1368/2007
Utajované skutečnosti: bezpečnostní riziko
Ejk 566/2006
Utajované skutečnosti: bezpečnostní riziko
k § 23 odst. 2 písm. b) zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 322/2001 Sb. (v textu též „zákon o ochraně utajovaných skutečností“)*)
I. Dlouhodobé působení navrhované osoby ve složce Státní bezpečnosti, která se zabývala sledováním osob, přičemž výsledky této činnosti sloužily mimo jiné k represivním opatřením, včetně trestního stíhání, vůči domnělým či skutečným odpůrcům tehdejšího totalitního režimu, představuje bezpečnostní riziko podle § 23 odst. 2 písm. b) zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů.
II. Skutečnost, že se navrhovaná osoba při takové činnosti pohybovala v mezích tehdejších zákonů a jiných právních předpisů, nevylučuje její podíl na potlačování základních lidských práv a svobod. Základní práva a svobody mají přirozenoprávní základ. Pozitivní právo v právním státě deklaruje existenci těchto práv a poskytuje jim ústavněprávní ochranu, tato práva jsou však přirozenou součástí podstaty člověka a občana, a tudíž existují i v režimech, jejichž pozitivní právo jejich existenci popírá. Činnost v rámci represivní složky totalitního režimu namířená proti existenci těchto práv může být považována za legální, nikoli však za legitimní.
(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2006, čj. 10 Ca 247/2004-63)
Věc:
JUDr. Jaroslav B. proti Národnímu bezpečnostnímu úřadu o vydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi.Rozhodnutím ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 5. 11. 2004 byla zamítnuta stížnost žalobce proti rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu ze dne 31. 5. 2004, jímž žalovaný rozhodl podle § 36 odst. 3 zákona o ochraně utajovaných skutečností, že osvědčení o oprávnění žalobce seznamovat se s utajovanými skutečnostmi se nevydává.
Žalobce rozhodnutí žalovaného napadl žalobou u Městského soudu v Praze. Tvrdil, že mu nebylo prokázáno konkrétní jednání, které by mohlo být pokládáno za činnost směřující k potlačování lidských práv nebo svobod, a že tedy není dáno bezpečnostní riziko ve smyslu citovaných ustanovení zákona o ochraně utajovaných skutečností. Nastoupil sice dne 1. 3. 1975 ke 4. odboru správy Státní bezpečnosti v Českých Budějovicích, avšak bez jakýchkoli politických ambicí či snahy někoho utlačovat. Šlo o změnu zaměstnání ze soukromých důvodů. O činnosti bezpečnostních složek neměl v té době skoro žádné informace. S náplní své práce byl postupně seznamován až po svém nástupu, bez ohledu na předchozí informativní pohovor, neboť bylo nutné, aby nejprve složil služební přísahu a byl určen pro styk se státním tajemstvím ve stupni „přísně tajné“. V rámci svého služebního zařazení pracoval v dobré víře, že organizační složka státu platný právní řád dodržuje. Ve služebním poměru pak pokračoval i po roce 1990, kdy svoji dosavadní činnost podrobně vysvětlil a obhájil před prověrkovými komisemi v Praze a v Českých Budějovicích, které měly k dispozici veškeré podklady, a byl schválen pro další službu v resortu Ministerstva vnitra. Doložil též negativní lustrační osvědčení jako předpoklad pro výkon svých funkcí. Žalovaný svými závěry neguje výsledky práce prověrkových komisí, lustrační zákon i žalobcovu patnáctiletou práci ve služebním poměru v rámci demokratického režimu.
