Vydání 9/2011

[23] Předmětem posouzení provedeného jak žalovaným, tak krajským soudem, byla především otázka, zda lze státní podnik Lesy ČR kvalifikovat jako veřejného zadavatele ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) bodu 4 zákona o veřejných zakázkách. Podle tohoto ustanovení je veřejným zadavatelem mj. "".

[24] Žalovaný i krajský soud dále dospěli k závěru, že toto ustanovení je nutno vyložit tzv. eurokonformním způsobem. Tzn. v souladu s definicí veřejného zadavatele, jak byla uvedena v čl. 1 písm. b) směrnice Rady 92/50/EHS o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na služby, směrnice Rady 93/36/EHS o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na dodávky a směrnice Rady 93/37/EHS o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, neboť na danou věc použitý zákon o veřejných zakázkách byl přijat mj. právě z důvodu implementace těchto směrnic (srov. důvodovou zprávu k návrhu zákona o veřejných zakázkách ze dne 13. 6. 2003, sněmovní tisk 363/0).

[25] Uvedené směrnice obsahově shodně vymezovaly veřejného zadavatele jako [čl. 1 písm. b) těchto směrnic]:

"

,Veřejnoprávním subjektem'

-

-

- "

[26] Pro úplnost lze dodat, že tyto směrnice byly k 30. 1. 2006 zrušeny a byly nahrazeny směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/18/ES o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby, jejíž transpoziční lhůta uplynula dne 31. 1. 2006 a jejíž implementaci do českého právního řádu měl zajistit nový zákon o veřejných zakázkách č. 137/2006 Sb. (dále jen "nový zákon o veřejných zakázkách"; srov. důvodovou zprávu k návrhu citovaného zákona ze dne 1. 8. 2005, sněmovní tisk 1076/0). Nicméně co se týče definice veřejných zadavatelů, ta je shodná s úpravou uvedenou v předchozích směrnicích (čl. 1 odst. 9 měrnice 2004/18/ES).

[27] Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že podmínky, jež pro označení určitého subjektu jako veřejného zadavatele vymezují směrnice, musí být splněny kumulativně (srov. rozsudek ze dne 1. 2. 2001, , C-237/99, Recueil, s. I-939, bod 40 a zde citovanou judikaturu či rozsudky ze dne 10. 4. 2008, , C-393/06, Sb. rozh., s. I-2339, bod 36; ze dne 10. 11. 1998, , C-360/96, Recueil, s. I-06821, bod 29; ze dne 10. 5. 2001, , spojené věci C-223/99 a C-260/99, Recueil, s. I-3605, bod 26, a ze dne 27. 2. 2003, , C-373/00, Recueil, s. I-01931, bod 34).

[28] V nyní posuzovaném případě nebyl sporným pouze druhý bod definice veřejného zadavatele obsažené v zadávacích směrnicích, tedy že Lesy ČR jsou subjektem s právní subjektivitou, což je v českém zákoně o veřejných zakázkách vyjádřeno podmínkou, že se musí jednat o právnickou osobu. Soud, který je vázán námitkami stěžovatele, se tedy touto otázkou dále nezabýval.

[29] Stěžovatel však již nesouhlasí s žalovaným a krajským soudem v tom, že Lesy ČR byly zřízeny za účelem uspokojování potřeb veřejného zájmu a že uspokojování potřeb veřejného zájmu je také náplní jejich současné činnosti.

[30] Soud nejprve předesílá, že součástí definice uvedené v zákoně o veřejných zakázkách je také podmínka, aby byla osoba veřejného zadavatele zřízena za účelem uspokojování potřeb veřejného zájmu "". Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s argumentací krajského soudu, podle něhož tato slova mají ",narozena'". Jedná se tedy o jiné vyjádření podmínky, že veřejný zadavatel jakožto právnická osoba vzniká a je zakládán, a tedy nabývá právní subjektivity, na základě požadavků obsažených v zákoně (takovým případem může být mj. také zřízení obchodní společnosti podle obchodního zákoníku). V tomto případě se tak nejedná o stanovení další podmínky pro kvalifikaci určitého subjektu jako veřejného zadavatele.

