Vydání 5/2016

Podstatou projednávané věci, k níž se vztahují jak veškeré žalobní námitky, tak i argumentace žalovaného, je spor o výklad § 1 odst. 2 zákona o Vězeňské službě ve vztahu k relevantním ustanovením zákona o služebním poměru (zejména § 1 odst. 2, § 2 odst. 2 a § 25–§27 zákona o služebním poměru). Jinak řečeno, v zásadě lze celý spor redukovat na otázku, zda § 1 odst. 2 zákona o Vězeňské službě představuje jakési „“ ustanovení, které je v zásadě , neboť pouze jinými slovy stanoví totéž co § 2 odst. 2 zákona o služebním poměru (tento výklad zastává žalobce), či zda jde o speciální úpravu ve vztahu k zákonu o služebním poměru, která obsahuje nejen normu kompetenční, nýbrž nese i normativní obsah hmotněprávní, který zakládá ministru spravedlnosti právo odvolat generálního ředitele Vězeňské služby z funkce na základě nejširšího správního uvážení, respektive na základě zákonem neomezené personální pravomoci bez ohledu na ustanovení zákona o služebním poměru (názor zastávaný žalovaným). Takto nastolená základní otázka v sobě pak zahrnuje i aspekt procesní, neboť pokud by měl zvítězit názor proponovaný žalovaným, nebylo by v případě odvolání ředitele zmíněného bezpečnostního sboru zapotřebí vést jakékoliv správní řízení o „“ Při aplikaci závěrů žalobce by naopak bylo zapotřebí při jakémkoliv rozhodování o služebním poměru ředitele Vězeňské služby použít zákon o služebním poměru jakožto hmotněprávní i procesní předpis. Již v tuto chvíli lze předeslat, že městský soud se přiklonil k právnímu názoru zastávanému žalobcem, proto též s ohledem na výše naznačené aspekty základní sporné otázky přikročil ke zrušení napadeného rozhodnutí z důvodů podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.

Pokud jde o důvody, jež městský soud k uvedenému závěru vedly, lze uvést následující:

Podle § 1 odst. 2 zákona o Vězeňské službě „[v]‚generální ředitel‘‚ministr‘“

Ustanovení § 1 odst. 1 zákona o služebním poměru vymezuje osobní a věcný rozsah tohoto zákona tak, že „.“

Ustanovení § 1 odst. 2 téhož zákona stanoví, že „[v] “ Krom vymezení těchto vedoucích příslušníků § 1 odst. 2 věta druhá a třetí ohledně nich stanoví, že „[f]“

Podle § 2 odst. 2 zákona o služebním poměru „[v]“

Z výše citovaných právních norem je tedy zřejmé, že normativní obsah je přinejmenším co do gramatického významu v případě § 1 odst. 2 zákona o Vězeňské službě a § 1 odst. 2 a § 2 odst. 2 věty první zákona o služebním poměru v podstatě shodný do té míry, pokud vymezuje funkční postavení generálního ředitele Vězeňské služby, jeho vztah odpovědnosti k ministru spravedlnosti a charakter Vězeňské služby jako bezpečnostního sboru. V čem se vizuálně tyto úpravy odlišují, je právě ustanovení obsažené v § 1 odst. 2 zákona o Vězeňské službě, které výslovně uvádí, že ministr spravedlnosti „“ generálního ředitele Vězeňské služby. Jak vyplývá již z výše citovaného obsahu zákona o služebním poměru, taková výslovná úprava „“ v § 2 odst. 2 zákona o služebním poměru obsažena není. Nabízí se tedy otázka, zda v tomto gramaticky odlišném obsahu není § 1 odst. 2 zákona o Vězeňské službě ve vztahu k zákonu o služebním poměru ustanovením skutečně speciálním, jak dovozuje žalovaný. Městský soud dospěl k závěru, že tuto otázku je třeba z několika důvodů zodpovědět záporně.

