Vydání 7/2010

Státní energetické inspekce, územní inspektorát pro Ústecký kraj, rozhodnutím ze dne 2. 5. 2006 uložila žalobci pokutu ve výši 500 000 Kč za porušení cenových předpisů podle § 15 odst. 1 písm. c) zákona o cenách. Žalovaná rozhodnutím ze dne 21. 6. 2006 odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí zamítla.

Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 24. 6. 2009 zamítl. Městský soud vyšel ze zjištění, že Státní energetická inspekce, územní inspektorát pro Ústecký kraj, uložila žalobci pokutu poté, co při kontrole dodržování cenových předpisů, zahájené dne 20. 9. 2005, zjistila nesprávné vypočítání nákladů ve výsledné kalkulaci ceny tepelné energie za rok 2004, konkrétně neoprávněné započítání poplatku za odebrané množství podzemní vody podle § 88 zákona o vodách. Žalobce poplatek za skutečně odebranou podzemní vodu ve výši 2 028 966 Kč ponížil o příjem za prodanou pitnou vodu ve výši 720 907 Kč, zbylých 1 308 059 Kč zahrnul do nákladů a zohlednil při kalkulaci ceny tepelné energie. V důsledku této skutečnosti žalobce překročil maximální průměrnou věcně usměrňovanou cenu tepelné energie stanovenou pro rok 2004 o 2,85 Kč/GJ. Správní orgány vyčíslily neoprávněně získaný majetkový prospěch žalobce ve výši 540 121 Kč.

Pokud jde o námitku, že čerpanou podzemní vodu lze zařadit mezi paliva demonstrativně vypočtená v odstavci 1 přílohy č. 1 cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 21/2003 ze dne 25. 9. 2003, k cenám tepelné energie pro rok 2004, uveřejněného v Energetickém regulačním věstníku, částce 7/2003 na str. 10 (dále jen „cenové rozhodnutí“), městský soud přitakal žalované, že citované ustanovení zmiňuje pouze látky, jejichž přeměnou dochází k uvolňování tepla. U čerpané podzemní vody však k takové přeměně nedochází, teplo je z ní pouze odebíráno, přičemž se nemění ani její množství, ani charakter. Městský soud dále souhlasil se žalovanou, že poplatek za odebranou podzemní vodu nelze považovat za ostatní náklady podle § 2 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 580/1990 Sb., neboť nijak nesouvisí s dodávkou tepelné energie. Konstatoval, že žalované bylo známo, že neoprávněně zahrnutý poplatek do ceny tepelné energie za rok 2004 byl v následujícím roce z ceny tepelné energie odečten. Žalobci byl poplatek vrácen v červnu 2005 a měl postupovat podle § 8 odst. 9 vyhlášky č. 580/1990 Sb. Do zahájení cenové kontroly dne 20. 9. 2005 tak ovšem neučinil. Městský soud k tomuto závěru uvedl, že se k němu „připojuje a konstatuje, že ostatní námitky žalobce týkající se toho, že voda nebyla žalobcem použita k zásobování pitnou vodou a že poplatek žalobce platil za odběr vody určené k získání tepelné energie, jsou nedůvodné, neboť i z přípisu žalobce ze dne 22. 1. 2004 adresovaného Finančnímu úřadu v Děčíně [...] je zřejmé, že žalobce čerpal podzemní vodu i za účelem zásobování pitnou vodou a zpoplatněn byl účel užití prezentovaný žalobcem“. K námitce žalobce, že postupoval v souladu s českými účetními standardy, když zaúčtoval vrácený poplatek za odebranou podzemní vodu „minusem do příslušné položky nákladů hospodářského roku 2004/2005“, a to bezodkladně po jeho vrácení, městský soud poznamenal, že „žalobce vrácený poplatek do zahájení kontroly nevrátil odběratelům, ale jak sám žalobce uvedl, zaúčtoval si ho minusovou položkou do nákladů roku 2005. Žalobce však měl ihned po vrácení poplatku provést opravu výsledné kalkulace ceny tepelné energie za rok 2004 odečtením neoprávněného nákladu, snížením ceny, a přeplatky vrátit odběratelům.“ Městský soud uzavřel, že má „za prokázané, že se žalobce dopustil protiprávního jednání, které je mu vytýkáno v obou rozhodnutích správních orgánů [...] a že uložená pokuta je po právu“.

Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností, v níž namítal, že „[m]ěstský soud se v dané věci zcela a bez výhrad ztotožnil s argumentací žalovaného. Své rozhodnutí odůvodnil v podstatě pouze odkazy na tyto argumenty, aniž by jakkoli zdůvodnil jejich správnost. Argumentace žalovaného v napadeném rozhodnutí je zužující, nepřesná, a tedy i nesprávná. Stejně tak musí být za daného stavu zužující, nepřesná, a tím nesprávná argumentace soudu.“ Závěr, že palivem podle příslušného cenového rozhodnutí může být pouze látka, jejíž přeměnou dochází k uvolňování tepla, stěžovatel považuje „především z fyzikálního hlediska“ za hrubě nesprávný, resp. nesmyslný. Stěžovatel uvedl, že „městský soud souhlasil s výkladem žalovaného, že elektřina [uvedená v demonstrativním výčtu paliv v cenovém rozhodnutí - pozn. NSS] jako palivo je látka a skládá se z částic, tj. molekul, atomů a iontů“. Tak tomu podle stěžovatele není, proto „je nutno konstatovat, že se žalovaný, a tedy i soud, s otázkou, zda čerpanou podzemní vodu lze zařadit mezi paliva v kategorii ,jiné` nevypořádal a nevyložil jí srozumitelně. [...] Je sice pravdou, že odebráním tepla z vody se nemění její chemické složení, nicméně dochází ke změně její fyzikální podstaty.“ Výčet paliv v cenovém rozhodnutí tak zahrnuje i jiné tepelné potenciály, kterým může mj. být i čerpaná podzemní voda. Náklady na její pořízení je pak třeba považovat za ekonomicky oprávněné náklady ceny tepla. Stěžovatel nesouhlasil ani se závěrem, že „platil poplatek za odběr vody jako vody pitné“. Uvedl, že poplatek platil „za odběr vody určené prvotně k získání tepelné energie, což bylo uvedeno v žalobě i s důkazem pozdějšího potvrzení rozhodnutím MŽP [...] ze dne 23. 5. 2005 na základě odvolání žalobce proti rozhodnutí ČIŽP“. Konstatoval, že „výsledná kalkulace ceny tepla za rok 2004 byla zpracována žalobcem na základě oprávněných nákladů kalendářního roku 2004 v lednu 2005. Soud tak svým připojení se k závěru žalovaného připouští zpětné zahrnutí vrácení poplatku do výsledné kalkulace z ledna 2005 na základě rozhodnutí MŽP z května 2005. Takový zásah do kalkulované ceny tepla v průběhu účetního období byl z hlediska účetních standardů nemožný.“ Stěžovatel poukázal na nedokonalost právních předpisů, které „v dané době nebraly v potaz skutečný stav věcí, ale dávaly na výběr pouze v dimenzích ,černá, nebo bílá`, tedy ,pitná voda, nebo ostatní užití`. Z těchto dvou možností musel žalobce volit.“ Stěžovatel „veškerou podzemní vodu čerpal [...] výlučně za účelem využití jejího tepelného potenciálu a takto ochlazenou vodu dodával Severočeským vodovodům a kanalizacím, a. s., která za malou část použitou do vodovodní sítě omezeně z důvodu vápenitosti platila pouze symbolickou cenu [...], ale převážnou část energeticky využité vody pak SČVK a. s. vypouštěla do řeky Ploučnice bez jakékoli úhrady žalobci. Podle tehdy platných právních předpisů však platilo, že pokud není použitá voda vrácena zpět do podzemních vod, což v daném případě nebylo možné, jde o vodu pitnou.“

Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti, uvedla, že z dikce odstavce 1 přílohy č. 1 cenového rozhodnutí je naprosto zřejmé, že musí jít o nějaký druh paliva. Primárním znakem paliva je přitom schopnost za vhodných podmínek začít a udržet reakci spalování. K jeho základním fyzikálním vlastnostem náleží mj. dobrá zápalnost, dostatečná rychlost spalování a vhodná teplota bodu zápalu, resp. samovznícení. Geotermální vody proto nejsou palivem ve smyslu cenového rozhodnutí. Dále zdůraznila, že „cílem regulace cen tepelné energie formou věcného usměrňování je zabránit poškozování odběratele. Jestliže výsledná kalkulace ceny tepelné energie roku 2004 obsahuje náklad, který nelze považovat za ekonomicky oprávněný, jak vyplynulo z řízení dozorového orgánu, potom i cena tepelné energie neodpovídá podmínkám regulace a došlo k poškození odběratele.“ Doplnila také, že jakoukoliv úpravu nebo opravu nákladové položky roku 2004 v rámci kalkulace ceny tepelné energie v následujícím roce lze považovat za zavádějící. Výsledná kalkulace se sestavuje podle cenových předpisů, nikoliv podle účetních standardů. Proto žalovaná považuje tvrzení o nemožnosti opravy výsledné kalkulace za chybné.

Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.