[31] Jak dále vyplývá z judikatury Soudního dvora, nejsou rozhodné pouze okolnosti v době vzniku subjektu, tedy to, za jakým účelem byl daný subjekt založen. Neméně důležité je, jakou činnost skutečně vyvíjí a zda svou činností uspokojuje potřeby veřejného zájmu také v době, v níž je jeho činnost posuzována (k tomu srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 22. 5. 2003, , C-18/01, Recueil, s. I-5321, bod 48, výše citovaný rozsudek ve věci , bod 66, či rozsudek NSS ze dne 10. 9. 2009, čj. 9 Afs 111/2008-91, č. 1959/2009 Sb. NSS).

[32] Pro danou věc je tedy klíčové především posouzení, zda Lesy ČR byly zřízeny a vykonávají svou činnost "", jak uvádí zákon o veřejných zakázkách, resp. "", jak vyplývá z nového zákona o veřejných zakázkách a také ze zadávacích směrnic.

[33] Jak již bylo přitom uvedeno, je nutno i na zákon o veřejných zakázkách, resp. zde uvedenou definici veřejného zadavatele, pohlížet v kontextu úpravy obsažené v evropských směrnicích. Nadto je nutné zohlednit také pozdější úpravu nového zákona o veřejných zakázkách, a to v důsledku respektování čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle pozdějšího zákona, je-li to pro pachatele příznivější. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu se toto ustanovení Listiny použije také v případě řízení o sankci za správní delikt (srov. rozsudky NSS ze dne 27. 10. 2004, čj. 6 A 126/2002-27, č. 461/2005 Sb. NSS, či ze dne 10. 9. 2009, čj. 9 Afs 111/2008-91, č. 1959/2009 Sb. NSS). Nový zákon o veřejných zakázkách přitom již plně zohledňuje text zadávacích směrnic, tedy i s dovětkem o "" potřeb veřejného zájmu. Jak však správně poznamenal krajský soud, přihlížení k tomuto dovětku je v podstatě ve prospěch posuzovaných subjektů, neboť ještě zpřísňuje kritéria pro posouzení subjektu jako veřejného zadavatele.

[34] Jak Soudní dvůr konstatoval, tato část definice má pak dvě složky. Nejprve je třeba posoudit, zda činnost subjektu směřuje k uspokojování potřeb veřejného, resp. obecného zájmu (), teprve poté lze zkoumat, zda takové potřeby nemají obchodní či průmyslovou povahu () (srov. výše citovaný rozsudek Soudního dvora ve věci , bod 40.).

[35] Co se týče prvého pojmu "", ten podle Soudního dvora představuje autonomní koncept v právu EU, jenž musí být interpretován ve světle a v kontextu daného ustanovení a rovněž ve světle cílů směrnice (srov. výše citovaný rozsudek Soudního dvora , body 35 a 40, dále rozsudky ze dne 19. 9. 2000, , C-287/98, Recueil, I-6917, bod 43, a ze dne 9. 11. 2000, , C-357/98, Recueil, I-9265, bod 26). Jak vyplývá z ustálené judikatury Soudního dvora, cílem zadávacích směrnic je zejména zabránit jednak tomu, aby byli preferováni národní uchazeči, jednak tomu, aby subjekty financované nebo kontrolované státem, regionálními či místními orgány či jiné veřejnoprávní subjekty byly při výběru uchazečů vedeny jinými než ekonomickými kritérii (srov. výše citované rozsudky Soudního dvora , bod 52, či , bod 42, a dále rozsudky ze dne 3. 10. 2000, , C-380/98, Recueil, I-8035, bod 17, ze dne 12. 12. 2002, , C-470/99, Recueil, I-11617, bod 52).

[36] Bližší definici "" však v zadávacích směrnicích nenalezneme. Soudní dvůr konstatoval, že v tomto ohledu nelze vycházet ani ze seznamů veřejných zadavatelů uvedených v přílohách ke směrnicím (jde zejm. o směrnici 71/305/EHS, směrnici 93/37/EHS a nově směrnici 2004/18/ES), které jednak neobsahují závazný výčet veřejných zadavatelů, jednak ani skutečnost, že je zde nějaký subjekt uveden, ještě automaticky nepředurčuje, že se jedná o veřejného zadavatele. Soudní dvůr uvedl, že ačkoli z čl. 1 písm. b) starších zadávacích směrnic je patrné, že záměrem bylo, aby tento seznam byl pokud možno co nejúplnější co do výčtu subjektů, v žádném případě jej nelze pokládat za vyčerpávající. Přesnost výčtu se navíc liší stát od státu (srov. výše citované rozsudky Soudního dvora , bod 39, a , bod 36). Tento závěr potvrzuje i text nové zadávací směrnice 2004/18/ES, jenž výslovně tyto seznamy označuje za demonstrativní (srov. čl. 1 bod 9 směrnice). V této souvislosti musí tedy Nejvyšší správní soud označit námitku stěžovatele, že krajský soud dostatečně nezohlednil, že Lesy ČR nejsou uvedeny v příloze k zadávacím směrnicím, za nedůvodnou. Také podle Nejvyššího správního soudu je totiž naopak potřeba vyjít spíše z analýzy pojmu "", jak je užit v textu směrnic, provedené Soudním dvorem.

[37] Pro ilustraci lze zmínit některé případy. Soudní dvůr dospěl k závěru, že potřeby obecného zájmu uspokojovala např. obchodní společnost Taitotalo (ve výše citovaném rozsudku ), která byla plně ve vlastnictví finského města a jejímž předmětem činnosti byl nákup, prodej a pronájem nemovitostí, obchodování s podíly v realitních společnostech, organizování a poskytování služeb spojených se správou nemovitostí či poskytování jiných obchodních služeb. V daném řízení se jednalo konkrétně o činnost společnosti, která spočívala v zajišťování prací a služeb spojených s výstavbou několika kancelářských budov a parkovacího domu, neboť dané město se rozhodlo na svém území vystavět technologické vývojové centrum. Soudní dvůr na předběžnou otázku, zda subjekt, jehož úkolem je pořádání veletrhů, výstav a konferencí a organizování s tím souvisejících činností, odpověděl, že činnosti vztahující se k organizování podobných událostí naplňují potřeby v obecném zájmu. Pořadatel takových akcí tím, že poskytuje příležitost pro setkání výrobců a obchodníků na jednom místě, nejedná čistě v zájmu těchto výrobců a obchodníků, přestože těm je takto poskytnuta příležitost nabízet své zboží a uzavírat obchody, nýbrž vytváří vhodné podmínky také spotřebitelům, kteří obdobné akce navštěvují, pro získávání informací, jež by jim umožnily optimálně se rozhodovat. Podle Soudního dvora činnost daného subjektu je nepochybně nutné hodnotit jako uspokojování potřeb v obecném zájmu, neboť jeho činnost související s výstavbou mohla podpořit ekonomický a sociální rozvoj daného samosprávného celku. Příchod dalších společností na území města může totiž vyústit ve vytváření nových pracovních míst, zvyšování příjmu z daní a růst nabídky i poptávky zboží a služeb. Výsledný stimul pro rozvoj obchodu tedy může být v obecném zájmu (srov. zejm. body 43-45 odůvodnění citovaného rozsudku; obdobně také výše uvedený rozsudek Soudního dvora , body 33 a 34).

[38] K závěru o uspokojování potřeb obecného zájmu dospěl Soudní dvůr také v případě obchodní společnosti (ve výše uvedeném rozsudku ). Ta byla založena dvěma samosprávnými celky, aby zajišťovala služby související s likvidací a svozem odpadů a s čištěním ulic. Soudní dvůr v této věci konstatoval, že na odvoz a nakládání s domovním odpadem může být nepochybně nahlíženo jakožto na potřebu obecného zájmu (srov. zejm. bod 52 odůvodnění rozsudku).

[39] Obdobně Soudní dvůr tuto otázku posoudil u obchodní společnosti - vídeňské pohřební služby, když uvedl, že podnikatelská činnost související se zajišťováním pohřbů rozhodně naplňuje potřeby obecného zájmu (výše citovaný rozsudek Soudního dvora , bod 51).

[40] Poměrně volný přístup k nahlížení přítomnosti prvku veřejného zájmu v činnosti rozličných subjektů je patrný rovněž ze samotného výčtu subjektů obsaženého v přílohách ke směrnicím. Byť nelze tento výčet, jak již bylo zmíněno, považovat za zcela závazný, přesto různorodost subjektů zde uvedených přisvědčuje extenzivnímu výkladu tohoto pojmu. Nalezneme zde např. subjekty poskytující přístavní a letištní služby, subjekty provádějící vodohospodářské práce, geofyzikální a vulkanologické observatoře, rekreační a sportovní zařízení, bazény apod.

