Vydání 3/2023

(…)

[14] Zákon o vojácích z povolání je spletitý a jeho ustanovení se značně prolínají – jak tematicky, tak terminologicky. Nejvyšší správní soud se proto pokusí představit právní úpravu srozumitelněji a přidává k ní kontext důvodové zprávy, odborné literatury i judikatury. Nejvyšší správní soud tak vysvětlí, proč není možné zařadit kázeňské odměny do výpočtu výsluhového příspěvku.

[15] V části třetí, nazvané , se nalézá § 52 o kázeňských odměnách. Podle něj se kázeňské odměny udělují . (§ 52 odst. 1 zákona o vojácích z povolání). Kázeňská odměna nemusí být jenom peněžitá, může se jednat i o písemnou pochvalu, prominutí dřívějšího kázeňského trestu, jeho zahlazení nebo věcný dar (§ 52 odst. 2 zákona o vojácích z povolání).

[16] Teprve část pátá, hlava první zákona o vojácích z povolání (s názvem ), se věnuje výpočtu služebního platu a všem jeho složkám. Stěžejní je § 67, který určuje, z čeho všeho se služební plat skládá. Jsou to: . Odměna zmíněná pod písm. g) je pojem odlišný od pojmu kázeňské odměny. Definice této odměny je v § 68g, dle něhož ji lze udělit . Okolní ustanovení definují ostatní složky služebního platu.

[17] Pro nynější případ je důležitý ještě § 68r zákona o vojácích z povolání, který pracuje s pojmem . Právě o toto ustanovení opírá svou argumentaci stěžovatel. Citované ustanovení říká, že je-li třeba zjistit průměrný služební plat vojáka, ; k příplatku za službu v zahraničí a služebnímu platu za nevyčerpanou řádnou dovolenou se však nepřihlíží.

[18] Proč bylo třeba odkázat na zákoník práce, tedy smysl § 68r zákona o vojácích z povolání, osvětluje důvodová zpráva k zákonu č. 332/2014 Sb., který do zákona vnesl mj. právě § 68r: „“ Komentářová literatura kromě těchto příkladů využití průměrného služebního platu dodává ještě určení výše náhrady škody způsobené státu nebo vojákovi (Svátek, M. § 68r. In: Skoruša, L; Daněk, J. a kol. . Praha: Wolters Kluwer 2018).

[19] Nakonec se zákon o vojácích z povolání dostává právě k výpočtu výsluhového příspěvku. Ten se počítá z . Výpočet obsahuje přímo zákon o vojácích z povolání v § 143 odst. 3. Za průměrný měsíční hrubý služební plat pro účely výsluhových náležitostí se považuje.

[20] Z průměrného platu vylučuje § 143 odst. 4 zákona o vojácích z povolání některé jeho složky pro účely výpočtu výsluhového příspěvku, mj. též odměny zmíněné v § 67 a definované v § 68g (srov. bod [16] shora).

[21] Kázeňské odměny naopak § 143 odst. 3 nebo 4 zákona o vojácích z povolání nezmiňuje ani je jinak z výpočtu nevylučuje. Systematika zákona o vojácích z povolání však jasně směřuje k tomu, že kázeňské odměny nejsou pro výpočet výsluhového příspěvku nijak významné. Výsluhový příspěvek se počítá z průměrného platu. Kázeňská odměna je ale zařazena v části, která s oceňováním práce vojáků nesouvisí. Kázeňská odměna patří do domény kázeňského práva. Kázeňské odměny proto nejsou ani složkou služebního platu vojáka (§ 67 zákona o vojácích z povolání). Bylo by tak nelogické, aby se z nich počítal výsluhový příspěvek, který se vypočítává právě z (některých) složek služebního platu.

[22] Právě uvedené vysvětluje, proč zákon výslovně nevylučuje kázeňské odměny z výpočtu výsluhového příspěvku. Jelikož výsluhový příspěvek se vypočítává pouze ze služebního platu vojáka, zákon logicky vylučuje jen ty složky, které by jinak pod služební plat spadly. Není nutné (a naopak by to zákon ještě více znepřehlednilo), aby zákonodárce výslovně vylučoval i všechny jiné myslitelné či nemyslitelné finanční , které však služebním platem nejsou.

[23] Co se týče § 68r zákona o vojácích z povolání, Nejvyšší správní soud musí dát za pravdu stěžovateli, že celá terminologie zákona je poněkud matoucí. Označení pro vystihnutí situací uvnitř zákona o vojácích z povolání a pro odlišení situací vně tohoto zákona nemá velkou rozlišovací schopnost.

