Vydání 5/2005

O prvé námitce obsažené v kasační stížnosti (oprava protokolu o vyhlášení rozsudku) uvážil Nejvyšší správní soud takto:

Soudní řád správní je zvláštní procesní normou upravující mj. postup soudů, účastníků řízení a dalších osob ve správním soudnictví [§ 1 písm. b) s. ř. s.]. Občanský soudní řád, a to část prvá a třetí, se ve správním soudnictví použije subsidiárně, tj. pouze v případech, kdy soudní řád správní nestanoví jinak (§ 64 s. ř. s.). Podle § 54 odst. 1 s. ř. s. se na rozsudku usnáší senát nadpoloviční většinou hlasů v neveřejné poradě, při níž kromě senátu a zapisovatele nesmí být nikdo přítomen. Podle § 49 odst. 9 s. ř. s. musí být rozsudek vyhlášen jménem republiky a veřejně. Jakmile soud vyhlásí rozsudek, je jím vázán. Jsou-li při vyhlašování rozsudku přítomny pouze soudní osoby, soud rozsudek vyhlásí vyvěšením zkráceného písemného vyhotovení bez odůvodnění na úřední desce soudu po dobu 14 dnů; den vyhlášení se na písemném vyhotovení poznamená (§ 49 odst. 11 věta druhá s. ř. s.). Podle § 51 odst. 1 s. ř. s. může soud rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. O jednání a dalších úkonech, při nichž soud jedná s účastníky nebo provádí dokazování, se sepisuje protokol (§ 49 odst. 12 s. ř. s.).

V posuzované věci došlo k tomu, že v soudním spise byl založen "protokol o vyhlášení rozsudku", jenž obsahoval jiný výrok než zkrácené znění rozsudku vyvěšené na úřední desce soudu a než písemné vyhotovení rozsudku doručené účastníkům. Tento protokol posléze opravila předsedkyně senátu Městského soudu v Praze tak, aby obsahoval totožné znění výroku.

Z výše citovaných ustanovení soudního řádu správního plyne, že tento procesní předpis respektuje ústavní pokyn (čl. 96 odst. 2 Ústavy) vyhlásit veřejně rozsudek. Veřejné vyhlášení se podle soudního řádu správního děje buď ústním vyhlášením, nebo vyvěšením zkráceného znění na úřední desce soudu. Není možno nevidět, že soudní řád správní upravuje oba způsoby vyhlášení v § 49, který nese nadpis "Jednání", ačkoliv podle logiky řazení ustanovení by úprava vyhlášení rozsudku při rozhodování bez nařízení jednání měla nalézt své místo pod jinou rubrikou. Při respektování výše naznačeného ústavního pokynu Nejvyšší správní soud nepochybuje, že úprava obsažená v § 49 se použije i na případy, kdy bylo rozhodováno bez nařízení jednání. Okamžikem, od něhož je soud vázán rozsudkem, je - jak výše ukázáno - okamžik vyhlášení. V případě, kdy nebylo nařízeno jednání, jak se stalo i v posuzované věci, je rozsudek vyhlášen vyvěšením zkráceného písemného vyhotovení bez odůvodnění. Soud je tedy vázán zněním rozsudku, které bylo zákonem předvídaným způsobem vyhlášeno; toto znění bylo též obsahem rozsudku, jenž byl doručen účastníkům řízení. Městský soud v Praze nebyl tedy povinen vyhotovovat protokol o vyhlášení rozsudku, jestliže ve věci nenařizoval jednání. Takovou povinnost nelze ze soudního řádu správního dovodit (srov. § 49 odst. 12 s. ř. s.). Městský soud takto nazvanou listinu použil - nejspíše - jako podklad pro zpracování zkráceného znění rozsudku. Důvod, proč byl výrok v této listině zachycen odlišně od zkráceného znění, nelze rekonstruovat; Nejvyšší správní soud však považuje za rozhodující, že rozsudek byl vyhlášen ve znění, jež bylo účastníkům posléze doručeno, přičemž ověřil nahlédnutím do protokolu o hlasování založeného na č. l. 61 soudního spisu, že výrok vyhlášeného a doručeného rozsudku je totožný s výrokem, o němž senát Městského soudu v Praze hlasoval a jenž byl takto usnesen. Přestože v postupu Městského soudu došlo k administrativnímu pochybení, jež mohlo znejistit účastníky řízení, nemohlo to mít vliv na zákonnost rozhodnutí: soud byl vázán rozsudkem, jak byl vyhlášen vyvěšením na úřední desce, účastníkům bylo doručeno znění identické s tím, jež bylo vyhlášeno. Tuto námitku tedy neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou.

O námitce mířící na zmatečnost řízení před městským soudem pro nesplnění podmínky řízení spočívající ve způsobilosti České advokátní komory být v tomto řízení žalovanou uvážil Nejvyšší správní soud následovně:

Česká advokátní komora (dále též "Komora") je právnickou osobou zřízenou zákonem, jež vykonává veřejnou správu na úseku advokacie, a je samosprávnou stavovskou organizací všech advokátů (§ 40 zákona o advokacii). Z hlediska doktrinálního není pochyb o tom, že je korporací s vymezeným oborem působnosti, je nadána právní subjektivitou, a proto též není pochyb o tom, že obecně je způsobilá k právům a povinnostem a v tomto rozsahu má i procesní způsobilost. Disciplinární pravomoc nad advokáty představuje podle názoru Nejvyššího správního soudu součást veřejné správy, neboť nebyla-li by svěřena Komoře, tvořila by součást všeobecné státní správy. státu je ostatně patrna i z toho, že ministru spravedlnosti se zaručuje oprávnění vystupovat v kárném řízení jako kárný žalobce i podat návrh na zahájení řízení o vyškrtnutí advokáta ze seznamu advokátů; Ministerstvo spravedlnosti vydává právním předpisem kárný řád. Jedná se tedy o případ, kdy je právnické osobě svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy [§ 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zavádí pro výčet subjektů, v jejichž pravomoci je vydávat rozhodnutí v oblasti veřejné správy, legislativní zkratku "správní orgán"]. Pochybnosti stěžovatelky patrně plynou z dikce tohoto citovaného ustanovení, které umožňuje, aby rozhodování bylo svěřeno "jinému orgánu" (než moci výkonné, územního samosprávného celku). V otázce, komu bylo zákonem svěřeno rozhodování o právech a povinnostech advokátů v kárném řízení, je třeba vyjít z dikce zákona o advokacii; podle § 40 odst. 3 zákona o advokacii je to Komora, která vykonává veřejnou správu na úseku advokacie. Podpůrně je možno poukázat i na ustanovení § 55 a § 55a zákona o advokacii, jež upravují například postup v případech, kdy rozhodnutí o vyškrtnutí advokáta ze seznamu advokátů není kárným opatřením. Podle stanovených pravidel rozhodují v těchto případech představenstvo nebo předseda Komory; citovaná ustanovení však hovoří o rozhodnutích Komory, nikoli jejích jednotlivých orgánů. Jestliže o kárném provinění rozhodují v kárném řízení zákonem specifikovaná kolegia (kárný senát složený ze členů kárné komise a senát ustanovený z členů představenstva - srov. § 33 odst. 1, § 35 odst. 2 zákona o advokacii), pak se nejedná o "orgány", jež by byly takto nazvány a podřazeny pod § 41 zákona o advokacii, jenž upravuje výčet orgánů Komory. Nejvyšší správní soud tedy dochází k přesvědčení, že tím, na koho zákon přenesl některé role státní správy, v tomto případě disciplinární pravomoc, a tedy i rozhodování o právech a povinnostech advokátů, je Česká advokátní komora, která má způsobilost být účastníkem řízení ve správním soudnictví, neboť ve výše vyloženém smyslu je správním orgánem, jenž vydal rozhodnutí napadené žalobou. Je pouze technickou otázkou, že k tomuto rozhodování užívá na základě pokynu zákonodárce zřizovaných senátů, které je možno považovat za "orgány" Komory . Podle § 33 s. ř. s. je účastníkem řízení žalobce a žalovaný nebo ti, o nichž to stanoví soudní řád správní. Žalovaným v řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů je správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, resp. orgán, na který jeho působnost přešla. Žalovanou tedy byla správně označena Česká advokátní komora; na tom nic nemění zrušující výrok napadeného rozsudku označující zrušovaná rozhodnutí jako rozhodnutí "senátu". Ustanovení § 78 odst. 4 s. ř. s. stanoví, že zruší-li soud rozhodnutí, vysloví současně, že věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému, tedy stěžovatelce. Řízení se tak dostalo do procesní fáze před rozhodnutím, v tomto případě tedy do fáze, kdy byla podána kárná žaloba. K tomu, aby o této kárné žalobě bylo vedeno řízení upravené v § 32 a násl. zákona o advokacii a vyhláškou č. 244/1996 Sb., kárným řádem, není třeba žádného pokynu předsedy České advokátní komory, jako tomu ostatně není třeba v žádném případě, kdy je podána na advokáta kárná žaloba.

Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že pokud zákonodárce míní označit jako účastníka řízení "orgán", činí tak explicitně; je možno například poukázat na úpravu účastenství orgánů územních samosprávných celků [§ 4 odst. 1 písm. a), § 63 písm. c) s. ř. s.]. Není-li tomu tak, pak pro účely správního soudnictví dochází - v případě, že zákon (jako v tomto případě činí zákon o advokacii) svěřuje rozhodování o právech a povinnostech v oblasti veřejné správy právnické osobě - ke ztotožnění takového orgánu, jakým jsou senáty rozhodující o disciplinárních deliktech advokátů, s celou takovou právnickou osobou. Pokud stěžovatelka poukazuje na účastenství soudů v řízení před Ústavním soudem, je možné jen uvést, že úprava, podle níž za senát, jehož se věc týká, jedná jeho předseda, vyplývá z výslovné úpravy (§ 30 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, § 33 odst. 7 s. ř. s. pro řízení o kompetenčních sporech).

Konečně § 55a odst. 2 zákona o advokacii umožňuje po podání žaloby vydat nové rozhodnutí, kterým bude žalobce uspokojen (srov. též § 62 odst. 1 s. ř. s.). Citované ustanovení explicitně hovoří o rozhodnutí Komory, proti němuž je podána žaloba k soudu - tedy ani zákonodárce neuvažoval o tom, že by mohlo jít o rozhodnutí "senátu" jako správního orgánu, vůči němuž směřuje žaloba.

Nejvyšší správní soud tedy neshledává druhou námitku důvodnou. Nad rámec odůvodnění dodává, že pokud by měl pochybnosti o pasivní legitimaci České advokátní komory v řízení o žalobách, musel by se touto otázkou zaobírat z úřední povinnosti, neboť důvody zmatečnosti řízení se zabývá bez ohledu na důvody uvedené v kasační stížnosti (srov. § 109 odst. 3 s. ř. s.). To, že tak Nejvyšší správní soud doposud neučinil, znamená, že o pasivní legitimaci České advokátní komory v obdobných případech (disciplinární delikty advokátů) pochybnosti neměl. Ostatně stěžovatelka se řady těchto řízení účastnila bez toho, že by nedostatek pasivní legitimace namítala.

K třetí námitce, jejímž obsahem je nesouhlas s právním hodnocením věci, jak je učinil Městský soud v Praze, Nejvyšší správní soud uvádí:

Městský soud by se mohl dopustit pochybení v právním hodnocení věci, pokud by užil právní předpis, který na danou věc nedopadá, anebo sice užil právní předpisy správné, leč jejich výklad by ve světle námitek stěžovatelky neobstál.

Nejvyšší správní soud shledává okruh právních předpisů, jež Městský soud v Praze aplikoval, správným a ztotožňuje se i s jejich výkladem, který byl proveden v obsáhlém odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Podle § 32 odst. 1 a 2 zákona o advokacii je advokát kárně odpovědný za kárné provinění. Kárným proviněním je závažné nebo opětovné zaviněné porušení povinností stanovených advokátovi zákonem o advokacii nebo stavovským předpisem.

Podle § 19 odst. 1 zákona o advokacii je advokát povinen odmítnout poskytnutí právních služeb, jestliže:

a) v téže věci nebo ve věci související již poskytl právní služby jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá,

b) osobě, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o právní služby žádá, poskytl již v téže věci nebo ve věci související právní služby advokát, s nímž vykonává advokacii ve sdružení nebo společnosti.

