Vydání 10/2011

Číslo: 10/2011 · Ročník: IX

2396/2011

Územní plánování: doba působení územního opatření o stavební uzávěře; opatření obecné povahy

Územní plánování: doba působení územního opatření o stavební uzávěře Opatření obecné povahy: územní opatření o stavební uzávěře
k § 97 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)
k § 46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního
I. Časová rovina působení územního opatření o stavební uzávěře (§ 97 odst. 1 stavebního zákona z roku 2006), tedy doba mezi jeho vydáním a zrušením, po kterou územní opatření o stavební uzávěře zasahuje do práv dotčených subjektů tím, že omezuje, resp. zakazuje stavební činnost ve vymezeném území, představuje jeden z jeho zákonných definičních znaků. Doba působení stavební uzávěry jako pojmově dočasného (přechodného) územního opatření proto představuje jeden z přezkumných bodů posouzení souladu územního opatření o stavební uzávěře se zákonem.
II. Za vybočení z přípustného časového rámce působení územního opatření o stavební uzávěře v podobě jeho nepřiměřeně dlouhého působení a s ním spojené porušení § 97 odst. 1 stavebního zákona, pro které by bylo nutno územní opatření o stavební uzávěře zrušit, lze považovat teprve dlouhodobou, bezdůvodnou a svévolnou nečinnost obce při přijímání územního plánu, v rámci jehož přípravy bylo územní opatření o stavební uzávěře vydáno. Přitom je třeba přihlédnout též k aktivitě navrhovatele jako subjektu, do jehož práv je územním opatřením o stavební uzávěře zasahováno.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2011, čj. 4 Ao 3/2011-103)
Prejudikatura:
č. 1462/2008 Sb. NSS a č. 1910/2009 Sb. NSS.
Věc:
Společnost s ručením omezeným FARMA SOLANY proti obci Děčany o návrhu na zrušení opatření obecné povahy.
Návrhem ze dne 21. 4. 2011 se navrhovatel domáhal zrušení opatření obecné povahy č. 1/2009, kterým se vydává územní opatření o stavební uzávěře, vydaného Zastupitelstvem obce Děčany dne 26. 3. 2009 (dále též "napadená stavební uzávěra").
Napadeným opatřením obecné povahy odpůrce vydal na základě § 97 odst. 1 a § 98 odst. 1 stavebního zákona územní opatření o stavební uzávěře v části katastrálního území Solany, obec Děčany, vymezené výčtem dotčených pozemků a vyznačením dotčeného území na kopii katastrální mapy v příloze. Napadenou stavební uzávěrou bylo ve vymezeném území zakázáno umisťovat a provádět stavby a zařízení, a dále provádět změny staveb a měnit vliv staveb na využití území, a to s výjimkou udržovacích prací. Doba trvání stavební uzávěry byla určena tak, že stavební uzávěra trvá do nabytí účinnosti opatření obecné povahy, kterým se vydává územní plán Děčany pro území dotčené stavební uzávěrou. Bylo konstatováno, že z projednání návrhu opatření obecné povahy s dotčenými orgány nevyplynuly žádné podmínky stavební uzávěry, a dále bylo rozhodnuto o námitkách navrhovatele ze dne 23. 12. 2008.
V odůvodnění napadeného opatření obecné povahy odpůrce konstatoval, že zrušením části územního plánu obce Děčany rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2008, čj. 8 Ao 1/2008-102, č. 1736/2008 Sb. NSS, nastala situace, kdy celé území Solan je řešeno územním plánem obce Děčany, s výjimkou části, v níž byl tento zrušen. Návrh územního plánu pro dotčené území je nutno znovu projednat a vydat ve formě opatření obecné povahy. Stavební uzávěra je stanovena v území, které je svým rozsahem shodné s územím dotčeným pořizovaným územním plánem obce Děčany, resp. jeho zrušenou částí. Ze zadání a konceptu územního plánu obce Děčany vyplývá, že vůlí obce je stanovení nového funkčního využití předmětného území tak, aby se jednalo o nikoliv intenzivní zemědělskou živočišnou výrobu. Jaké funkční využití předmětného území bude stanoveno schváleným územním plánem ve zrušené části, nelze vzhledem k jeho současnému (znovu) projednávání předjímat. Stavební uzávěra je vydávána proto, aby připravovaná územně plánovací dokumentace mohla vést ke stanovení využití území bez negativních vlivů.