Předně je třeba opětovně poukázat na osobní a věcný rozsah zákona o služebním poměru vymezený v § 1 odst. 1. Zákon o služebním poměru sám sebe pojímá jako komplexní předpis, který „“včetně„“ Výkon služby je přitom v § 1 odst. 4 zákona o služebním poměru definován jako výkon úkonů a činností realizujících oprávnění a povinnosti stanovené právními předpisy upravujícími působnost bezpečnostních sborů, soustřeďování, vyhodnocování a evidování informací a údajů potřebných pro výkon služby, včetně činnosti v operačních a informačních střediscích, řízení výkonu služby, činnosti ve vzdělávacích, technických a účelových zařízeních, která pro výkon služby zabezpečují přípravu příslušníků a výzkumné, technické a další podmínky, a to v rozsahu stanoveném ředitelem bezpečnostního sboru. Takto široce pojatá definice výkonu služby nepochybně zahrnuje i ředitele bezpečnostního sboru, i on je příslušníkem bezpečnostního sboru (fyzickou osobou vykonávající v bezpečnostním sboru službu), jehož právní poměry se tímto zákonem řídí. Zákon o Vězeňské službě naproti tomu žádnou obdobnou normu neobsahuje, nejde ani vzdáleně o právní předpis, který by (po přijetí zákona o služebním poměru) jakkoliv konkrétní právní poměry výkonu služby upravoval.

Komplexní pojetí zákona o služebním poměru jako souboru norem, které v úplnosti upravují služebně právní vztahy všech příslušníků bezpečnostních sborů, a tedy i jejich ředitelů, ostatně vyplývá jasně i z úmyslu zákonodárce. Zákon o služebním poměru byl dle důvodové zprávy (dostupná na www.psp.cz) přijat, jelikož právní úprava služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů byla právně roztříštěná jak po stránce věcné (nejednotně stanovena práva a povinnosti příslušníků bezpečnostních sborů), tak po stránce formální (obsahovaly je různé formy právních předpisů), a cílem bylo „“

Toto pojetí zákona o služebním poměru nalezlo přitom zcela zjevný odraz i v jednotlivých právních předpisech upravujících postavení toho kterého bezpečnostního sboru, a to přinejmenším u těch bezpečnostních sborů, které podléhají legislativní gesci Ministerstva vnitra obdobně jako sám zákon o služebním poměru. V této souvislosti soud předznamenává, že argumentace žalovaného vývojem právní úpravy obsažené zejména v zákoně o Vězeňské službě trpí zásadními ukráceními, které ji činí nevěrohodnou a věci nepřiléhavou.

Pokud tedy má být poukazováno na legislativní reakce ve „“ předpisech na přijetí zákona o služebním poměru, je třeba v první řadě jmenovat zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky*). V tomto právním předpisu ve znění účinném do 31. 12. 1992 bylo v § 3 odst. 6 uvedeno, že „[p]“ Novelizací zákonem č. 26/1993 Sb. bylo s účinností od 1. 1. 1993 do 31. 12. 2006 v § 3 odst. 6 uvedeno, že „[p]“ S účinností od 1. 1. 2007 byla zákonem č. 362/2003 Sb., který byl přijat v souvislosti se zákonem o služebním poměru, věta první § 3 odst. 6 zrušena, když nadále sestává pouze z textu: „“ V důvodové zprávě k zákonu č. 362/2003 Sb. bylo . I nová úprava postavení Policie České republiky v zákoně č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, tento princip plně zachovává. Není tedy tomu tak, že by se pravomoc ministra vnitra jmenovat a odvolat policejního prezidenta rozuměla jaksi „“ jak se snaží žalovaný na podporu svého závěru z obsahu zákona o Policii České republiky vyčíst, ale skutečnost je právě opačná.

