2932/2013
Územní řízení: účastenství v řízení; k pojmu "přímo dotčen na vlastnickém právu"
Územní řízení: účastenství v řízení; k pojmu „přímo dotčen na vlastnickém právu“
k § 85 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)*)
I. Vymezení okruhu účastníků územního řízení (§ 85 stavebního zákona z roku 2006) vyžaduje s ohledem na konkrétní okolnosti případu komplexní posouzení situace v území a zohlednění nejrůznějších vlivů, neboť v úvahu přichází u vlastníků sousedních staveb a pozemků dotčení nejrůznějšího druhu.
II. Umožňuje-li situace v terénu zhotovit přístup k umísťované stavbě více způsoby (po různých komunikacích), pak v zásadě každý z vlastníků pozemku nebo stavby, jehož práva budou zasažena provozem po těchto komunikacích, může být účastníkem územního řízení (§ 85 stavebního zákona z roku 2006). Rozhodné je, zda intenzita zásahu do jeho vlastnického práva představuje přímé dotčení. Určujícím měřítkem může být intenzita zvýšení dopravy a míra negativních efektů s tím spojených, ale i povaha provozu umísťované stavby a vlastnosti přilehlých komunikací. Pokud je možné vyloučit, že tyto komunikace budou v souvislosti s provozem stavby využívány více než doposud, pak lze zpravidla vyloučit i přímé dotčení vlastníků pozemků, přes které má být příjezd k umísťované stavbě umožněn.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013, čj. 7 As 17/2013-25)
Prejudikatura:
č. 1787/2009 Sb. NSS; nález Ústavního soudu č. 96/2000 Sb.Věc:
Mgr. Ludmila K. proti Krajskému úřadu Kraje Vysočina, za účasti Zemědělského družstva Sněžné, o účastenství v řízení, o kasační stížnosti žalovaného.Osoba zúčastněná na řízení podala dne 22. 2. 2011 žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby (novostavba odchovny mladého dobytka pro 127 kusů včetně zpevněných ploch, skladovací jímky, výdejní plochy s jímkou, elektrické přípojky a vodovodní přípojky). Městský úřad Nové Město na Moravě, odbor stavebního a životního prostředí (dále jen „stavební úřad“), zahájil dne 14. 3. 2011 územní řízení a nařídil ústní jednání, o čemž v souladu se stavebním zákonem z roku 2006 vyrozuměl účastníky řízení. S žalobkyní a jejím manželem stavební úřad jako s účastníky správního řízení nejednal. Žalobkyně zaslala stavebnímu úřadu podání, ve kterém uvedla, že není jisté, zda přístupová cesta k umísťované stavbě nepovede přes její pozemky. Stavební úřad toto podání vyhodnotil pouze jako připomínku veřejnosti. Dne 6. 5. 2011 rozhodl stavební úřad o umístění stavby.
Žalobkyně podala proti rozhodnutí stavebního úřadu odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 7. 2011 jako nepřípustné zamítl.
Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu u Krajského soudu v Brně, který rozsudkem ze dne 15. 3. 2013, čj. 30 A 101/2011-54, zrušil rozhodnutí žalovaného. Krajský soud v rozsudku zaujal názor, že se nelze v řízení o umístění stavby omezit jen na napojení či připojení pozemku, resp. stavby, na veřejně přístupnou komunikaci, ale je třeba zohlednit také podmínky provozu, zvláště zajišťují-li přístup k umísťované stavbě. Jedině tak bylo možné dostát požadavku na komplexní řešení, které by bylo souladné s cíli a úkoly územního plánování. Účastníky územního řízení mohou být i osoby s věcným právem k sousední nemovitosti, a to v závislosti na případném přímém dotčení tohoto práva. Krajský soud dodal, že takové dotčení je potřeba posuzovat případ od případu. Pojem soused nelze chápat tak, že se jedná pouze o tzv. mezujícího souseda, který je vlastníkem bezprostředně sousedícího pozemku nebo stavby na takovém pozemku. Za souseda lze považovat i vlastníka pozemku nebo stavby na něm v širším okolí. Jak široké takové okolí bude je dáno tím, zda umísťovanou stavbou může být jeho vlastnické nebo jiné věcné právo dotčeno. Protože stavební zákon z roku 2006 hovoří o přímém dotčení, bylo namístě odlišovat dotčení přímé a nepřímé, přičemž určujícím kritériem je zpravidla účel plánované stavby. V daném případě byla stavbou odchovna mladého dobytka a na základě jejího charakteru a účelu bylo třeba posuzovat, jaký vliv mohla mít na okolí, a na vlastnické právo žalobkyně. Stavební úřad se však takovým vlivem či dopady podrobněji nezabýval. S ohledem na potřebu komplexního koordinovaného řešení, podpořenou navíc podáním žalobkyně a jejího manžela, bylo třeba přesně vymezit nejen napojení, nýbrž i přístup k umísťované stavbě prostřednictvím přilehlých komunikací. Na základě toho by potom bylo možné jasně říci, zda přes pozemky žalobkyně přístup k umísťované stavbě nevede anebo naopak vede s tím, zda bylo či nebylo dáno přímé dotčení na jejich právech. Okruh účastníků územního řízení nebylo možné limitovat stanovením prosté hranice v metrech a skutečnost, že pozemky žalobkyně byly vzdáleny cca 150 m od umísťované stavby, neznamenala, že by se stavba jejího vlastnického práva nijak nedotkla. Pokud žalovaný posoudil odvolání jako nepřípustné, pochybil, protože tak učinil, aniž by jasně vymezil přístup k umísťované stavbě, a v návaznosti na to vyvrátil pochybnosti ohledně účastenství žalobkyně. Tím zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.
Žalovaný (stěžovatel) podal proti tomuto rozsudku kasační stížnost, v níž odmítl závěry krajského soudu, že se dostatečně nezabýval přístupností stavby a nevyvrátil pochybnosti žalobkyně ohledně dotčení na jejích právech. Podle argumentace krajského soudu nestačilo v předmětné věci použít právní předpis, ale stěžovatel jej měl vyložit a aplikovat extenzivně tak, aby mezi účastníky řízení byla zahrnuta i žalobkyně. Ta však neučinila žádný konkrétní úkon směřující k její aktivní úloze v územním řízení. Do zahájeného územního řízení, o kterém se dozvěděla ze zveřejněné vyhlášky na úřední desce a internetu, podala jen strohé sdělení, že je-li přístupnost k navrhované stavbě vedena mimo pozemky v jejím vlastnictví, má stavební úřad považovat námitky její a jejího manžela za bezpředmětné, ačkoliv se mohla domáhat u stavebního úřadu přiznání postavení účastníka územního řízení podáním žádosti s uvedením skutečností, které by její účastenství odůvodňovaly. Mezi takové skutečnosti patří vlastnické nebo jiné věcné právo ke konkrétnímu pozemku s vymezením intenzity a způsobu přímého dotčení tohoto práva. Této možnosti žalobkyně nevyužila, takže když po provedeném řízení žádný z účastníků nepodal proti územnímu rozhodnutí odvolání, nabylo územní rozhodnutí právní moci. Stavební úřad nepřiznal žalobkyni postavení účastníka, neboť přístupnost k navrhované stavbě nebyla řešena přes pozemky v jejím vlastnictví a umístěním stavby by nedošlo k přímému dotčení jejích práv a povinností. S touto úvahou, která především příslušela stavebnímu úřadu, se stěžovatel ztotožnil. Krajským soudem vytýkaný údaj o vzdálenosti pozemků žalobkyně cca 150 m od umísťované stavby byl použit ve vyjádření stěžovatele k podané žalobě jen pro ilustraci a větší názornost, nikoliv jako rozhodný údaj v rozhodnutí. Protože územní řízení je ovládáno koncentrační zásadou, stěžovatel nesouhlasil s názorem krajského soudu, že byl povinen v pozici správního orgánu přezkoumávajícího pravomocné územní rozhodnutí jednat za možného účastníka řízení a zkoumat případné dotčení jeho práv, když ten svoji možnost být účastníkem řízení nevyužil způsobem, který mu zákon nabízel. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s názorem krajského soudu i v otázce širšího zkoumání přístupnosti navrhované stavby. V dané věci byly respektovány předpisy o napojení nebo připojení stavby na veřejnou dopravní infrastrukturu. Stavba byla napojena na stávající zpevněnou komunikaci ve vlastnictví obce Daňkovice. Stěžovatel byl toho názoru, že nebyl povinen při dopravním napojení stavby zohlednit také podmínky provozu na přilehlých komunikacích a vymezovat přístup k navrhované stavbě, jak uvádí krajský soud. Nebylo mu jasné, zda tím, že by stanovil konkrétní trasu přístupu k navrhované stavbě, by způsobil situaci, že by stavba nemohla být po jiné trase přístupná, ačkoliv by to podmínky v terénu umožňovaly. V této souvislosti položil otázku, kam až by bylo nutno takovou trasu určit a v jaké délce. S touto problematikou pak bylo spojeno vymezení okruhu účastníků územního řízení. I v tomto směru však podle něj platilo, že konkrétní podmínky pro výkon rozhodnutí stanovil stavební úřad, nikoliv nadřízený správní orgán. Stěžovatel byl přesvědčen, že postupoval v souladu se zákonem a jeho rozhodnutí nebylo stiženo žádnou vadou, která by způsobila jeho nezákonnost.
Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že z důvodu předchozích zkušeností s jednáním stěžovatele chtěla, aby bylo najisto dáno, zda bude přístup k zamýšlené stavbě řešen přes její pozemek. Vyhýbavé odpovědi stavebního úřadu ji nepřesvědčily, a proto se rozhodla podat odvolání proti územnímu rozhodnutí, v němž uvedla, proč měla být zahrnuta mezi účastníky řízení. Za účastníka řízení má být v pochybnostech považován i ten, kdo tvrdí, že je účastníkem, dokud se neprokáže opak. Stavební úřad však nevydal usnesení o tom, zda žalobkyně a její manžel jsou či nejsou účastníky řízení, jenom opakovaně tvrdil, že účastníky nejsou. Pokud měl tedy stěžovatel pochybnosti o rozhodování stavebního úřadu, měl jeho rozhodnutí zrušit.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Podle § 85 odst. 1 stavebního zákona z roku 2006 jsou účastníky územního řízení „
a) žadatel, b) obec, na jejímž území má být požadovaný záměr uskutečněn
“ a dále podle odst. 2 „a) vlastník pozemku nebo stavby, na kterých má být požadovaný záměr uskutečněn, není-li sám žadatelem, nebo ten, kdo má jiné věcné právo k tomuto pozemku nebo stavbě, b) osoby, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být územním rozhodnutím přímo dotčeno, c) osoby, o kterých tak stanoví zvláštní právní předpis
“.
Podle odst. 3 „[ú]častníky řízení nejsou nájemci bytů, nebytových prostor nebo pozemků
“.V daném případě může být žalobkyně v řízení o umístění předmětné stavby účastníkem ve smyslu citovaného ustanovení jako osoba, jejíž vlastnické právo k sousedním pozemkům může být územním rozhodnutím přímo dotčeno. Rozhodující je tedy posouzení, zda je vlastníkem sousedních pozemků a zda může být její vlastnické právo územním rozhodnutím přímo dotčeno. Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 19/99, č. 96/2000 Sb., upřednostnil široké pojetí pojmu soused, kdy nemá být zákonem pevně uzavřen okruh „
těch osob, které se účastenství domáhají s odkazem na vlastnická nebo jiná práva k sousedním pozemkům a stavbám na nich. Jakkoli lze tomuto záměru rozumět, nelze z pohledu Ústavního soudu pominout, že uzavřená legální definice, absolutně vylučující možnost pojmout za účastníky řízení i vlastníky jiných sousedních pozemků než pozemků majících společnou hranici s pozemkem, který je předmětem řízení (tedy i vlastníky pozemků
,za potokem‘,
,za cestou‘,
,za zjevně bagatelním co do výměry vklíněným pozemkem ve vlastnictví jiné osoby‘), jejichž práva mohou být v řízeních dotčena, omezuje prostor pro správní uvážení správních orgánů tam, kde je zjevné, že i přes neexistenci společné hranice mohou být práva
,nemezujícího‘ souseda dotčena.