Nejvyšší správní soud následně rozsudkem ze dne 20. 7. 2009, čj. 8 Ao 1/2009-142, č. 1941/2009 Sb. NSS, zamítl návrh navrhovatele (totožného jako v nyní projednávané věci) na zrušení opatření obecné povahy - územního opatření o stavební uzávěře vydaného Zastupitelstvem obce Děčany dne 26. 3. 2009. Ústavní stížnost navrhovatele směřující proti tomuto rozsudku Ústavní soud usnesením ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. II. ÚS 2691/09, odmítl.
Navrhovatel v návrhu na zrušení napadené stavební uzávěry úvodem shrnul podstatu věci. Tou je spor o využití areálu bývalého jednotného zemědělského družstva, nacházejícího se u Solan - části obce Děčany, okres Litoměřice, který navrhovatel nabyl v září 2006 a částečně v květnu 2007 za účelem rekonstrukce a přeměny v moderní odchovnu selat a výkrmnu prasat s navazující bioplynovou stanicí, v níž má být většina kejdy vyprodukované při provozu využita k výrobě elektrické energie. Odpůrce ovšem následně změnil svůj postoj a začal realizaci projektu bránit, a to prostřednictvím změny určení využití území v nově vydaném územním plánu ze dne 19. 2. 2008, který umožňoval využívat areál toliko k chovu skotu (nikoliv však prasat, jak zamýšlel navrhovatel). Inkriminovaná část územního plánu byla k návrhu navrhovatele zrušena výše citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu čj. 8 Ao 1/2008-102. Odpůrce následně vydal stavební uzávěru ze dne 26. 3. 2009, kterou navrhovateli v areálu zakázal jakoukoliv stavební činnost, a to až do vydání nového územního plánu ohledně dotčeného území. Návrh navrhovatele na zrušení této stavební uzávěry byl zamítnut výše uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu čj. 8 Ao 1/2009-142. Podle přesvědčení navrhovatele odpůrce nepřipravuje odpovídající územně plánovací dokumentaci, a tak ani více než dva roky po vydání napadené stavební uzávěry není splněna základní podmínka její existence. Navrhovatel se proto opětovně domáhal jejího zrušení.
Navrhovatel argumentoval, že v souladu s právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným ve výše citovaném usnesení sp. zn. II. ÚS 2691/09 je namístě zkoumat přiměřenost územního opatření o stavební uzávěře z hlediska časového, tedy zda tato netrvá s ohledem na rozsah omezení nepřiměřeně dlouho. Pokud by tomu tak bylo, jednalo by se o nepřiměřené omezení vlastnického práva navrhovatele a napadená stavební uzávěra by musela být zrušena. Dobu trvání stavební uzávěry je přitom třeba poměřovat minimálním časem nezbytným k dosažení jejího cíle, tedy pořízení územního plánu v části, jež byla Nejvyšším správním soudem zrušena.
Navrhovatel zdůraznil, že se jedná o území o zanedbatelné rozloze něco málo přes 3,5 ha, s výrazně omezeným okruhem osob oprávněných podávat v jednotlivých fázích přípravy územního plánu námitky, a žádná ze třech etap (zadání, koncept a návrh územního plánu včetně přijetí) by nemohla trvat déle než 9 měsíců. Od zrušení příslušné části územního plánu ke dni 3. 9. 2008 do podání nyní projednávaného návrhu uplynulo více než 31 měsíců, za tuto dobu se však příprava územního plánu vůbec nedostala na program zasedání zastupitelstva odpůrce, s výjimkou zasedání konaného dne 29. 6. 2010, na němž zastupitelstvo starostovi obce uložilo připravit místní
referendum
ohledně územního plánu - kravín Solany. Tento bod navíc nebyl zařazen na program zasedání, jak byl tento dopředu zveřejněn. V případě místního referenda se nejedná o krok přípravy územně plánovací dokumentace předvídaný stavebním zákonem a do dne podání nyní projednávaného návrhu nebylo ve vztahu k jeho realizaci nic podstatného podniknuto. Napadenou stavební uzávěrou ze dne 26. 3. 2009 tedy odpůrce navrhovateli již dva roky brání v realizaci projektu pojmově dočasným opatřením. Za skutečný cíl napadené stavební uzávěry navrhovatel považoval trvalé znemožnění užívání areálu a realizaci projektu, nikoliv pouze dočasné omezení stavební činnosti na předmětných pozemcích.
