4308/2022
Územní plánování: zásady územního rozvoje; územní rezerva
Územní plánování: zásady územního rozvoje; územní rezerva
k § 38 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 350/2012 Sb. (v textu jen „stavební zákon“)
Je-li v zásadách územního rozvoje stanovena územní rezerva, která počítá s různými variantami budoucího řešení záměru, pro nějž je stanovena, není to v rozporu s podmínkami § 38 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu.
(Podle rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2019, čj. 76 A 2/2019-40)
Prejudikatura:
č. 2698/2012 Sb. NSS; nález Ústavního soudu č. 76/2013 Sb. ÚS (sp. zn. III. ÚS 1669/11).Věc:
Město Bohumín proti Moravskoslezskému kraji, za účasti České republiky – Ministerstva dopravy, o návrhu na zrušení části opatření obecné povahy.Navrhovatel se podáním ze dne 2. 5. 2019 domáhal zrušení opatření obecné povahy – Aktualizace č. 1 Zásad územního rozvoje Moravskoslezského kraje, které bylo schváleno zastupitelstvem odpůrce dne 13. 9. 2018 a nabylo účinnosti dne 21. 11. 2018 (dále jen „A1-ZÚR“), a to v čl. 44 v části tabulky „
Územní rezervy pro záměry mezinárodního a republikového významu
“ textu odrážky ve znění: „
Větev D507c - odpojuje se z úvodního společného úseku cca 500 m za jeho křížením s Bohumínskou Stružkou a přes západní okraj Bohumína (místní část Nová Ves) se cca po 3 km tato větev opětovně spojuje se společnou plochou větví D507a a D507b. Jihozápadně od Věřňovic se tato větev odklání k severu a pokračuje západně zastavěného území obce v souběhu s dálnicí D1 přes řeku Olši až na státní hranici s Polskem. V úvodním samo-statném úseku až do prostoru severně od Nové Vsi je koridor vymezen v šířce 200 m. Ve druhém samostatném úseku od místa odklonu od společné plochy větví D507a a D507b, jz. okraje zástavby Věrňovic až po státní hranici má tato větev šířku 500 m
.“Navrhovatel uvedl, že nesouhlasí s jihozápadní větví koridoru pro vysokorychlostní trať (VRT) označenou kódem D507c. V průběhu přijímání napadeného opatření obecné povahy uplatnil dne 25. 7. 2015 připomínku, kde namítal, že navržená větev vede přes nově navrhovaný lesopark a dále přes místní část Bohumín-Nová Ves, kde zakládá jistý druh stavební uzávěry. Je též v rozporu s dohodou, uzavřenou mezi městem a Ministerstvem dopravy v rámci projednávání návrhu nového územního plánu města Bohumín, jenž nabyl účinnosti dne 1. 3. 2014. V průběhu veřejného projednání A1-ZÚR podal navrhovatel jako dotčená obec dne 11. 10. 2017 námitky, kde zopakoval dosavadní argumentaci a doplnil, že navržená rezerva pro VRT byla v rozporu se stavebním zákonem, jelikož nebyla invariantní. Námitce nebylo vyhověno. Dle navrhovatele trpělo vypořádání námitky vadou, neboť bylo vnitřně rozporné. Odpůrce uváděl, že § 38 odst. 2 v souvislosti s § 36 odst. 1 stavebního zákona vylučuje vymezení územních rezerv ve variantách, zároveň však je napadená územní rezerva stanovená tak, aby do její plochy bylo možné umístit všechny dosud sledované varianty VRT. Textově i graficky jsou v A1-ZÚR zachyceny tři možné přechodové body VRT na území Polska. Odpůrce se dle navrhovatele řádně nevypořádal s námitkou blokace realizace a případného budoucího rozšiřování lesoparku a omezení rozvoje lokality Bohumín-Nová Ves. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 178/15 se proto navrhovatel domáhal zrušení části A1-ZÚR, jak výše specifikováno.
Odpůrce ve vyjádření ze dne 24. 6. 2019 uvedl, že s návrhem nesouhlasí a navrhl jeho zamítnutí. Co se týče námitky nepřípustnosti variantnosti územní rezervy, odpůrce připomenul, že územní rezerva je dle § 36 stavebního zákona plochou nebo koridorem se stanoveným využitím, jehož potřebu a plošné nároky je třeba prověřit, přičemž v územní rezervě jsou zakázány změny území, které mohly stanovené využití podstatně ztížit nebo znemožnit. Z toho plyne, že územní rezerva se stanovuje tak, aby umožnila prověření více variant, což uvedl i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 2. 2013, čj. 7 Aos 3/2012-36. Přímo vytvoření vícera územních rezerv pro jeden záměr pak tento soud aproboval v rozsudku ze dne 30. 5. 2019, čj. 2 As 122/2018-512. Ve sporné věci je územní rezerva předurčena stavem jednání se sousedním státem (Polskem) o přechodu VRT přes hranici. Pojem „varianta“ je tak v rámci územního plánování užíván vícevýznamově. To, že do územní rezervy nebyly pojaty plochy mezi variantami, čímž vzniklo napadené větvení, je naopak v souladu se zásadou minimalizace zásahu. Co se týče namítaných vad rozhodnutí o námitce, odpůrce odkázal jednak na předchozí vypořádání invariantnosti a na podklady, z nichž při zpracovávání trasování územní rezervy pro VRT v A1-ZÚR vycházel, a text vypořádání námitky navrhovatele v průběhu zpracovávání napadeného opatření obecné povahy. Co se týče námitky zásahu do práv navrhovatele, pak s touto se již vypořádal, když vysvětlil charakter omezení v územní rezervě, akcentoval její dočasnost a zdůraznil, že na stávající územní rozhodnutí nemá vymezení územní rezervy žádný vliv; dopady do právní sféry soukromých osob budou brány v potaz při výběru konečné varianty VRT. Případné budoucí rozšiřování lesoparku je hypotetického charakteru.
Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření ze dne 4. 7. 2019 zdůraznila, že výběr trasy závisí zejména na orgánech Polské republiky, jež dosud nerozhodly o definitivním trasování od Katovic ke hranicím s Českou republikou. Osoba zúčastněná na řízení ve spolupráci s oprávněným investorem činí maximum pro urychlení rozhodnutí orgánů Polské republiky. Jakmile dojde k mezistátní dohodě, bude sledována jen jedna varianta a ostatní území nebude nadále blokováno. Sporná VRT je nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1315/2013 o hlavních směrech Unie pro rozvoj transevropské dopravní sítě stanovena jako součást globální sítě TEN-T a je rovněž vymezena v Politice územního rozvoje České republiky.
Krajský soud v Ostravě návrh zamítl.
Z odůvodnění:
[9] První návrhová námitka se týkala nepřípustné variantnosti vymezení územní rezervy.
[10] Dle § 36 odst. 1 věty třetí, čtvrté a páté stavebního zákona zásady územního rozvoje mohou vymezit plochu nebo koridor a stanovit jejich využití, jehož potřebu a plošné nároky je nutno prověřit (dále jen „územní rezerva“). V územní rezervě jsou zakázány změny v území [§ 2 odst. 1 písm. a)], které by mohly stanovené využití podstatně ztížit nebo znemožnit. Změnit územní rezervu na plochu nebo koridor umožňující stanovené využití lze jen na základě aktualizace zásad územního rozvoje. Dle § 38 odst. 2 stavebního zákona, „[p]
okud návrh zásad územního rozvoje obsahuje varianty řešení, navrhne krajský úřad na základě vyhodnocení výsledků projednání a vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území zastupitelstvu kraje ke schválení výběr nejvhodnější varianty, který může obsahovat i podmínky k její úpravě. V rozsahu, v jakém se tyto podmínky odchylují od zprávy o uplatňování zásad územního rozvoje, jsou její změnou. Zastupitelstvo kraje je při schvalování vázáno stanovisky dotčených orgánů nebo výsledkem řešení rozporů. Na základě výsledků projednání, vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území a schválení nejvhodnější varianty krajský úřad zajistí upravení návrhu
.“[11] Soud při výkladu uvedených ustanovení pokládá za nutné zdůraznit, že invariantnost dle § 38 odst. 2 se vztahuje na přijaté
řešení.