“ Dále Ústavní soud uvedl, že „si je vědom možných interpretačních problémů v tom směru
,až kam‘ – do jaké šíře či vzdálenosti
– mohou tzv. sousední pozemky, pokud nebude platit podmínka společné hranice, sahat. Nezbývá však než konstatovat, že posouzení této otázky bude vždy věcí individuálních případů (zřejmě s přihlédnutím k povaze zamyšlených staveb a z ní plynoucích možných nežádoucích dopadů), a to jak na úrovni rozhodovací praxe stavebních úřadů, tak na úrovni rozhodování o přezkoumávání těchto rozhodnutí v rámci správního soudnictví. Samotná náročnost takového posuzování nemůže však být dostatečným důvodem pro postup opačný, který by spočíval (a tak tomu
de lege lata
je) v koncipování legální definice, která nebude sice činit žádné interpretační problémy, nicméně její existence, jak již shora uvedeno, může zužovat prostor pro ochranu ústavně zaručených práv
.“Účastníkem řízení tedy bude soused pouze v případě, že jeho vlastnické nebo jiné věcné právo k pozemku nebo stavbě může být územním rozhodnutím přímo dotčeno, a to vzhledem k velikosti stavebního pozemku a umístění stavby na něm, odstupovým vzdálenostem, rozměrům stavby, účelu jejího užívání atd. Přímým dotčením lze nepochybně rozumět především dotčení stíněním, hlukem, prachem, pachem, zápachem, kouřem, vibracemi, světlem apod., tj. různými imisemi. Těmi se obecně rozumí výkon vlastnického práva, kterým se s ohledem na konkrétní okolnosti neoprávněně zasahuje do cizího vlastnického nebo jiného práva nad míru přiměřenou poměrům. Přímým dotčením sousedních nemovitostí bude i jejich dotčení zvýšenou intenzitou dopravy v místě stavby vzhledem k jejímu účelu. Podmínkou účastenství přitom není, aby bylo námitkám vyhověno, ale postačuje pouhá možnost dotčení práva. Stavební úřady jsou povinny zkoumat, zda jsou tvrzeny skutečnosti, jež zakládají účastenství dané osoby v řízení, a shledají-li, že tomu tak je, musí věcně tyto námitky projednat (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2008, čj. 1 As 80/2008-68, č. 1787/2009 Sb. NSS). Tento výklad je tak založen na ústavně konformní interpretaci obecných právních pojmů obsažených v § 85 odst. 2 stavebního zákona z roku 2006. Nejedná se tedy o výklad nad rámec nebo snad mimo zákon, jak se domnívá stěžovatel.
Co se týče otázky přímé dotčenosti žalobkyně, je nesporné, že přístup k zamýšlené stavbě je možné provést několika způsoby, protože k ní vede více pozemních komunikací, o kterých se dá uvažovat v souvislosti s plánovaným užíváním stavby. To vyplývá jak z vyjádření účastníků řízení, tak z mapových podkladů, které jsou součástí správního spisu. Podle § 79 odst. 1 stavebního zákona z roku 2006 správní orgán v rozhodnutí o umístění stavby mimo jiné stanoví podmínky pro napojení umísťované stavby na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu. Podle § 23 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, se stavby podle druhu a potřeby umísťují tak, „
aby bylo umožněno jejich napojení na sítě technické infrastruktury a pozemní komunikace a aby jejich umístění na pozemku umožňovalo mimo ochranná pásma rozvodu energetických vedení přístup požární techniky a provedení jejího zásahu. Připojení staveb na pozemní komunikace musí svými parametry, provedením a způsobem připojení vyhovovat požadavkům bezpečného užívání staveb a bezpečného a plynulého provozu na přilehlých pozemních komunikacích. Podle druhu a charakteru stavby musí připojení splňovat též požadavky na dopravní obslužnost, parkování a přístup požární techniky
.“Protože jedna z možných přístupových cest k umísťované stavbě může vést přes pozemek ve vlastnictví žalobkyně a jejího manžela, a to zhruba ve vzdálenosti 150 m od stavby, bude žalobkyně rozhodnutím o umístění stavby přímo dotčena tehdy, povede-li příjezdová cesta k umísťované stavbě přes pozemek v jejím vlastnictví a zároveň bude provozem na této cestě dotčeno její vlastnické právo.