Následně navrhovatel poukázal na algoritmus (test) přezkumu opatření obecné povahy. V návaznosti na požadavek přiměřenosti dovodil z § 97 odst. 1 věty první stavebního zákona, že jakékoliv opatření, které by stavební činnost zakazovalo v širším než nezbytném rozsahu, by bylo v rozporu se zákonem. Napadená stavební uzávěra z důvodu svého rozsahu a trvání po nepřiměřeně dlouhou dobu proto nemůže uspět při testu přiměřenosti. Navrhovatel spatřoval nepřiměřenost ve vztahu k omezení svého vlastnického práva jako jednoho z jeho základních práv; ochranu podle jeho názoru zasluhuje též jeho legitimní očekávání, že svůj projekt bude moci realizovat.
Odpůrce ve vyjádření k návrhu na zrušení opatření obecné povahy zdůraznil, že napadená stavební uzávěra byla již k návrhu navrhovatele ze dne 19. 6. 2009 předmětem přezkumu ze strany Nejvyššího správního soudu, přičemž Nejvyšší správní soud tento návrh zamítl výše citovaným rozsudkem čj. 8 Ao 1/2009-142. Jeho postup byl potvrzen i usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2691/09. Ve zde projednávané věci se proto jedná o věc již pravomocně rozhodnutou. V obou případech se jedná o návrhy téhož navrhovatele a totožný je i předmět řízení, když v obou řízeních se navrhovatel ze stejných důvodů domáhá zrušení téhož opatření obecné povahy, v obou případech v celém rozsahu. Navrhovatel mimoto neuvádí žádné nové skutkové či právní argumenty, přičemž jeho tvrzení o údajné nepřiměřenosti trvání napadené stavební uzávěry relevantním argumentem býti nemůže.
Odpůrce zdůraznil, že napadená stavební uzávěra byla vydána proto, aby připravovaná územně plánovací dokumentace mohla vést ke stanovení takového využití území, které nebude mít negativní vlivy na území a nebude v něm vyvolávat střety. V případě, že by napadená stavební uzávěra vydána nebyla a například by již byl zrealizován velkochov prasat (k čemuž by stačila realizace změn stávajících staveb a navrhovatel navíc tyto změny zamýšlí), došlo by ke ztížení nebo i znemožnění využití území podle připravované územně plánovací dokumentace a stanovení takového funkčního využití areálu, které nebude obtěžující pro své okolí.
Odpůrce dále uvedl, že není pravda, že by byl při znovuprojednání zrušené části územního plánu zcela nečinný, jak tvrdí navrhovatel. V rámci jeho přípravy probíhala v předchozích dvou letech řada osobních a telefonických jednání mezi starostou, Městským úřadem Lovosice a právním poradcem obce. Mimoto byla dne 31. 3. 2011 uzavřena smlouva o dílo mezi odpůrcem jako objednatelem a projektantem Ing. Stanislavem Z., autorizovaným urbanistou, jako zhotovitelem, jejímž předmětem je dopracování územního plánu obce. V současné době je upravován návrh územního plánu v části, která byla soudem zrušena, přičemž návrh je třeba znovu projednat a vydat tak, aby územním plánem bylo řešeno celé území obce, jak požaduje § 43 odst. 4 stavebního zákona. Odpůrce se snaží ukončit trvání napadené stavební uzávěry, musí přitom však chránit veřejné zájmy v území.
Navrhovatel v replice k vyjádření odpůrce argumentoval, že totožnost předmětu řízení oproti původnímu řízení o návrhu navrhovatele ze dne 19. 6. 2009 na zrušení téhož opatření obecné povahy by byla dána pouze v případě řešení týchž skutkových či právních otázek. Ve skutkovém základě se ovšem tato věc oproti původnímu řízení zásadně liší, neboť v době prvního přezkumu napadené stavební uzávěry nebylo dáno její nepřiměřené trvání a s ním spojené omezení vlastnického práva navrhovatele jako základní skutková okolnost věci.