Žalobce dále tvrdil, že žalovaný z působení žalobce u 4. odboru správy Státní bezpečnosti a z komplexního služebního hodnocení, které bylo k jeho osobě po celé období zpracováváno, vyvodil nesprávné závěry. Takové hodnocení totiž bylo podmínkou jeho setrvání ve služebním poměru a nemůže sloužit jako důkaz, že se podílel na porušování lidských práv. Stejně tak nemůže mít vliv na posuzování jeho osoby otázka celoživotního vzdělávání. Během svého průběžného vzdělávání žalobce nikoho neutlačoval a své nabyté znalosti nikdy nezneužil. Pokud jde o medaile, které obdržel, byly mu propůjčeny za současného i minulého režimu. Ani argumentace aktivní politickou činností žalobce nemá reálný podklad. V režimu
konspirace
, který na jeho pracovišti platil, nemohla být žádná aktivní politická činnost vyvíjena, pro žalobce jako člena KSČ platil zákaz registrace v místě bydliště. Účast na schůzi základní organizace KSČ na pracovišti, vytvoření nástěnky, účast v socialistické soutěži spočívající např. v úspoře pohonných hmot nebo v dobrovolném dárcovství krve nezakládá porušování lidských práv. Navíc služební hodnocení psal každý nadřízený funkcionář tak, aby hodnoceného příslušníka nepoškodil. Jsou tudíž plná frází a bezobsažných vyjádření.Žalobce rovněž zpochybnil použití pramenů práva, na které napadené rozhodnutí odkazuje, především zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (dále jen „zákon o protiprávnosti komunistického režimu“), dále nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 1996 uveřejněného pod č. 107/1996 Sb. a nálezu Ústavního soudu ČSFR, sp. zn. Pl. ÚS 1/92.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že u osoby žalobce shledal bezpečnostní riziko dle § 23 odst. 2 písm. b) zákona o ochraně utajovaných skutečností. Poukázal na to, že žalobce na základě vlastního rozhodnutí působil od roku 1975 do roku 1990 ve složce Státní bezpečnosti, z jeho profesní dráhy je patrný služební postup i to, že během této doby studoval činnost Státní bezpečnosti na střední i vysoké škole. Po celou dobu úspěšně plnil služební úkoly a dosahoval dobrých pracovních výsledků. Dále žalovaný odkázal na řadu dokumentů, z nichž jsou zřejmé pracovní povinnosti 4. odboru správy Státní bezpečnosti v Českých Budějovicích v době, kdy zde žalobce působil; mezi tyto povinnosti patřilo mimo jiné sledování osob z politických důvodů, „
kontrola zájmových osob
“, přičemž se jednalo o zájmové osoby v kontextu náplně činnosti Státní bezpečnosti, což dle daných dokumentů znamenalo mimo jiné „odhalování protistátní činnosti vnitřního nepřítele a jeho snahy o spojení s vnějším nepřítelem a vedení a organizování boje proti ideologické diverzi
“. Žalovaný přitom nepopřel, že byl žalobce v roce 1990 shledán prověrkovými komisemi způsobilým pro další práci u policie, nicméně tato skutečnost sama o sobě nezpochybňuje existenci bezpečnostního rizika podle zákona o ochraně utajovaných skutečností, neboť úkolem prověrkových komisí nebylo hodnotit způsobilost prověřovaných osob k ochraně utajovaných skutečností. Žalovaný taktéž nezpochybnil výsledky patnáctileté práce žalobce v podmínkách demokratického režimu. V průběhu bezpečnostní prověrky však bylo u žalobce shledáno bezpečnostní riziko a pro takový případ zákon nekonstruuje jakési liberační důvody
, které by žalovanému umožňovaly pro okolnosti svědčící ve prospěch žalobce od takto zjištěného bezpečnostního rizika odhlédnout. Při zjištění bezpečnostního rizika je zákonnou povinností žalovaného osvědčení nevydat.Městský soud v Praze žalobu zamítl.
Z odůvodnění:
Podle § 18 zákona o ochraně utajovaných skutečností jsou podmínkami pro udělení osvědčení pro stupně utajení „důvěrné“, „tajné“ a „přísně tajné“ státní občanství ČR, způsobilost k právním úkonům, požadovaný věk, bezúhonnost, osobnostní způsobilost a bezpečnostní spolehlivost.
Podle § 23 odst. 1 zákona o ochraně utajovaných skutečností za bezpečnostně spolehlivou není považována navrhovaná osoba, u níž je bezpečnostní riziko. Podle § 23 odst. 2 písm. b) zákona o ochraně utajovaných skutečností se za bezpečnostní riziko považuje činnost směřující k potlačování lidských práv nebo svobod, případně podpora takové činnosti.
