšímu kandidátovi v pořadí podle § 51 zákona č. 247/1995 Sb. (odkaz na ustanovení § 51 je ovšem zjevně chybný; lze se pouze domnívat, že zákonodárce měl na mysli ustanovení § 54 téhož zákona). Vzhledem tedy k tomu, že mandát
může vzniknout pouze takovému kandidátovi, jehož volba nebyla prohlášena soudem za neplatnou, zabýval se soud nadále již jen návrhem na neplatnost volby druhého odpůrce.Neplatnost volby druhého odpůrce poslancem Poslanecké sněmovny by mohl soud vyslovit pouze v případě, kdy by bylo prokázáno porušení některého ustanovení zákona č. 247/1995 Sb. způsobem, který mohl ovlivnit výsledek volby daného kandidáta. Na rozdíl od některých doktrinálních názorů [např. V. Pavlíček ve svém komentáři Ústavy uvádí, že poslanec, respektive senátor, by mohl kandidovat do druhé komory, "
pokud by se ovšem vzdal stávající funkce nejpozději do svého zvolení
" (Pavlíček V., Hřebejk, J.: Ústava a ústavní řád České republiky. Komentář. 1. díl. 2. vydání, Praha 1998, str. 139)] je podle soudu zřejmé, že druhý odpůrce jednoznačně splňuje veškeré požadavky pro výkon svého pasivního volebního práva (volitelnost) tak, jak je stanovuje Ústava (citovaný čl. 19 odst. 1), tak i požadavky stanovené zákonem (§ 25 zákona č. 247/1995 Sb. ve spojení s čl. 20 Ústavy).Skutečnost, že určitý kandidát do Poslanecké sněmovny současně vykonává svůj senátorský
mandát
, rozhodně takového kandidáta nezbavuje jeho pasivního volebního práva ve volbách do Poslanecké sněmovny a není ani překážkou k výkonu tohoto práva (tou je pouze zbavení způsobilosti k právním úkonům). Opačný názor by znamenal upření základního práva garantovaného v čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, tedy ucházet se za rovných podmínek o volené a jiné veřejné funkce. Ostatně ucházet se o funkce neznamená ještě ve svobodné soutěži politických sil uspět, a proto nelze spravedlivě požadovat na uchazeči o takovou funkci, aby se předem zbavil jiné funkce, již zastává, a která by mohla vyvolat ústavní či zákonný střet. Je třeba respektovat projev politického práva spočívající v kandidatuře na volenou funkci poslance, a zajistit v případě volebního úspěchu pak jen způsob "odklizení" případného střetu s funkcí jinou, dříve zastávanou.Nelze tedy dovodit, že by kandidatura senátora do Poslanecké sněmovny byla v rozporu se zákonem č. 247/1995 Sb. či dokonce s Ústavou. Z tohoto důvodu soud ani nemusel přistupovat k dalším krokům algoritmu přezkumu volebních stížností tak, jak jej použil např. ve svém usnesení ze dne 2. 7. 2004, publikovaném pod č. 354/2004. Sb. NSS. Návrh ve volební věci je totiž důvodný pouze v případě, kdy dojde nejen k porušení některého ustanovení příslušného volebního zákona (protizákonnosti), ale musí existovat i vztah mezi takovou protizákonností a zvolením kandidáta, jehož volba je napadena. Závěrečným krokem tohoto algoritmu pak musí být zjištění, zda namítaná protizákonnost byla natolik intenzivní, že vedla ke skutečně zásadnímu zpochybnění ("zatemnění") volebních výsledků. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nebyl předmětný návrh úspěšný již v prvním kroku shora naznačeného algoritmu, je třeba uzavřít, že druhý odpůrce byl ve volbách konaných ve dnech 2. - 3. 6. 2006 nepochybně platně zvolen poslancem Poslanecké sněmovny.
Teorie ústavního práva rozlišuje mezi neslučitelností (inkompatibilitou) funkcí na straně jedné, kdy není možné být současně ve dvou funkcích a lze mít buď jednu, nebo druhou, a neslučitelností výkonu funkcí na straně druhé, kdy je sice možné být držitelem obou funkcí, lze však vykonávat pouze jednu z nich. Vzhledem ke skutečnosti, že Ústava nepředpokládá jakékoliv "pozastavení" výkonu funkce poslance či senátora (např. v podobě tzv. klouzavého mandátu) a hovoří jednoznačně pouze o zániku (definitivním) mandátu, je v projednávané věci na místě posuzovat jen "přísnější" neslučitelnost funkcí poslance a senátora, která - jak správně navrhovatel uvádí - plyne přímo z čl. 21 Ústavy. Soud proto dále považoval za vhodné vypořádat se nad rámec přezkumu platnosti volby druhého odpůrce i s námitkou navrhovatele, že druhý odpůrce, nevzdal-li se senátorského mandátu, nemůže vykonávat svůj
mandát
poslanecký.Výše bylo uzavřeno, že volba druhého odpůrce do Poslanecké sněmovny proběhla z přezkoumávaného hlediska v souladu s Ústavou i zákonem č. 247/1995 Sb., a je tedy platná. Vzhledem k tomu, že druhý odpůrce výslovně neučinil žádný přímý úkon, ze kterého by bylo zřejmé, jaký z obou mandátů hodlá vykonávat [např. vzdání se mandátu senátora podle čl. 25 písm. c) Ústavy], musel soud dovodit, který z mandátů druhému odpůrci od 3. 6. 2006 přísluší vykonávat.