[41] Ze způsobu používání pojmu "" v konkrétních případech lze také dovodit, že Soudní dvůr tento pojem vykládá dosti široce. A ačkoli Soudní dvůr zdůrazňuje, že se jedná o koncept v rámci práva EU autonomní, z jeho užívání Soudním dvorem vyplývá, že jeho chápání v komunitárním právu je velmi blízké způsobu, jak s tímto pojmem pracuje české vnitrostátní právo. Lze pak souhlasit s krajským soudem, že veřejný či obecný zájem je možno v dané souvislosti chápat jako protiklad zájmů soukromých, od nichž se odlišuje tím, že okruh osob, jimž takový zájem svědčí, je vždy neurčitý. Z této povahy potřeb veřejného či obecného zájmu pak vyplývá také zvláštní zájem na zabezpečení jejich uspokojování, projevující se např. tím, že takové potřeby jsou uspokojovány buďto přímo prostřednictvím státu či stát si nad uspokojováním těchto potřeb ponechává kontrolu, ať již přímo či prostřednictvím ovlivňování podmínek, za nichž uspokojování potřeb v obecném zájmu probíhá.

[42] V případě Lesů ČR pak nemůže být pochyb o tom, že svou činností potřeby ve veřejném, resp. obecném zájmu, uspokojují. Soud zde sice musí dát za pravdu stěžovateli v tom, že jak krajský soud, tak žalovaný ve svých rozhodnutích při posuzování předmětu činnosti Lesů ČR poukazují především na předmět činnosti tohoto subjektu, jak byl definován v rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 11. 12. 1991, ačkoli sám krajský soud ve svém rozsudku uvádí, že rozhodnutím ze dne 12. 8. 1997 byl hlavní předmět podnikání Lesů ČR vymezen nově. Nicméně i na takto nově vymezený předmět činnosti, či alespoň některé jeho oblasti, nelze nahlížet jinak než jako na uspokojování potřeb ve veřejném, resp. obecném zájmu. Nově byl totiž hlavní předmět podnikání tohoto subjektu vymezen mj. také jako: "[...] [...] [...]" apod.

[43] Jednou ze základních zásad hospodaření podniku, jak můžeme vyčíst ze statutu podniku ze dne 27. 10. 1997, je dále, že "". Krajský soud navíc odkazuje také na lesnickou strategii Lesů ČR, jejímž základem je "."

[44] Z uvedeného je tedy patrné, že Lesy ČR svou činností jednak hospodaří se státním majetkem a spravují ho, což už samo o sobě by mělo být považováno za předmět veřejného, resp. obecného zájmu, jednak je jejich činnost zacílena přímo na správu lesů, nikoli přitom pouze lesů jakožto lesních porostů, ale dokonce celých lesních ekosystémů. Protože jsou pak lesy podstatnou složkou životního prostředí a přírodního bohatství České republiky a plní nezastupitelnou roli v globálním ekosystému, je jejich správa a obhospodařování nepopiratelně také předmětem obecného a celospolečenského zájmu.

[45] Poté, co bylo posouzeno, že činnost subjektu uspokojuje potřeby veřejného, resp. obecného zájmu, lze přistoupit ke zkoumání, zda takové potřeby "". Jak přitom vyplývá z judikatury Soudního dvora, právě posouzení tohoto kritéria se často jeví pro dané případy stěžejní a rozlišující mezi veřejnými a soukromými zadavateli.

[46] Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že za potřeby v obecném zájmu, jež nemají průmyslovou či obchodní povahu lze obecně považovat takové, jež jsou uspokojovány jinak než prostřednictvím dostupnosti zboží a služeb na trhu, a z důvodu, že jejich uspokojování je nahlíženo jako veřejný zájem, se stát rozhodl sám tyto úkoly vykonávat nebo si nad jejich vykonáváním alespoň udržet potřebou kontrolu (výše citované rozsudky Soudního dvora , bod 47, , body 50 a 51, , bod 37, a , bod 50).