Veškerá tvrzení žalobce směřují na podporu jeho základní námitky, že mu nebylo prokázáno konkrétní jednání, které by po objektivní a subjektivní stránce mohlo být pokládáno za činnost směřující k potlačování lidských práv nebo svobod, a že u jeho osoby tudíž není dáno bezpečnostní riziko ve smyslu citovaných ustanovení zákona o ochraně utajovaných skutečností. Podle názoru soudu však ze strany žalobce došlo k základnímu nepochopení smyslu a účelu zákona o ochraně utajovaných skutečností a jím upravených právních institutů. Účelem řízení o vydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi není jakkoli postihnout navrhované osoby za jejich činnost během předlistopadového režimu, žalobce nebyl v tomto řízení stíhán za jakýkoli trestný čin, ani proti němu nebylo vedeno řízení o disciplinárním či jiném správním deliktu a výsledným rozhodnutím nebyla žalobci udělena jakákoli sankce, byť toto rozhodnutí může mít pro žalobce z hlediska jeho služebního zařazení negativní důsledky. Smyslem a účelem tohoto řízení je zjistit, zda navrhovaná osoba je osobou bezpečnostně spolehlivou, tedy zda jejím určením pro styk s utajovanými skutečnostmi v příslušném stupni utajení nejsou ohroženy bezpečnostní zájmy České republiky.
Žalobci tedy není třeba prokazovat spáchání určitého konkrétního skutku ve smyslu trestněprávním, jenž by po stránce subjektivní i objektivní naplňoval skutkovou podstatu konkrétního trestného činu či jiného deliktu. Pro rozhodnutí o nevydání osvědčení je rozhodující, že se žalobce podílel na takové činnosti, kterou příslušný správní orgán vyhodnotil jako bezpečnostní riziko. Z relativně široce vymezené definice pojmu bezpečnostní riziko v zákoně o ochraně utajovaných skutečností je zřejmé, že zákonodárce v tomto ohledu poskytl příslušnému správnímu orgánu možnost správního uvážení, které konkrétní skutečnosti budou v rámci zákonného vymezení za bezpečnostní riziko považovány. Výsledek správního uvážení přezkoumává soud pouze z toho hlediska, zda správní orgán nepřekročil meze správního uvážení nebo zda jej nezneužil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). Již sám zákonný pojem „
bezpečnostní riziko
“ implicitně předpokládá, že pro styk s utajovanými skutečnostmi nesmí být určena osoba, u níž by potencionálně mohlo dojít k ohrožení chráněného zájmu.Za překročení mezí správního uvážení či jeho zneužití nelze považovat závěr žalovaného, že žalobcovo dlouhodobé působení ve složce Státní bezpečnosti, která se zabývala sledováním osob, přičemž výsledky této činnosti sloužily mimo jiné k represivním opatřením, včetně trestního stíhání, vůči domnělým či skutečným odpůrcům tehdejšího režimu, představuje bezpečnostní riziko podle ustanovení § 23 odst. 2 písm. b) zákona o ochraně utajovaných skutečností. V průběhu správního řízení bylo dostatečně prokázáno, že žalobce dlouhodobě působil v uvedeném útvaru Státní bezpečnosti a důsledně plnil jemu přidělené úkoly, byla zjištěna náplň činnosti tohoto útvaru, stejně jako jeho role v rámci celkového systému Státní bezpečnosti i konkrétní činnost Státní bezpečnosti v Českých Budějovicích, včetně jejího podílu na potlačování lidských práv a svobod. Činnost žalobce byla nikoli nevýznamnou součástí činnosti Státní bezpečnosti v Jihočeském kraji, včetně jejích represivních aktivit vůči jinak smýšlejícím občanům; tím je dán žalobcův podíl na činnosti směřující k potlačování základních lidských práv a svobod.
Soud nemohl přisvědčit argumentaci žalobce, podle níž jeho činnost nepředstavovala bezpečnostní riziko, neboť žalobce působil v rámci tehdy platných zákonů a jiných obecně závazných předpisů. Je pravda, že totalitní režim v sedmdesátých a osmdesátých letech, na rozdíl od let padesátých, zakročoval proti svým oponentům převážně prostředky, které byly v souladu s tehdejším pozitivním právem, včetně trestního zákona a trestního řádu. Tehdejší trestní právo hmotné i procesní bylo však natolik deformováno a vzdáleno od základních zásad demokratické trestní justice, že k „efektivnímu postupu“ proti autonomním projevům občanské společnosti plně postačovalo. Ani toto konstatování však neplatí absolutně, naopak je všeobecně známo, že během procesů s politickými odpůrci docházelo často i k mimoprávnímu ovlivňování řízení ze strany represivních složek, a to zejména ze strany Státní bezpečnosti. V předmětné věci však soud vycházel z toho, že žalobci nebylo prokázáno, že by při své činnosti porušoval tehdy platné právní předpisy (to však ani nebylo předmětem daného správního řízení).
