Vydání 2/2004

Krajský soud v Ostravě nepřisvědčil námitce žalobkyně (dále jen "stěžovatelka"), že vdovský důchod jí má být vyplácen ve stejné výši, v jaké jej pobírala do 7. 3. 2001. Z obsahu dávkového spisu stěžovatelky, vedeného u žalovaného správního orgánu, totiž zjistil, že manžel stěžovatelky zemřel dne 18. 10. 1993. Stěžovatelka podala dne 4. 11. 1993 žádost o vdovský důchod a ten jí byl od data úmrtí manžela přiznán rozhodnutím ze dne 30. 11. 1993 ve výši 1891 Kč podle § 45 zákona č. 100/1988 Sb.; současně jí byl též přiznán sirotčí důchod pro dceru Andreu, nar. 23. 9. 1979, ve výši 946 Kč podle § 49 zákona č. 100/1988 Sb. Oba důchody byly postupně podle jednotlivých nařízení vlády o zvýšení důchodů valorizovány, takže podle posledního pravomocného rozhodnutí žalované ze dne 4. 4. 2001 činil vdovský důchod 4922 Kč a sirotčí důchod 3119 Kč. Dne 27. 3. 2001 sdělila stěžovatelka žalované písemně, že její dcera Andrea ukončila v březnu 2001 studium. Žalovaná na to reagovala rozhodnutím ze dne 22. 5. 2001 o odnětí důchodu a vyčíslení přeplatku; po urgencích stěžovatelky, že přeplatek již vrátila, vydala pak žalovaná dne 23. 11. 2001 dvě rozhodnutí, přičemž prvním z nich byl stěžovatelce odňat od 8. 3. 2001 vdovský důchod s tím, že přeplatek na dávce jí nevznikl, neboť platby důchodu od 8. 3. 2001 byly vráceny (v tomto rozsahu bylo změněno předchozí rozhodnutí žalované ze dne 22. 5. 2001) a dalším (napadeným) rozhodnutím byl stěžovatelce k její žádosti o obnovu důchodu s ohledem na skutečnost, že dcera Andrea opět započala studium na vysoké škole, přiznán vdovský důchod v nově stanovené výši, tj. 2886 Kč měsíčně. Krajský soud v Ostravě vzal za prokázané, že stěžovatelce jako vdově vznikl od 1. 10. 2001 nově nárok na vdovský důchod podle nové právní úpravy dané ustanovením § 54 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. v platném znění (a že jí tedy nebyla pouze obnovena výplata dávky), neboť bylo prokázáno, že od uvedeného data její dcera začala opět studovat. Krajský soud poukázal na § 50 odst. 2 písm. a) téhož zákona, podle něhož má vdova nárok na vdovský důchod (po uplynutí jednoho roku od smrti manžela) tehdy, pokud pečuje o nezaopatřené dítě.

Soud poukázal rovněž na § 54 odst. 1 téhož zákona, podle něhož nárok na důchod vzniká dnem splnění podmínek stanovených tímto zákonem. Tím je u stěžovatelky den 1. 10. 2001, neboť po předchozím odnětí dávky nárok znovu vznikl v souvislosti se započetím studia navrhovatelčiny dcery Andrey. Podle § 51 téhož zákona činí výše základní výměry vdovského důchodu 1310 Kč měsíčně a výše procentní výměry pak 50 % procentní výměry starobního nebo plného invalidního důchodu, na který měl nebo by měl nárok manžel v době smrti, nebo 50 % procentní výměry částečného invalidního důchodu po poživateli tohoto důchodu, který ke dni smrti nesplňoval podmínku potřebné doby pojištění pro nárok na plný invalidní důchod nebo podmínky nároku na důchod starobní. Procentní výměra důchodu zemřelého manžela stěžovatelky by činila 3151 Kč měsíčně a 50 % z této částky je 1576 Kč měsíčně. Po připočtení základní výměry ve výši 1310 Kč měsíčně náleží navrhovatelce správně 2886 Kč měsíčně. Tato částka byla v souladu s vládním nařízením č. 345/2001 Sb. přiznána od prosincové splátky roku 2001 a stanovena na 3050 Kč měsíčně; procentní výměra byla zvýšena o 11 %, tj. o 174 Kč.