Nejvyšší správní soud návrh na zrušení opatření obecné povahy č. 1/2009, kterým se vydává územní opatření o stavební uzávěře, vydané Zastupitelstvem obce Děčany dne 26. 3. 2009 zamítl.
Z odůvodnění:
VI. Pravomoc Nejvyššího správního soudu k meritornímu projednání věci
(...) Nejvyšší správní soud se však zejména musel vypořádat s otázkou, zda jsou splněny podmínky pro
meritorní
posouzení věci, tedy vydání rozhodnutí ve věci samé či zda tomuto brání překážka věci rozhodnuté (překážka
rei iudicatae
). Napadená stavební uzávěra totiž byla již dříve k návrhu téhož navrhovatele ze dne 19. 6. 2009, obsahujícímu tentýž
petit
návrhu, předmětem přezkumu ze strany Nejvyššího správního soudu, přičemž Nejvyšší správní soud tento návrh zamítl výše citovaným rozsudkem čj. 8 Ao 1/2009-142.
K překážce věci soudem (pravomocně) rozhodnuté (překážce
rei iudicatae
) právní doktrína uvádí, že tato je dána, pokud soud v téže věci již vydal, resp. vyhlásil rozhodnutí na základě jiného návrhu. Totožnost věci je přitom nutno posuzovat jednak podle totožnosti účastníků, jednak podle totožnosti předmětu řízení (Vopálka, V.; Mikule, V.; Šimůnková, V.; Šolín, M.
Soudní řád správní - Komentář
. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 96). V usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, čj. 1 Ao 1/2009-120, č. 1910/2009 Sb. NSS, pak zdejší soud vyložil, že je nutno vykládat překážku věci rozhodnuté (resp. překážku
litispendence
) v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části restriktivně, a sice tak, že je dána, podal-li oba návrhy totožný navrhovatel (odpůrcem je ve věci určitého konkrétního opatření obecné povahy vždy týž procesní subjekt, neboť je jím podle § 101a odst. 4 s. ř. s. vždy ten, kdo je vydal) a jen v tom rozsahu, v jakém je dána totožnost předmětu řízení, tj. v jakém rozsahu se návrhy týkají týchž skutkových či právních otázek.
Po důkladnějším zvážení dospěl zdejší soud k závěru, že překážka věci rozhodnuté nebrání vydání rozhodnutí ve věci samé. V případě řízení o návrhu navrhovatele ze dne 19. 6. 2009, který byl zamítnut rozsudkem Nejvyššího správního soudu čj. 8 Ao 1/2009-142, a nyní projednávaného návrhu se nejedná o řízení v téže věci. Přestože totiž byly oba návrhy podány týmž navrhovatelem, přezkoumáváno je totéž napadené opatření obecné povahy a totožný je i
petit
návrhu (zrušení napadené stavební uzávěry v celém rozsahu), přičemž navrhovatel svůj nynější návrh staví na do značné míry shodných tvrzeních, je třeba uvést, že v nyní projednávané věci navrhovatel svůj návrh založil též na některých nových tvrzeních a přezkum se odehrává v částečně odlišném skutkovém a právním rámci způsobeném časovým posunem. Zatímco řízení o návrhu ze dne 19. 6. 2009 bylo prováděno krátce po vydání napadené stavební uzávěry (dne 26. 3. 2009), nyní je napadená stavební uzávěra přezkoumávána s více než dvouletým časovým odstupem. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s argumentací navrhovatele, že totožnost předmětu obou řízení by byla dána toliko v případě řešení týchž skutkových či právních otázek. Ve skutkovém základě se ovšem nyní projednávaná věc oproti původnímu řízení liší, neboť zrušení napadené stavební uzávěry je navrhováno z důvodu jejího nepřiměřeného zásahu do práv navrhovatele, a to v důsledku marného uplynutí času nezbytného ke zpracování územního plánu pro dotčené území. Vzhledem k tomu, že v době prvního přezkumu napadené stavební uzávěry nebylo možno přezkoumat otázku přiměřenosti jejího trvání jako jedné ze základních skutkových okolností věci, nemůže být vyloučeno podání dalšího návrhu poté, co tato skutková okolnost nastala.