To však rozhodně neznamená, že je tím vyloučen jeho podíl na činnosti směřující k potlačování základních lidských práv. Osobní svoboda, svoboda pohybu a pobytu, svoboda projevu, svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání, to vše jsou základní lidská práva, jejichž ochrana je v současné době zaručena Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami o lidských právech, jimiž je Česká republika vázána. Jejich existence však nezávisí na jakémkoli pramenu pozitivního práva, byť ústavní či mezinárodněprávní síly. Základní práva a svobody mají přirozenoprávní základ. Jak prohlašuje čl. 1 Listiny základních práv a svobod, jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Pozitivní právo v právním státě deklaruje existenci těchto práv a poskytuje jim ústavněprávní ochranu, tato práva jsou však přirozenou součástí podstaty člověka a občana, a tudíž existují i v režimech, jejichž pozitivní právo jejich existenci popírá. Základní práva a svobody tudíž náležely i všem občanům Československa sedmdesátých a osmdesátých let, ačkoli jim byly tehdejším režimem nespravedlivě odpírány a v některých případech byl dokonce jejich výkon kvalifikován jako trestná činnost (např. trestný čin opuštění republiky). Soud se v tomto ohledu plně ztotožňuje s názorem žalovaného, že v předmětné věci může být činnost žalobce před rokem 1989 považována za legální, v žádném případě však nemůže být považována za legitimní v rozsahu, kdy směřovala proti uplatňování svobody slova, myšlení, náboženské svobody apod.
Činnost žalobce byla součástí činnosti Státní bezpečnosti, jedné z nejdůležitějších represivních složek totalitního režimu, která přispívala k udržování tohoto režimu za cenu masivního porušování lidských práv, a to i v rozporu s tehdejšími mezinárodními závazky státu. Byli to právě lidé, proti nimž Státní bezpečnost zakročovala, kteří upozorňovali tehdejší režim na to, že porušuje své mezinárodní závazky v oblasti ochrany lidských práv. Demokratický právní stát je oprávněn chránit se před těmi, kteří jeho základní hodnoty v minulosti zásadním způsobem porušovali. K tvrzení žalobce, že nemohl v té době tušit, že bude jednou schválen zákon o protiprávnosti komunistického režimu, soud uvádí, že tato námitka nemůže být z hlediska vyloučení bezpečnostního rizika
relevantní
. Nejde o vyhodnocení subjektivního postoje žalobce (zda měl a mohl tušit, že systém, který porušuje základní lidské svobody, bude v budoucnosti odsouzen jako systém nelegitimní a zavrženíhodný), ale o zjištění, zda zde objektivně existuje skutečnost představující bezpečnostní riziko.Z předložených důkazů je dále zřejmé, že žalobce na základě informativního pohovoru před nástupem do funkce věděl, že bude působit v rámci Státní bezpečnosti, a musel mít tudíž i základní představu o činnosti této složky. Neobstojí ani námitka žalobce, že se s náplní své práce podrobně seznámil až po prověření pro styk se státním tajemstvím. Soud nezpochybňuje, že tomu tak bylo, nicméně žalobce nevyvodil z takového poznání žádné důsledky, nepožádal o uvolnění z funkce či přeřazení na běžnou policejní práci mimo struktury Státní bezpečnosti. Pokud žalobce namítá, že mu nemohlo být přičítáno k tíži, že si v průběhu služby u Státní bezpečnosti doplňoval své vzdělání, soud konstatuje, že v samotné této skutečnosti žalovaný bezpečnostní riziko neshledal, pouze uvedl, že vlivem tohoto soustavného vzdělávání v oblasti Státní bezpečnosti si žalobce musel být vědom toho, jakou činnost vykonával a k jakým politickým cílům směřovala. S tímto závěrem se soud plně ztotožňuje.
Z kladného služebního hodnocení žalobce napadené rozhodnutí nevyvozuje přímo závěr, že se žalobce podílel na porušování základních lidských práv. Soud se však ztotožňuje s žalovaným v tom ohledu, že ze služebních hodnocení, jakkoli jsou psána jazykem poplatným tehdejší ideologii, vyplývá, že žalovaný si dobře plnil své služební povinnosti, že tudíž jeho zařazení v rámci Státní bezpečnosti nebylo pouze formální a že žalobce tuto činnost, která byla náplní 4. odboru, skutečně vykonával, a to ke spokojenosti svých nadřízených. Pokud jde o samotné členství žalobce v KSČ, v této skutečnosti ani v aktivitách s tím spojených napadené rozhodnutí bezpečnostní riziko neshledává. Za bezpečnostní riziko nelze považovat ani symbolická ocenění jeho činnosti (medaile za službu). Pokud však žalobce uvádí, že motivem ke služebnímu postupu v rámci příslušné složky Státní bezpečnosti pro něj bylo drobné finanční zvýhodnění (cca 100 Kč), soud konstatuje, že takové tvrzení může být jen stěží považováno za legitimní vysvětlení důvodů žalobcova působení u organizace typu Státní bezpečnosti, a již vůbec nemůže být oporou závěru, že žalobce je osobou bezpečnostně spolehlivou.
Žalobce nemůže ani s úspěchem namítat, že o sledování konkrétních osob stejně jako o použití výsledků tohoto sledování rozhodovali jeho nadřízení. Tak tomu jistě bylo, nicméně, jak již bylo řečeno, žalobce si na základě znalostí a zkušeností nabytých během služby musel dobře uvědomovat, že výsledky jeho práce slouží k postihu osob tehdejšímu režimu nepohodlných, tedy i k porušování jejich základních lidských práv. Žalobce má jistě pravdu, že metody práce zpravodajských a bezpečnostních služeb jsou všude na světě podobné. Na rozdíl od žalobce je ovšem soud přesvědčen o tom, že je velmi podstatné, pro koho a k jakým účelům je zpravodajská činnost vykonávána. Pokud jde o roční prováděcí plány 4. odboru, žalobci není přičítáno, že by se podílel na jejich tvorbě, jsou však jedním z důkazů, které dokumentují náplň činnosti této složky Státní bezpečnosti, u níž žalobce působil, a z nichž vyplývá její zaměření mj. též na postup proti tehdejším odpůrcům totalitního režimu. Žalobci není tudíž přičítána odpovědnost za činy jeho nadřízených či za činy vrcholných funkcionářů komunistické strany. V rámci vyhodnocení bezpečnostního rizika je toliko vyhodnocen jako rizikový faktor, že se žalobce při výkonu svých služebních povinností přímo podílel na udržení systému, který vedl k potlačování základních lidských práv.
Soud přisvědčuje též argumentaci žalovaného, pokud jde o negativní lustrační osvědčení žalobce a doporučení prověrkových komisí. Zákonodárce nepovažoval za nutné pro funkce u Ministerstva vnitra a u Policie ČR vyloučit – tak jako u jmenovaných funkcí v ostatních státních orgánech – všechny osoby, které byly příslušníky Státní bezpečnosti, ale pouze osoby zařazené ve složce Státní bezpečnosti s kontrarozvědným zaměřením a osoby ve funkci náčelníka oddělení a vyšší. Tyto podmínky zákonodárce v lustračních zákonech stanovil pro výkon funkcí u policie. Jiná otázka však je, které osoby se mají v rámci výkonu těchto funkcí seznamovat s utajovanými skutečnostmi. Totéž platí i pro doporučení prověrkových komisí. Jak uvádí žalovaný, úkolem prověrkových komisí nebylo hodnotit způsobilost prověřovaných osob k ochraně utajovaných skutečností. Pokud jde o více než patnáctiletou činnost žalobce v rámci demokratického systému, soud akceptuje závěr žalovaného, že ani tato skutečnost neumožňuje odhlédnout od existence bezpečnostního rizika, které je dáno žalobcovou činností před rokem 1989.
