Vydání 8/2008

Zadavatel, Statutární město Brno, vyhlásil obchodní veřejnou soutěž na zhotovení třístupňové projektové dokumentace a následný autorský dozor na zakázku , zveřejněním v Obchodním věstníku dne 19. 11. 2003. Kvalifikační předpoklady stanovené v § 2b zákona č. 199/1994 Sb. měli uchazeči podle zadavatele prokázat způsobem dle § 2a a § 2c téhož zákona dokladem o oprávnění k podnikání, tj. živnostenským listem a výpisem z obchodního rejstříku v originálech nebo úředně ověřených kopiích a osvědčením o autorizaci, a čestným prohlášením o skutečnostech uvedených v § 2b odst. 1 písm. b), c), d), e) a f) citovaného zákona. Při předložení nabídky více osobami společně zadavatel v souladu se zákonem požadoval prokázání kvalifikačních předpokladů od všech osob předkládajících společnou nabídku. U nabídek, předpokládajících splnění zakázky s pomocí jiných osob (subdodavatelů) zadavatel požadoval prokázání kvalifikačních předpokladů způsobem uvedeným v § 2a odst. 5 citovaného zákona. Nepředložení dokladů požadovaných zadavatelem nebo jejich stejnopisů s úředním ověřením jejich pravosti mělo být důvodem pro vyloučení nabídky uchazeče ze soutěže.

Dne 16. 7. 2004 Rada města Brna vybrala jako nejvhodnější nabídku Sdružení pro vilu Tugendhat, jehož byla společnost OMNIA projekt, s. r. o. Proti rozhodnutí Rady podali námitky Ing. arch. Jindřich Š., akad. arch. Jan S. a Ing. arch. Ludvík G. (sdružení fyzických osob podle § 829 a násl. občanského zákoníku, jakožto uchazeč vybraný na druhém místě). Primátor města Brna svým rozhodnutím ze dne 30. 7. 2004 námitkám nevyhověl.

Uchazeči, jejichž společná nabídka se umístila jako druhá v pořadí, podali Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále též "Úřad") návrh na přezkoumání rozhodnutí zadavatele ze dne 30. 7. 2004, jímž bylo rozhodnuto o námitkách proti rozhodnutí ze dne 16. 7. 2004 o výběru nejvhodnější nabídky na veřejnou zakázku . Úřad dne 8. 10. 2004 tento návrh zamítl a potvrdil rozhodnutí s tím, že bylo učiněno v souladu se zákonem č. 199/1994 Sb. K námitce týkající se prokázání kvalifikačních předpokladů Úřad uvedl, že vzhledem ke stanovení podmínek zadavatelem zajistil uchazeč "Sdružení pro vilu Tugendhat" plnění kvalifikačních předpokladů pomocí jiných osob ve smlouvě o sdružení, což uvedl ve své nabídce. Tato smlouva mimo jiné jmenovitě stanovila, které osoby se budou podílet na projekčních pracích. Dále nabídka obsahovala, v souladu s § 2c odst. 3 zákona č. 199/1994 Sb., příslušná oprávnění k podnikání a osvědčení o autorizaci osob, které se dle smlouvy o sdružení budou podílet na projekčních pracích. Zadavatel specifikoval svůj požadavek na prokázání kvalifikačních předpokladů, předloží-li nabídku více osob společně, obecně odkazem na § 2a odst. 5 citovaného zákona, přičemž v podmínkách soutěže uvedl, že kvalifikační předpoklady prokáží všechny osoby, které společnou nabídku podaly. Uchazeči tudíž nebyli při prokazování uvedeného kvalifikačního předpokladu (doložení osvědčení o autorizaci) vázáni žádnou další podmínkou zadavatele. Rovněž nebylo vyloučeno, aby osvědčení o autorizaci mohla předložit jakákoli osoba, která příslušné oprávnění vlastní, s níž uchazeč uzavřel smlouvu na plnění předmětných prací (tzv. subdodavatelské plnění). Právnické osoby, které jsou účastníky "Sdružení pro vilu Tugendhat" (OMNIA projekt, s. r. o., a ARCHATT, s. r. o.), by tedy prováděly projektové práce pomocí jiných osob, což bylo v nabídce řádně doloženo. "Sdružení pro vilu Tugendhat" tedy podle Úřadu prokázalo kvalifikační předpoklady v celém rozsahu (včetně doložení osvědčení o autorizaci), a to v souladu s § 2a odst. 5 zákona č. 199/1994 Sb. i s podmínkami soutěže.

Proti rozhodnutí Úřadu podali žalobci rozklad, který předseda žalovaného dne 10. 1. 2005 zamítl a předchozí rozhodnutí potvrdil.

Žalobci napadli rozhodnutí předsedy Úřadu, jakož i jemu předcházející rozhodnutí Úřadu, žalobou u Krajského soudu v Brně, v níž zejména namítali, že zadavatel vybral jako nejvhodnější nabídku, která měla být z veřejné soutěže vyřazena pro nesplnění základního kvalifikačního předpokladu - autorizace podle zákona č. 199/1994 Sb. u některých uchazečů - účastníků sdružení, stanoveného v § 17 písm. b) a e) zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků ve výstavbě (dále jen "zákon č. 360/1992 Sb."), i v soutěžních podmínkách zadavatele. Za dané situace nebyla naplněna podmínka § 2a odst. 5 poslední věty zákona č. 199/1994 Sb., která by přicházela v úvahu jen tehdy, jestliže by všichni uchazeči základní kvalifikační předpoklad plnění veřejné zakázky splnili a mělo by se jednat o prokázání kvalifikačního předpokladu pro splnění některé z tzv. vedlejších činností, zajišťované pomocí jiné osoby.