Pravděpodobný výskyt negativních jevů spojených s provozem umísťované stavby, a tedy možný zásah do vlastnického práva žalobkyně, lze dovodit z obsahu správního spisu. Při provedení stavby by mělo dojít proti původnímu stavu ke snížení stavů dojnic z 394 kusů na 298 kusů, nicméně nově má být vybudována stáj pro 127 jalovic, což vyplývá mimo jiné z posouzení vlivů záměru na životní prostředí. To představuje zintenzivnění využití stávajícího zemědělského areálu, přičemž lze očekávat i negativní vliv na okolí umísťované stavby. Stejný závěr vyplývá i z vyjádření obce Daňkovice k projektové dokumentaci ze dne 9. 4. 2011, v němž tato obec sdělila, že s ohledem na negativní vliv provozu stavby na veřejný život obce souhlasí s provedením stavby mimo jiné za splnění podmínek, že před vydáním stavebního povolení bude uzavřena smlouva o každoročním finančním příspěvku do fondu oprav místních komunikací ve výši 50 000 Kč, že sypké materiály budou přepravovány pod plachtou nebo sítí, rozvoz fugátu bude časově omezen a že po vypracování nového územního plánu obce Daňkovice, ve kterém bude řešena nová přístupová cesta k objektům obou kravínů, přistoupí osoba zúčastněná na řízení k jejímu provedení a používání. Podle obce Daňkovice je jednou z možností přístupu ke stavbě cesta přes pozemek p. č. 495, budou-li s tím jeho majitelé souhlasit. Obdobné podmínky vyjádřila obec Daňkovice i z pozice dotčeného silničního úřadu ve vyjádření ze dne 19. 4. 2011 s tím, že zůstává zachována možnost přístupu k objektům zemědělského areálu po stávajících místních a účelových komunikacích v majetku obce, popřípadě po dalších místních a účelových komunikacích navazujících na umísťovanou stavbu.
Z uvedeného je zřejmé, že se může zvýšit provoz na přístupových pozemních komunikacích v důsledku rozšíření zemědělského chovu, s čímž může být spojeno obtěžování zápachem a znečištěním převáženými materiály. Naopak v případě, že by napojení umísťované stavby na pozemní komunikace nebylo prováděno přes pozemky ve vlastnictví žalobkyně, nelze dospět k závěru, že by byla vlastnická práva žalobkyně přímo dotčena. Nedochází totiž k výrazným změnám v technologii chovu, a rozsah navržených změn nevybočuje ze stávajícího zemědělského areálu. Proto vliv samotné umísťované stavby není s ohledem na její vzdálenost od pozemků žalobkyně zásadní.
Dne 15. 4. 2011 zaslala žalobkyně a její manžel přípis stavebnímu úřadu, ve kterém uvedli, že z oznámení o zahájení územního řízení není zřejmé, jak je vedena přístupnost k zamýšlené stavbě. S ohledem na podmínky obce Daňkovice vyslovili nesouhlas s tím, aby byla přístupnost stavby řešena přes jejich pozemky. Podle protokolu o ústním jednání ze dne 19. 4. 2011, kterého se účastnila osoba zúčastěná na řízení a pracovnice stavebního úřadu, je příjezd ke stavbě umožněn po veřejných komunikacích, popř. po účelových komunikacích osoby zúčastněné na řízení, a sjezd na stavební pozemek je řešen z místní komunikace p. č. 500 na stávající zpevněnou účelovou komunikaci na p. č. 302 pro bývalý seník, který stál přibližně na místě navrhované stavby. Dále je v něm uvedeno, že stavební úřad obdržel námitky žalobkyně a jejího manžela a označil je jako námitky veřejnosti, které však nepovažuje za oprávněné, neboť přístup ke stavbě je řešen po obecních komunikacích nebo po účelových komunikacích osoby zúčastněné na řízení. V rozhodnutí stavebního úřadu o umístění stavby je uvedeno, že „[z]
pevněné pozemky jsou umístěny na pozemku p. č. 319/8 podél severovýchodní a severozápadní strany OMD a na pozemku p. č. 319/9 podél jihozápadní strany odchovny a navazují na stávající zpevněnou účelovou komunikaci žadatele na p. č. 302 (PK)
