Vydání 4/2007

Jak vyplývá z § 51 zákona č. 199/1994 Sb., pravomoc Úřadu je definována jako dohled nad dodržováním tohoto zákona „“. Dle § 3 odst. 1 tohoto zákona se zadávání veřejných zakázek provádí vyhlášením (a následnou realizací) obchodní veřejné soutěže (s výjimkami uvedenými v části třetí zákona - § 3 odst. 4 zákona). Samotný průběh obchodní veřejné soutěže je upraven v části druhé zákona č. 199/1994 Sb.; jde o proces směřující k uzavření smlouvy o realizaci předmětu veřejné zakázky s vítězným uchazečem (§ 40, respektive § 41 zákona č. 199/1994 Sb.). Totéž ostatně platí i pro zvláštní případ zadávacího řízení – dvoustupňovou obchodní veřejnou soutěž (viz § 48 odst. 2 zákona č. 199/1994 Sb.). Lze tedy konstatovat, že jakkoli to z textu zákona o zadávání veřejných zakázek nevyplývá, zadávací řízení je ukončeno uzavřením smlouvy na veřejnou zakázku s vítězným uchazečem.

Tento závěr nicméně neznamená nic víc, než že Úřad nemůže předmětem své dozorové pravomoci učinit úkon mezi zadavatelem a uchazečem, ke kterému by došlo až po uzavření smlouvy na veřejnou zakázku. Zcela lze tak tedy přisvědčit názoru žalovaného, že tyto vztahy mezi zadavatelem a uchazečem se nachází již ve sféře práva soukromého. Otevřena však nadále zůstává otázka, zda je Úřad oprávněn přezkoumat úkony předcházející uzavření smlouvy v době po jejím uzavření, případně též zjednat nápravu v případě, kdy bude zjištěno porušení zákona.

Přezkoumávání úkonů zadavatele orgánem dohledu je upraveno v samostatné třetí hlavě části čtvrté zákona č. 199/1994 Sb. V tomto procesním režimu bylo vedeno i řízení před Úřadem a žalovaným v této věci. Toto řízení může být zahájeno dvojím způsobem. Především jde o případ, kdy návrh podává uchazeč ve smyslu § 57 odst. 1 věty první zákona č. 199/1994 Sb.; v takovém případě má včas podaný návrh ve vztahu k dokončení zadávacího řízení sistační účinky (§ 57 odst. 4 zákona). Řízení může být zahájeno též z vlastního podnětu Úřadu (§ 57 odst. 1 věta druhá zákona). Na rozdíl od řízení návrhového nemá zahájení tohoto řízení sistační účinky (zákon č. 199/1994 Sb. tyto účinky spojuje pouze s řízením návrhovým) a fakticky jedinou podmínkou pro zahájení tohoto řízení je tak pouze dodržení čtyřleté objektivní lhůty. Z ničeho nelze tedy dovodit, že by možnost zahájení řízení dle § 57 a násl. zákona č. 199/1994 Sb. bylo v případě řízení zahajovaného v době po ukončení zadávacího řízení (tedy po uzavření smlouvy s vítězným uchazečem) vyloučeno.

Předmětem tohoto dozorového řízení může být, stejně jako v řízení návrhovém [§ 60a zákona č. 199/1994 Sb.] pouze přezkoumání rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky (§ 59 zákona), či přezkoumání ostatních úkonů zadavatele (§ 60 zákona). V intencích úpravy vyplývajících z § 59, respektive § 60 zákona č. 199/1994 Sb. pak musí být též ve věci rozhodnuto. Lze tedy uzavřít, že z úpravy zákona č. 199/1994 Sb. nelze z ničeho dovodit, že by fakt, zda je zadávací řízení skončeno či nikoli, měl vliv na rozhodovací Úřadu v rámci jím zahájeného řízení dle části čtvrté hlavy třetí tohoto zákona.

