1670/2008
Vodní právo: vypouštění odpadních vod
Vodní právo: vypouštění odpadních vod
k § 38 odst. 3 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon)*)
Skutečnost, že v průběhu zkušebního provozu čistírny odpadních vod byly postupně stanoveny pro tento provoz dvojí emisní limity, nezakládá platnost pozdějších a mírnějších limitů pro trvalý provoz, ani povinnost správního orgánu stanovit pro trvalý provoz tyto pozdější a mírnější limity.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2007, čj. 3 As 54/2007-83)
Věc:
Společnost s ručením omezeným EKOSILT proti Ministerstvu životního prostředí o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobce.Rozhodnutím ze dne 14. 1. 2004 uložila České inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Olomouc (dále jen "ČIŽP"), žalobci podle § 116 odst. 1 písm. b) a § 118 vodního zákona za porušení § 38 odst. 3 tohoto zákona pokutu ve výši 30 000 Kč. Podle ČIŽP žalobce vypouštěl odpadní vody z čistírny odpadních vod do toku Nemilanka nad rámec hodnot povolených v rozhodnutí Okresního úřadu Olomouc, referátu životního prostředí (vodoprávní úřad), ze dne 24. 1. 1996 a v kolaudačním rozhodnutí vodoprávního úřadu ze dne 24. 6. 1998.
Podané odvolání žalovaný rozhodnutím ze dne 26. 8. 2004 zamítl a napadené rozhodnutí ČIŽP potvrdil. Neztotožnil se s odvolací námitkou žalobce, podle níž rozhodnutí vodoprávního úřadu ze dne 24. 1. 1996, na které odkázalo kolaudační rozhodnutí, bylo změněno rozhodnutím téhož úřadu ze dne 14. 3. 1997, k čemuž ČIŽP nepřihlédla. Jím došlo k navýšení hodnot zbytkového znečištění vypouštěných odpadních vod (emisních limitů) na zhruba dvojnásobnou úroveň oproti původnímu stavu. Protože změnové rozhodnutí nebylo zrušeno, je nadále platné, a proto je třeba obě rozhodnutí spojit v jeden celek a po dobu trvalého provozu přihlédnout právě k provedené změně (navýšení) emisních limitů. Žalovaný v odůvodnění uvedl, že čistírna byla zřízena na základě rozhodnutí vodoprávního úřadu ze dne 20. 12. 1995. Rozhodnutím téhož úřadu ze dne 24. 1. 1996 byla čistírna uvedena do zkušebního provozu a pouze na dobu zkušebního provozu byly stanoveny limity znečištění. Toto rozhodnutí bylo změněno rozhodnutím vodoprávního úřadu ze dne 14. 3. 1997 tak, že byla pouze prodloužena doba zkušebního provozu a zároveň byly navýšeny limitní hodnoty vypouštěných odpadních vod. Kolaudačním rozhodnutím vodoprávního úřadu bylo povoleno užívání čistírny s tím, že pro vypouštění vyčištěných odpadních vod do vodního toku Nemilanka během jejího trvalého provozu jsou platné hodnoty stanovené v rozhodnutí vodoprávního úřadu ze dne 24. 1. 1996. Podle žalovaného jsou po kolaudaci pro další provoz čistírny směrodatné pouze ty hodnoty, které byly stanoveny v kolaudačním rozhodnutí vodoprávního úřadu a rozhodnutí ze dne 24. 1. 1996. Hodnoty stanovené rozhodnutím vodoprávního úřadu ze dne 24. 1. 1996, ve znění změnového rozhodnutí vodoprávního úřadu ze dne 14. 3. 1997, platily toliko po dobu zkušebního provozu, který byl ukončen nabytím právní moci kolaudačního rozhodnutí vodoprávního úřadu. Žalovaný zdůraznil, že z výrokové části kolaudačního rozhodnutí je zřejmé, že po ukončení zkušebního provozu byly kolaudačním rozhodnutím stanoveny nové hodnoty pro trvalý provoz čistírny. Tyto hodnoty přitom byly v kolaudačním rozhodnutí navráceny na úroveň stanovenou v původním a nezměněném rozhodnutí vodoprávního úřadu ze dne 24. 1. 1996.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Městského soudu v Praze, který žalobu jako nedůvodnou dne 28. 2. 2007 zamítl. Za rozhodnou soud označil otázku, zda pro žalobce platily hodnoty pro vypouštění vyčištěných odpadních vod z čistírny stanovené v kolaudačním rozhodnutí vodoprávního úřadu ze dne 24. 6. 1998, s odkazem na rozhodnutí vodoprávního úřadu ze dne 24. 