Totožné lze říci i o úpravě postavení generálního ředitele Hasičského záchranného sboru – v zákoně č. 238/2000 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky*), ve znění účinném do 31. 12. 2006, bylo v § 2 odst. 5 uvedeno, že „[v] [...]. “ S účinností od 1. 1. 2007 byla zákonem č. 362/2003 Sb. zrušena věta druhá a třetí v § 2 odst. 5, když nadále sestává pouze z textu: „“.

Taktéž úprava celní správy v zákoně č. 185/2004 Sb., o Celní správě České republiky*), v § 3 odst. 1 uváděla, že „[v] “, v zákoně č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, v § 3 odst. 2 písm. a) se uvádí, že „[m][...]“ přičemž důvodové zprávy k oběma zákonům zmiňují zákon o služebním poměru, a důvodová zpráva k zákonu č. 17/2012 Sb. uvádí, že se v § 3 tohoto zákona „“.

Zcela jednoznačná je i právní úprava Generální inspekce bezpečnostních sborů v zákoně č. 341/2011 Sb., o Generální inspekci bezpečnostních sborů. Tento zákon v § 1 odst. 2 stanoví, že „[v] [...]“. V poznámce pod čarou je pak odkazováno na zákon o služebním poměru. I když dle judikatury Ústavního soudu poznámky pod čarou či vysvětlivky nejsou normativní, přesněji závaznou součástí normy, a jsou pouhou legislativní pomůckou, která nemůže být závazným pravidlem chování adresátů normy, lze nepochybně podle nich usuzovat na úmysl zákonodárce. Ten byl pak naprosto zjevně vyřčen v důvodové zprávě k tomuto zákonu: „[].“

Úmysl zákonodárce vysledovatelný z výše rekapitulovaných úprav tedy zjevně směřoval buď přímo k vyloučení do té doby v jednotlivých složkových zákonech obsažených ustanovení obdobných § 1 odst. 2 zákona o Vězeňské službě, nebo alespoň k více či méně jednoznačnému vyjádření primátu zákona o služebním poměru s tím, že ponechané normy obsahující zmínku o jmenování a odvolávání ředitelů bezpečnostních sborů jsou normami pouze kompetenčními, jež nezakládají žádné hmotněprávní oprávnění ve smyslu personální pravomoci nad rámec zákona o služebním poměru. I výklad historický tak nasvědčuje právě opačnému závěru, než učinil žalovaný.