“ a že „[p]řístup ke stavbě je řešen částečně po obecních komunikacích a částečně po účelových komunikacích žadatele, proto stavební úřad tyto připomínky v rozhodnutí nezohlednil
“.Z výše uvedeného vyplývá, že stavební úřad byl seznámen s obavami žalobkyně, že bude příjezd k umístěné stavbě proveden přes pozemky v jejím vlastnictví. Zároveň bylo zřejmé, že provoz umísťované stavby může mít negativní vliv především v podobě různých imisí na vlastníky sousedních pozemků a pozemků, přes které bude prováděn přístup k umísťované stavbě. V souladu s výše citovanými ustanoveními a za účelem vymezení okruhu účastníků řízení o umístění stavby bylo proto třeba jasně vymezit, kudy bude prováděn příjezd k umísťované stavbě, zda přes pozemky žalobkyně, nebo nikoliv. Bez toho nelze dospět k závěru, zda žalobkyně měla být účastníkem řízení o umístění stavby, a tedy ani odmítnout její odvolání jako nepřípustné. Stavební úřad tak neučinil. Rozhodnutí o umístění stavby tuto otázku uspokojivě neřeší, protože nevylučuje, že pozemní komunikace na pozemku žalobkyně bude užívána v souvislosti s provozem umísťované stavby. O tom svědčí i vyjádření stavebního úřadu v předkládací zprávě k podanému odvolání. V ní stavební úřad uvedl, že „[p]
ředmětná stavba je přístupná po místních nebo účelových komunikacích, a přestože je možné užívat i účelové komunikace na pozemku odvolatele, není to nutné
“.Protože předmětem přezkumu napadeného správního rozhodnutí nebyla otázka nejvhodnějšího způsobu napojení umísťované stavby na pozemní komunikace, nebyl, a ani nemohl být, krajským soudem vysloven závěr, že žalobkyně je účastnicí správního řízení, jak se domnívá stěžovatel. Ústřední otázkou je, zda žalobkyně mohla být přímo dotčena rozhodnutím o umístění stavby. Pokud tuto možnost stavební úřad nevyloučil a přitom s žalobkyní jako s účastnicí správního řízení nejednal, pak je nutné toto pochybení napravit. Vymezení okruhu účastníků řízení o umístění stavby je sice v prvé řadě úkolem stavebního úřadu, ale stěžovatel se musí v rámci přezkumu rozhodnutí I. stupně zabývat i námitkami směřujícími proti posouzení účastenství v řízení před stavebním úřadem, a závěry stavebního úřadu v tomto směru buď potvrdit, nebo vyvrátit. Se stěžovatelem lze souhlasit, že vymezení okruhu účastníků územního řízení je úkolem náročným a vyžadujícím s ohledem na konkrétní okolnosti případu komplexní posouzení situace v území a zohlednění nejrůznějších vlivů, neboť v úvahu přichází u vlastníků sousedních staveb a pozemků dotčení nejrůznějšího druhu. Umožňuje-li situace v terénu zhotovit přístup k umísťované stavbě více způsoby, pak v zásadě každý z vlastníků pozemku nebo stavby, jehož práva budou zasažena provozem po těchto komunikacích, může být účastníkem územního řízení. Rozhodné je, zda intenzita zásahu do jeho vlastnického práva představuje přímé dotčení. Určujícím měřítkem může být intenzita zvýšení dopravy a míra negativních efektů s tím spojených, ale i povaha provozu umísťované stavby a vlastnosti přilehlých komunikací. Pokud je možné vyloučit, že tyto nebudou v souvislosti s provozem stavby využívány více než doposud, pak lze zpravidla vyloučit i přímé dotčení vlastníků pozemků, přes které má být příjezd k umísťované stavbě prováděn.
Z výše uvedeného vyplývá, že námitky stěžovatele nejsou důvodné. Krajský soud správně dospěl k závěru, že v daném případě absentuje úvaha o rozsahu okruhu účastníků, na jejímž základě by bylo možno posoudit, zda je žalobkyně opomenutým účastníkem řízení o umístění stavby.
*)
S účinností od 1. 1. 2013 byl § 85 změněn zákonem č. 350/2012 Sb.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.