Vydání 4/2014

Nápravu křivd způsobenou komunistickým režimem (soudní rehabilitaci) realizoval s účinností ode dne 1. 7. 1990 zákon o soudní rehabilitaci, jímž byla jednak přímo ze zákona ve vymezených případech zrušena odsuzující soudní rozhodnutí a který umožnil přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení a odstranění nepřiměřené tvrdosti v používání represe.

V oblasti mimosoudní nápravy křivd, respektive „“, ale též podmínky uplatňování nároků, vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků (§ 1 odst. 2) s odkazem na § 23 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci ve znění zákona č. 47/1991 Sb. a zákon č. 82/1968 Sb. ve znění zákona č. 70/1970 Sb. založila ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích s účinností ode dne 1. 4. 1991.

Tento zákon o mimosoudních rehabilitacích v § 16 odst. 3 stanovil, že „§ 23 zákona [o soudní rehabilitaci] “.

Ustanovením § 17 odst. 1 a 2 tohoto zákona byla zrušena „civilní, § 23 zákona [o soudní rehabilitaci] .“

Ustanovením § 18 zákona o mimosoudních rehabilitacích byly zrušeny „§ 39 [branného zákona]“ Podle odstavce druhého téhož ustanovení „“.

Zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu (dále jen „zákon o protiprávnosti komunistického režimu“), mezi způsoby perzekuce občanů, respektive užívané mocenské nástroje mimo jiné zařadil i žalářování ve věznicích a táborech nucených prací a povolávání občanů k výkonu vojenské služby v pomocných technických praporech na neomezenou dobu. Ustanovením § 8 tohoto zákona byla vláda „“.

Zákonem č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů, byl v § 2 přiznán nárok na odškodnění politickým vězňům, a to nejen s odkazem na rozhodnutí, zrušená podle zákona o soudní rehabilitaci, ale i s odkazem na zákon o protiprávnosti komunistického režimu.

Zákonem č. 357/2005 Sb., o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich, o zvláštním příspěvku k důchodu některým osobám, o jednorázové peněžní částce některým účastníkům národního boje za osvobození v letech 1939 až 1945, s účinností ode dne 19. 9. 2005 (jímž byl mj. změněn i zákon o mimosoudních rehabilitacích, avšak až s účinností ode dne 1. 1. 2006) byl vedle jiných nároků na odškodnění založen § 5 odst. 1 písm. c) nárok na zvláštní příspěvek k důchodu, a to mimo jiné i „

§ 18 odst. 1 zákona [o mimosoudních rehabilitacích] ,oprávněný‘“

Ustanovení § 5 odst. 2 věta třetí tohoto zákona stanoví, že „[o]“.

Vedle průběžně přijímaných zákonných změn v oblasti odškodnění či zmírnění křivd, způsobených komunistickým režimem, přijímaných Parlamentem České republiky, realizovala i vláda zmocnění uvedené v § 8 zákona o protiprávnosti komunistického režimu, a to mimo jiné například nařízením vlády č. 622/2004 Sb., o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální, nařízením vlády č. 102/2002 Sb., nařízením vlády č. 122/2009 Sb., o odškodnění studentů vysokých škol, kterým bylo v období komunistického režimu z politických důvodů znemožněno dokončit studium na vysoké škole, a také nařízením vlády č. 135/2009 Sb., podle něhož se v daném případě žalobce přiznání jednorázového příspěvku domáhal.

Vláda v § 1 odst. 1 tohoto nařízení stanovila, že „[s]“. Podle odstavce 3 téhož právního ustanovení se příspěvek „“.

