Vydání 6/2005

Žalobce v žalobě uvedl, že na základě smlouvy o úplatném postoupení pohledávek ze dne 22. 9. 2000 a čestného prohlášení z téhož dne postoupila společnost s ručením omezeným O. žalobci jako postupníkovi své pohledávky za Všeobecnou zdravotní pojišťovnou České republiky (dále též „VZP ČR“) ve výši 476 707,10 Kč a v souladu s ustanovením § 526 občanského zákoníku oznámila dlužníkovi postoupení své pohledávky žalobci. Žalobce dne 26. 9. 2000 v souladu s ustanovením § 580 a § 581 občanského zákoníku jednostranně započetl své pohledávky na svůj dluh u VZP ČR ve výši 476 707,10 Kč. Postupem Okresní pojišťovny Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky Chrudim a následně rozhodnutím žalovaného se žalobce cítí zkrácen na svých právech. Nesouhlasí s právními závěry žalovaného, dle kterých nemohou být jejich vzájemné pohledávky započteny z toho důvodu, že zákony č. 592/1992 Sb. a č. 48/1997 Sb. jsou speciálními zákony, a jsou tedy nadřazeny zákonům upravujícím občanskoprávní a obchodněprávní vztahy. Žalobce namítl, že v případě uplatnění tohoto právního názoru by se jednalo o porušení ústavní rovnosti účastníků. Zákony o zdravotním pojištění výslovně nezakazují započtení pohledávek a platí zásada, že co není zakázáno, je dovoleno. Vzhledem k tomu, že speciální zákony započtení pohledávek neřeší, ani je nezakazují, měla by nastoupit úprava občanského zákoníku (§ 580 – § 581), neboť věřitel a dlužník měli vzájemné pohledávky, jejichž plnění bylo stejného druhu (peněžní plnění) a jež se vzájemně kryly. Obě pohledávky byly postižitelné výkonem rozhodnutí. Důvod vzniku a povaha pohledávek může být rozdílná. Při započtení došlo k zániku pohledávek v tom okamžiku, kdy se splatné pohledávky střetly; k započtení došlo v té části, kterou se pohledávky vzájemně kryly. Z toho důvodu pohledávka zanikla, a žalobce proto odmítl hradit penále. Oprávněnost započtení a existenci pohledávek potvrdil i postupitel. Rozhodnutí žalovaného je tedy v rozporu s dobrými mravy dle § 3 občanského zákoníku vzhledem k tomu, že zvýhodňuje jen jednu stranu, přestože pohledávky jsou vzájemné. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR je zřízena jako právnická osoba zákonem č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, k provádění všeobecného zdravotního pojištění. Na základě § 3 citovaného zákona vykonává právo hospodaření s majetkem jí svěřeným. Tímto majetkem jsou především platby pojistného od pojištěnců, zaměstnavatelů a státu. Nelze připustit, aby správa veřejných prostředků (svého druhu zdravotní daně) byla předmětem svobodné, neregulované soutěže. Přestože zákon č. 592/1992 Sb. neobsahuje (na rozdíl od daňových zákonů) výslovně zákaz zápočtu pohledávek proti dlužnému pojistnému, lze vzhledem k veřejnoprávnímu charakteru zdravotního pojištění – obdobnému jako u daní – analogicky usoudit, že zápočet pohledávky soukromoprávního charakteru proti dlužnému pojistnému nelze provést. Pojišťovnu je třeba považovat za veřejnoprávní instituci s právní subjektivitou, která neprovozuje podnikatelskou činnost, ale zabezpečuje financování zdravotní péče občanům. Její veřejnoprávní charakter vyplývá i z § 8 zákona č. 48/1997 Sb., který kogentně určuje subjekt, jemuž je platba pojistného na všeobecné zdravotní pojištění určena. Podle tohoto ustanovení se pojistné platí zdravotní pojišťovně, u které je pojištěnec pojištěn; z toho plyne, že zákon nepřipouští jiného příjemce zdravotního pojištění. Žalovaný konstatuje, že občanský zákoník, v němž je postoupení pohledávky upraveno, vylučuje možnost postoupení u některých pohledávek. Mezi vyloučené patří mj. pohledávky, jejichž obsah by se změnou věřitele změnil. Pohledávky vyplývající z titulu nezaplaceného pojistného jsou svým obsahem vázány na osobu věřitele, tj. konkrétní pojišťovnu. Změna věřitele v případě postoupení takových pohledávek by měla vliv na obsah těchto pohledávek. Postoupením pohledávky by se zhoršilo postavení pojištěnců, kteří jsou dlužníky té které zdravotní pojišťovny a kteří by se pak nemohli dovolávat postupů vyplývajících z právních norem. Žalovaný dále odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1998 vydaný pod sp. zn. I. ÚS 229/98, ze kterého vyplývá, že vzhledem k čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod platí pro osoby veřejnoprávní uplatňující státní moc – v tomto případě pro zdravotní pojišťovny – princip, že mohou činit pouze to, co zákon stanoví. Nelze proto souhlasit s žalobcovým tvrzením, že byla porušena ústavní rovnost účastníků a že se – pokud příslušné zákony o zdravotním pojištění výslovně nezakazují započtení pohledávek – uplatní zásada „co není zakázáno, je dovoleno“. Tento princip (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) se vztahuje toliko na osoby soukromoprávní, nikoliv však na osoby veřejnoprávní. Žalovaný doplnil, že předmětem smlouvy o postoupení pohledávek mezi postupitelem a žalobcem byly závazky VZP ČR z titulu neuhrazených faktur vystavených původním věřitelem, obchodní společností Č. Tyto faktury byly dne 17. 6. 1999 uhrazeny, a pohledávky ke dni postoupení tedy již neexistovaly.