Pokud se jedná o vývoj právní úpravy Vězeňské služby v zákoně o Vězeňské službě, jímž žalovaný argumentuje, je třeba jeho argumentaci zásadně zkorigovat. Předně nelze souhlasit s tím, že by § 1 odst. 2 byl do zákona jako nový vložen až zákonem č. 436/2003 Sb. Po celou dobu účinnosti zákona až do 31. 12. 2003 v § 4 odst. 1 bylo uvedeno, že „[m]“ Šlo tedy o naprosto srovnatelnou úpravu s ostatními bezpečnostními sbory do přijetí zákona o služebním poměru. Proto obdobně též jako u těchto jiných bezpečnostních sborů i v případě Vězeňské služby zákon č. 362/2003 Sb. v § 4 odst. 1 slova „“ vypouštěl, přičemž důvodová zpráva i v tomto případě konstatovala, že jde o logickou úpravu s ohledem na nekompatibilitu takového ustanovení se zákonem o služebním poměru. Tato logická a ostatním bezpečnostním sborům odpovídající úprava však byla, aniž nabyla účinnosti, překryta souběžně přijímaným zákonem č. 436/2003 Sb., který s účinností od 1. 1. 2004 (tedy v konečném důsledku před nabytím účinnosti zákona o služebním poměru a zákona č. 362/2003 Sb., jež nabyly účinnosti po několika odkladech až ke dni 1. 1. 2007) § 4 odst. 1 zrušil a v rámci nově koncipovaného § 1 vložil nový odst. 2, obsahující současnou spornou úpravu. Pokud jde o zákon č. 436/2003 Sb., nelze přehlédnout, že ač byl předkládán Parlamentu České republiky a projednáván ve stejné době jako zákon o služebním poměru, není na tento zákon nijak navázán, ba dokonce v důvodové zprávě zcela zmatečně odkazuje na potřebu uvést v soulad úpravu v zákoně o Vězeňské službě s úpravou obsaženou v zákoně č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon)*), tedy zákon o státní službě nikoliv příslušníků bezpečnostních sborů, ale zaměstnanců ve správních úřadech. Tento odkaz neobstojí ani při vědomí toho, že zmíněná novela výslovně Vězeňskou službu definovala rovněž její povahy jako bezpečnostního sboru jako správní úřad. Vyvozovat za takové situace z „í“ úpravy obsažené v § 4 odst. 1 zákona o Vězeňské službě do § 1 odst. 2 zákona o Vězeňské službě jakýkoliv hlubší smysl a záměr zákonodárce je zcela nepřiléhavé. Jde totiž skutečně zjevně o legislativně technickou nedůslednost, kterou lze přičítat na vrub nekoordinovanosti jednotlivých gestorů legislativních návrhů, nikoliv snad o hluboký záměr zákonodárce vymezit pouze a jen v případě Vězeňské služby zcela odlišný vztah ředitele bezpečnostního sboru k ministru, který vůči němu ve věcech služebního poměru jedná (a tedy vykonává roli „“). Ředitel bezpečnostního sboru je totiž vždy primárně příslušník tohoto sboru a je podřízen zákonu o služebním poměru, nikoliv zákonu o státní službě, jakkoliv bezpečnostní sbor (i bez výslovného stanovení zákonem – srovnej například správní činnosti Policie České republiky) může působit rovněž jako správní úřad. Argument žalovaného (vyjádřený rovněž v rozhodnutí prvního stupně), že o specialitě § 1 odst. 2 zákona o Vězeňské službě ve vztahu k zákonu o služebním poměru a oprávnění ministra odvolat „“ ředitele vězeňské služby pouze podle tohoto ustanovení svědčí taktéž slovní spojení „“, nemá žádnou racionální oporu v právní úpravě jednotlivých bezpečnostních sborů, ani v zákoně o služebním poměru. Je tomu tak proto, že ve všech výše citovaných zákonech týkajících se jednotlivých bezpečnostních sborů zůstala i po přijetí zákona o služebním poměru obdobná formulace: „“ nebo u generálního ředitele inspekce bezpečnostních sborů „“ apod., přesto to u žádného z uvedených funkcionářů bezpečnostních sborů neznamená, že by takto proklamovaná odpovědnost zakládala oprávnění k odvolání bez použití zákona o služebním poměru.

Při srovnání § 2 odst. 2 zákona o služebním poměru a § 1 odst. 2 zákona o Vězeňské službě je tedy již s ohledem na vývoj právní úpravy úmysl zákonodárce vysledovatelný z procesu přijímání zákona o služebním poměru, přičemž je patrné, že pokud jde o § 1 odst. 2 zákona o Vězeňské službě, jedná se, pokud jde o formulaci „“ o duplicitní úpravu, která je nadbytečná, neboť ustanovení § 2 odst. 2 zákona o služebním poměru zakládá tutéž funkční pravomoc a příslušnost ministra spravedlnosti vůči generálnímu řediteli Vězeňské služby. Pokud jde o samotný způsob „“ ředitele, zákon o Vězeňské službě neobsahuje žádnou speciální úpravu, s ohledem na komplexní charakter úpravy obsažené v zákoně o služebním poměru je tak zapotřebí jak procesně, tak hmotněprávně aplikovat tento právní předpis.