Ve včas podaném odvolání proti tomuto rozsudku stěžovatelka namítala, že výpočtový základ důchodu byl proveden podle již zrušených právních norem a další část pak podle platných předpisů, přičemž takový postup nemá v zákoně oporu. Uvedla, že při výpočtu dávky nelze vycházet z procentní výše důchodu, na který by měl její zemřelý manžel nárok v době úmrtí (3151 Kč měsíčně), neboť kdyby mu takový důchod byl tehdy přiznán a kdyby jej pobíral od 18. 10. 1993, jeho nárok ke dni 1. 10. 2001 (podle podkladů ČSSZ) by činil minimálně 8846 Kč a byl by ještě zvýšen od prosince 2001 o 11 % procentní výměry. Pokud tedy vdovský (ani sirotčí) důchod nemůže být přiznán ve výši, v níž před posledním odnětím náležel, měl by být výpočtový základ procentní výměry důchodu, z něhož je nárok odvozován, valorizován. Ustanovení § 15 až 19 zákona č. 155/1995 Sb. neuvádí, že osobní vyměřovací základ je stejný jako vyměřovací základ podle § 45 až 47 zákona č. 100/1988 Sb., podle něhož byl vdovský důchod původně přiznán. Stěžovatelka označila způsob výpočtu žalované za neplatný, neboť procentní výměra byla vypočtena na základě již neplatných právních norem a základní výměra podle platných právních norem. Žalovaná měla při výpočtu přihlédnout k vývoji platů za dobu od 18. 10. 1993 do 1. 10. 2001; měla brát dále v úvahu příslušná ustanovení o zvyšování důchodů v souvislosti s indexem spotřebitelských cen, růstem reálné mzdy a taktéž růstem mzdy v daném oboru a poté vypočíst objektivně výpočtový základ a následně důchod. Takto je celá skupina občanů znevýhodňována oproti jiným poživatelům důchodu. V žádném z výše citovaných zákonů důchodového pojištění či zabezpečení se neuvádí, že při obnově výplat důchodů pozůstalým se může postupovat libovolně a používat při obnovení výplaty neplatnou právní normu a jinou část dávky vypočíst podle platné právní normy. Stěžovatelka proto navrhla, aby odvolací soud zrušil rozhodnutí žalované a uložil jí rozhodnout tak, že výplata důchodu má být obnovena ve výši stanovené naposledy žalovanou dne 4. 4. 2001 v souladu s nařízením vlády č. 345/2001.

V později podané kasační stížnosti stěžovatelka opakovala námitky uplatněné v odvolání proti napadenému rozsudku krajského soudu a zdůrazňovala, že soud nesprávně posoudil rozhodné skutečnosti obsažené v dávkovém spise a nesprávně posoudil právní otázku výpočtu obnoveného vdovského důchodu provedeného správním orgánem k 1. 10. 2001. Připomíná, že vzdělávání její dcery Andrey (ukončení střední školy, zahájení studia na vysoké škole, jeho přerušení a opětovné pokračování) vedlo od září 1998 k odnímání a obnovování vdovského důchodu, přičemž výše obnoveného důchodu byla vždy stejná nebo vyšší o případnou valorizaci. Vdovský důchod obnovený přezkoumávaným rozhodnutím žalované je však výrazně nižší než důchod naposledy navrhovatelce vyplácený a odňatý dne 8. 3. 2001. Smyslem vdovského důchodu je přitom částečné vyrovnání ztráty příjmu, který rodina měla, když stěžovatelčin manžel žil. Charakter vdovského důchodu je tedy kompenzační a aby mohl tuto podmínku plnit, je postupem doby valorizován tak, aby byly vyrovnávány změny ve vývoji cen i výdělků. Tento kompenzační charakter důchodu byl posledním rozhodnutím žalované hrubě porušen, neboť aniž došlo k podstatné změně poměrů na straně stěžovatelky, byl snížen téměř o polovinu. Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě pro nezákonnost zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Kasační stížnost není důvodná.

Kasační stížnost byla podána z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, jak na to pamatuje § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Takovou nezákonnost v postupu Krajského soudu v Ostravě však Nejvyšší správní soud neshledal. Krajský soud po zjištění skutkového stavu věci v potřebném rozsahu z něho vyvodil skutkový i právní závěr, s nímž se soud rozhodující o kasační stížnosti ztotožňuje. Kasační soud proto odkazuje na úplné a vyčerpávající odůvodnění kasační stížností napadeného rozsudku a k důvodu kasační stížnosti pro úplnost dodává:

