Vydání 10/2004

Žalobce (jakožto právní nástupce Státní meliorační správy) v žalobě namítl, že žalovaný rozhodoval na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a v důsledku toho i na základě nesprávného právního posouzení. Žalovaný dle žalobce vycházel z okolností zjištěných Okresním úřadem v Teplicích, referátem životního prostředí. Na základě šetření bylo konstatováno, že v důsledku intenzivních srážek došlo ke zvýšení průtoku Štrbického potoka, který nemohl být převeden nekapacitním a dlouhodobě neudržovaným zakrytým úsekem toku v intravilánu obcí S. a Š., přičemž podstatná část objemu povodňového průtoku tekla po povrchu. Došlo tak k zaplavení několika zahrad a přízemí domů. Přestože ze zjištění vyplynulo, že předchozí úpravy koryta Štrbického potoka (regulace a napřímení toku nad obcí Š. a jeho zatrubnění v intravilánu obce) byly jako stavby zřízeny v 70. letech bez stavebního povolení, potvrdil žalovaný svým rozhodnutím rozhodnutí správního orgánu I. stupně s tím, že žalobce jako správce toku neplní své povinnosti vyplývající z ustanovení § 1 odst. 2 písm. a), c) a d) vyhlášky č. 19/1978 Sb., kterou se stanoví povinnosti správců vodních toků a upravují se některé otázky týkající se vodních toků^*). Současně však žalovaný při svém rozhodování přijal, a to poněkud kontroverzně, tvrzení správního orgánu I. stupně, že již zmiňované úpravy neumožnily žalobci plnění povinností správce toku podle § 17 odst. 1 zákona ČNR č. 130/1974 Sb. Plnění povinností podle tohoto ustanovení je podmíněno příkazem povodňového orgánu. Žalobce dále namítá, že jestliže stavby provedené v souvislosti s regulací a narovnáním toku Štrbického potoka byly realizovány jako nepovolené, měla být iniciativa ve smyslu § 88 zákona č. 50/1976 Sb. na straně příslušného stavebního úřadu. Nemůže pak obstát ani argumentace žalovaného, že žalobce nesplnil své povinnosti vyplývající z ustanovení § 3 vyhlášky č. 19/1978 Sb.

Za nejzávažnější pochybení však žalobce považuje tu skutečnost, že jak Okresní úřad v Teplicích, tak i žalovaný vycházeli při svém rozhodování z nesprávně zjištěného skutkového stavu. Tyto správní orgány se nedostatečně zabývaly otázkou určení správce předmětného toku. Jinak by byly nuceny konstatovat, že poslední rozhodnutí o určení správce tohoto toku vydal odbor Okresního národního výboru v Teplicích dne 17. 1. 1964. Na základě tohoto rozhodnutí bylo správcem dotyčného toku určeno Okresní středisko přípravy zemědělských investic. I když delimitací přešel později tento subjekt na různé organizace, nevyplývá z delimitačních protokolů a příloh k nim, že by žalobce (dříve Státní meliorační správa) byl určen někdy později správcem tohoto toku. V takovém případě měl žalovaný postupovat podle ustanovení § 32 odst. 3 vodního zákona.

Žalovaný ve svém vyjádření především uvedl, že žalobce (dříve Státní meliorační správa) po celou dobu řízení jedná jako správce Štrbického potoka a v žádném svém vyjádření správu drobného vodního toku nezpochybňuje. Proto žalovaný vycházel z § 31 - § 35 vodního zákona (vodní toky a jejich správa). V této souvislosti byla vzata v úvahu zejména vyhláška č. 19/1978 Sb., kde v § 1 odst. 2 je uvedena tato základní povinnost: "Správce vodního toku je povinen udržovat jím spravovaný vodní tok a zabezpečovat řádně všechny jeho funkce a za tím účelem i spravovat vodohospodářská díla nezbytná k funkcím toku, popřípadě vodnímu toku převážně sloužící nebo plnící současně více celospolečenských účelů." Zatrubnění potoka slouží výhradně k funkci vodního toku, a proto veškeré povinnosti související s jeho průtočností je povinen zabezpečit správce tohoto toku. Přestože vodohospodářský orgán I. instance ve svém rozhodnutí ze dne 10. 5. 2000 neodkázal ve výroku na § 35 vodního zákona, z odůvodnění i z výroku je zřejmé, že vodohospodářský orgán rozhodl v souladu s tímto ustanovením, podle kterého vodohospodářské orgány rozhodují v pochybnostech týkajících se rozsahu povinností a oprávnění správců vodních toků. V § 48 odst. 2 vodního zákona je uvedeno: "Organizace, které ke dni účinnosti tohoto zákona pečují podle dosavadních předpisů o drobné vodní toky, jsou povinny o ně nadále pečovat v rozsahu podle dosavadních předpisů do doby určení správce vodního toku podle § 32." Z tohoto ustanovení vyplývá, že ze zákona přešla práva a povinnosti správce drobného vodního toku na Zemědělskou vodohospodářskou správu. Ta měla dostatek času požádat příslušný vodohospodářský orgán o případnou změnu správce. Ze všech těchto důvodů žalovaný navrhl, aby žaloba byla zamítnuta.

Žalobce v replice poukázal na to, že jakožto organizační složka státu (dříve rozpočtová organizace) nemůže vynakládat státní prostředky k opravě majetku, který není státním majetkem. Zatrubnění Štrbického potoka nebylo vybudováno ze státních prostředků a neslouží funkci vodního toku. Bylo provedeno z důvodu křížení komunikace s vodním tokem a pro rozšíření a zcelení soukromých pozemků u obytných domů. Zatrubnění bylo provedeno neodborně bez ohledu na hydrologické podmínky a funkce vodního toku zhoršuje.

Soud vyzval žalovaného, aby sdělil, zda vůbec, kdy a kdo byl ve smyslu § 32 odst. 2 vodního zákona určen správcem vodního toku. Žalovaný pak předložil kopii "Určení správce vodního toku ze dne 17. 1. 1964". Dle této písemnosti vydané odborem vodního hospodářství, pro věci lesnictví a zemědělství ONV Teplice udělil tento orgán - s poukazem na ustanovení § 25 a § 35 zákona č. 11/1955 Sb. a vládní nařízení č. 14/1959 Sb. - Okresnímu středisku přípravy zemědělských investic v Teplicích povolení k provozování dále uvedených toků v teplickém okresu, mj. toku "Štrbický" od pramene k zaústění do řeky Bíliny. Dále předložil kopii správního aktu ze dne 31. 7. 2002, kterým bylo vysloveno, že Ministerstvo zemědělství na základě žádosti Zemědělské vodohospodářské správy ve smyslu § 48 odst. 2 zákona o vodách (poznámka soudu - nikoli podle § 32 odst. 2 téhož zákona) určuje Zemědělskou vodohospodářskou správu správcem drobných vodních toků uvedených v tabulkách tvořících přílohu tohoto "určení" (mj. Štrbický potok).

Po zaslání kopie doplnění vyjádření žalovaného a kopií připojených žalobcových písemností k otázce právního nástupnictví po Okresním středisku přípravy zemědělských investic žalovaný sdělil, že Státní meliorační správa byla zřízena rozhodnutím ministra zemědělství a výživy ČR čj. 860/1969-I/3 ze dne 26. 11. 1969 s úkolem plánovat a jednotně řídit komplexní provádění melioračních a zúrodňovacích opatření a zabezpečovat správu, provoz a údržbu základních prostředků vybudovaných státem. Základem pracovního kolektivu nově vzniklé organizace byli pracovníci delimitovaní z dosud roztříštěných jednotek Zemědělské investorské správy, Okresních středisek přípravy zemědělských investic a dalších organizací. V rámci transformace Státní meliorační správy zřídilo Ministerstvo zemědělství ke dni 1. 1. 2001 Zemědělskou vodohospodářskou správu jako právního nástupce Státní meliorační správy v souladu s § 31 zákona ČNR č. 576/1990 Sb., o rozpočtových pravidlech, jako organizační složku státu.

Nejvyšší správní soud přezkoumal žalobou napadené správní rozhodnutí v rozsahu žalobních důvodů a shledal žalobu důvodnou. Soud vycházel z následujících skutečností a úvah.

Jak rozhodnutí žalovaného, tak i shora uvedené rozhodnutí Okresního úřadu v Teplicích vycházejí z toho, že žalobce (resp. Státní meliorační správa) je správcem dotyčného vodního toku (Štrbického potoka). Své rozhodnutí žalovaný opírá zejména o ustanovení § 32 až § 35 vodního zákona (poznámka soudu - především o § 33 obecně upravující povinnost správce vodního toku starat se o jeho řádnou správu, § 35 tohoto zákona a § 1 odst. 2 vyhlášky č. 19/1978 Sb.). Správní orgány obou stupňů měly tedy mít najisto postaveno, zda Státní meliorační správa byla správcem tohoto toku. Státní meliorační správa sice v průběhu celého správního řízení nijak nezpochybňovala, že je tímto správcem, a dokonce to v některých svých podáních nepřímo či přímo uváděla; žádné z těchto podání však neobsahuje podrobnější okolnosti, na základě kterých by bylo možno dojít k uvedenému, pro věc rozhodujícímu právnímu závěru. Ve správním řízení pak k této skutečnosti nebyly provedeny žádné důkazy.

Žalovaný se ve vyjádření k žalobě mj. dovolává ustanovení § 48 odst. 2 vodního zákona s poukazem na citované "povolení k provozování vodních toků" ONV v Teplicích ze dne 17. 1. 1964. Ani písemnostmi a vyjádřeními účastníků řízení však nebylo před soudem doloženo, že Státní meliorační správa je právním nástupcem Okresního střediska přípravy zemědělských investic v Teplicích. Samotné tvrzení o delimitaci pracovníků je pro závěr o právním nástupnictví, pokud se týká povinností správce toku, nedostačující. Bylo by pak nad obvyklý (a přiměřený) rámec dokazování před soudem ve správním soudnictví další zjišťování této skutečnosti. Proto bylo žalobou napadené rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1 a 4 s. ř. s.). Soud musel vzít zřetel i na to, že při přezkoumávání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

Pro úplnost, s přihlédnutím k dalším žalobním důvodům, je dále třeba uvést, že na rozdíl od správního orgánu I. stupně žalovaný neopírá rozhodnutí o ustanovení § 17 zákona ČNR č. 130/1974 Sb. Proto tuto námitku soud neshledal důvodnou. V novém řízení bude muset správní orgán vycházet ze současného stavu věci. To se týká i posouzení charakteru a právních důsledků již zmíněného správního aktu ze dne 31. 7. 2002.