Vydání 2/2004

První námitkou, se kterou se Nejvyšší správní soud musel vypořádat, je námitka věcné nepříslušnosti žalovaného v tomto správním řízení, kterou žalobce odůvodňuje odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/2000 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 20, str. 139 a násl.). Pokud by totiž žalovaný k rozhodování v této věci skutečně nebyl příslušný, bylo by třeba jeho případné rozhodnutí považovat za nicotný právní akt a nebylo by nutné se již dále zabývat námitkami ostatními.

V tomto směru Nejvyšší správní soud s odkazem na zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále též "kompetenční zákon"), především konstatuje, že v oblasti vodního hospodářství jsou děleny mezi Ministerstvo zemědělství a Ministerstvo životního prostředí. Ministerstvo zemědělství je totiž ústředním orgánem státní správy mj. pro vodní hospodářství s výjimkou ochrany přirozené akumulace vod, ochrany vodních zdrojů a ochrany jakosti povrchových a podzemních vod (§ 15 odst. 1 kompetenčního zákona), přičemž Ministerstvo životního prostředí je ústředním orgánem státní správy právě pro ochranu přirozené akumulace vod, ochranu vodních zdrojů a ochranu jakosti povrchových a podzemních vod (§ 19 odst. 2 kompetenčního zákona). V daném případě správní orgán I. stupně rozhodoval o povolení k odběru povrchových vod a k jinému jejich užívání podle tehdy platného ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodního zákona); žalovaný pak aplikoval rovněž ustanovení § 7 odst. 1 nového vodního zákona č. 254/2001 Sb., podle něhož k používání povrchových vod k plavbě a k odběru vody potřebné k provozu plavidel není třeba povolení vodoprávního úřadu. Protože je zřejmé, že rozhodování o tomto povolení přímo nespadá pod vymezené oblasti, které v rámci vodního hospodářství spadají do věcné působnosti Ministerstva životního prostředí (ochrana přirozené akumulace vod, ochrana vodních zdrojů, ochrana jakosti povrchových a podzemních vod), a jelikož Ministerstvo zemědělství je v oblasti vodního hospodářství ústředním orgánem s obecnou působností, zatímco Ministerstvo životního prostředí toliko s působností taxativně vymezenou, bylo v daném případě oprávněno rozhodovat Ministerstvo zemědělství.

Na této skutečnosti nic nemění ani odkaz na citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/2000. V tomto nálezu totiž Ústavní soud rozhodoval v řízení o kompetenčním sporu ještě za účinnosti zákona č. 138/1973 Sb., přičemž konstatoval, že zákon č. 2/1969 Sb. dělí v oblasti vodního hospodářství mezi Ministerstvo zemědělství a Ministerstvo životního prostředí. Přestože "zákonodárce v kompetenčním zákoně projevil tendenci změnit obsah a rozsah kompetencí obou ministerstev (poznámka soudu: novelou provedenou zákonem č. 272/1996 Sb.), vzhledem k nedostatku návaznosti na zákon č. 130/1974 Sb., o státní správě ve vodním hospodářství, a k nezbytnosti nerespektování základního účelu vodního zákona se ve skutečnosti v zásadě ani provedenou novelizací kompetenčního zákona na dosavadních kompetencích obou ministerstev v jejich výchozích pozicích nic nezměnilo." Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že pravomoc vydat rozhodnutí ve věci povolení stavby vodní elektrárny a povolení odběru povrchové vody pro provoz tohoto vodohospodářského díla přísluší Ministerstvu životního prostředí.

V souzené věci nicméně Nejvyšší správní soud uvádí, že zákonná úprava doznala od vyhlášení citovaného nálezu Ústavního soudu zásadních změn. Ústavní soud totiž předmětným nálezem v podstatě interpretoval vzájemný vztah kompetenčního zákona, zákona č. 138/1973 Sb. a zákona č. 130/1974 Sb., přičemž dospěl k závěru, že zmíněné zákony ponechávají široký prostor různým názorům ohledně kompetencí v této oblasti; jelikož zákon č. 130/1974 Sb. svěřuje kompetenci výkonu státní správy na úseku vodního hospodářství podle vodního zákona Ministerstvu životního prostředí jako ústřednímu vodohospodářskému orgánu ČR [§ 1 písm. e) zákona], nemění na této skutečnosti nic zásadního ani citovaná novela kompetenčního zákona. Nejvyšší správní soud však rozhoduje již za situace - v níž rozhodoval i žalovaný, když vydal napadené rozhodnutí - kdy zákony č. 138/1973 Sb. a č. 130/1974 Sb. byly s účinností od 1. 1. 2002 zrušeny zákonem č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (§ 136 zákona č. 254/2001 Sb.). Ze stejného zákona rovněž vyplývá (§ 108 odst. 1), že obecnou působnost ústředního vodoprávního úřadu vykonává Ministerstvo zemědělství, přičemž Ministerstvu životního prostředí náleží toliko taxativně vymezená působnost ve věcech výslovně vymezených zákonem (§ 108 odst. 2).

Za těchto okolností se proto Nejvyšší správní soud nedostává do obsahového rozporu s citovaným právním názorem Ústavního soudu, když konstatuje, že k rozhodování v souzené věci věcná působnost Ministerstva zemědělství dána byla. Žalobní námitku o věcné nepříslušnosti žalovaného k vydání napadeného rozhodnutí proto Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnou.