Vydání 9/2004

Stěžovatelka namítla, že soud ji v rozporu se základními zásadami spravedlivého procesu nevyzval k odstranění vad podání, resp. žaloby, ačkoli se v mezidobí změnila procesní úprava; soudní řád správní přitom pro žalobu stanovil jiné požadavky, než jaké na opravné prostředky proti rozhodnutím správních orgánů kladl občanský soudní řád, ve znění účinném k 31. 12. 2002. Tento postup soud odůvodnil tím, že k případnému doplnění žaloby učiněnému k výzvě soudu by stejně nemohl přihlížet s ohledem na uplynutí zákonné lhůty podle § 71 odst. 2 a § 72 odst. 1 s. ř. s. Podle stěžovatelky však taková argumentace vypovídá o zásahu do právní jistoty a uplatňování retroaktivity ze strany soudu: ten totiž odmítl stěžovatelčino podání (původně opravný prostředek, po 1. 1. 2003 posuzovaný jako žaloba) proto, že nesplňovalo náležitosti žaloby podle soudního řádu správního, ačkoliv ke dni, kdy stěžovatelka podávala svůj opravný prostředek, soudní řád správní ještě nenabyl účinnosti, a stěžovatelka tedy podle něj nemohla postupovat.

Nejprve je nutno zabývat se rozdíly mezi náležitostmi opravného prostředku proti rozhodnutí správního orgánu podle § 250l a násl. o. s. ř., ve znění účinném k 31. 12. 2002, a náležitostmi žaloby podle soudního řádu správního. Na opravné prostředky dopadalo přiměřeně ustanovení § 249 odst. 2 o. s. ř., které kromě obecných náležitostí podání vyžadovalo označení napadeného rozhodnutí, vyjádření, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, uvedení důvodů tvrzené nezákonnosti rozhodnutí a konečný návrh rozhodnutí soudu. Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu musí naproti tomu podle ustanovení § 71 odst. 1 s. ř. s. kromě obecných náležitostí obsahovat a) označení napadeného rozhodnutí a den jeho doručení nebo jiného oznámení žalobci, b) označení osob na řízení zúčastněných, jsou-li žalobci známy, c) označení napadených výroků rozhodnutí, d) žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné, e) důkazy, jež žalobce navrhuje k prokázání svých tvrzení, f) návrh výroku rozsudku.

Stěžovatelčino podání ze dne 26. 9. 2002 obsahovalo ze speciálních náležitostí opravného prostředku proti rozhodnutí správního orgánu pouze označení napadeného rozhodnutí (číslem jednacím, nikoliv ovšem datem vydání); jak však již bylo výše uvedeno, podání postrádalo údaj o tom, v jakém rozsahu stěžovatelka napadá rozhodnutí žalovaného, z jakých důvodů má rozhodnutí za nezákonné a čeho se u soudu domáhá. Chybějící náležitosti odpovídají náležitostem žaloby podle § 71 odst. 1 písm. c), d) a f) s. ř. s. Krajský soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že stěžovatelčino podání nesplňuje náležitosti žaloby podle soudního řádu správního, a měl pravdu; tuto skutečnost však mohl konstatovat jen proto, že podání zároveň nesplňovalo ani náležitosti, které pro opravný prostředek proti rozhodnutí správního orgánu stanovila příslušná ustanovení občanského soudního řádu, ve znění účinném k 31. 12. 2002. Kdyby stěžovatelčino podání splňovalo náležitosti opravného prostředku podle někdejší části páté hlavy třetí občanského soudního řádu, ale nedosahovalo kvality vyžadované soudním řádem správním pro žaloby (tedy např. pokud by v podání nebyl uveden den doručení napadeného rozhodnutí nebo by nebyly označeny navržené důkazy), soud by stěžovatelku jistě vyzval k odstranění nedostatků, jejichž zdrojem by v takovém případě byla jen změna právní úpravy. Tato změna, jak stěžovatelka správně podotýká, by neměla jít k tíži účastníků řízení. Uvedená zásada má ovšem i svůj protějšek: nelze se domáhat lepšího procesního zacházení ze strany soudu jen proto, že zahájené řízení před soudem bylo dotčeno zásadní změnou procesního předpisu; to však stěžovatelka činí, když žádá, aby ji soud vyzval k odstranění vad podání i po nabytí účinnosti soudního řádu správního. Přehlíží přitom, že neodstranitelnými nedostatky trpělo její podání již ke dni, kdy uplynula lhůta pro podání opravného prostředku, tedy ke dni 4. 10. 2002; již tehdy by tedy soud musel podání odmítnout a s žádným jiným právním následkem nemůže být toto vadné podání spojeno ani dnes. Krajský soud nepochybil, jestliže stěžovatelku nevyzval k odstranění vad podání, protože s ohledem na právě řečené by se jednalo o marný procesní úkon.

Stěžovatelka poukazuje na to, že krajské soudy leckdy vyzývají žalobce v azylových věcech k odstranění vad žaloby či k jejímu doplnění i po uplynutí lhůty pro podání žaloby; takový postup je však přípustný jen tehdy, pokud výzva soudu nesměřuje k rozšíření žaloby na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo k uvádění dalších žalobních bodů (jinému výkladu brání ustanovení § 71 odst. 2 s. ř. s.; dříve tak činilo ustanovení § 250h odst. 1 o. s. ř.). Ze stejné příčiny je nutno vyvrátit i stěžovatelčino tvrzení, že procesní postup, jaký zvolil krajský soud v její věci, by mohl vést k paušálnímu odmítání všech podání učiněných podle někdejší části páté občanského soudního řádu, v řízeních, o nichž se pokračuje ve smyslu § 129 odst. 2 s. ř. s., neboť žádné z těchto podání logicky nesplňuje náležitosti žaloby podle soudního řádu správního. Opět nelze než zopakovat, že nabytí účinnosti nového procesního předpisu nevede k přeměně neodstranitelných vad podání na vady odstranitelné a naopak odstranitelné vady si zachovávají svůj charakter bez ohledu na změnu právní úpravy. Je tedy povinností soudu vyzvat k doplnění podání o náležitosti, které procesní předpis dříve nežádal; jeho úkolem však není (a bylo by to i v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení) vyzývat k doplnění nově stanovených náležitostí tam, kde ani absenci původně požadovaných náležitostí již nelze zhojit.

Stěžovatelka také poukázala na skutečnost, že krajský soud se nezabýval případnou nicotností napadeného správního rozhodnutí, ač mu to ukládá ustanovení § 76 odst. 2 s. ř. s., a že tím porušil zákon. Toto stěžovatelčino tvrzení však soud nesdílí. Pokud soud podle § 76 odst. 2 s. ř. s. zjistí, že rozhodnutí trpí takovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost, vysloví rozsudkem tuto nicotnost i bez návrhu. Pokud se důvody nicotnosti týkají jen části rozhodnutí, soud vysloví nicotnou jen tuto část rozhodnutí, jestliže z povahy věci nevyplývá, že ji nelze oddělit od ostatních částí rozhodnutí. Z citovaného ustanovení plyne, že soud vysloví nicotnost napadeného správního rozhodnutí i bez návrhu; učiní tak však pouze tehdy, pokud nicotnost skutečně shledá. Netrpí-li správní rozhodnutí vadami vyvolávajícími jeho nicotnost, není důvodu pro to, aby se soud zabýval úvahami o nicotnosti v odůvodnění, nebo aby dokonce samostatným výrokem vyslovil, že napadené rozhodnutí není nicotné. Ani této kasační námitce tedy soud nemohl přisvědčit.