Jak vyplynulo ze správního spisu, žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že dlužné pojistné bylo předepsáno a penále bylo vyměřeno za porušení povinností plátce pojistného dle § 5 a § 15 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb. a v souladu s § 18 odst. 1 tohoto zákona. Nemožnost započtení postoupené a též jiné pohledávky vůči pohledávce na dlužné pojistné a penále plátcem pojistného plyne z § 8 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., kde je stanoveno, že pojistné se platí zdravotní pojišťovně, u které je pojištěnec pojištěn, a z § 8 odst. 2 téhož zákona, podle kterého povinnost zaměstnavatele platit část pojistného za své zaměstnance vzniká dnem nástupu zaměstnance do zaměstnání a zaniká dnem skončení zaměstnání. Jedná se o ustanovení zvláštního zákona upravující úhradu pojistného, která jsou jiným zákonům nadřazena jakožto vůči. Úprava pojistného a penále je obsažena ve speciálních zákonech č. 48/1997 Sb. a č. 592/1992 Sb., které jsou v daném případě nadřazeny občanskému zákoníku upravujícímu započtení pohledávek. Povinnost platit pojistné je dána zvláštním zákonem a nepřipouští jiného příjemce platby než příslušnou zdravotní pojišťovnu, což vyplývá rovněž z § 5 odst. 3 zákona č. 592/1992 Sb. Také ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb. (podle kterého je zaměstnavatel povinen dlužné pojistné doplatit, přičemž doplatek je splatný na účet té pojišťovny, u které byla osoba pojištěna za období, za něž plátce dluží pojistné) vzhledem ke svému kogentnímu charakteru vylučuje započtení pohledávek; tak činí i ustanovení § 17 citovaného zákona upravující jednoznačně způsob placení pojistného na účet příslušné zdravotní pojišťovny. Vzájemné započtení pohledávek zákon připouští za předpokladu, že mají obě původ v občanskoprávních nebo obchodněprávních vztazích a jsou způsobilé k započtení dle předpisu, kterým se řídí. Pohledávka z titulu dlužného pojistného a penále nemá oporu v občanskoprávních ani v obchodněprávních vztazích, ale vychází ze speciální právní úpravy dané zákonem č. 48/1997 Sb. a zákonem č. 592/1992 Sb. Nemožnost započtení vyplývá též ze skladby pojistného, neboť zaměstnavatel odvádí část pojistného za své zaměstnance i část pojistného, kterou je povinen hradit zaměstnanec, srážkou ze zaměstnancovy mzdy i bez jeho souhlasu. Na úhradu penále se vztahuje stejný režim jako na úhradu pojistného, což plyne z § 19 zákona č. 592/1992 Sb.: podle něj se – pokud jde o splatnost penále, způsob jeho placení, vymáhání, promlčení a vrácení přeplatku – postupuje stejně jako u pojistného. Žalovaný s odkazem na shora uvedené v závěru odůvodnění konstatoval, že platební výměry byly vydány oprávněně a ve správné výši.

Městský soud v Praze vycházel z těchto podstatných skutečností:

Podstatou žalobních námitek je žalobcovo tvrzení, že došlo k započtení vzájemných pohledávek, tj. pohledávky za VZP ČR, postoupené žalobci dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 9. 2000, jejímž předmětem byly závazky doložené neuhrazenými fakturami vystavenými Všeobecné zdravotní pojišťovně původním věřitelem – obchodní společností Č. – a pohledávky VZP ČR za žalobcem z titulu dlužného pojistného na veřejné zdravotní pojištění.

