Vydání 11/2011

(...)

(...) Podle § 45 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách nesmí být technické podmínky stanoveny tak, aby určitým dodavatelům zaručovaly konkurenční výhodu nebo vytvářely neodůvodněné překážky hospodářské soutěže. Jestliže tedy žalobce zpochybňoval upřednostnění jednoho technického řešení před jiným (bez ohledu na váhu, jaká měla být tomuto dílčímu kritériu přisouzena - 10 %), pak přestože lze obecně souhlasit s částí konstatování žalovaného (a sice že je nezbytné, aby nabízené řešení odpovídalo co nejvyšší kvalitě, a že nelze zadavateli stanovovat, jakému technickému řešení má ve veřejné zakázce dát přednost), žalovaný se ve skutečnosti nijak nevyjádřil k tomu, zda technické podmínky byly skutečně stanoveny tak, aby určitým dodavatelům zaručovaly konkurenční výhodu nebo vytvářely neodůvodněné překážky hospodářské soutěže, což bylo podstatou argumentace žalobce. Zdejší soud především má za to, že není důvodu omezovat se při zkoumání možné a pouze na posouzení toho, kdo mohl nabídku podat, ale též na to, zda nabídka vycházející z konkrétního technického řešení může být za férových podmínek hodnocena. Jestliže tedy zadavatel sice připustil několik technických řešení, avšak hodnocena měla být lépe nabídka vycházející z jednoho z těchto technických řešení, je namístě zabývat se otázkou, zda ke a vzniku ve smyslu § 45 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách nemohlo dojít ve stadiu hodnocení nabídek. Přestože tu tedy žalovaný ve vztahu k právě posuzované otázce není od toho, aby detailně hodnotil kvalitu různých přípojných řešení, musí se zabývat tím, zda zadavatelem upřednostněné přípojné řešení není projevem diskriminace podle § 6 zákona o veřejných zakázkách a zda není v rozporu s pravidlem vyplývajícím z § 45 odst. 3 tohoto zákona.

Jestliže tedy zadavatel měl při hodnocení nabídek rozlišovat mezi typy přenosového média, pak je zapotřebí vycházet z předpokladu, že takové rozlišení mohlo mít vliv na hodnocení - a tedy potenciálně na pořadí úspěšnosti nabídek. Pak je tedy zapotřebí posoudit, zda rozlišení mezi typy přenosového média je odůvodněné a zda dodavatelé, kteří by použili různá technická řešení související s použitím přenosových médií, by byli schopni plnění pro zadavatele realizovat srovnatelným způsobem. Jestliže žalobce namítal, že není důvodu k takovému rozlišení a že zadavatelem preferovanou přenosovou technologii je schopen splnit pouze jeden z dodavatelů (dodavatel "O2"), pak bylo třeba zabývat se touto otázkou podrobně, a sice ve vztahu k tomu, zda je mezi jednotlivými technologiemi rozdílu odůvodňujícího preferování jedné z nich, tedy jaké technologie jednotliví dodavatelé používají a zda skutečně preference jedné z technologií při hodnocení nabídek je ve skutečnosti skrytou preferencí jednoho (jediného) z dodavatelů, zaručující mu výhodu při hodnocení nabídek. Pokud by se zaručení této konkurenční výhody jevilo jako neodpovídající technické povaze preferovaného řešení a pokud by preferované řešení mohl skutečně nabídnout pouze jediný dodavatel, a tedy ten by tak požíval této konkurenční výhody, pak by byly § 6 a § 45 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách porušeny.

Žalovaný tedy ve správním řízení nestál před otázkou, jakému technickému řešení měl ve veřejné zakázce dát zadavatel s ohledem na svoje potřeby přednost, ale před otázkou, zda technické podmínky byly skutečně stanoveny tak, aby určitým dodavatelům zaručovaly konkurenční výhodu nebo vytvářely neodůvodněné překážky hospodářské soutěže. Tuto otázku však žalovaný neposoudil.

Zdejší soud tak nemůže závěr žalovaného, že ani v této otázce zadavatel zákon o veřejných zakázkách neporušil, přezkoumat. I v této otázce je tedy napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a tato skutečnost je dalším důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. (...)

Pro další průběh řízení před žalovaným se zdejší soud ještě musí vyslovit k poslednímu žalobnímu bodu, který míří na údajné pochybení zadavatele (a nesprávný závěr žalovaného) v otázce hodnocení nabídky podle ekonomické výhodnosti vymezením dílčích kritérií a jejich váhových koeficientů, jež neodpovídají jejich objektivnímu dopadu na ekonomickou výhodnost nabídky.