Právní úprava nápravy křivd, způsobených komunistickým režimem, stran vymezení nároků různých skupin postižených osob není vzájemně provázaná, vykazuje absenci systémových vazeb v zákonech a podzákonných předpisech a terminologickou nepřesnost (viz též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2007, čj. 6 Ads 4/2006-32, č. 1243/2007 Sb. NSS, a ze dne 28. 6. 2007, čj. 4 Ads 10/2006-75), kterou lze vysledovat i ze shora uvedených ustanovení, pokud jde o užití termínu „“, respektive „“ nebo „“; z § 5 odst. 2 věty třetí zákona č. 357/2005 Sb. plyne, že „“ se rozumí výkon trestu či vazby [rehabilitace podle § 5 odst. 1 písmene c) bodu 1, ale i druhý způsob, vymezený v bodu 2, tj. zařazení ve vojenském táboře nucených prací].

Soud v intencích závěrů rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 2366/07, č. 171/2007 Sb. ÚS, proto vyšel z toho, že v případě aplikace rehabilitačních předpisů platí, že teleologický přístup k výkladu práva musí převážit nad čistě dogmaticky gramatickým výkladem, aby byl v maximální míře naplněn rehabilitační účel předpisů, a je třeba pak tyto předpisy interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob. V daném případě tak nemůže, a to i s ohledem na znění § 5 odst. 2 věty třetí zákona č. 357/2005 Sb., při absenci provázanosti a systematičnosti právní úpravy obstát argumentace žalovaného o tom, že zvláštní příspěvek podle tohoto zákona nebyl koncipován jako odškodnění za nezákonné zbavení osobní svobody, a tedy že v případě aplikace nařízení vlády č. 135/2009 Sb. je nutno pod tímto pojmem rozumět jen výkon vazby nebo trestu odnětí svobody. (...)

Žalovaný o žádosti žalobce rozhodl tak, že žalobci nepřiznal nárok na odškodnění proto, že na základě uvedené právní úpravy správní orgány obou stupňů dospěly k závěru, že nárok přísluší jen těm občanům, kterým byl přiznán nárok na odškodnění podle zákona o soudní rehabilitaci, i rehabilitovaným podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, tj. politickým vězňům, popřípadě občanům internovaným v jiných zařízeních se srovnatelným režimem s vazbou nebo výkonem trestu odnětí svobody, který vylučoval poskytnutí dovolené a kterým bylo již odškodnění za tuto „“ přiznáno podle jiných právních předpisů. Nezákonným zbavením osobní svobody však neshledaly ani zařazení občanů povinných k výkonu základní vojenské služby do vojenských táborů nucených prací, protože šlo podle žalovaného stále o výkon povinné základní vojenské služby podle tehdy platného a účinného branného zákona po dobu dvaceti čtyř měsíců, a ani dobu zvláštního cvičení, při níž byl taktéž občan v pomocných technických praporech, protože na tato cvičení nebyli povoláváni jen vojáci (občané) politicky pronásledovaní, jak sdělilo Ministerstvo obrany. Podle závěrů obou správních orgánů šlo v takovém případě stále o výkon povinné základní vojenské služby podle branného zákona, včetně povinnosti vykonat výjimečné cvičení se započtením, a podle branného zákona také náležela dovolená.

Soud se s uvedenými závěry správních orgánů neztotožnil.

Podle článku III Ústavy Československé republiky (č. 150/1948 Sb.) sice byla práce ve prospěch celku a účast na obraně státu obecnou povinností, jak preambule, tak i Podrobná ustanovení Ústavy Československé republiky však garantovala rovnost občanů a osobní svobodu, kterou bylo možno omezit jen na základě zákona (§ 1 a § 2). Podle § 34 obrana státu a jeho lidově demokratického zřízení byla vrcholnou povinností každého občana, služba v lidově demokratické armádě Československé republiky pro každého občana nejvyšší ctí. Každý občan byl povinen účastnit se branné výchovy, konat vojenskou službu a uposlechnout výzvy k obraně státu. Na obranu státu a k její přípravě bylo lze od každého požadovat součinnost a věcné prostředky a ukládat mu omezení i věcná plnění. Podrobnosti (i ve vztahu k úřadům) stanoví zákon. Podle § 38 rovněž jen „[z]“.