Je třeba zdůraznit, že z dikce § 97 odst. 1 stavebního zákona vyplývá, že územním opatřením o stavební uzávěře jako výjimkou z pravidla může být omezena, resp. zakázána stavební činnost ve vymezeném území toliko "
v nezbytném rozsahu
", a to nejen věcně a prostorově, ale též
časově, tedy pouze po nezbytnou dobu. Z toho je třeba dovodit, že časová rovina působení územního opatření o stavební uzávěře, tedy doba mezi jeho vydáním a zrušením, po kterou územní opatření o stavební uzávěře zasahuje do práv dotčených subjektů tím, že omezuje, resp. zakazuje stavební činnost ve vymezeném území, představuje jeden z jeho pojmových, definičních znaků. Doba působení stavební uzávěry jako pojmově dočasného (přechodného) územního opatření proto představuje jeden z přezkumných bodů posouzení souladu územního opatření o stavební uzávěře se zákonem
. Pakliže tedy v původním řízení o návrhu navrhovatele ze dne 19. 6. 2009 nemohla být časová rovina působení napadené stavební uzávěry posouzena vzhledem k tomu, že teprve krátce předtím byla tato vydána, v mezidobí mohlo dojít k
relevantní
změně poměrů co do její zákonnosti a navrhovatel takovou změnu poměrů plausibilně, logicky konsekventně a myslitelně tvrdí, nelze nový návrh na zrušení téhož územního opatření o stavební uzávěře, podaný týmž navrhovatelem v totožném rozsahu a uplatňující tentýž
petit
, odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy z důvodu, že soud o téže věci již rozhodl, nýbrž je třeba návrh v této části (tj. v otázce časového působení stavební uzávěry) přezkoumat ve věci samé.
Význam časové roviny působení stavební uzávěry ve své judikatuře zdůraznil též Nejvyšší správní soud, když v rozsudku ze dne 22. 4. 2011, čj. 5 Ao 2/2011-30, vyložil, že "
aktuální právní úprava klade důraz na dočasný charakter územního opatření o stavební uzávěře. Vydat územní opatření o stavební uzávěře je tedy možné pouze v situaci, kdy je třeba zachovat dotčené území z hlediska stavebního
po přechodnou dobu
v určitém stavu pro budoucí využití podle připravované územně plánovací dokumentace, pokud již příprava této dokumentace pokročila přinejmenším do stadia schváleného zadání, nebo podle jiného rozhodnutí či opatření o využití daného území.
[...]
Podle § 97 odst. 1 a § 99 odst. 1 stavebního zákona z roku 2006 musí mít stavební uzávěra dočasný charakter. Lze ji vydat pouze v situaci, kdy je třeba zachovat dotčené území z hlediska stavebního po přechodnou dobu v určitém stavu pro budoucí využití podle připravované územně plánovací dokumentace, pokud již bylo schváleno její zadání, nebo pro budoucí využití podle jiného rozhodnutí či opatření v území
." Poukázat lze též na závěry výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 8 Ao 1/2009-142, který byl vydán v řízení o prvním návrhu navrhovatele na zrušení napadené stavební uzávěry a v němž zdejší soud dovodil, že "[p]
ři posuzování otázky, zda při přípravě územního plánu je třeba (a i možno) vydat územní opatření o stavební uzávěře, tedy při úvaze zda je toto opatření zapotřebí, protože by mohlo dojít ke ztížení nebo znemožnění využití území podle připravované územně plánovací dokumentace, je nutno vycházet z aktuálního stavu této přípravy (z její fáze)
".