[47] Konkrétnějším indikátorem pak mohou být skutečnosti související s financováním činnosti subjektu, tj. to, zda byl daný subjekt založen primárně za účelem vytváření zisku, zda zcela sám nese náklady související se svou činností, zda je jakkoli jeho činnost financována z veřejných zdrojů (rozsudek , body 56 až 59 rozsudku). Důležitým vodítkem je také, zda dotčený subjekt vykonává svoji činnost v podmínkách hospodářské soutěže, neboť existence takové soutěže může indikovat, že obecná potřeba má průmyslový nebo obchodní charakter (srov. rozsudky , bod 49, či , body 48 a 49). Na druhou stranu existence rozvinuté hospodářské soutěže však ještě sama o sobě nemůže vyloučit závěr, že daný subjekt naplňuje potřeby ve veřejném zájmu, které nemají průmyslovou či obchodní povahu (rozsudky , body 60 a 61, , bod 43). Daná činnost totiž nemusí být svěřena pouze výhradně jedné konkrétní právnické osobě (rozsudek , bod 62), případně může existovat případ, kdy taková čin- nost uspokojuje konkrétní potřeby komerčních podnikatelských subjektů (rozsudek , bod 50) apod. Proto je potřeba zvážit a zohlednit veškeré faktory, které by mohly být návodné pro posouzení skutečnosti, zda daný subjekt byl založen za účelem uspokojování a svou činností uspokojuje potřeby obecného zájmu nemající obchodní či průmyslový charakter.

[48] Mezi jeden z hlavních argumentů stěžovatele přitom patřilo, že žalovaný ani soud dostatečně neodlišili činnost Lesů ČR od činnosti jiných vlastníků lesů, resp. že lesní zákon svěřuje povinnosti v souvislosti s ochranou lesa a péčí o něj všem vlastníkům lesa bez rozdílu. Lesy ČR tak nemají v tomto ohledu mezi vlastníky lesů výjimečné postavení.

[49] K tomu soud uvádí, že z výše uvedené judikatury Soudního dvora (srov. zejm. bod [46] výše) vyplývá, že skutečnost, že předmětem činnosti subjektu jsou činnosti vykonávané rovněž soukromými podnikateli, ještě sama o sobě nevylučuje závěr, že subjekt je veřejným zadavatelem. Z toho důvodu je potřeba zkoumat také další okolnosti vzniku daného subjektu a podmínky, za nichž svou činnost vykonává.

[50] Soud tak již dovodil, že při zakládání Lesů ČR bylo jasně deklarováno, že ty se svou činností mají podílet na uspokojování potřeb veřejného zájmu, když je předmětem jejich činnosti jednak hospodaření s majetkem státu, jednak péče o les za účelem zabezpečení plnění jeho funkcí v životním prostředí. Ze zmiňovaných zakládacích dokumentů či statutu podniku rovněž nevyplývá, že Lesy ČR by byly založeny primárně za účelem vytváření zisku. Tyto závěry ve vztahu k soudobě vykonávané činnosti Lesů ČR potvrzují také deklarace samotného podniku vyjádřené např. v jeho lesnické strategii. Jak navíc vyplývá ze zákona o lesích, Lesy ČR jsou omezeny co do nakládání s předmětem svého podnikání, tj. se státními lesy. Nejenže k právním úkonům, kterými se nakládá se státními lesy, je potřeba předběžný souhlas Ministerstva zemědělství (§ 4), ale některé dispozice se státními lesy jsou zákonem vyloučeny úplně (§ 5).

[51] Rovněž přitom nelze tvrdit, že by se ve všech oblastech své činnosti Lesy ČR pohybovaly v prostředí hospodářské soutěže, tj. byly by nuceny obstát v konkurenci ostatních subjektů na trhu nabízejících stejné služby či zboží. Jak již Nejvyšší správní soud poznamenal v některých předešlých rozsudcích, a to plně v souladu s cílem a účelem zadávacích směrnic, právě to, že subjekt není nucen v určité oblasti čelit konkurenci, může indikovat, že je veřejným zadavatelem (srov. výše citovaný rozsudek NSS čj. 9 Afs 111/2008-91 či rozsudek ze dne 21. 10. 2010, čj. 9 Afs 68/2010-255). Právě v takovém případě totiž hrozí nebezpečí, že se daný subjekt bude rozhodovat např. při zadávání zakázek na dodávky, služby či stavební práce na základě jiných než ekonomických kritérií, které naopak hrají prim právě v rozhodování subjektu, jenž musí o odbyt pro své zboží a služby soutěžit s jinými subjekty.