Skutečnost, že § 1 odst. 2 zákona o Vězeňské službě nelze vnímat jinak než jako ustanovení kompetenční (obdobně jako podobná ustanovení v zákoně o Celní správě České republiky a zákoně o Generální inspekci bezpečnostních sborů), vyplývá též ze skutečnosti, že užívají pro základní úkony spjaté s existencí a neexistencí služebního poměru pojmy, jež nemají ekvivalent v zákoně o služebním poměru. Zákon o služebním poměru nezná žádné „“ pokud pak obsahuje termín „“ vztahuje jej výlučně ke klíčovému pojmu celého zákona o služebním poměru, a tím je pojem „“. V této souvislosti je podle názoru soudu třeba uvažovat, pokud by byla přijata logika výkladu žalovaného, co ve vztahu k systému služebního zákona znamená pojem vyjadřující onen opačný konec služebněprávního osudu ředitele bezpečnostního sboru, a to jeho „“ ve smyslu § 1 odst. 2 zákona o Vězeňské službě. Zákon o služebním poměru jako zcela zásadní pojem vymezuje v § 19 pojem služebního místa jako konkrétního vyjádření organizačního a právního postavení příslušníka v bezpečnostním sboru. Celý služební poměr příslušníka je vždy spjat s konkrétním služebním místem (s výjimkou situace zálohy pro přechodně nezařazené), a proto také nezná žádný pojem „“ ale s jakýmkoliv funkčním zařazením spojuje pojem ustanovení na služební místo. Pro obsazení volných služebních míst pak stanoví naprosto jasná a poměrně rigidní pravidla v § 19–§ 24, která mají zajistit racionální kariérní postup v rámci bezpečnostního sboru (resp. v rámci všech bezpečnostních sborů, neboť systém služebních míst je koncipován jako jednotný). Pokud by ovšem měl být přijat konsekventně výklad žalovaného, znamenalo by to, že ministr spravedlnosti v případě generálního ředitele Vězeňské služby není § 19 a násl. zákona o služebním poměru při ustanovení ředitele na služební místo (tedy jeho „“)vázán, protože § 1 odst. 2 zákona o Vězeňské službě zakotvuje i hmotněprávní úpravu jmenování tohoto funkcionáře. Takový výklad by byl zcela , neboť by obrátil v prach celou koncepci zákona o služebním poměru, a to proto, že by v zásadě umožnil ministru jmenovat generálním ředitelem jednoho z bezpečnostních sborů v zásadě kohokoliv, tak říkaje z ulice.

Jestliže pak je autonomní obsah pojmu „“ s ohledem na výše uvedené vyloučen, není racionálního důvodu se domnívat, že by tomu mělo být jinak i v případě pojmu „“ Pojem „“ užitý v § 1 odst. 2 zákona o Vězeňské službě v kontextu výše uvedeného nelze vztahovat k ničemu jinému než k pojmu „“ v rámci institutu „“ podle § 25 a násl. zákona o služebním poměru. Jak již bylo uvedeno, zákon o služebním poměru krom specifického institutu zálohy pro přechodně nezařazené (který s ohledem na obsah § 32 nemohl být na žalobce v žádném případě aplikován) neumožňuje vznik situace, aby příslušník za trvání služebního poměru nebyl ustanoven na služební místo (jak se mimochodem v případě žalobce zjevně stalo). Odvolat ze služebního místa (tedy rozuměj „“, neboť funkce nemůže být v rámci služebního poměru ničím jiným než služebním místem, a to s ohledem na jeho již zmíněnou definici v § 19 odst. 1 zákona o služebním poměru) lze tedy při zachování služebního poměru pouze za účelem převedení příslušníka na jiné služební místo. Výklad zastávaný žalovaným by v konečném důsledku způsobil (jak se ostatně v případě žalobce stalo), že by existoval příslušník bezpečnostního sboru, který je odvolán ze svého služebního místa, není přidělen na služební místo jiné a zároveň jej nelze pro nesplnění podmínek hlavy druhé dílu třetího zákona o služebním poměru převést do některé z typů záloh, a přesto by jeho služební poměr trval. Jak již však bylo uvedeno, služební poměr je nemyslitelný bez toho, aby byl příslušník na určité služební místo ustanoven nebo zařazen do některého z typu záloh. Jde tak opět o zcela důsledek, který popírá celý systém zákona o služebním poměru.