Soud je dále toho názoru, že rozhodnutí I. stupně při hodnocení bezpečnostního rizika zcela oprávněně odkazuje na zákon o protiprávnosti komunistického režimu i na nálezy Ústavního soudu, které ukazují, že právní systém České republiky není hodnotově neutrální, ale naopak je založen na základních hodnotách demokratického právního státu, k nimž patří též úcta k základním lidským právům, a jednoznačně deklaruje nelegitimní povahu předcházejícího režimu, jenž tato základní práva popíral a potlačoval. V této souvislosti rozhodnutí I. stupně oprávněně uvádí, že Státní bezpečnost patřila mezi subjekty obecně charakterizované v § 2 zákona o protiprávnosti komunistického režimu jako zločinné a zavrženíhodné organizace založené na ideologii Komunistické strany Československa, které ve své činnosti směřovaly k potlačení lidských práv a demokratického systému. Žalobce se dovolává též nálezu Ústavního soudu č. 14/1994 Sb., kterým byl zamítnut návrh na zrušení tohoto zákona. Soud se ztotožňuje s žalovaným, že tento nález nemůže sloužit na podporu argumentů žalobce. V tomto nálezu Ústavní soud formuloval již výše uvedené závěry, podle nichž Ústava ČR není založena na hodnotové neutralitě a jež odmítají představu pouze formálně legalistického pojetí státu. Pokud snad žalobce touto svojí námitkou odkazoval na závěr Ústavního soudu o deklaratorním charakteru první části zákona o protiprávnosti komunistického režimu, neznamená to, že by těchto ustanovení nemohlo být použito při výkladu a vyhodnocení existence bezpečnostního rizika.
Obdobně se soudu jeví případným i odkaz na nález Ústavního soudu č. 107/1996 Sb., v němž se Ústavní soud v návaznosti na zákon o protiprávnosti komunistického režimu a svoji předchozí judikaturu zabývá spoluodpovědností těch, kteří komunistický režim aktivně prosazovali, ať už jako zásadní a určující činitelé, nebo pouhé vědomé nástroje ve službách těchto lidí. V této obecné rovině není podstatné, že zákon č. 33/1995 Sb., který Ústavní soud tímto nálezem shledal ústavně konformním, ani žalobcem uváděný rozkaz ministra vnitra žalobcem vykonávanou činnost nezařadil mezi ty funkce, jejichž výkon se nezapočítává do doby rozhodné pro výpočet příspěvku za službu.
Konečně soud neshledal závadným ani odkaz na nález Ústavního soudu ČSFR sp. zn. Pl. ÚS 1/92, který mimo jiné hodnotil rozhodující roli Státní bezpečnosti v rámci represivního aparátu komunistického režimu. Navíc tento nález jasně stanovil, byť při posuzování ústavnosti lustračních zákonů, že každý demokratický stát má právo uplatnit taková zákonná opatření, která směřují k odvrácení rizika subverze, možné recidivy totality nebo alespoň k omezení takového rizika.
Soud má též za to, že napadené rozhodnutí se s těmito námitkami žalobce dostatečně vypořádalo. Je třeba říci, že ve stížnosti proti rozhodnutí I. stupně formuloval žalobce tyto námitky dosti nekonkrétně, a tudíž konstatování v napadeném rozhodnutí, že jak zákon o protiprávnosti komunistického režimu, tak příslušné nálezy Ústavního soudu je nutno považovat za
relevantní
prameny práva, se soudu jeví jako dostatečné odůvodnění. Soud konstatuje, že napadené rozhodnutí netrpí nedostatkem důvodů ani v jiných směrech. Správní orgán druhého stupně se dostatečným způsobem vypořádal s námitkou žalobce, že mu nebyla prokázána konkrétní činnost směřující k potlačování lidských práv, a to zejména na straně 5 a 6 napadeného rozhodnutí. Žalovaný mohl jen stěží přihlédnout k žalobcem uváděným nálezům Ústavního soudu, pokud nebylo zřejmé, z jakých důvodů se jich žalobce dovolává.Pokud jde o obsah protokolu o bezpečnostním pohovoru, soud souhlasí s žalovaným v tom ohledu, že žalobce protokol podepsal, aniž požadoval jeho opravu či doplnění, a tudíž je třeba vycházet z jeho stávající podoby. Protokol je jedním z důkazů k hodnocení naplnění bezpečnostního rizika při posuzované činnosti žalobce. Pokud je bezpečnostní riziko shledáno, správní orgán se již nemůže zabývat dalšími skutečnostmi, byť by jinak svědčily ve prospěch žalobce, a musí obligatorně rozhodnout o nevydání osvědčení.
*) Zákon č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, byl s účinností od 1. 1. 2006 nahrazen zákonem č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.