Vydání 4/2005

Žalobce tvrdil nezákonnost rozhodnutí žalovaného; spatřoval ji především v tom, že žalobou napadené rozhodnutí nebylo vydáno v řádném řízení a na základě zjištěného skutečného stavu věci, trpí nesrozumitelností vylučující jeho přezkoumatelnost, a zejména bylo vydáno nekompetentním správním orgánem.

Žalobce poukazuje na to, že nezákonnost napadeného rozhodnutí zakládá už sama skutečnost, že o odvolání žalobce do rozhodnutí orgánu I. stupně rozhodl správní orgán, do jehož pravomoci věc nenáleží. Žalobce je přesvědčen, že ve smyslu obsahu rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2000, sp. zn. IV. ÚS 23/2000,^*) náleží rozhodování na úseku vodního hospodářství o odvolání do rozhodnutí orgánu I. stupně nikoliv do působnosti Ministerstva zemědělství, ale výlučně do působnosti Ministerstva životního prostředí. Dle obecné teorie právní nelze považovat projev vůle nekompetentního orgánu za právní akt způsobilý působit zamýšlené právní účinky, ale pouze za tzv. paakt neboli akt stižený takovou vadou, která působí bez dalšího jeho nicotnost.

V další části žaloby žalobce namítá, že napadené rozhodnutí je nesrozumitelné a nebylo vydáno na základě úplně a přesně zjištěného skutečného stavu věci, byť splnění této povinnosti jako podmínky pro vydání zákonného správního aktu žalovanému výslovně ukládá § 32 odst. 1 správního řádu. Konečně žalobce namítá, že v řízení u Okresního úřadu Strakonice rozhodoval vyloučený pracovník RNDr. Oldřich P. a o vyloučení podjatosti tohoto pracovníka rozhodl rovněž vyloučený pracovník, a to přednosta Okresního úřadu Strakonice. Proti tomuto pracovníkovi je na základě trestního oznámení žalobce vedeno trestní řízení a rovněž přednosta sám podal na žalobce trestní oznámení pro trestný čin pomluvy podle § 206 trestního zákona. Právě pro skutečnost dlouhodobě konfliktních vztahů mezi žalobcem a místně příslušným vodohospodářským orgánem ve Strakonicích, která vyústila v neoprávněné uložení pokuty žalobci, je žalobce důvodně přesvědčen, že o vyloučení pracovníků orgánu I. stupně nelze mít žádných pochyb.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že je plně přesvědčen, že jeho věcná příslušnost k dané věci je vzhledem k současným právním předpisům a ustálené judikatuře nezpochybnitelná. Zmíněným nálezem rozhodl Ústavní soud dne 6. 11. 2000 toliko o návrhu Ministerstva životního prostředí na zahájení řízení o kompetenčním sporu ve věci povolení stavby vodní elektrárny B. na řece Moravě a povolení odběru povrchové vody z řeky Moravy pro provoz tohoto vodohospodářského díla tak, že orgánem příslušným k vydání rozhodnutí uvedeném v návrhu na zahájení řízení je Ministerstvo životního prostředí. Námitka žalobce v tom smyslu, že právě na základě nálezu v uvedené věci lze vyslovit věcnou nepříslušnost žalovaného ve věci žalobce, považuje žalovaný za irelevantní. Žalovaný vyslovuje přesvědčení, že projednání věci spadalo do působnosti Ministerstva zemědělství, a nikoliv do působnosti Ministerstva životního prostředí. Nejde tedy o nicotný akt.

Na toto vyjádření žalovaného reagoval žalobce replikou ze dne 1. 7. 2002, v níž mimo jiné uvedl, že za zcela nedůvodnou, a dokonce i protiústavní, lze považovat polemiku žalovaného s námitkou nedostatku Ministerstva zemědělství, kterou svým rozhodnutím zjistil pro oblast vodního hospodářství Ústavní soud, neboť ústavní pořádek České republiky výslovně hovoří o rozsahu (objektivním i subjektivním) závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu. A tuto závaznost by měl obzvlášť orgán státní správy, dokonce ústřední, akceptovat.