Podle § 17 zákona o advokacii postupuje advokát při výkonu advokacie tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu; za tím účelem je zejména povinen dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže stanovené stavovským předpisem.

Podle § 35e zákona o advokacii stanoví podrobnosti o kárném řízení kárný řád (byl vydán vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 244/1996 Sb.); podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že nestanoví-li tento zákon nebo kárný řád něco jiného nebo nevyplývá-li něco jiného z povahy věci, použijí se v kárném řízení přiměřeně ustanovení trestního řádu.

Dokud podle § 2 odst. 2 trestního řádu není vina vyslovena pravomocným odsuzujícím rozhodnutím, nelze na toho, proti němuž se vede řízení, hledět, jako by byl vinen. Podle odst. 5 téhož ustanovení se v řízení postupuje tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Odstavec 6 téhož ustanovení dává pokyn k hodnocení důkazů podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Ústřední spornou otázkou v projednávané věci bylo posouzení skutkové okolnosti, zda žádost, s níž se na žalobce obrátilo ministerstvo, byla žádostí o poskytnutí právní služby, kterou byl žalobce za stanovených podmínek povinen podle § 19 zákona o advokacii odmítnout, anebo zda šlo o žádost o informaci v průběhu sjednávání smlouvy směřovanou vůči zástupci druhé smluvní strany. Městský soud podrobně odůvodnil, v čem spatřuje rozporuplnost či neúplnost v hodnocení důkazů provedeném senáty stěžovatelky, a dospěl k závěru, že existuje důvodná pochybnost, zda se stal skutek, který je žalobci kladen za vinu. Za této situace poukázal na zásadu vyplývající z § 2 odst. 2 a odst. 5 trestního řádu, který se užije v důsledku § 35e odst. 2 zákona o advokacii. Na konkrétní argumenty městského soudu lze odkázat, aniž by bylo nezbytné je doslova v tomto rozhodnutí opakovat. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že výtky stran hodnocení důkazů směřované vůči stěžovatelce jsou vnitřně uspořádané a logické. Obhajoba žalobce, že podal inkriminovanou informaci v procesu vyjednávání smlouvy, nebyla vyvrácena. Jeho tvrzení totiž není nelogické: s Ministerstvem zahraničních věcí byl po určitou dobu v kontaktu, řada jeho zaměstnanců až po nejvyšší představitele (generální sekretář ministerstva, který náměstkyni ministra doporučil, ať se na nutnost vypsání výběrového řízení dotáže žalobce) věděla, že jeho kancelář připravuje onu smlouvu, a za situace, kdy ústřední orgán státní správy disponuje desítkami právníků, kteří mají v náplni své práce posuzovat právní aspekty činnosti ministerstva, bylo třeba žalobci prokázat, že věděl, že přijímá žádost o právní službu, kterou je za podmínek § 19 zákona o advokacii povinen odmítnout.

Nejvyšší správní soud se podrobně zabýval argumentací stěžovatelky obsaženou v kasační stížnosti, jakož i argumentací obsaženou v rozhodnutích jejích senátů, stejně jako skutečnostmi, jež stěžovatelka uvedla ve vyjádření k žalobě. Po této podrobné analýze dospěl soud k závěru, že argumentace stěžovatelky není konzistentní a sama o sobě ukazuje na rozporuplné momenty, které jsou v posuzované věci přítomny.

Ve skutkové větě rozhodnutí ze dne 22. 11. 2001 se za jednání, které údajně naplnilo podstatu deliktu, označuje, že žalobce neinformoval náměstkyni ministra o tom, že je zástupcem druhé smluvní strany. V odůvodnění rozhodnutí se však uvádí, že skutečnost, zda ministerstvo vědělo či nevědělo o roli žalobce, je nerozhodná, a má význam pouze pro míru zavinění. V kasační stížnosti však stěžovatelka opětovně rozvíjí úvahu, že důsledkem postupu žalobce, který jasně nedeklaroval při každé příležitosti svou pozici, bylo výše zmíněné prohlášení ministra. Poněvadž příjemkyní dopisu z 21. 11. 2000 byla náměstkyně ministra, "nelze dojít k jinému závěru" - uvádí stěžovatelka - než že od ní pokračovala informace k ministrovi. Spisy stěžovatelky však neobsahují žádný důkaz, který by tento závěr podporoval, ba ani náměstkyně ministra se nevyjádřila, jakým způsobem a za jakých okolností interpretovala - pokud to byla ona - tento dopis ministrovi.