Pro úplnost zdejší soud konstatuje, že se nelze ztotožnit s argumentací odpůrce, že soud při přezkoumání opatření obecné povahy vychází výhradně ze skutkového a právního stavu v době jeho vydání a není oprávněn zohlednit skutkové a právní okolnosti, které jsou dány v době rozhodování. Jinými slovy nelze odmítnout přezkum napadené stavební uzávěry proto, že tato je navrhovatelem napadána z důvodu nepřiměřeně dlouhého trvání, tedy okolností nastoupivších teprve v období po vydání napadeného opatření obecné povahy. V obecných ani zvláštních ustanoveních upravujících řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části totiž není žádné pravidlo tohoto druhu obsaženo, přičemž toto zejména nelze dovozovat z § 101d odst. 1 věty první s. ř. s., podle něhož při rozhodování soud posuzuje soulad opatření obecné povahy se zákonem, a to, zda ten, kdo je vydal, postupoval v mezích své působnosti a pravomoci, a zda opatření obecné povahy bylo vydáno zákonem stanoveným způsobem. Zdejší soud upozorňuje, že na řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části (díl 7 hlavy II s. ř. s.; § 101a až § 101d s. ř. s.) nelze aplikovat § 75 odst. 1 s. ř. s., podle něhož při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. V případě právní normy v § 75 odst. 1 s. ř. s. se totiž jedná o zvláštní ustanovení týkající se řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (díl 1 hlavy II s. ř. s.) jako jiného druhu řízení, pro něž je v hlavě II s. ř. s. zakotvena zvláštní úprava. Pro srovnání lze poukázat na paralelní zvláštní úpravu řízení o ochraně proti nečinnosti správního orgánu (díl 2 hlavy II s. ř. s.), konkrétně § 81 odst. 1 s. ř. s., podle něhož soud rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí, či právní úpravu řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu (díl 3 hlavy II s. ř. s.), v jehož rámci soud podle § 87 odst. 1 s. ř. s. rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí.
VII. Posouzení důvodnosti návrhu na zrušení napadené stavební uzávěry
(...) Jak vyplývá z výše uvedených úvah, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že návrh je třeba přezkoumat ve věci samé, a to v části týkající se přezkumu časového působení napadené stavební uzávěry. Současně je ovšem třeba zdůraznit, že
meritorní
přezkum napadené stavební uzávěry je přípustný výhradně v části jejího časového působení, když v ostatním byla napadená stavební uzávěra na bázi algoritmu přezkumu opatření obecné povahy již přezkoumána v rámci zamítavého rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 8 Ao 1/2009-142, a jejímu meritornímu přezkumu v rozsahu širším tedy brání překážka věci rozhodnuté. Z logiky věci se pak při přezkumu časového působení napadené stavební uzávěry bude jednat o přezkum v rámci pátého kroku algoritmu přezkumu opatření obecné povahy. (...)
Podle § 97 odst. 1 stavebního zákona smí územní opatření o stavební uzávěře omezovat nebo zakazovat stavební činnost ve vymezeném území pouze v nezbytném rozsahu, v kontextu zde projednávané věci na nezbytně dlouhou dobu v návaznosti na přípravu územního plánu obce v soudem zrušené části. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadená stavební uzávěra délkou svého působení nezbytně dlouhou dobu nepřesáhla.
Na tomto místě je nejprve třeba uvést, že zpracování územního plánu od jeho zadání až po schválení je poměrně dlouhodobý dynamický proces, v jehož průběhu může docházet k větším či menším změnám v uvažovaném řešení. Proces vedoucí k finálnímu vydání územního plánu je z hlediska stanovení konkrétního obsahu územního plánu, jakož i aplikace příslušných právních předpisů procesem složitým, v mnoha ohledech náročným a z hlediska časového procesem dlouhodobým, který se skládá z několika na sebe navazujících etap vzniku. Schválení a vydání samotného územního plánu předchází zejména rozhodnutí zastupitelstva obce o pořízení územního plánu; zpracování, projednání a schválení zadání územního plánu; zpracování a projednání případného konceptu územního plánu (pokud je tak stanoveno v zadání územního plánu); zpracování a veřejné projednání návrhu územního plánu. Aby přitom mohl pořizovatel územního plánu přistoupit ke kroku dalšímu, musí vždy splnit zákonné podmínky stanovené pro krok předchozí.