Podle branného zákona bylo úkolem československé branné moci bránit svobodu a nezávislost tohoto státu, brannou moc tvořilo vojsko (osoby vojenské, jimiž se rozumí osoby odvedené a které mají služební povinnost) a veřejné ozbrojené sbory, které určí vláda, popřípadě též veřejné ochranné sbory podle § 46 až § 50 tohoto zákona v době mimořádných opatření. Podrobnosti o právních poměrech příslušníků branné moci, způsobu vojenského výcviku a výkonu vojenské služby podle § 3 branného zákona měla upravit v mezích tohoto zákona vláda, popřípadě v mezích vládních nařízení vydaných k jeho provedení ministerstvo národní obrany služebními předpisy.

Vznik a existence pomocných technických praporů jako vojenských pracovních jednotek odporuje § 3 odst. 2 branného zákona jednak způsobem jejich zřízení, jednak účelem, k němuž byly ustaveny, neboť branný zákon neumožňoval, aby vojenská základní služba probíhala formou pracovního nasazení v hornictví nebo ve stavebnictví. Pomocné technické prapory, ustavené Výnosem ministra národní obrany, vznikly nepřípustnou formou a pro účely neslučitelné s úkoly branné moci stanovenými branným zákonem. Nešlo totiž ani o výjimečně možné použití vojáků v činné službě, respektive použití osob, podléhajících branné povinnosti podle § 5 branného zákona, v případě mimořádných opatření za branné pohotovosti státu ve smyslu § 45 a násl. branného zákona.

Skutečnost, že zřízení pomocných technických praporů (vojenských pracovních jednotek) bylo provedeno v rozporu s platnými předpisy, vyplývá i z podkladů, předložených žalobcem. Zřízení vojenských pracovních útvarů s ohledem na nevojenský charakter těchto útvarů, u jejichž příslušníků byl vyloučen výcvik se zbraní, náleželo do výhradní vlády. Nezákonný byl účel jejich zřízení, neboť jak vyplývá ze Směrnice pro utvoření a činnost útvarových výběrových komisí, čj. 83 432 Dův.-X.odb.1950 (dále jen „Směrnice“), kterou schválil tehdejší ministr národní obrany JUDr. Alexej Čepička v roce 1950, ukládá tato směrnice k datu 1. 10. 1950 velitelům všech útvarů úřadu a velitelství zřídit výběrové komise u svého útvaru pro mužstvo nástupního ročníku 1950. Hlavním úkolem těchto výběrových komisí bylo roztřídění příslušníků mužstva útvaru tohoto nástupního ročníku na základě kritéria jejich politické spolehlivosti a třídního původu, a politicky nespolehlivé vojáky – výslovně označované jako osoby závadné (včetně příslušníků již případně sloužících ve druhém roce základní služby) navrhnout do pomocných technických praporů. Osoby politicky nespolehlivé podle uvedené Směrnice byly mimo jiné i osoby dodané do táborů nucených prací (civilní tábory nucených prací zřízené na základě zákona o táborech nucené práce), osoby odsouzené jako odpůrci režimu a dále mimo jiné například i osoby, které byly po únoru 1948 z politických důvodů vyloučeny ze studia na školách, osoby, které byly po únoru 1948 tzv. „“ akčními výbory z veřejných funkcí, ale i osoby, které byly majiteli továren nebo podniků či vlastnily pozemky v určitém rozsahu („“ a podobně).