Žalovaný pro podporu svého názoru o oprávnění ministra odvolat ze služebního místa ředitele Vězeňské služby podle § 1 odst. 2 zákona o Vězeňské službě poukazuje také na znění § 25 a § 27 zákona o služebním poměru, s tvrzením, že důvody uvedené v § 25 zákona o služebním poměru jsou obtížně aplikovatelné na ředitele bezpečnostního sboru, neboť ministrovi „“ (citace z rozhodnutí žalovaného). S takovým výkladem se nelze ztotožnit. Žalovaný ve své argumentaci patrně vychází z § 203 odst. 7 zákona o služebním poměru, podle kterého „[ř]“, a nelze tedy použít § 26 odst. 4 zákona o služebním poměru „“) a jiné ustanovení ve výčtu možností uvedených v § 25 a § 26 na odvolání ředitele z tohoto důvodu nedopadá. Přesto však § 27 zákona o služebním poměru s odvoláním ředitele bezpečnostního sboru počítá. K této argumentaci lze poznamenat následující:

Již z několikrát zmíněného významu služebního místa v systematice zákona o služebním poměru vyplývá, že není myslitelný jiný postup při odvolání ředitele bezpečnostního sboru ze služebního místa než z důvodů a za účelem podle § 25 a § 26. V § 25 zákona spojuje odvolání z dosavadního služebního místa s převedením na jiné služební místo ve stejné služební hodnosti, v § 26 s převedením na jiné služební místo v jiné služební hodnosti (vyšší nebo nižší). V § 27 jsou pak upraveny odlišné případy převedení na jiné služební místo, a to ve vztahu k řediteli bezpečnostního sboru, neboť ze zvláštního způsobu obsazování služebního místa ředitele bezpečnostního sboru vyplývá také odlišnost v jeho převedení na jiné služební místo po uplynutí funkčního období nebo po odvolání z dosavadního služebního místa. Soud se neztotožňuje s názorem žalovaného, že v § 27 zákona o služebním poměru je zakotveno odvolání (stejně jako i uplynutí funkčního období) jako samostatný důvod pro uvolnění příslušníka z daného služebního místa. Opět lze poukázat na úmysl zákonodárce vyjádřený v důvodové zprávě č. tisku 410/0 k zákonu o Generální inspekci bezpečnostních sborů, kterým byl novelizován právě § 27 zákona o služebním poměru; tato úprava řeší postavení ředitele bezpečnostního sboru poté, co přestane svou funkci vykonávat, a to z důvodu uplynutí funkčního období nebo po odvolání ze služebního místa. Smyslem tohoto ustanovení tak je opravdu pouze upravit zásady ustanovování na jiné služební místo poté, co přestane ředitel bezpečnostního sboru svou funkci vykonávat, odlišně od řešení postavení příslušníků bezpečnostních sborů, kteří jsou ze svého dosavadního služebního místa odvoláni. Nejedná se tak o nový, samostatný důvod pro odvolání, a důvody odvolání uvedené v § 25 a § 26 se tedy aplikují i na odvolání generálního ředitele bezpečnostního sboru. Pokud žalovaný argumentuje příkladem, kdy by těhotná příslušnice – ředitelka bezpečnostního sboru byla podle § 27 zákona o služebním poměru ustavována na jakékoliv místo ve stejné hodnosti a stejném místě služebního působiště, nikoliv podle § 25 odst. 6 zákona na místo pro ni vhodné, a tímto dokládá absurdnost podřazení důvodů odvolání dle § 25 a § 26 pro důvod odvolání dle § 27 zákona, soud konstatuje, že úpravy výše uvedených ustanovení zákona o služebním poměru se nevylučují. Pokud by nastala situace, kdy by generálním ředitelem bezpečnostního sboru byla žena, která by byla těhotná, byla by z dosavadního služebního místa odvolána, pouze pokud by to vyžadovala její bezpečnost a ochrana zdraví při výkonu služby, a rizika spojená s výkonem její služby by se nepodařilo odstranit (§ 25 odst. 3). Po odvolání by byla ustanovena na jiné služební místo v bezpečnostním sboru, pro které je stanovena stejná služební hodnost (shodně § 25 odst. 6 a § 27), nebo pokud by o to požádala, i o stupeň nižší služební hodnost, a to ve stejném místě služebního působiště, nebo pokud by o to požádala, i v jiném místě služebního působiště (§ 27), za předpokladu vhodnosti takového služebního místa (§ 25 odst. 6).

