Vydání 10/2012

Číslo: 10/2012 · Ročník: X

2687/2012

Vodní právo: odpovědnost za vypouštění odpadních vod

Vodní právo: odpovědnost za vypouštění odpadních vod
k § 116 odst. 1 písm. b) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění zákona č. 320/2002 Sb.
Správního deliktu podle § 116 odst. 1 písm. b) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, se dopustí subjekt, který je v nejtěsnějším vztahu k zařízení, z něhož jsou nedovoleně vypouštěny odpadní vody, tedy obvykle nejprve provozovatel, poté nájemce a teprve poté vlastník zařízení, a to nejen tím, že sám nebo prostřednictvím svých pracovníků, popř. pracovníků jiného subjektu konajících na jeho pokyn, odpadní vody vypustí, ale i tím, že svým jednáním, ať už konáním nebo opomenutím, dopustí, a to i bez svého zavinění, aby prostřednictvím jeho zařízení nepředčištěná voda unikla.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2012, čj. 7 As 110/2011-59)
Prejudikatura:
č. 1882/2009 Sb. NSS.
Věc:
Společnost s ručením omezeným GATE – 7 proti Ministerstvu životního prostředí o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalovaného.
Česká inspekce životního prostředí (dále jen „ČIŽP“) uložila žalobkyni svými rozhodnutími ze dne 20. 10. 2006 a ze dne 25. 10. 2006 pokuty ve výši 90 000 Kč a 150 000 Kč za nedovolené vypouštění odpadní vody podle § 116 odst. 1 písm. b) vodního zákona a za porušení povinnosti mít povolení k vypouštění odpadních vod podle § 8 odst. 1 písm. c) vodního zákona. Žalobkyně proti těmto rozhodnutím podala odvolání, které žalovaný svými rozhodnutími ze dne 29. 3. 2007 a ze dne 29. 6. 2007 zamítl. Stejně tak Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 30. 3. 2010, čj. 7 Ca 245/2007-37, zrušil rozhodnutí žalovaného.
V odůvodnění svého rozsudku dospěl městský soud k závěru, že žalovaný dovodil deliktní odpovědnost žalobkyně pouze z jejího spoluvlastnického práva k čistírně odpadních vod (dále jen „ČOV“). Vlastnictví zdroje původu úniku odpadních vod však nebylo podle městského soudu určující, neboť rozhodným bylo to, kdo je původcem úniku odpadních vod ve smyslu § 116 odst. 1 písm. b) vodního zákona. Původcem je sice obvykle vlastník zdroje, ale to neplatí, jestliže je v konkrétním případě přítomen jiný subjekt, jehož vztah ke škodlivému následku je těsnější, např. nájemce, provozovatel zdroje. Podle městského soudu se žalovaný nezabýval tím, kdo byl provozovatelem ČOV a z toho důvodu nedostatečně zjistil skutkový stav potřebný k prokázání deliktní odpovědnosti žalobkyně. Městský soud uvedl, že žalovaný je povinen zjistit, kdo v rozhodné době fakticky provozoval ČOV, a teprve pokud zde nebude žádný subjekt, který by ČOV provozoval, bude založena odpovědnost vlastníka.
Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost. Stěžovatel zejména nesouhlasil s tím, že by neúplně zjistil skutkový stav a že by vycházel z nesprávných hledisek určujících deliktní odpovědnost. Ze správních spisů bylo totiž evidentní, že v rozhodné době nebylo v platnosti žádné povolení k vypouštění odpadních vod do vod povrchových a podzemních, a nebyl zde tedy žádný oprávněný ve smyslu definice v § 8 odst. 2 vodního zákona. Proto je zjevné, že byl spáchán delikt nedovoleného vypouštění odpadních vod podle § 116 odst. 2 písm. b) vodního zákona. V takovém případě není podle stěžovatele sporu o tom, že odpovědnost za porušení zákona nese vlastník. Požadavek městského soudu, aby žalovaný zjistil provozovatele v situaci, kdy
de facto
provoz čistírny nebyl povolen, je tedy podle názoru stěžovatele neuskutečnitelný.
Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Podle § 116 odst. 1 písm. b) vodního zákona uloží ČIŽP nebo obecní úřad obce s rozšířenou působností, nejde-li o trestný čin, pokutu podnikající fyzické osobě nebo právnické osobě, která vypustí odpadní nebo důlní vody do vod povrchových nebo podzemních, popřípadě do kanalizace v rozporu s tímto zákonem.
V případě správního deliktu podle citovaného ustanovení jde o odpovědnost objektivní, kdy subjekt odpovídá za způsobený následek bez ohledu na zavinění, přičemž vodní zákon ani pro takový případ nestanoví
liberační důvody
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2006, čj. 4 As 37/2004-78). Pojem vypouštění odpadních vod představuje odtok odpadních vod mimo zařízení, kde vznikly, popř. mimo zařízení, v němž měly být přechodně uloženy do doby zajištění jejich zneškodnění původcem (srov. rozsudky NSS ze dne 10. 7. 2008, čj. 1 As 51/2008-72, č. 1882/2009 Sb. NSS, a ze dne 27. 5. 2009, čj. 6 As 11/2009-95, nebo Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 1994, čj. 7 A 14/93-20). Lze souhlasit se závěrem městského soudu i stěžovatele, že správního deliktu podle § 116 odst. 1 písm. b) vodního zákona se dopustí subjekt, který je v nejtěsnějším vztahu k zařízení, z něhož jsou nedovoleně odpadní vody vypouštěny, tedy obvykle nejprve provozovatel, poté nájemce a teprve poté vlastník zařízení, a to nejen tím, že sám nebo prostřednictvím svých pracovníků, popř. pracovníků jiného subjektu konajících na jeho pokyn, odpadní vody vypustí, ale i tím, že svým jednáním, ať už konáním nebo opomenutím, dopustí, a to i bez svého zavinění, aby prostřednictvím jeho zařízení nepředčištěná voda unikla. Není tedy vyžadován úmysl odpadní vody vypustit ani vědomí takové skutečnosti nebo aktivní činnost. V konceptu objektivní odpovědnosti se vedle zásad uvedených stěžovatelem projevuje také smysl a účel vodního zákona, kterým je ochrana vod. Prvotním úkolem správního orgánu tak je určení subjektu, který je odpovědný za nedovolené vypouštění odpadních vod, a to právě s ohledem na jeho vztah k zařízení, z něhož jsou odpadní vody vypouštěny.
Rozhodující právní otázkou v dané věci je, zda stěžovatel řádně posoudil deliktní odpovědnost žalobkyně, respektive zda jí byly zákonně uloženy pokuty za nedovolené vypouštění odpadních vod.
Aby mohl stěžovatel dospět k závěru, že žalobkyně je odpovědna za únik odpadních vod z ČOV ve dnech 24. 8. 2005 a 31. 7. 2006, musel by nejprve vyloučit existenci subjektu s bližším vztahem k ČOV a následně mít prokázáno vlastnické právo žalobkyně k ČOV. Nejvyšší správní soud se neztotožňuje se závěrem městského soudu, že stěžovatel dovodil deliktní odpovědnost žalobkyně pouze z jejího spoluvlastnického práva k ČOV. Stejně jako ČIŽP totiž ve svém rozhodnutí vycházel zejména z toho, že v době, kdy došlo k nedovolenému vypouštění odpadních vod, již skončila platnost povolení k vypouštění odpadních vod a zároveň bylo nařízeno odstavení ČOV z provozu a zaslepení výtoku odpadních vod. Nebyl tu tedy žádný provozovatel, kterého stěžovatel chápe jako subjekt, kterému bylo vydáno povolení k vypouštění odpadních vod do vod povrchových a podzemních, tedy oprávněný podle definice v § 8 odst. 2 vodního zákona. Městský soud vychází z širší koncepce původce úniku odpadních vod, tedy subjektu fakticky provozujícího ČOV likvidací splašků, a to nejen vypouštěním odpadních vod do vod povrchových nebo podzemních, ale například i vyvážením jímky, ve které jsou splašky shromažďovány. Zohledňuje tedy i situaci, kdy ČOV není provozována předpokládaným způsobem a odpadní vody nejsou na základě povolení provozovatele vypouštěny do podzemních či povrchových vod, ale
de facto
představuje ČOV jímku, s níž je nějakým způsobem manipulováno, aby nedošlo k přílišnému nahromadění splašků.