Zřízení pomocných technických praporů tak bylo v rozporu i s tehdejším platným ústavním pořádkem a právním řádem, protože pravým účelem jejich vzniku byla politická perzekuce skupiny obyvatelstva, která byla realizována tím, že občané, které stíhala branná povinnost ve smyslu branného zákona, nastoupili základní vojenskou službou a měli vykonávat tuto službu ve smyslu branného zákona, tuto vojenskou službu – výcvik k obraně vlasti – fakticky nevykonávali, ale byli donuceni vykonávat jiné práce i po delší dobu, než byla doba základní vojenské služby, popřípadě v rámci tzv. „“ cvičení. Podle Tajného rozkazu ministra národní bezpečnosti ze dne 10. 5. 1952, který navazoval na rozkaz náměstka ministra národní bezpečnosti ze dne 2. 10. 1952, bylo nadto prováděno i vyhledávání politicky nespolehlivých osob a jejich povolávání na výjimečná cvičení dále pokračovalo i vůči těm, kteří nekonali vojenskou základní službu. Podle směrnice Ministerstva vnitra ze dne 15. 4. 1952, zn. II/2-60 taj. 1952, vše za účelem „“. Podle Statutu pro činnost vojenských pracovních jednotek ze srpna 1952 byly pomocné technické prapory (lehké a těžké) zřízeny, aby byly prací převychovány politicky nespolehlivé osoby, jejich práce se využívala ve prospěch vojenské správy, popřípadě v civilním sektoru. Zařazovány do nich byly – mimo jiné – i politicky nespolehlivé osoby povinné vojenskou základní službou tzv. klasifikace E, do typu vojenských pracovních jednotek – pomocných technických praporů těžkých pak byly včleňováni vojáci politicky nespolehliví (kromě instruktorů spolehlivých) a používáni vesměs pro důlní práce; politicky nespolehliví konali výcvik pouze beze zbraně.

Způsob zřízení pomocných technických praporů v rozporu se zákonem a účel, za kterým byly zřízeny, vykazuje jednoznačně znaky politické perzekuce. Zařazení občanů v nich a nucená práce v nich vykonávaná příslušníky těchto útvarů tak nemůže být – má-li být smyslem a účelem náprava křivd – pokládána za standardní výkon základní vojenské služby podle branného zákona, ale jako nezákonné zbavení osobní svobody (omezení zásadním způsobem), jemuž odpovídal i režim v těchto zařízeních. Skutečnost, že podle nyní platné právní úpravy se má za to, že příslušníci vojenských pracovních táborů a pomocných technických praporů splnili tímto svoji vojenskou povinnost, je zákonnou fikcí. Pro účely rehabilitace je nutno vycházet z faktického stavu věci, kdy nešlo o vojenský výcvik k obraně vlasti, ale o politickou perzekuci vybraných osob nucenou prací. Statut pro činnost vojenských pracovních jednotek stanoví limity pracovní doby a přesčasů, jejich prodloužení i přes uvedený limit podle požadavků Ministerstva paliv a energetiky pak stanovené ministrem národní obrany. Odměna za práci (mzda) byla organizací „“ příslušníky vyplácena ve prospěch branné moci, z platu byly odečítány srážky na režii vojenské správy způsobem, který svědčí o tom, že zákonný institut základní vojenské služby byl tímto zneužit k jiným účelům.

Soud rovněž nesdílí závěr žalovaného, že osoby tímto způsobem perzekvované měly nárok na dovolenou podle branného zákona, stejně jako vojáci skutečně vykonávající tuto službu v bojových jednotkách.

Z uvedeného Statutu pro činnost vojenských pracovních jednotek – bodu X. (vydaného v roce 1952) vyplývá, že užívá pojem „“ či „“ a stanoví limity s přihlédnutím k vykonané práci v uplynulém měsíci, a to pevné s progresivním stupňováním a tím „,dovolených‘ ,volna‘ “. Základ pro výpočet dovolených a volna udělených u útvaru se stanoví u všech lehkých a těžkých pomocných technických praporů: 5 % na měsíc z celkového stavu útvaru může být udělen toliko, pokud útvar plnil normy, podle typu útvaru a příslušníků do něho včleněných, na nejméně 130 %, resp. 140 %, 125 %, 95 % či 120 %, za každé další zvýšení plnění normy či zpevnění (opět procentem) je stanoveno zvýšení počtu dovolených a volna o 1 %, přičemž nejsou-li splněny uvedené limity základní výše, „“. Počet dovolených útvaru pak nesmí přesahovat 1/4 celkového a to s dalšími omezeními. Z uvedeného plyne, že ve skutečnosti příslušník útvaru neměl „“ na dovolenou, ale případné její udělení či udělení volna k opuštění ubytovacího prostoru bylo závislé na plnění pracovních norem s využitím limitů nad rámec jak zákonné pracovní doby, tak zvláště stanovených pracovních dob vůči konkrétním skupinám osob, v táborech nucených prací zařazených z důvodů politické perzekuce, a to při samotném nelegálním vzniku těchto útvarů.