K obnově nároku stěžovatelky na vdovský důchod došlo za účinnosti zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Při posuzování nového nároku na něj je proto nutno vycházet z tohoto zákona, jak stěžovatelka správně připomíná. Vztah předchozí právní úpravy (za jejíž platnosti poprvé vznikl stěžovatelce nárok na vdovský důchod) a právní úpravy účinné v době nového vzniku stěžovatelčina nároku řeší přechodná ustanovení zákona č. 155/1995 Sb. Na stěžovatelčinu situaci je možno vztáhnout jen § 85 cit. zákona, podle něhož platí, že došlo-li k zániku nároku na vdovský důchod před 1. 1. 1996 nebo došlo-li k zániku nároku na něj po 31. 12. 1995, ale jde o důchod, který byl přiznán podle předpisů platných před 1. 1. 1996, a vdova splnila některou z podmínek nároku na vdovský důchod stanovenou tímto zákonem do pěti let od zániku nároku na takový důchod, vznikne nárok na něj za podmínek podle tohoto zákona; přitom výše vdovského důchodu se stanoví podle tohoto zákona. K zániku nároku stěžovatelky na vdovský důchod došlo v březnu 2001, kdy její dcera Andrea ukončila studium. Dcera započala znovu studovat dnem 1. 10. 2001, a stěžovatelka tudíž po zániku nároku na dávku splnila ve lhůtě pěti let podmínku uvedenou v § 50 odst. 1 písm. a) zák. č. 155/1995 Sb., s níž zákon spojuje vznik nároku na vdovský důchod. Výše vdovského důchodu se za této situace stanoví podle uvedeného zákona (§ 85 část věty za středníkem). Ustanovením upravujícím výši vdovského a vdoveckého důchodu je § 51 uvedeného zákona, podle něhož výše základní výměry tohoto důchodu činí 1310 Kč měsíčně a výše procentní výměry činí 50 % procentní výměry starobního nebo plného invalidního důchodu, na který měl nebo by měl nárok manžel v době smrti, nebo 50 % procentní výměry částečného invalidního důchodu, pokud by manžel byl ke dni úmrtí poživatelem tohoto důchodu a nesplňoval by podmínku potřebné doby pojištění pro nárok na plný invalidní důchod nebo podmínku nároku na starobní důchod. Toto ustanovení je nutno vykládat s přihlédnutím k § 99 zákona č. 155/1995 Sb., podle něhož se výše důchodu přiznaného podle předpisů platných před 1. 1. 1996 bez zvýšení o pevnou částku považuje za procentní výměru důchodu (§ 4 odst. 2 věta první téhož zákona). Jde-li o důchod vdovský, vdovecký či sirotčí, rozumí se procentní výměrou procentní výměra důchodu zemřelého, od něhož se nárok na dávku odvozuje.

Manžel stěžovatelky by měl ke dni své smrti nárok na plný invalidní důchod ve výši 3151 Kč; tuto částku je tak nutno pokládat za procentní výměru důchodu ve smyslu § 51 odst. 2 zák. č. 155/1995 Sb. Výše procentní výměry důchodu vdovského pak činí 50 % této částky a v této výši byla procentní výměra důchodu stěžovatelce přiznána. K tomu byla přiznána ještě základní výměra důchodu, která činí 1310 Kč měsíčně. Žalovaná neměla jinou možnost než stěžovatelce vdovský důchod v takto stanovené výši přiznat, neboť tak předepisuje současná právní úprava. Na správnosti tohoto postupu nemění nic ani skutečnost, že v minulosti, např. v roce 1998, došlo k odnětí vdovského důchodu stěžovatelky a sirotčího důchodu pro dceru Andreu s ohledem na ukončení studia, a jejich výplata byla opět uvolněna v původní výši, neboť žalovaná tak postupovala vzhledem k tomu, že dcera stěžovatelky po skončení střední školy nepřetržitě pokračovala v dalším studiu; za takové situace nelze totiž letní prázdniny mezi dvěma na sebe navazujícími ročníky pokládat za přerušení studia mající za následek zánik nároku na dávky.

Nad rámec tohoto odůvodnění pokládá Nejvyšší správní soud za potřebné uvést, že zákonodárce zřejmě nevylučoval situaci, kdy po odnětí dávky sirotčího či vdovského důchodu z důvodu ukončení studia a jejich opětovném přiznání v souvislosti s novým započetím studia nezaopatřeného dítěte může při užití některých ustanovení zákona č. 155/1995 Sb. dojít - s ohledem na § 85 u důchodu vdovského a § 86 u důchodu sirotčího - k rozdílu mezi původně vyplácenou a nově přiznanou částkou, a to třeba i v neprospěch poživatele dávky (i když zákonodárce zřejmě předpokládal, že případný rozdíl bude pokryt základní výměrou dávky, kterou předchozí právní úpravy neznaly). Pokud by zákonodárce zamýšlel poživatele před snížením dávky ochránit, pamatoval by na tuto situaci v ustanoveních týkajících se vdovského či sirotčího důchodu, jako to učinil např. v § 52 odst. 4 zák. č. 155/1995 Sb., který se vztahuje k těm osvojeným sirotkům, u nichž dojde později ke zrušení osvojení; v těchto případech vznikne nárok na sirotčí důchod znovu, a to ve výši, v jaké by náležel, kdyby byl vyplácen ke dni zrušení osvojení. Jiné obdobné ustanovení, které by chránilo výši obnovených nároků na dávky, ať již vdov či osiřelých dětí, však zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, neobsahuje.

Stěžovatelce lze přisvědčit, že nepochybně přiznáním vdovského důchodu ve výši výrazně nižší, než byla ta, která jí byla naposledy vyplácena před předchozím odnětím dávky, dochází k výrazné změně v její ekonomické situaci. Ta se může jevit jako neúměrná tvrdost zákona, avšak ani Nejvyšší správní soud nemá pravomoc k odstranění takové tvrdosti, neboť toto právo přísluší ve smyslu § 4 odst. 3 zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, jen ministru práce a sociálních věcí, který odstraněním tvrdostí v jednotlivých případech může pověřit příslušné správy sociálního zabezpečení.