Klíčovou otázkou je tedy, co je předmětem řešení při vymezení územní rezervy. V případě územní rezervy je totiž oním řešením jen blokace území před změnami, které by znemožnily či podstatně ztížily budoucí záměr, u něhož dosud není dostatečně prověřena buď samotná potřebnost nebo územní nároky, nebo obojí. Územní rezerva proto může pokrývat varianty záměru, jenž sám o sobě není samotnými zásadami územního rozvoje dosud řešen. Podoba jediné (invariantní) územní rezervy reflektuje možné varianty záměru, jenž není řešen nyní, ale bude řešen v budoucnu. Jak správně uvádí odpůrce, z judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že zvažování více variant konečného řešení je při vymezení územní rezervy pravidlem, neboť naopak, jestliže by byla územní rezerva vymezena tak úzce, že by předem determinovala pouze jedno řešení trasy, bylo by její stanovení zpravidla zbytečné a nepřípustně by nahrazovala stanovení přímo konečného řešení daného záměru. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 5. 2019, čj. 2 As 122/2018-512, uvedl, že „
by bylo vadou, pokud by územní rezervy pro určitý záměr byly vymezeny natolik úzce, že by bylo předem jasné, že existuje pouze jedno řešení trasy či umístění stavby v rámci rezervy. To by totiž znamenalo, že je pouze část jasného záměru odsunuta, a že je záměr jako celek nepřípustně parcelován (tzv. salámová metoda).
[…]
Územní rezervy předpokládají možnosti variant a bez znalosti současně aplikovaných kompenzačních opatření nelze jednoznačně tvrdit, že jakákoliv z možných variant bude znamenat výhradně zvýšení zátěže
.“ Soud taktéž plně přitaká odpůrci, že forma vymezení územní rezervy ve větvích odpovídá zásadě co nejmenší ingerence
do práv dotčených osob, neboť jinak by musela být rezerva vymezena jako široký pás zahrnující nejen větve, ale i prostor mezi nimi (srov. obdobně rozsudek NSS ze dne 21. 6. 2012, čj. 1 Ao 7/2011-526, č. 2698/2012 Sb. NSS).[12] Z výše uvedeného plyne implicitně i vypořádání námitky rozpornosti a nesrozumitelnosti rozhodnutí odpůrce o navrhovatelově námitce ze dne 11. 7. 2017. Domnělý rozpor mezi invariantností rezervy a variantami budoucího řešení neexistuje, neboť (in)variantnost se pokaždé týká něčeho jiného. Odpůrce vypořádal námitku navrhovatele vyčerpávajícím způsobem na více než pěti stranách textu; toto vypořádání je nejen rozsahem (k nárokům na detailnost vypořádání námitky srov. nález ÚS ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 1669/11, č. 76/2013 Sb. ÚS), ale i meritorně zcela postačující.
[13] To platí i pro námitky stran zásahu do práv navrhovatele, jež byly vypořádány odpůrcem a které jsou bez hlubší argumentace, která by reflektovala jejich vypořádání, posouvány před soud. Soud proto odkazuje na vypořádání učiněné odpůrcem a zdůrazňuje nosné důvody tohoto vypořádání: Co se týče záměru výstavby lesoparku a omezení vlastnických práv vlastníků nemovitostí v Nové Vsi je nutno poukázat na hierarchickou výstavbu nástrojů územního plánování; A1-ZÚR tak provádí aktuální Politiku územního rozvoje České republiky a s ní pak musí být následně uvedeny do souladu územní plány obcí. Otázky místního významu nemohou být ZÚR regulovány. Územní rezerva představuje pochopitelně zásah do práv vlastníků nemovitostí s ohledem na zákaz změn v území, které by mohly stanovené využití podstatně ztížit nebo znemožnit. Záměr případného budoucího rozšíření lesoparku či blíže nespecifikované zájmy vlastníků nemovitostí v Nové Vsi však zjevně nevyvažují zájem na blokaci území – navíc jen dočasné – za účelem VRT, jež – jak poukázala zúčastněná osoba – je součástí globální sítě TEN-T. Disproporce přijatého řešení tak nemohla být shledána.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.