1. 1996, či nikoli. Žalobní námitku, že posléze uvedené rozhodnutí vodoprávního úřadu je neplatné pro jeho změnu provedenou rozhodnutím vodoprávního úřadu ze dne 14. 3. 1997, které emisní limity pro vypouštění odpadních vod změnilo, přičemž žalobce těmto limitům při všech kontrolních odběrech vyhověl, soud neshledal důvodnou. Emisní limity stanovené rozhodnutím vodoprávního úřadu ze dne 24. 1. 1996, ve znění změnového rozhodnutí ze dne 14. 3. 1997, byly podle soudu stanoveny za účelem zjištění, které z těchto limitů budou pro užívání stavby nejvhodnější. Zjišťování se děje po ukončení zkušebního provozu v rámci jeho vyhodnocování. Vodoprávní úřad v kolaudačním řízení povolil užívání čistírny v trvalém provozu, přičemž současně stanovil, že pro vypouštění vyčištěných odpadních vod z čistírny do toku Nemilanka během trvalého provozu jsou platné hodnoty stanovené v prvním z rozhodnutí vodoprávního úřadu vydaných v průběhu zkušebního provozu, tj. rozhodnutí ze dne 24. 1. 1996. Vodoprávní úřad vyšel z vyhodnocení proběhlého zkušebního provozu. Výsledkem bylo zjištění, že pro trvalý provoz čistírny budou nejvhodnější limity stanovené právě tímto prvním rozhodnutím ze dne 24. 1. 1996. V kolaudačním řízení totiž není správní orgán vázán limity pro vypouštění vyčištěných odpadních vod stanovenými posledním z rozhodnutí ve zkušebním provozu, ale může uvážit, že vhodnější pro trvalé užívání stavby jsou limity stanovené rozhodnutím ve zkušebním provozu časově dřívějším, neboť zkušební provoz slouží právě k jejich výběru. Soud uzavřel, že pokud žalobce překročil limity stanovené v kolaudačním rozhodnutí vodoprávního úřadu ve spojení s rozhodnutím téhož správního orgánu ze dne 24. 1. 1996, správní orgány postupovaly v souladu se zákonem, když mu udělily pokutu.
Proti uvedenému rozhodnutí městského soudu brojil žalobce (stěžovatel) kasační stížností. Rozhodnutí vodoprávního úřadu ze dne 24. 1. 1996 bylo podle něj změněno rozhodnutím vodoprávního úřadu ze dne 14. 3. 1997 co do přípustných limitů jakosti vypouštěných vod. Toto rozhodnutí vodoprávního úřadu bylo platné v době, kdy ČIŽP rozhodovala, a těmto limitům zjištěné hodnoty při všech kontrolních odběrech vyhověly. Ke dni vydání kolaudačního rozhodnutí, tj. ke dni 24. 6. 1998, tak platilo rozhodnutí ze dne 14. 3. 1997. Aniž kolaudační rozhodnutí změnilo nebo zrušilo platné rozhodnutí ze dne 14. 3. 1997, nebo rozhodlo o maximálních koncentracích vypouštěných vod samo, odkázalo na to, že zůstává v platnosti rozhodnutí ze dne 24. 1. 1996. Vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí v té době již platné nebylo, nemohlo podle stěžovatele kolaudační rozhodnutí založit jeho právní účinky.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Stěžovatel v kasační stížnosti opakuje námitky, které uplatnil nejprve v odvolání proti rozhodnutí ČIŽP a posléze v žalobě proti rozhodnutí žalovaného. Jak žalovaný, tak i soud prvního stupně se s nimi náležitě vypořádali, přičemž s vyslovenými právními závěry se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí zcela správně uvedl, že emisní limity stanovené rozhodnutím vodoprávního úřadu ze dne 24. 1. 1996, ve znění změnového rozhodnutí ze dne 14. 3. 1997, byly stanoveny za účelem zjištění, které z těchto limitů budou pro užívání stavby nejvhodnější. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že obě rozhodnutí byla vydaná v průběhu zkušebního provozu čistírny, přičemž obě stanovila různé hodnoty zbytkového znečištění vypouštěných vyčištěných odpadních vod z čistírny. Jak je výslovně uvedeno v rozhodnutí vodoprávního úřadu ze dne 24. 1. 1996,
"limity... jsou platné pouze pro zkušební provoz. Základem stanovení ukazatelů pro trvalý provoz budou výsledky dosažené ve zkušebním provozu".