Z předloženého správního spisu vyplývá následující:

V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že příslušným správním orgánem v této věci je Ministerstvo zemědělství, které po přezkoumání rozhodnutí správního orgánu I. stupně a předchozího správního řízení neshledalo v postupu vodohospodářského orgánu závady, které by vyžadovaly zrušení jeho rozhodnutí nebo jeho změnu. Žalovaný poukázal na to, že žalobce nedodržel v celém rozsahu rozhodnutí o odstranění stavby "Provizorní řešení úpravy přelivné hrany jezu J. na řece O. - provizorní úprava jezu" ze dne 13. 9. 1999 a ani rozhodnutí o povolení k nakládání s vodami a kolaudaci stavby ze dne 20. 4. 1995, a to podmínku č. 1, že doba užívání stavby se stanovuje do 2. 8. 1997, a podmínku č. 4, že po tomto datu bude hladina řeky na jezu snížena a udržována na původní úrovni a provizorní úprava jezu bude demontována. Dále pak nesplnil podmínku č. 2 kolaudačního rozhodnutí na malou vodní elektrárnu ze dne 2. 6. 1993, ve které je uvedeno, že přes jez bude dodržován minimální asanační průtok ve výši 3 cm přepadového paprsku na jezu, neboť jak je uvedeno v odůvodnění napadeného rozhodnutí, dne 16. 11. 2000, kdy byl proveden vodohospodářský dozor, netekla přes korunu jezu žádná voda a elektrárna žalobce byla v provozu, nehledě na skutečnost, že od 2. 8. 1997 je vodohospodářská stavba, tj. provizorní úprava jezu, provozována bez povolení k nakládání s vodami dle § 8 odst. 1 vodního zákona. Vzhledem k uvedenému nebylo podle názoru žalovaného rozhodnutí o udělení pokuty vydáno "zcela bezdůvodně", ale bylo vydáno v souladu s platnými zákony.

Soud musel zkoumat, zda pokuta byla uložena k tomu příslušným orgánem a v rámci jeho pravomoci. Nedostatek působnosti státního orgánu má za následek nicotnost vydaného aktu a k této nicotnosti soud přihlíží z úřední povinnosti bez ohledu na to, zda takováto žalobní námitka byla uplatněna.

Dne 1. 11. 1996 nabyl účinnosti zákon č. 272/1996 Sb., kterým se provádějí některá opatření v soustavě ústředních orgánů státní správy České republiky a kterým se mění zákon České národní rady č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a mění a doplňuje zákon č. 97/1993 Sb., o působnosti Správy státních hmotných rezerv. Tímto zákonem došlo k rozsáhlým změnám kompetencí ústředních orgánů státní správy a kromě jiného přešla z Ministerstva životního prostředí na Ministerstvo zemědělství dosavadní působnost ve věcech vodního hospodářství, s výjimkou ochrany přirozené akumulace vod, ochrany vodních zdrojů a ochrany jakosti povrchových a podzemních vod. Tomu odpovídají i nové obou ministerstev podle kompetenčního zákona (§ 15 a § 19 zákona ČNR č. 2/1969 Sb.).

V již zmíněném rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/2000 rozhodl Ústavní soud dne 6. 11. 2000 o návrhu Ministerstva životního prostředí na zahájení řízení v kompetenčním sporu ve věci povolení stavby vodní elektrárny B. na řece Moravě a povolení odběru povrchové vody z řeky Moravy pro provoz tohoto vodohospodářského díla tak, že orgánem příslušným vydat rozhodnutí v této věci je Ministerstvo životního prostředí. Ústavní soud v této věci zaujal následující právní názor: . Ústavní soud se dále postavil na stanovisko, že výstavba a následný provoz vodní elektrárny, včetně odběru povrchové vody, se nepochybně může dotýkat právě "ochrany vodních zdrojů", stejně jako "ochrany přirozené akumulace vod".

V souladu s uvedeným právním názorem Ústavního soudu má i Nejvyšší správní soud za to, že v rozsuzované věci, v níž se jedná o uložení pokuty za porušování povinností v souvislosti s provozem vodní elektrárny, bylo v působnosti Ministerstva životního prostředí, a nikoliv Ministerstva zemědělství rozhodnout o odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně o uložení pokuty. Nebylo tedy v pravomoci Ministerstva zemědělství o věci rozhodovat a tato vada spočívající v absolutním nedostatku působnosti o věci rozhodovat má za následek vznik nicotného aktu. K této nicotnosti soud přihlíží z úřední povinnosti bez ohledu na to, zda takováto žalobní námitka byla vznesena či nikoliv; v této věci pak žalobce tuto námitku v žalobě vznesl.