Soud nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že zákon o služebním poměru ministru spravedlnosti neposkytuje prostředky, kterými by bylo možno zasáhnout v případě jednání generálního ředitele, jež svými důsledky závažně poškozuje zájem bezpečnostního sboru. Ustanovení § 40 zákona o služebním poměru upravuje povinnost zprostit příslušníka „“Ustanovení § 42 upravující propuštění pak v odst. 2 písm. e) stanovuje povinnost propustit příslušníka, jestliže mu byl uložen kázeňský trest odnětí služební hodnosti. Zákon o služebním poměru v § 50 odst. 1 vymezuje kázeňský přestupek jako „“ Podle odstavce 4 téhož ustanovení se „[z]“ Tyto mechanismy podle názoru soudu plně dostačují k tomu, aby ministr spravedlnosti jako služební funkcionář a zároveň „“ činitel za chod bezpečnostního sboru, ochránil bezpečnostní sbor před působením ředitele, který by závažným způsobem narušoval plnění jeho funkcí. Zároveň právě skutečnost, že je ministr ve volbě prostředků reakce na pochybení ředitele bezpečnostního sboru omezen na prostředky spjaté s ukončením služebního poměru, koresponduje s vyšší mírou nezávislosti (zejména politické) ředitele bezpečnostního sboru oproti ostatním příslušníkům. Právě proto, že služebním funkcionářem ředitele bezpečnostního sboru je politický činitel, nikoliv služebně nadřízený v rámci bezpečnostního sboru, který vykonává službu a je i odborně vybaven k provádění služebního hodnocení, je zcela namístě, aby ředitel bezpečnostního sboru byl jednak vyňat ze služebního hodnocení, jednak do značné míry chráněn před možným politickým zasahováním do řízení bezpečnostního sboru v záležitostech, jež svou intenzitou nedosahují kázeňského přestupku. Na tomto místě lze znovu poukázat na to, že zákon o služebním poměru tuto vyšší míru nezávislosti garantuje i stanovením pevného funkčního období. Obecně jakékoliv stanovení funkčního období na jednu stranu znamená omezení moci jednotlivce, na druhé straně se jím dává příslušnému funkcionáři určitý autonomní prostor, který je chráněn před zásahy z vnějšku. Pokud i tyto výše uvedené mechanismy a sankce, které by bylo možno dle náhledu soudu v případě prokázání žalovaným tvrzeného pochybení žalobce v postavení generálního ředitele Vězeňské služby aplikovat, neposkytují dle náhledu žalovaného dostatečné pravomoci, jimiž by mohl prosazovat svoji vůli za situace, kdy je Ministerstvo spravedlnosti ústředním orgánem státní správy pro vězeňství a Vězeňská služba České republiky je mu podřízena, je nutné zdůraznit, že tvrzenou absenci pravomocí ministra spravedlnosti vůči generálnímu řediteli Vězeňské služby České republiky (již soud nadto shledává plně v souladu s cíli zákona o služebním poměru) nelze kompenzovat rozhodnutím na základě volné úvahy ministra spravedlnosti, a to ani v případě, kdy by smyslem takového postupu bylo, jak žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí, „“ Jak již bylo uvedeno, zásadním omezením této „“ je právě stanovení pevného funkčního období ředitele bezpečnostního sboru.