[52] Soud musí dát za pravdu jak krajskému soudu, tak žalovanému, že lesní zákon Lesům ČR výslovně přiznává zcela specifické postavení typicky v případě výkonu činnosti odborného lesního hospodáře. Jak vyplývá z § 37 odst. 6 lesního zákona, Lesy ČR vykonávají funkci odborného lesního hospodáře pro lesy, pro které jsou zpracovány osnovy, tedy pro lesy o výměře menší než 50 ha, nevybere-li si sám vlastník lesa jiného odborného lesního hospodáře nebo nepověří-li jiného odborného lesního hospodáře orgán státní správy lesů. Podle odstavce 7 téhož ustanovení náklady na tuto činnost Lesů ČR nese stát.

[53] Ačkoli tak činnost lesního hospodáře mohou vykonávat a vykonávají také jiné subjekty, zákon přímo Lesům ČR vyhrazuje zvláštní postavení, když jim svěřuje funkci jakéhosi "". Za určitých okolností vyplývajících přímo ze zákona tedy pouze Lesy ČR budou vykonávat činnost lesního hospodáře. Zákon tak odlišuje jejich postavení od postavení všech ostatních subjektů na trhu, čímž jasně deklaruje zvláštní zájem na této činnosti, když regulaci výkonu této činnosti nepřenechává pouze tržním mechanismům.

[54] Není přitom podstatné, že činnost odborného lesního hospodáře představuje pouze jednu z oblastí činnosti Lesů ČR (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 15. 1. 1998, , C-44/96, Recueil, s. I-73, body 24-26 a 31).

[55] Financování, řízení či kontrola subjektu ze strany veřejného zadavatele je posledním bodem definice veřejného zadavatele. Stěžovatel přitom nesouhlasil s krajským soudem, že stát má faktický vliv na činnost Lesů ČR.

[56] Nejvyšší správní soud musí i v tomto ohledu přisvědčit závěrům krajského soudu i žalovaného, že i tato podmínka hodnocení Lesů ČR jako veřejného zadavatele byla naplněna. Již z ustanovení zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku (srov. § 20 tohoto zákona, podle nějž podniky vzniklé podle zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, se za určitých podmínek považují za podniky vzniklé podle tohoto zákona), upravujících vedení státního podniku vyplývá značný vliv Ministerstva zemědělství coby zakladatele podniku na jeho chod a činnost. Tak např. ministr, příp. vláda, jmenuje a odvolává ředitele podniku, který pak společně se zakladatelem řídí činnosti podniku a rozhoduje o všech jeho záležitostech (srov. § 12). Ministerstvo jako zakladatel podniku má přitom také vliv na činnost dozorčí rady podniku (§ 13).

[57] Stěžovatel však popírá, že by stát na vedení podniku faktický vliv měl, neboť již v minulosti ředitel podniku nerespektoval doporučení ministryně zemědělství, a přesto nebyl odvolán. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že za stěžejní je naopak nutno považovat vůbec již tuto možnost, kterou zákon ministru, příp. vládě, dává. Její faktické využívání je pak věcí druhou a otázkou politické volby.

[58] Závěr o vlivu státu na chod Lesů ČR jen potvrzuje také již zmiňované ustanovení § 4 odst. 2 lesního zákona požadující pro platnost právních úkonů, kterými se nakládá se státními lesy, předběžný souhlas Ministerstva zemědělství.

[59] Soud shrnuje, že dospěl k závěru, že státní podnik Lesy České republiky je nutno považovat za veřejného zadavatele, neboť svou povahou a povahou své činnosti naplňuje všechny body definice veřejného zadavatele, jak je vymezena jednak v zákoně o veřejných zakázkách a jednak v evropském právu. Lesy ČR jsou právnickou osobou, která byla zřízena na základě zákona za účelem uspokojování potřeb veřejného zájmu, které nemají průmyslovou nebo obchodní povahu, takovéto potřeby uspokojovala i v rozhodné době, a která podléhá kontrole a řízení ze strany státu a jeho orgánů.