[24] Nejvyšší správní soud však považuje za důležité vnímat je v kontextu důvodové zprávy a zbytku textu § 143 odst. 3 zákona o vojácích z povolání. Důvodová zpráva k § 68r jasně říká, že se pojem nemá užívat pro odměňování vojáků (všechny příklady v důvodové zprávě uvedené směřují na situace, které jsou upraveny v jiných zákonech). To podporuje závěr, že se pro záležitosti ohledně platu a s ním úzce souvisejícího výsluhového příspěvku pravidlo uvedené v § 68r používat nemá. O tom, že pravidlo obsažené v § 68r je pro jiné než platové záležitosti vojáků, svědčí i nedávný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 211/2021, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že náhrada škody za nezákonné trestní stíhání vojáků by měla být vypočítána v souladu s tímto odkazem právě podle pravidel zákoníku práce (bod 30 citovaného rozsudku).

[25] Podstatné též je, že § 143 odst. 4 zákona o vojácích z povolání obsahuje vlastní způsob výpočtu . Tento výpočet obstojí sám o sobě a není třeba k jeho doplnění používat dalších ustanovení. Nejvyšší správní soud proto neshledal důvod, proč by měl žalovaný sáhnout po ustanovení umístěném jinde v zákoně, které by nahrazovalo výslovnou úpravu určenou k danému účelu.

[26] Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že kázeňské odměny nemají být do výsluhového příspěvku započteny. Kromě systematiky zákona však takovému závěru nenahrává ani účel a povaha kázeňských odměn. Zaprvé, jedná se o ocenění za jakýkoli záslužný čin, za něco, co je projevem statečnosti či hrdinství a nemusí nutně souviset s výkonem vojenské služby. Naopak, „běžné“ odměny, které jsou složkou služebního platu, jsou nezbytně spjaty pouze s plněním služebních (pracovních) povinností vojáka. Dává proto smysl, aby se do výsluhového příspěvku, který slouží sociálnímu zajištění vojáka po skončení výkonu jeho služby, započítávala jen hodnota, která s výkonem této služby přímo souvisela. O tom svědčí i to, že (peněžité) kázeňské odměny jsou osvobozeny od daně z příjmů [§ 4 odst. 1 písm. n) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů]. Nejvyšší správní soud proto nevidí důvod, aby byly na konci vojenské kariéry pro materiální zajištění vojáka zohledněny.

[27] Započítání kázeňských odměn by nedávalo smysl ani vzhledem k tomu, jak fungují. Kázeňská odměna totiž nemusí mít vždy peněžitou formu. Není ale vůbec jasné, jak by zápočet peněžitých odměn fungoval u těch vysloužilých vojáků, kterým se tyto odměny dostaly „pouze“ formou písemné pochvaly nebo věcného daru. I to, že zákon neupravuje přepočet jiných druhů kázeňských odměn, ukazuje, že nemají být započítávány do výsluhového příspěvku.

[28] Nakonec neobstojí ani odkaz stěžovatele na judikaturu Nejvyššího správního soudu z počátku milénia, podle které se výsluhový příspěvek vojáků vypočítává stejně jako pro pracovněprávní účely (rozsudek NSS čj. 6 A 95/2000-27). Tehdy vydané rozsudky se týkaly odlišné právní úpravy, která dnes již v zákoně o vojácích z povolání není. Zákon dříve neobsahoval vlastní způsob výpočtu výsluhového příspěvku, ale pouze odkazoval na jiný zákon (zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku). A teprve tento zákon stanovil, že se postupuje stejně jako u pracovněprávních předpisů. Současně zákon o vojácích z povolání z výpočtu výslovně nevylučoval žádné složky, to činily pouze vnitřní pokyny uvnitř Ministerstva obrany v rozporu se zněním zákona. Dnes už ale zákon o vojácích z povolání má vlastní výpočet výsluhových příspěvků i výslovně vyloučené složky služebního platu (vícekrát odkazovaný § 143 odst. 3 a 4). Záměr omezit výpočet právě tímto způsobem se projevil již tehdy, když zákonodárce zákon v tomto duchu novelizoval (viz rozsudek NSS čj. 6 A 60/2002-52, kde na předposlední straně Nejvyšší správní soud na novelizaci upozornil a své závěry omezil pouze na období do 27. 6. 2002).