S ohledem na výše uvedené lze též konstatovat, že soud žalobcův poukaz na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 1999, čj. 6 A 37/98-18, na rozdíl od žalovaného případným shledává. Dle předmětného rozsudku [u][zákona č. 13/1993 Sb.], Ustanovení § 9 Celního zákona ve znění účinném do 31. 3. 2000 zní následovně: „“ a § 17 odst. 3 zákona o služebním poměru příslušníků Policie České republiky ve znění účinném do 31. 12. 1998 zní následovně: „“, přičemž důvody převedení odvoláním jsou stanoveny v § 17 odst. 1 a 2 tohoto zákona. Komparací § 1 odst. 2 zákona o Vězeňské službě a § 9 Celního zákona nelze dojít k jinému závěru, než že obě tato ustanovení jsou svou charakteristikou, svým obsahem totožná, toliko pouze ustanoveními kompetenčními, která sama o sobě nezakládají možnost odvolání funkce bez uvedení důvodů. Totožně jako § 17 zákona o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, taktéž teprve v § 25 a § 26 zákona o služebním poměru jsou stanoveny hmotněprávní podmínky, které je nutno při odvolání příslušníků, jakož i ředitele bezpečnostního sboru dodržet. Proto se výše uvedené závěry vrchního soudu dají vztáhnout i na projednávanou věc. Irelevantní je potom poukaz žalovaného na skutečnost, že se v případě projednávaném vrchním soudem jednalo o příslušníka jiného bezpečnostního sboru, o předchozí zákon o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, jakož i to, že zákon o služebním poměru příslušníků Policie České republiky nestanovil, že by ředitel bezpečnostního sboru či jiný služební funkcionář nepodléhal služebnímu hodnocení.

Lze tedy shrnout, že soud shledal, že správní orgány v projednávané věci postupovaly podle právní úpravy, která na danou věc nedopadá, jelikož žalobce byl z funkce generálního ředitele Vězeňské služby České republiky odvolán podle § 1 odst. 2 zákona o Vězeňské službě, který však žádný důvod pro odvolání generálního ředitele Vězeňské služby z jeho funkce nestanoví a ani neumožňuje generálního ředitele Vězeňské služby z jeho funkce odvolat na základě volné úvahy ministra spravedlnosti.

Aplikace takto vadného výkladu § 1 odst. 2 zákona o Vězeňské službě měla přitom, jak již bylo výše uvedeno, v první řadě zásadní následek v podobě zásahu do žalobcových procesních práv. Žalovaný totiž s odvoláním na speciální povahu tohoto ustanovení odmítl v případě žalobce aplikovat ustanovení o řízení ve věcech služebního poměru podle zákona o služebním poměru a o odvolání žalobce „“ rozhodl, aniž vedl jakékoliv řízení. Pro tento postup však nebyl žádný prostor – § 170 zákona o služebním poměru chápe řízení ve věcech služebního poměru jako obecný nástroj, jímž se autoritativně ze strany služebního funkcionáře rozhoduje o právech a povinnostech účastníků řízení podle § 169 téhož zákona. Zákon o služebním poměru pak v § 171 stanoví taxativně výluky z tohoto řízení, mezi nimiž však žádný typ personálního opatření, jež by mělo vliv na zařazení příslušníka na služební místo, uveden není. V této souvislosti pak lze poukázat též na jistou nelogičnost postupu žalovaného v tom, že pokud jde o rozhodnutí o odvolání žalobce „“ možnost aplikace zákona o služebním poměru a jeho ustanovení o řízení zásadně odmítá, nicméně bez jakéhokoliv logického důvodu posléze vedl podle tohoto zákona řízení o rozkladu. Rozhodnutí služebního funkcionáře tedy trpělo vadou v podobě podstatného porušení ustanovení o řízení, jež mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, přičemž tato vada nebyla a ani nemohla být zhojena ani v řízení o rozkladu. Za těchto okolností soud primárně přistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí a za použití § 78 odst. 3 s. ř. s. i rozhodnutí, jež mu předcházelo, z důvodu podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. (...)