Vydání 2/2006

Magistrát hl. m. Prahy vydal dne 1. 4. 1998 územní rozhodnutí o umístění stavby souboru obytných budov a administrativní budovy (Rezidenční a administrativní centrum Zvonařka) na specifikovaných pozemcích v kat. ú. Vinohrady. Současně udělil výjimky z odstupové vzdálenosti podle § 40 odst. 4 vyhlášky č. 5/1979 Sb. Národního výboru hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze.^*)

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce A) odvolání; žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 7. 1998 vypustil v podmínce 20 bod c) (povinnost investora předložit panoramatické zákresy do fotografií). V ostatním rozhodnutí I. stupně potvrdil.

Žalobce A) se domáhal zrušení rozhodnutí o odvolání žalobou u Vrchního soudu v Praze. Vrchní soud rozsudkem ze dne 11. 12. 2000 žalobě vyhověl, napadené rozhodnutí o odvolání zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Podle odůvodnění bylo napadené rozhodnutí vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutečného stavu věci, neboť žalovaný vyšel z toho, že dům žalobce není objektem bydlení, a protože jím není ani navrhovaná stavba, nezkoumal skutečnou vzdálenost mezi oběma objekty ve smyslu ustanovení § 40 odst. 4 vyhlášky č. 5/1979 Sb. Národního výboru hl. m. Prahy. Ze zjištěných dokladů však takový závěr nelze dovodit, neboť kolaudační rozhodnutí z roku 1987 se výslovně vztahuje k objektu čp. 65, přičemž žalobce vlastní objekt čp. 291. Jedná se tedy o dva objekty, přičemž vlastníkem prvního je nynější žalobce B) (společnost N.) a vlastníkem druhého žalobce A). Protože z kolaudačního rozhodnutí na žalobcův objekt nelze dovodit, že se nejedná o objekt pro bydlení, a žádný jiný doklad k vyvrácení tohoto žalobního tvrzení nebyl opatřen, rozhodl žalovaný nezákonně. Proto soud citované rozhodnutí zrušil; současně konstatoval, že zjištěné vady se týkaly řízení odvolacího a jsou v jeho rámci odstranitelné.

V dalším řízení žalovaný znovu rozhodl o odvolání nynější žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 8. 6. 2001 a podle § 59 odst. 2 spr. ř. územní rozhodnutí orgánu I. stupně zrušil. V důvodech uvedl, že z ohledání staveniště, konaného dne 3. 5. 2001, zjistil, že celý soubor budov areálu je v pokročilé fázi rozestavěnosti a tvoří uzavřený prostor. Na sousedním pozemku je samostatně stojící stavba, jejímž vlastníkem je žalobce A). Stavba je od staveniště oddělena ohradou z vlnitého plechu. Odstup stavby žalobce od nejbližší budoucí novostavby bude min. 10 – 12 m. Protože předmětná stavba je téměř dokončena na základě povolení vydaného odborem výstavby Obvodního úřadu městské části Praha 2 ze dne 30. 11. 1998 a změněného rozhodnutím odboru výstavby Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 30. 4. 1999, „je vydání územního rozhodnutí, tedy stanovení podmínek pro umístění stavby a její projektovou přípravu, bezpředmětné“. Proto žalovaný citované rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil, aniž věc vrátil k novému projednání, neboť podle něj zrušení rozhodnutí o umístění stavby má v daném případě stejné právní následky jako zastavení řízení.

Toto další rozhodnutí napadl žalobce A) další žalobou u Vrchního soudu v Praze. Uvedl v ní, že v roce 1998 se dozvěděl o tom, že bezprostředně před jeho rodinným domem čp. 291 bude umístěn vjezd a výjezd z velkokapacitních podzemních garáží a od té doby se tomuto záměru brání. Toto umístění prý bylo povoleno na základě udělené výjimky z odstupové vzdálenosti proto, že investor doložil, že dům čp. 65 byl v minulosti kolaudován jako ubytovna. Žalobce nicméně tvrdí, že se jedná o jiný dům (vedlejší), a není pravda, že dům čp. 291 byl přečíslován na čp. 65; jedná se o dva samostatné objekty se samostatnými čísly. Žalobce uvedl, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí se dozvěděl, že dne 3. 5. 2001 bylo provedeno místní šetření (na které nebyl pozván) a na jeho základě bylo rozhodnutí o umístění stavby v souboru obytných budov a administrativní budovy zrušeno a zároveň bylo zrušeno udělení výjimky z odstupové vzdálenosti. Zrušením územního rozhodnutí o umístění stavby od samého počátku je prý žalobci znemožněno domáhat se svých práv a došlo k porušení zákona, „neboť pokud by bylo takovéto rozhodnutí možné, zhojila by se tak nesprávnost předchozího řízení a předchozích rozhodnutí o umístění stavby jednoznačně tím, že se tato rozhodnutí zruší, aniž by došlo k odstranění jejich pochybení“.

Žalobci B) a C) další žalobou v téže době podanou u Vrchního soudu v Praze brojili proti tomu, že žalovaný řádně nejednal a nerozhodl věcně, ačkoliv jej k tomu rozsudek soudu z roku 2000 zavázal.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že Vrchní soud v Praze při zrušení původního rozhodnutí z 22. 7. 1998 neuvedl, že by měla být udělena výjimka pro odstup umisťované stavby a domu žalobce. V novém odvolacím řízení pak žalovaný vycházel z toho, že stavba je rozestavěna a téměř před kolaudací. Územní rozhodnutí zrušil postupem podle § 59 odst. 2 proto, že toto zrušení má stejné právní následky jako zastavení řízení. K tomuto závěru dospěl proto, že stavba byla již umístěna na základě pravomocného územního rozhodnutí a rovněž stavebně dokončena. V daném případě měl za to, že opětovně rozhodoval v odvolacím řízení, jež je vlastně pokračováním řízení na prvém stupni a tvoří s ním jeden celek. Předmětem rozhodování bylo územní rozhodnutí o umístění stavby, přičemž však oprávnění a povinnosti vyplývající z územního rozhodnutí byla účastníky řízení již „spotřebována“ a vedení opakovaného řízení v souvislosti s již realizovanou stavbou bylo bezpředmětné. Navíc stavební zákon, na rozdíl od možnosti dodatečného povolení stavby, neupravuje možnost dodatečného rozhodnutí o umístění stavby.

Nejvyšší správní soud, který věci jako neskončené převzal po datu 1. 1. 2003, je spojil ke společnému řízení a rozhodl o nich jediným rozsudkem, jímž napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc vrátil znovu žalovanému k dalšímu řízení.