Jestliže zadavatel zvolí za základní kritérium ekonomickou výhodnost nabídky, stanoví vždy dílčí hodnotící kritéria. Dílčí hodnotící kritéria se musí vztahovat k nabízenému plnění veřejné zakázky. Tato pravidla vyplývají z § 78 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách. Zatímco tedy kritérium nejnižší nabídkové ceny předpokládá hodnocení a srovnávání nabídek pouze z pohledu ceny obsažené v nabídce, kritérium ekonomické výhodnosti vyžaduje stanovení více dílčích kritérií, podle nichž je tato ekonomická výhodnost zkoumána.

Žalovanému je třeba přisvědčit v tom, že volba dílčích kritérií je ponechána na zadavateli (s jedinou výjimkou: jedním z více dílčích kritérií totiž podle § 78 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách musí vždy být i nabídková cena). Aby bylo hodnocení na základě více dílčích kritérií vůbec možným a aby bylo případně přezkoumatelným, musí zadavatel jednotlivým dílčím kritériím přiřadit rovněž jejich váhu. Váhou dílčího kritéria je třeba rozumět její relativní význam ve vztahu k ostatním dílčím kritériím. Váhy jednotlivých dílčích kritérií musí být vyjádřeny v procentních bodech, přičemž součet vah jednotlivých kritérií vyjádřený v procentech pak činí 100 %. Rovněž přisouzení váhy dílčím kritériím je ponecháno na zadavateli, který tímto způsobem předem a napevno určuje, kterým složkám nabídky bude přiřazovat při jejich hodnocení větší význam, a kterým naopak přiřadí význam menší. I v tomto ohledu je závěr žalovaného správný a odpovídající zákonu o veřejných zakázkách, který nestanoví množství dílčích kritérií, která by musel zadavatel stanovit a posléze při hodnocení nabídky zohlednit. V každém konkrétním případě musí jít vždy nejméně o dvě dílčí kritéria (přičemž jedním z nich musí být nabídková cena), maximum není stanoveno. Zákon o veřejných zakázkách neobsahuje a ani nemůže obsahovat vyčerpávající katalog dílčích hodnotících kritérií, která by připadala v úvahu. Tato nemožnost vyplývá z rozmanitosti potřeb zadavatelů, jakož i z různé složitosti jednotlivých veřejných zakázek, rozdílných charakteristik jejich předmětů apod. I tato otázka je ponechána na rozhodnutí zadavatele. Zákon o veřejných zakázkách totiž zadavateli umožňuje, aby volbou dílčích kritérií, ať již v § 78 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách demonstrativně uvedených nebo jiných, reagoval na své vlastní potřeby a představy o předmětu veřejné zakázky a podmínkách její realizace.

Je sice pravdou, že důsledkem nevhodné volby dílčích kritérií může být rozhodnutí zadavatele o zadání veřejné zakázky, které nebude vycházet ze zásady optimálního vynakládání veřejných prostředků, resp. získání co největší užitné hodnoty za vynaložené peněžité prostředky. Totéž může nastat v případě, kdy zadavatel zvolí sice odpovídající dílčí kritéria, přiřadí jim však váhy, které neodpovídají jeho skutečným potřebám. Stejně jako žalovaný ovšem ani zdejší soud nenalézá v zákoně o veřejných zakázkách nástroj, prostřednictvím něhož by mohl žalovaný proti takto stanoveným dílčím kritériím zasáhnout, tj. jak by zadavatele mohl "" v jeho představách o tom, jakou nabídku má on sám považovat za nabídku nejlépe odpovídající jeho potřebám. Na žalovaném však je, aby posoudil, zda konkrétní dílčí kritéria jsou kritérii určitými (musí být zřejmé, co zadavatel zamýšlí preferovat), jednoznačnými (dílčí kritéria nesmějí připouštět dvojí výklad), schopnými být předmětem hodnocení za předem jasně stanovených pravidel a nediskriminačními. Předmětem posouzení ze strany žalovaného je tak otázka, zda zadavatel stanovil taková dílčí kritéria, z nichž je patrné, co se jimi jednoznačně myslí, resp. jak má nabídka vypadat, aby tomuto kritériu vyhověla a mohla být hodnocena, a v jakých ohledech a jak bude hodnocena. Nedodržení tohoto požadavku totiž může vést k nejednotnému pochopení významu a povahy takového kritéria a k podání nabídek, jež nejsou vzájemně porovnatelnými. (...)