Skutečnost, že šlo o žádost o právní službu, stěžovatelka v kasační stížnosti (i ve vyjádření k žalobě) vyvozuje z vyjádření bývalého ministra zahraničí v televizi. V odůvodnění rozhodnutí z 22. 11. 2001 však je tento závěr vyvozován z vyjádření náměstkyně ministra, ačkoliv ona sama uvedla, že svůj telefonát se žalobcem takto nepojímala. Stěžovatelka přikládá vyjádření tehdejšího ministra zahraničních věcí v médiích mimořádný význam, jak vyplývá z argumentace v kasační stížnosti. Úvahu o tom, co si tento ministr myslel o roli žalobce, přitom konstruuje na základě předpokladu, že ministr jako místopředseda vlády věděl, že žalobce zastupoval Úřad vlády. Tato konstrukce není o nic hmatatelného opřena. Ze spisů stěžovatelky totiž nevyplývá nic o tom, jakou cestou a v jaké podobě se dostala informace o žalobcově názoru na možnost uzavření smlouvy k ministrovi a co si ministr o celé věci myslel, jak by sám interpretoval své výroky v médiích a že to byl právě a pouze žalobcův dopis ze dne 21. 11. 2000 a jeho obsah, který byl příčinou podpisu smlouvy (v kasační stížnosti jednou stěžovatelka uvádí, že žalobce "dopomohl" k uzavření smlouvy, na jiném místě však tvrdí, že "vyvolal situaci", která vedla k uzavření smlouvy).

V kasační stížnosti stěžovatelka za ústřední pochybení žalobcovo považuje, že vychválil připravovanou smlouvu, a tím dopomohl svému klientovi k uzavření smlouvy nevýhodné pro stát. Doslova uvádí, že jde o "jádro kárného provinění". Ve skutkové větě rozhodnutí z 22. 11. 2001 se pouze uvádí, že "zaslal ... právní rozbor ... spolu s právním názorem na samotnou smlouvu". Kárný senát však k "vychválení smlouvy" přihlédl pouze při úvaze o druhu kárného opatření. V žalobní replice stěžovatelka dokonce uváděla, že nevýhodnost smlouvy připravené žalobcem (jeho advokátní kanceláří) nebyla v kárném řízení řešena - tedy na jedné straně údajný následek spočívající v uzavření nevýhodné smlouvy nebyl předmětem kárného řízení, na druhé straně jím však kasační stížnost opakovaně argumentuje.

Pokud stěžovatelka v kasační stížnosti akcentuje jinak vyhodnocené důkazní souvislosti hraničící pouze s větší či menší mírou pravděpodobnosti, popřípadě odlišně než městský soud interpretuje a hodnotí provedené důkazy, nepřináší v této argumentaci žádný průlom do nazírání na svá rozhodnutí (resp. rozhodnutí svých senátů), jež byla shledána v rozporu se zákonem; žalobcova vina byla vyslovena přesto, že shromážděné důkazy takovýto závěr - při nepřekročení hranice rozumné jistoty a respektování zásad formální logiky - neumožňovaly bez důvodných pochybností.

Nejvyšší správní soud neshledává tedy v argumentaci stěžovatelky obsažené v kasační stížnosti nic tak přesvědčivého, co by mohlo zpochybnit právní závěry vyslovené Městským soudem v Praze; jakkoli okolnosti přípravy a uzavření inkriminované smlouvy vyvolávají obecně z mnoha hledisek řadu otázek - které, jak je známo zdejšímu soudu, doposud řeší orgány činné v trestním řízení - z hlediska řízení o kárném deliktu advokáta bylo třeba z hlediska procesního respektovat základní zásady trestního řízení. Touto zásadou je, že existují-li stran otázek viny důvodné pochybnosti, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (§ 2 odst. 2, 5 trestního řádu). Takové pochybnosti Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí přesvědčivě předestřel, a proto Nejvyšší správní soud neshledal důvody pro zásah do jeho rozhodnutí.