Nejvyšší správní soud není povolán k tomu, aby detailně analyzoval a posuzoval časový postup či obsahové náležitosti odpůrcem pořizované části územního plánu, popřípadě konkrétní důvody, které vedly ke zdržení při přijímání územního plánu, jakož i zda tyto důvody objektivně obstojí. Takový přezkum by překračoval soudu stanovené meze právního přezkumu a nepřípustně by zasahoval do otázek politických, v krajním případě by mohl ingerovat i do odpůrcova ústavního práva na samosprávu garantovaného mimo jiné v čl. 100 odst. 1, čl. 101 odst. 1 a čl. 104 odst. 2 Ústavy. V rozsudku ze dne 24. 10. 2007, čj. 2 Ao 2/2007-73, č. 1462/2008 Sb. NSS, dospěl Nejvyšší správní soud v této souvislosti k závěru, že "[v]
e skutečnosti
[...]
vždy jde o vyvážení zájmů vlastníků dotčených pozemků s ohledem na veřejný zájem, kterým je v nejširším slova smyslu zájem na harmonickém využití území. Tato harmonie může mít nesčíslně podob a ve své podstatě nebude volba konkrétní podoby využití určitého území výsledkem ničeho jiného než určité politické procedury v podobě schvalování územního plánu, v níž je vůle politické jednotky, která o něm rozhoduje, tedy ve své podstatě obce rozhodující svými orgány, omezena, a to nikoli nevýznamně, požadavkem nevybočení z určitých věcných (urbanistických, ekologických, ekonomických a dalších) mantinelů daných zákonnými pravidly územního plánování. Uvnitř těchto mantinelů však zůstává vcelku široký prostor pro autonomní rozhodování příslušné politické jednotky. Jinak řečeno - není úkolem soudu stanovovat, jakým způsobem má být určité území využito; jeho úkolem je sledovat, zda příslušná politická jednotka (obec) se při tvorbě územního plánu pohybovala ve shora popsaných mantinelech. Bylo-li tomu tak, je každá varianta využití území, která se takto
,vejde'
do mantinelů územního plánování, akceptovatelná a soud není oprávněn politické jednotce vnucovat variantu jinou. Soud brání jednotlivce (a tím zprostředkovaně i celé politické společenství) před excesy v územním plánování a nedodržením zákonných mantinelů, avšak není jeho úkolem sám územní plány dotvářet.
"
Závěry právě citovaného judikátu lze plně vztáhnout též na posouzení přiměřenosti délky působení napadené stavební uzávěry. Úkolem soudu v tomto řízení je bránit jednotlivce (v tomto případě navrhovatele) toliko před excesy v územním plánování a nedodržením zákonných mantinelů co do doby pořizování územního plánu v soudem zrušené části a z toho rezultující délky působení napadené stavební uzávěry. Úkolem Nejvyššího správního soudu však nemůže být odpůrce aktivně usměrňovat či snad dozorovat při pořizování územního plánu, respektive naplňování jakéhosi vzorového časového harmonogramu přijímání konkrétních dílčích opatření a absolvování jednotlivých etap jeho vydání. Odpůrce je co do délky působení napadené stavební uzávěry omezen toliko základními časovými mantinely podle § 97 odst. 1 stavebního zákona.
Za vybočení z přípustného časového rámce působení územního opatření o stavební uzávěře v podobě jeho nepřiměřeně dlouhého působení a s ním spojené porušení § 97 odst. 1 stavebního zákona, pro které by bylo nutno územní opatření o stavební uzávěře zrušit, by bylo možno považovat teprve dlouhodobou, bezdůvodnou a svévolnou nečinnost obce při přijímání územního plánu, v rámci jehož přípravy bylo územní opatření o stavební uzávěře vydáno. Přitom je třeba přihlédnout též k aktivitě navrhovatele jako subjektu, do jehož práv je územním opatřením o stavební uzávěře zasahováno.
V nyní projednávané věci však k takovému vybočení z přípustného časového rámce působení územního opatření o stavební uzávěře nedošlo. Nejvyšší správní soud zohlednil, že dotčeným územím je areál bývalého jednotného zemědělského družstva, který je významně zatížen jak historicky, tak i ekologicky. K nejasnostem ohledně jeho dalšího využití přispívá mimo dřívějšího využívání pro intenzivní zemědělskou živočišnou výrobu též skutečnost, že areál byl před nabytím navrhovatelem využíván jako sklad uhlí a o jeho využití se mimo navrhovatele aktivně ucházel též další subjekt, který jej zamýšlel využívat jako sklad ovoce a techniky, přičemž tento záměr byl odpůrcem hodnocen pozitivněji než záměr navrhovatele. Přihlédnout je třeba též ke skutečnosti, že obyvatelé obce s realizací projektu navrhovatele dlouhodobě zásadně nesouhlasí, což dokládají mimo jiné též účastníky předložené články z regionálního tisku, konkrétně článek "
Prasata Solanští odmítají, investor však neustupuje
" otištěný v Litoměřickém deníku dne 21. 3. 2008, a dále článek "
Solany: stavební uzávěra; Místní přicházejí s další zbraní v boji proti záměru holandského farmáře vybudovat za obcí prasečák pro tisíce zvířat
" otištěný v témže deníku dne 4. 12. 2008.