K tomu velmi příhodně konstatoval soud prvního stupně, že v kolaudačním řízení není správní orgán vázán limity pro vypouštění vyčištěných odpadních vod stanovenými posledním z rozhodnutí ve zkušebním provozu, ale může uvážit, že vhodnější pro trvalé užívání stavby jsou limity stanovené rozhodnutím ve zkušebním provozu časově dřívějším, neboť zkušební provoz slouží právě k jejich výběru.Rozhodnutím ze dne 14. 3. 1997 došlo toliko k prodloužení doby zkušebního provozu a navýšení hodnot vypouštění vyčištěných odpadních vod. Obě rozhodnutí tak upravila režim zkušebního provozu. Kolaudačním rozhodnutím ze dne 24. 6. 1998 bylo povoleno trvalé užívání čistírny, přičemž vodoprávní úřad stanovil, že
"pro vypouštění vyčištěných odpadních vod do toku Nemilanka během trvalého provozu jsou platné hodnoty stanovené v rozhodnutí OkÚ Olomouc, referátu ŽP, čj. ŽP-92/96-Op, ze dne 24. 1. 1996".
Podle Nejvyššího správního soudu je třeba poukázat na tu skutečnost, že rozhodnutí ze dne 24. 1. 1996, ve znění rozhodnutí 14. 3. 1997, se věnovala toliko a jen zkušebnímu provozu po dobu prozatímního užívání čistírny. Po dobu zkušebního provozu proto stěžovatel byl povinen provozovat čistírnu v souladu s oběma rozhodnutími. Režim zkušebního provozu byl ukončen dnem nabytí právní moci kolaudačního rozhodnutí vodoprávního úřadu. Toto rozhodnutí povoluje trvalý provoz, podmínky v něm uvedené neupravují pravidla pro provoz zkušební, nýbrž pro provoz trvalý. Záleží na úvaze správního orgánu - vodoprávního úřadu - jaké emisní limity zvolí pro trvalý provoz čistírny. Při jejich stanovení však vychází z výsledků zkušebního provozu, což již naprosto správně uvedl soud prvního stupně. Vodoprávní úřad se v kolaudačním rozhodnutí rozhodl stanovit stejné podmínky, resp. hodnoty, vypouštění vyčištěných odpadních vod, jaké byly v prvním rozhodnutí v době zkušebního provozu ze dne 24. 1. 1996. Neučinil proto nic jiného, než zvolil ty hodnoty, které podle jeho úvahy jsou těmi nejvhodnějšími.Kolaudační rozhodnutí neodkazuje, že po dobu trvalého provozu je platné rozhodnutí ze dne 24. 1. 1996, nýbrž výslovně uvádí, jak je citováno shora, že pro trvalý provoz jsou platné hodnoty stanovené v rozhodnutí, nikoli rozhodnutí jako takové. Vodoprávní úřad totiž v rámci kolaudačního rozhodnutí určil ty emisní limity, které odpovídaly limitům stanoveným v rozhodnutí ze dne 24. 1. 1996, a proto na hodnoty v něm uvedené odkázal. Rozhodnutí ze dne 24. 1. 1996 ve spojení s rozhodnutím ze dne 14. 3. 1997 tvoří pro účely zkušebního provozu jeden celek. Odkazuje-li se na hodnoty uvedené v jednom z nich pro účely trvalého provozu, nelze je již pojímat jako jeden celek, tj. ve znění jejich změn a doplnění, nýbrž v tom znění, na které je výslovně odkázáno. Vodoprávní úřad nemohl odkázat na celé rozhodnutí, protože jeho účinky pominuly se skončením zkušebního provozu. Změnové rozhodnutí ze dne 14. 3. 1997 má rovněž omezenou časovou působnost, a to také pouze po dobu zkušebního provozu. Trvalý provoz, ke kterému došlo na základě pravomocného kolaudačního rozhodnutí, je v jiném režimu, a pokud pro něj byly stanoveny hodnoty obsažené v rozhodnutí ze dne 24. 1. 1996, jsou to právě jen a pouze hodnoty v něm uvedené, bez přihlédnutí k jejich změnám provedeným rozhodnutím ze dne 14. 3. 1997. Proto, pokud vodoprávní úřad v kolaudačním rozhodnutí metodou odkazu uvedl, že rozhodné jsou limity uvedené v rozhodnutí ze dne 24. 1. 1996, došlo k jejich přenesení do kolaudačního rozhodnutí, stávají se jeho součástí a jsou právně závazné.
*) Ustanovení bylo s účinností od 23. 1. 2004 novelizováno zákonem č. 20/2004 Sb.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.