Neslučitelnost výkonu funkce poslance či senátora s jinou funkcí přímo upravuje Ústava v čl. 21 a čl. 22. Podle navrhovatele čl. 22 Ústavy ovšem vymezuje inkompatibilitu funkce poslance či senátora pouze ve vztahu k jiným složkám státní moci a čl. 21 vylučuje možnost aplikace čl. 22 Ústavy na inkompatibilitu funkcí v rámci zákonodárné moci už z toho důvodu, že čl. 21 Ústavy souběžné členství v obou komorách Parlamentu vylučuje.
ex lege
Shora nastíněný výklad navrhovatele ovšem soud nepovažuje za správný. Dalšími výkladovými metodami jej naopak lze bezpečně vyvrátit. Z čl. 22 odst. 2 Ústavy nesporně plyne, že dnem, kdy se poslanec nebo senátor ujal neslučitelné funkce (o níž tak stanoví zákon), zaniká jeho , je pak možno dovodit, že pokud lze čl. 22 Ústavy aplikovat na "
mandát
poslance nebo senátora. Z jazykového (a koneckonců ani systematického) výkladu tedy nevyplývá, že by citované ustanovení vylučovalo svoji aplikaci ve věci vzájemné neslučitelnosti funkcí poslance a senátora. Za použití výkladu logického, konkrétně argumentace a minori ad maius
další funkce, o nichž to stanoví zákon
", tím spíše lze uvedený článek Ústavy aplikovat na neslučitelné funkce, o nichž tak přímo a výslovně stanoví Ústava v čl. 21. Nejen z těchto důvodů proto lze podle názoru soudu čl. 22 odst. 2 Ústavy aplikovat i na posuzovaný případ. K zániku mandátu není třeba, aby se senátor (poslanec) mandátu výslovně vzdal, neboť zánik mandátu nastává přímo z Ústavy (ex constitutione
).Předmětné ustanovení Ústavy nicméně neřeší výslovně situaci, kdy ten, kdo zastává funkci, jež je označena za neslučitelnou přímo z Ústavy nebo na základě zákona s funkcí poslance nebo senátora, se stane poslancem nebo senátorem, jinak řečeno, v Ústavě není výslovně uvedeno pravidlo, z něhož by vyplývalo, který z mandátů (zda poslanecký či senátorský) druhému odpůrci v důsledku zvolení do Poslanecké sněmovny zanikl.
Druhý odpůrce vyjádřil svoji vůli stát se poslancem Poslanecké sněmovny na úkor svého mandátu senátorského nepřímo již tím, že výslovně souhlasil s kandidaturou do Poslanecké sněmovny (§ 32 odst. 2 zákona č. 247/1995 Sb.), navíc na druhém místě kandidátní listiny, a to zvláště za situace, kdy jeho senátorský
mandát
vznikl již v roce 2000, a na podzim tohoto roku (2006) by tedy uplynulo příslušné volební období, a jeho mandát
tedy zanikl; to mimo jiné znamená, že se v příslušném volebním obvodě nebudou konat ani doplňovací volby, a takto uvolněný senátorský mandát
tak zůstane určitý omezený časový úsek neobsazen (§ 80 odst. 3 zákona č. 247/1995 Sb.). Ostatně shora uvedený názor vzal za svůj jak druhý odpůrce, což mimo jiné vyplývá ze stenozáznamu z 3. dne 12. schůze Senátu ze dne 21. 6. 2006, tak i Mandátový a imunitní výbor Senátu a Senát jako celek, což je zřejmé z usnesení, které jsou přílohami vyjádření druhého odpůrce k návrhu.Z čl. 25 písm. f) Ústavy a ze zákonů na něj navazujících lze dovodit, že v projednávané věci dnem zvolení do Poslanecké sněmovny zanikl druhému odpůrci "). Z citovaných ustanovení tedy jednoznačně vyplývá, že pokud v projednávané věci za trvání senátorského mandátu vznikl druhému odpůrci
mandát
senátora, tedy že již od 3. 6. 2006 vykonává druhý odpůrce pouze svůj mandát
poslanecký. Jiné řešení nastalé situace za stávající právní úpravy ani možné není. Ustanovení § 6 písm. f) zákona č. 90/1995 Sb. totiž říká, že mandát
poslance zaniká okamžikem, kdy se poslanec ujme úřadu nebo funkce, jejichž neslučitelnost s funkcí poslance stanoví Ústava nebo zákon. Ve stejném duchu pak hovoří i ustanovení § 6 písm. e) zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu ("mandát
senátora zaniká dnem, kdy se senátor ujal úřadu nebo funkce, jejichž neslučitelnost s funkcí senátora stanoví Ústava nebo zákonmandát
poslanecký, zanikl jeho mandát
senátora dnem zvolení do Poslanecké sněmovny, nikoliv naopak (takový výklad by byl zjevně nelogický). Tomuto názoru soudu pak svědčí i dřívější úprava volebního práva u nás, na kterou ve vyjádření k návrhu druhého odpůrce též poukazuje. Například zákon č. 124/1920 Sb., o složení a pravomoci senátu, totiž v § 1 výslovně stanovil, že "konají-li se volby do obou sněmoven nejpozději 4 neděle po sobě, nesmí nikdo kandidovati do obou sněmoven. Volba kandidáta přes toto ustanovení jest neplatná ... Je-li mimo případ právě uvedený ten, kdo již jest členem sněmovny poslanecké, zvolen senátorem, aneb naopak je-li ten, kdo již jest členem senátu, zvolen do sněmovny poslanecké, podrží
".mandát
v oné sněmovně, jejímž členem byl zvolen pozdějiZasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.