Z důvodu nesouhlasu obyvatel obce a nejasností ohledně dalšího využití areálu zastupitelstvo odpůrce na zasedání konaném dne 29. 6. 2010 starostovi obce uložilo připravit místní
referendum
, ÚP - kravín Solany, tedy ohledně vymezení funkčního využití areálu v nově pořizovaném územním plánu v soudem zrušené části. Ze spisu nicméně není zřejmé, zda a jaké kroky starosta v této záležitosti podnikal. Dne 31. 3. 2011 pak byla uzavřena smlouva o dílo mezi odpůrcem jako objednatelem a projektantem Ing. Stanislavem Z., autorizovaným urbanistou, jako zhotovitelem, jejímž předmětem je dopracování územního plánu obce. Z obsahu smlouvy je zřejmé, že tato se týká předmětné části územního plánu, neboť veškeré ostatní území obce je již regulováno platným územním plánem. Smlouva obsahuje i další podstatné náležitosti, zejména konkrétní harmonogram poskytnutí plnění (zpracování návrhu územního plánu pro potřeby společného jednání do 3 měsíců od podpisu smlouvy, návrh územního plánu pro potřeby veřejného projednání do 2 měsíců od doručení podkladů po společném jednání, čistopis územního plánu do 4 týdnů od schválení návrhu územního plánu) a cenu díla (20 000 Kč za zpracování návrhu územního plánu pro potřeby společného jednání, 15 000 Kč za zpracování návrhu územního plánu pro potřeby veřejného projednání, 30 000 Kč za zpracování čistopisu územního plánu, celkem 78 000 Kč vč. DPH) a ujednání o smluvní pokutě. V této souvislosti je třeba podotknout, že posuzování platnosti či konkrétního data uzavření smlouvy, jež navrhovatel zpochybňuje, nebylo předmětem tohoto řízení. V rámci přípravy územního plánu v soudem zrušené části měla mimoto v předchozích dvou letech probíhat řada osobních a telefonických jednání mezi starostou odpůrce, Městským úřadem Lovosice a právním poradcem obce, ze spisu však není datování a obsah těchto jednání blíže doložitelný.
Jakkoliv lze konstatovat, že územní plán byl v části týkající se předmětného areálu soudem zrušen již ke dni 3. 9. 2008 a odpůrce mohl být při jeho znovupořizování aktivnější, je třeba rovněž zohlednit, že navrhovatel žádným způsobem nedoložil své aktivní vystupování v zájmu efektivního postupu odpůrce při vydání příslušné části územního plánu. Zejména soudu nedoložil žádnou písemnou či elektronickou komunikaci s odpůrcem dokládající, že by se například dotazoval na průběh vydávání územního plánu či odpůrce vyzýval k podnikání příslušných kroků, zajímal se o konání místního referenda a názory občanů obce na svůj záměr, popřípadě se snažil přiklonit mínění obyvatel obce na svoji stranu, například formou pořádání veřejných diskuzí.
V neposlední řadě nelze přehlédnout ani skutečnost, že osud územního opatření o stavební uzávěře vydaného dne 26. 3. 2009 zůstal nejistý až do rozhodnutí Ústavního soudu, který odmítl ústavní stížnost navrhovatele směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 8 Ao 1/2009-142, tedy do 6. 1. 2010. Tím nepochybně mohly být až do uvedeného data aktivity odpůrce při znovupořizování územního plánu utlumeny, neboť vyčkával výsledku tohoto řízení. Doba, po kterou mohl odpůrce vyvíjet svou činnost, se tak ještě o několik měsíců zkrátila. (...)

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.