Sluší se dále uvést, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže je orgánem státní správy pro podporu a ochranu hospodářské soutěže proti jejímu nedovolenému omezování (§ 1 odst. 1 zákona č. 273/1996 Sb., o působnosti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže), povolaným mimo jiné k dohledu při zadávání veřejných zakázek [§ 2 písm. b) cit. zákona, § 51 zákona č. 199/1994 Sb.]. Je tedy orgánem vykonávajícím v této oblasti dozorčí pravomoc, a není tedy pouhým arbitrem sporů mezi jednotlivými subjekty zúčastněnými na procesu zadávacího řízení. Nelze nevidět, že pokud by možnost zrušení rozhodnutí zadavatele ve smyslu § 59 písm. a) zákona č. 199/1994 Sb. byla vázána jenom na dobu do uzavření smlouvy s vítězným uchazečem, pak za situace, kdy by (ať již z jakýchkoli důvodů) žádný z uchazečů nepodal návrh na přezkoumání úkonu zadavatele ve lhůtě dle § 57 odst. 2 zákona č. 199/1994 Sb., a nebyly by tak založeny sistační účinky ve smyslu § 57 odst. 4 téhož zákona, nemohla by být vykonávána dozorčí pravomoc Úřadu, což by atakovalo samotný smysl existence orgánu dohledu v těchto věcech.

Pro úplnost se soud zabýval též způsobem, jakým je předmětná otázka upravena v právní úpravě, která zákon č. 199/1994 Sb. nahradila. Zákon č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, již v § 101 odst. 1 a 2 zakotvuje rozdílnou úpravu postupu Úřadu, pokud jde o jeho v době před uzavřením smlouvy a po jejím uzavření. Dle této úpravy, shledá-li orgán dohledu před uzavřením smlouvy, že zadavatel úkonem učiněným při zadávání veřejné zakázky nesplnil povinnost nebo porušil zákaz stanovený tímto zákonem, uvede tuto skutečnost písemně v rozhodnutí. Současně zadavateli uloží opatření k nápravě, zejména zrušení rozhodnutí zadavatele o přidělení zakázky, jestliže takový úkon podstatně ovlivnil nebo mohl ovlivnit stanovení pořadí úspěšnosti nabídek (§ 101 odst. 1 citovaného zákona). Jestliže však orgán dohledu shledá výše uvedené skutečnosti v době po uzavření smlouvy, může svým písemným rozhodnutím již pouze vyslovit zákaz plnění této smlouvy a ve společném řízení uložit zadavateli pokutu za správní delikt podle § 102 (§ 101 odst. 2 zákona). Z dikce těchto ustanovení, z důvodové zprávy k zákonu o veřejných zakázkách, ani z průběhu jeho projednávání (viz sněmovní tisk č. 363 – http://www.psp.cz) však není záměr zákonodárce co do důvodů zavedení tohoto rozlišení zřejmý. Nelze tedy určit, zda novější úprava měla být pouze jednoznačnějším vyjádřením stavu vyplývajícího již z úpravy předcházející, či zda šlo o zavedení nového rozlišení, které stávající úprava neznala. Je tedy zřejmé, že závěry soudu shora uvedené nebylo lze touto cestou verifikovat, ale ani vyvrátit.

V rámci této skupiny žalobních námitek je konečně nutno zmínit též žalobci namítanou absolutní neplatnost smluv uzavřených s vítěznými uchazeči v projednávané věci, a to s odkazem na dikci § 70 zákona č. 199/1994 Sb. K tomu soud, v souladu se závěry výše již uvedenými, pouze poznamenává, že faktická existence takové smlouvy nemůže být překážkou postupu ve smyslu § 59 tohoto zákona. Posouzení, zda jde o smlouvu platnou či nikoli, však není na orgánu dohledu, neboť tato otázka by musela být řešena pořadem práva v řízení před civilními soudy. Deklarace neplatnosti těchto smluv Úřadem se žalobci ostatně ani nedomáhají.