[29] Ze všech těchto důvodů není kasační námitka důvodná. Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem uzavírá, že kázeňské odměny neměly být do výsluhového příspěvku započítány.

[30] Podobně nepřehledná je i úprava započítávání doby služby pro výsluhový příspěvek. Nejvyšší správní soud tedy opět představí a vysvětlí veškerou právní úpravu významnou pro tento případ.

[31] Nyní účinný zákon o vojácích z povolání obsahuje několikerá přechodná ustanovení. Ustanovení § 165 odst. 6 zákona o vojácích z povolání se věnuje právě výpočtu výsluhových příspěvků, pokud má služba vojáka přesah i do období před jeho účinností. Do doby trvání služebního poměru pro přiznání výsluhových náležitostí se .

[32] Do prosince 1999, tj. do účinnosti zákona o vojácích z povolání, platil zákon č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, a branný zákon. Na tyto dva zákony koneckonců sám zákon o vojácích z povolání v § 164 odst. 1 odkazuje. Zákon o některých služebních poměrech vojáků obsahoval podobnou úpravu jako dnes zákon o vojácích z povolání, co se týká kázeňského práva nebo finančního ohodnocení služby. Branný zákon obsahoval zase právní úpravu organizace ozbrojených sil a různé formy služeb (včetně základní vojenské služby).

[33] Konkrétně § 32 zákona o některých služebních poměrech říkal, že stejné materiální zajištění jako vojáci z povolání mají i – podle tohoto ustanovení branného zákona byli povinni vojáci z povolání, kterým byla . Ustanovení § 37 odst. 2 branného zákona obsahovalo též písm. a), které mluvilo o „vojácích“ (ne vojácích z povolání), kteří byli -, na toto ustanovení však § 32 zákona o některých služebních poměrech neodkazoval.

[34] Tato právní pravidla o výpočtu výsluhového příspěvku je nutné číst v posloupnosti: . Podle § 32 zákona o některých služebních poměrech vojáků se materiální zabezpečení (tj. i výsluhové příspěvky) přiznávalo vojákům v další službě jen podle § 37 odst. 2 písm. b), nikoli a) branného zákona. Na toto zužující pravidlo odkazuje nyní účinný zákon o vojácích z povolání. Že jsou studenti podle písm. a) vyloučeni z materiálního zabezpečení vojáků, stanovila již starší úprava, na kterou zákon o vojácích z povolání jen kontinuálně navazuje.

[35] Stěžovatel má jistě pravdu ohledně § 20 branného zákona, tedy že tento zákon znal pouze a nijak ji dále nedělil. Branný zákon však v § 20 pouze vyjmenovával, co všechno byla vojenská činná služba, aniž stanovil, že všichni vojáci tam uvedení museli také získat materiální zabezpečení jako vojáci ve služebním poměru; naopak vojáci ve službě byli jenom jedněmi z množiny tam vyjmenovaných vojáků [viz § 20 odst. 1 písm. d) branného zákona]. Finanční stránku věci řešil zákon o některých služebních poměrech vojáků, a ten studující v další službě podle § 37 odst. 2 písm. a) vyloučil.

[36] Toto odlišné zacházení není, jak tvrdí stěžovatel, neodůvodněné. Další službu podle § 37 odst. 2 písm. a) branného zákona vykonávali studenti, kteří nebyli ve služebním poměru, ale pouze se vzdělávali. Za toto studium od armády získávali peněžitou podporu ve formě stipendia či náhrady nákladů na vzdělání a na práci vojáků z povolání se teprve připravovali. Naproti tomu studenti-vojáci podle písm. b) byli už při studiu vojáky z povolání, a byli proto i v tomto studijním období povinni plnit rozkazy. Úvaha zákonodárce o tom, zda tyto studenty-vojáky do materiálního zabezpečení vojáků zahrnout, proto dává smysl a žalovaný ji správně použil. Žalovaný to ostatně stěžovateli vysvětlil již v napadeném rozhodnutí.

[37] Závěrem tedy Nejvyšší správní soud uvádí, že při výpočtu výsluhových příspěvků podle přechodného ustanovení § 165 odst. 6 zákona o vojácích z povolání se použije § 32 zákona o některých služebních poměrech vojáků a tam odkazovaný § 37 odst. 2 písm. b) branného zákona. Započítá se proto doba jen tohoto druhu další služby, nikoli veškerá další služba. Žalovaný proto správně nezapočetl pro účely výpočtu výsluhového příspěvku další službu stěžovatele během studia na vysoké škole v letech 1997–99.