Jak městský soud správně konstatoval, správní spis neobsahuje žádné podklady, ze kterých by bylo zřejmé, kdo v době, kdy došlo k nedovolenému vypouštění odpadních vod, ČOV provozoval nebo provozovat měl (ve smyslu vyvážení jímky). ČIŽP v rozhodnutí ze dne 25. 10. 2006 uvádí, že „
ČOV není v provozu a má být vyvážena. Při přeplnění jímek dochází k povrchovému odtoku z kanalizační šachty na odtoku z ČOV do nezpevněného terénu
.
Je tudíž třeba určit, zda subjekt, který manipuluje s ČOV (vyváží jímku) a zároveň není oprávněným ve smyslu § 8 odst. 2 vodního zákona, ani nájemcem nebo vlastníkem ČOV, může být odpovědným za nedovolené vypouštění odpadních vod podle § 116 odst. 1 písm. b) vodního zákona. Správní spis obsahuje dohodu ze dne 5. 2. 2007, tedy z doby po sankcionovaných jednáních, uzavřenou mezi žalobkyní a vlastníky nemovitostí o dočasném vyvážení ČOV jako jímky, ve které se smluvní strany s ohledem na nevyjasněné majetkové vztahy zavázaly do doby uvedení ČOV do zkušebního provozu a předání jejímu provozovateli, vyvážet ČOV užívanou doposud jako jímku na vlastní náklady každý lichý týden (vlastníci nemovitostí) nebo sudý týden (žalobkyně) a za tímto účelem uzavřít s firmou zajišťující vývoz odpadu příslušnou smlouvu, kterou předloží protistraně.
Taková firma, byť by zajišťovala vyvážení jímky ČOV, by nebyla odpovědnou za nedovolené vypouštění odpadních vod, pokud by k němu došlo, neboť pouze vyvážením jímky dílčím způsobem zajišťuje plnění povinností řádné péče vlastníka či nájemce ČOV v souladu s cíli ochrany vod jako složky životního prostředí při dodržení zásad obecného nakládání s povrchovými a podzemními vodami. Smluvním ujednáním o vyvážení jímky nedochází k přenosu veřejnoprávní odpovědnosti vlastníka či nájemce ČOV na subjekt vyvážející jímku za případný únik odpadních vod z ČOV. Ten je v pozici povinného ze smlouvy. V případě, kdy podle smlouvy řádně a včas, např. jednou týdně, vyváží jímku, i když by ji bylo třeba vyvážet častěji, neboť v průběhu týdne přetéká a dochází k odtoku odpadních vod, nestává se za takové nepovolené vypouštění odpadních vod odpovědným. Rovněž případný smluvený regresní nárok bude ryze soukromoprávní povahy. Také v případě, kdy si vlastník či nájemce ČOV sjedná s jiným subjektem komplexní obhospodařování jímky, tedy zejména průběžné sledování stavu jejího naplnění a její vyvážení vždy, je-li třeba, nedostává se tento subjekt do pozice provozovatele ČOV, nýbrž stále pouze jímku vyváží. Správní orgán tak není povinen zjišťovat, kdo v letech 2005 a 2006 fakticky provozoval ČOV, tedy vyvážel jímku, neboť taková osoba vždy plní jen povinnost vlastníka či nájemce ČOV, na kterého dopadá objektivní odpovědnost za případný únik odpadních vod. Pokud tak činí bez dohody s vlastníkem či nájemcem, pak se uplatní povinnost vlastníka či nájemce zajistit zdroj odpadních vod, aby nedocházelo k jejich nedovolenému vypouštění. (...)
Z výše uvedeného plyne, že totožnost osoby, která v rozhodné době fakticky provozovala (vyvážela) ČOV, není pro posouzení deliktní odpovědnosti rozhodná. Stěžovatel postupoval správně, když vycházel z toho, že zde neexistuje subjekt, kterému bylo provozování ČOV povoleno a žalobkyně má přinejmenším spoluvlastnické právo k ČOV. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že stížní námitka nesprávného posouzení právní otázky deliktní odpovědnosti žalobkyně městským soudem je důvodná.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.