O nároku na náhradu mzdy za dovolenou, na kterou by těmto příslušníkům vznikl nárok, pokud by byli v řádném pracovním poměru, je nutno ve smyslu aplikovaného nařízení vlády uzavřít, že pokud ve smyslu „“ i podle uvedeného Statutu měli dostávat příslušníci za práci plat, z něhož však byly odečteny srážky na zabezpečení vojenské správy, na jejich pobyt, stravu a podobně, a jestliže i vyplacená náhrada mzdy za „“ (která byla vyplácena státní organizací, kde pracovali) šla ve prospěch vojenské správy, pak má být za takto nastolený nezákonným stavem postižený občan odškodněn.

Tomu, že postup při zřízení pomocných technických praporů a při zařazování branců, podléhajících branné povinnosti, do těchto vojenských útvarů byl jednou z forem zneužití armády k politické perzekuci a že „“ na dovolenou je tak v rovině spíše teoretické, nasvědčují za použití pozitivistického výkladu práva i další skutečnosti plynoucí z usnesení Policie ČR ze dne 13. 1. 2011, odkazující na tzv. Třídní a politickou repatriaci branců v roce 1950, vypracovanou náčelníkem generálního štábu Ministerstva národní obrany. Svědčí o tom rovněž odkaz na materiál ze zasedání Vojenské rady ministra národní obrany ze dne 15. 8. 1951 a další, včetně materiálu tam označeného, který se týká povolání politicky nevyhovujících osob na výjimečné cvičení, v němž se otevřeně konstatuje, že „“. Obdobně je zde citována kopie přípisu ze dne 26. 6. 1952, jímž je zadokumentován „“, podle něhož bylo navrženo zákonnou dvouletou základní vojenskou službu těchto osob prodloužit na dobu neurčitou, a to nejméně do roku 1954. Jako důvod je zde uveden nedostatek pracovních sil ve vojenském stavebnictví a současně možnost tyto osoby převychovávat.

Skutečnost, že vznik útvaru pomocných technických praporů neměl oporu v žádném z dobových právních předpisů a jejich zřízení bylo v rozporu s Ústavou Československé republiky i branným zákonem, stejně tak jako průběh této „“, vyplývá i z dopisu ministra obrany Alexandra Vondry ze dne 23. 4. 2012, čj. 328/2012-1140, adresovaného členům Svazu pomocných technických praporů, který odkazuje na již shora uvedené dokumenty s tím, že uvedený Statut neměl charakter ani služebního předpisu, jak to v tehdejší době předpokládal branný zákon. Stran aplikovaného ustanovení nařízení vlády č. 135/2009 Sb. ministr uvedl, že jeho výklad přísluší Ministerstvu vnitra, popřípadě v rámci správního soudnictví soudu.

Na základě uvedeného odůvodnění proto městský soud dospěl k závěru, že je přípustné vyložit nařízení vlády č. 135/2009 Sb. tak, že i u příslušníků vojenských táborů nucených prací, respektive pomocných technických praporů, kteří do nich byli zařazeni z důvodu politické perzekuce a nuceni vykonávat práci, k níž byly tyto útvary přiděleny, je naplněn pojem „“, neboť nešlo o výkon základní vojenské služby podle branného zákona. (...)