Všeobecná zdravotní pojišťovna byla zřízena zákonem č. 551/1991 Sb. (§ 1) jako osoba právnická, v právních vztazích vystupující svým jménem, která může nabývat práv a povinností a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající (§ 2 odst. 3 zákona). Předmět její činnosti je upraven v § 2 odst. 1 uvedeného zákona, podle kterého pojišťovna provádí všeobecné zdravotní pojištění (ustanovení § 56 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb. stanoví, že kde se v jiných právních předpisech používá pojmu „všeobecné zdravotní pojištění“, rozumí se tím „veřejné zdravotní pojištění“), pokud toto pojištění neprovádějí resortní, oborové a podnikové zdravotní pojišťovny. Podle § 3 zákona č. 551/1991 Sb. hospodaří pojišťovna s vlastním majetkem a s majetkem jí svěřeným. Ustanovení § 4 zákona vymezuje příjmy pojišťovny, zahrnující mimo jiné platby pojistného od pojištěnců, zaměstnavatelů a státu. Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR byla tedy uvedeným zákonem zřízena jako právnická osoba , a to ke konkrétní zákonem vymezené činnosti, tj. k provádění veřejného zdravotního pojištění. Výši pojistného na veřejné zdravotní pojištění a způsob placení pojistného, včetně práv a povinností plátců pojistného, upravuje zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění. Veřejné zdravotní pojištění, jakož i rozsah a podmínky poskytování zdravotní péče, včetně práv a povinností plátců pojistného, upravuje zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí i ve svém vyjádření k podané žalobě poukazuje na příslušná ustanovení zákona, která stanoví povinnost odvádět pojistné ve stanovené výši a době, a to na účet té pojišťovny, u níž je pojištěnec pojištěn (§ 5 zákona č. 592/1992 Sb.), či doplatit dlužné pojistné na účet té pojišťovny, u které byla osoba pojištěna v období, za které dluží pojistné (§ 15 zákona č. 592/1992 Sb.), či za stanovených podmínek platit penále (§ 18 uvedeného zákona). Ve sporných případech placení pojistného a penále pak zdravotní pojišťovna vydává dle § 53 zákona č. 48/1997 Sb. rozhodnutí formou platebních výměrů, které podléhají výkonu rozhodnutí. Povinnost platit pojistné či penále je tedy založena na předpisech práva veřejného, o povinnosti zaplatit dlužné pojistné či penále ve sporných případech rozhoduje příslušná zdravotní pojišťovna v rámci své na základě shora uvedených ustanovení zákona. Všeobecná zdravotní pojišťovna na podkladě jí svěřené pravomoci tak autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech jiných subjektů, tj. rozhoduje jako orgán veřejné moci.

Z uvedených důvodů k započtení předmětných pohledávek nemohlo dojít. Pohledávka za VZP ČR, která byla žalobci postoupena smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 22. 9. 2000, měla charakter soukromoprávní (předmětem byl závazek doložený fakturami vystavenými původním věřitelem, obchodní společností Č., které žalovaný podle žalobcova tvrzení neuhradil), zatímco pojistné na veřejné zdravotní pojištění a penále je založeno na předpisech práva veřejného. Žalobcova argumentace vychází z občanskoprávní úpravy zániku závazků; příslušné předpisy práva veřejného však takový způsob zániku povinnosti zaplatit dlužné pojistné a penále neznají. Princip, na který se žalobce odvolává a podle kterého platí, že „co není výslovně zákonem zakázáno, je povoleno“ (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), se vztahuje toliko na osoby soukromého práva. Pro osoby veřejnoprávní uplatňující státní moc naopak platí princip, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). V případě dlužného pojistného na veřejné zdravotní pojištění a penále se nejednalo o vztah soukromoprávní, takže nebyla rozhodující skutečnost, že právní předpis výslovně započtení předmětných pohledávek nezakazuje, nýbrž právě naopak bylo rozhodující, že zákon takové započtení nezná. Soud se z uvedených důvodů ztotožňuje se závěrem žalovaného (který se ve svém vyjádření k podané žalobě odvolává mimo jiné na nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1998, I. ÚS 229/98, v němž Ústavní soud dospěl ke shodným závěrům), že způsob úhrady pojistného na všeobecné zdravotní pojištění upravený kogentně zákony o zdravotním pojištění, tj. zákony č. 592/1992 Sb. a č. 48/1997 Sb., vylučuje možnost úhrady pojistného a penále započtením postoupené (ale i jiné) pohledávky. Daný případ se neřídí ani občanskoprávní ani obchodněprávní úpravou, nýbrž zvláštní právní úpravou, která zánik povinnosti plátce pojistného započtením nezná; proto povinnost plátce tímto způsobem bez ohledu na jeho projev vůle nezaniká.

Soud rovněž poukazuje na to, že subjekt, o jehož právech a povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není s tímto orgánem v rovném postavení a obsah rozhodnutí orgánu veřejné moci nezávisí na jeho vůli. Rozhodnutím zdravotní pojišťovny tedy nemohlo dojít k porušení zásady rovnosti účastníků, neboť tato zásada na daný případ nedopadá. Z týchž důvodů je třeba odmítnout i žalobní námitku, že vydané rozhodnutí – jakožto rozhodnutí zvýhodňující jednu stranu – je v rozporu s dobrými mravy dle § 3 občanského zákoníku.