Krajský soud v Brně svým rozsudkem ze dne 27. 9. 2006 rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí Úřadu zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Soud se ztotožnil s ústředním bodem argumentace žalobců a přiklonil se k právnímu názoru, že kvalifikační předpoklady na celý předmět plnění veřejné zakázky musí splňovat všichni uchazeči o veřejnou zakázku, tedy i všechny fyzické a právnické osoby, které podávají společnou nabídku v rámci sdružení. Prokázat osvědčení o autorizaci podle zákona č. 360/1992 Sb. jako jeden z kvalifikačních předpokladů pak nejsou z povahy věci schopny právnické osoby, přičemž je současně dle žalobců obcházením zákona, pokud ji tyto právnické osoby prokázaly prostřednictvím než u osob ze zákona (§ 537 obchodního zákoníku) odpovědných jako zhotovitelé za řádné provedení díla.

Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal kasační stížnost žalovaný (stěžovatel) a osoba zúčastněná na řízení (stěžovatelka).

Stěžovatel především namítá, že závěry soudu plynou z nesprávného právního posouzení věci. Má za to, že osvědčení o autorizaci předložil (a tedy splnění kvalifikačního předpokladu prokázal) každý účastník "Sdružení vila Tugendhat - rekonstrukce" řádně a zcela v souladu s požadavkem zadavatele, tzn. samostatně a sám za sebe. O prokázání předmětného kvalifikačního předpokladu Ing. arch. Tomášem R. a Ing. arch. Ivanem W. není sporu, ostatní účastníci sdružení - právnické osoby pak tento kvalifikační předpoklad řádně splnily předložením osvědčení o autorizaci od fyzických osob Ing. arch. Alexandra S. (za OMNIA projekt, s. r. o., a ARCHATT, s. r. o.) a Ing. arch. Milana R., Ph.D. (za ARCHTEAM, s. r. o.). Vztah těchto fyzických osob k právnickým osobám - účastníkům sdružení je pak bezesporu vztahem , na který se použije § 2a odst. 5 zákona. Soud se tedy mýlí, pokud uvádí, že osvědčení o autorizaci předložili pouze Ing. arch. Tomáš R. a Ing. arch. Ivan W., a pokud tvrdí, že § 2a odst. 5 by šlo použít pouze tehdy, pokud by bylo jednoznačně uvedeno, že uchazeč bude plnit pomocí jiných osob, a že toto ze smlouvy o sdružení nevyplývá (ze smlouvy o sdružení plyne, že pokud někteří ze jmenovaných architektů nejsou členy sdružení, je na ně nutno pohlížet jako na , tedy jako na subdodavatele). Dále žalovaný uvádí, že § 2a odst. 5 umožňuje uchazečům o veřejnou zakázku, jejichž oprávnění k podnikání se nevztahuje na celý rozsah veřejné zakázky, a proto předpokládají splnění zakázky pomocí jiných osob, aby splnění kvalifikace prokázali "skrze" tyto jiné osoby. Zákon žádným způsobem nevymezuje, jakou část předmětu plnění veřejné zakázky musí svým oprávněním pokrývat sám uchazeč, aby mohl na zbytek předmětu použít subdodávky. Dle názoru stěžovatele kvalifikační předpoklad splnili všichni účastníci sdružení, a zadavatel tak neměl důvod vyloučit tohoto uchazeče z další účasti na soutěži.

Stěžovatelka spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí ve způsobu, jakým byla posouzena otázka povinnosti účastníků soutěže prokazovat odbornou způsobilost. Uvádí, že dle zadavatele soutěže případ, kdy nabídku podává sdružení, není případem podání nabídky více osobami. Sdružení v soutěži vystupovalo jako jeden účastník a jednalo jako jedna osoba. Na základě smlouvy o sdružení byl specifikován rozsah úkolů a povinností jednotlivých účastníků sdružení a další náležitosti. Ačkoliv sdružení nemá právní subjektivitu, vystupovalo ve veřejné soutěži jako jedna osoba a jako jeden účastník soutěže prostřednictvím vedoucího účastníka sdružení, který právní subjektivitu má. Za více osob ve smyslu zadání veřejné soutěže je třeba považovat skupinu osob bez bližší dělby úkolů, s právními vztahy založenými v jiné formě než sdružení. Právě pro takovýto případ stanovil zadavatel podmínku prokázání kvalifikačních předpokladů u všech uchazečů. Tuto argumentaci stěžovatelka opírá o rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 83/2001^*) , z něhož vyvozuje, že z povahy sdružení vyplývá, že sdružení umožňuje zajistit jednotlivým subjektům věc, na kterou by při samostatném postupu nedosáhly. Na sdružení osob je tak podle jeho názoru třeba hledět jako na skupinu osob, za kterou jedná a vystupuje vedoucí účastník. Z logiky podstaty sdružení je tedy podle něj zřejmé, že postačí, pokud naplní kvalifikační předpoklady sdružení jako celek, nikoliv každý jeho účastník.

Žalobci ve vyjádření ke kasační stížnosti především poukázali na to, že stěžovatelé zaměňují obecnou právní úpravu obsaženou v obchodním zákoníku se speciální úpravou v § 2a zákona č. 199/1994 Sb. Dovozují, že nebyla ani uzavřena smlouva mezi vítěznými uchazeči a subdodavateli a že nebylo předloženo od všech osob osvědčení o autorizaci. I smlouva o sdružení, které se žalovaný dovolává, je ohledně případného nekonkrétní.

Nejvyšší správní soud kasační stížnosti zamítl.