1807/2009
Utajované informace: zaměstnanci ozbrojených sil
Utajované informace: zaměstnanci ozbrojených sil
k § 73 odst. 2 a 3 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění zákona č. 155/2000 Sb.*)
Zaměstnanci ozbrojených sil nesmějí být členy řídících nebo kontrolních orgánů právnických osob provozujících podnikatelskou činnost (§ 73 odst. 2 a 3 zákoníku práce z roku 1965), přičemž toto omezení se vztahuje i na všechny občanské, resp. civilní, zaměstnance v resortu Ministerstva obrany. Za zaměstnance ozbrojených sil se proto pro účely aplikace příslušných ustanovení zákoníku práce považují i akademičtí pracovníci vojenských vysokých škol bez ohledu na to, zda jsou ve služebním či pracovním poměru.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2008, čj. 9 As 16/2008-76)
Věc:
Vladimír K. proti Národnímu bezpečnostnímu úřadu o vydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi, o kasační stížnosti žalobce.Dne 16. 11. 2005 rozhodl žalovaný (dále též „Úřad“) o zániku platnosti osvědčení pro stupeň utajení „tajné“ s odůvodněním, že žalobce přestal splňovat podmínky pro vydání osvědčení pro stupně „důvěrné“, „tajné“ a „přísně tajné“ uvedené v § 18 odst. 2 písm. c) zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností (dále jen „zákon č. 148/1998 Sb.“). Žalobce se v rozporu s § 73 odst. 3 zákoníku práce stal členem představenstva společnosti OPROX, a.s., přičemž o působení ve statutárním orgánu jmenované společnosti se při bezpečnostním pohovoru nezmínil. Jednání žalobce může mít vliv na důvěryhodnost jeho osoby a Úřad v něm shledal bezpečnostní riziko podle § 23 odst. 2 písm. d) zákona č. 148/1998 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce stížnost, kterou náměstkyně ředitele pověřená vedením Úřadu dne 29. 3. 2006 zamítla.
Žalobce napadl uvedené rozhodnutí žalobou, kterou Městský soud v Praze dne 21. 11. 2007 zamítl.
Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku Městského soudu v Praze kasační stížnost, v níž nesouhlasí se závěrem, podle něhož byl v rozhodném období jakožto zaměstnanec vojenské vysoké školy součástí ozbrojených sil, a proto se na něj vztahovala omezení dle § 73 odst. 3 a 4 zákoníku práce. Městský soud podle něj posoudil nesprávně především námitku týkající se jeho podnikatelské činnosti, neboť stejně jako správní orgány v předcházejících rozhodnutích vycházel ze zjištění, že dlouhodobě provozoval podnikatelskou činnost podle živnostenského zákona, aniž k tomu měl předchozí písemný souhlas svého zaměstnavatele. Tato skutková podstata nemá oporu ve spisech a je podstatnou vadou řízení, pro kterou měl městský soud rozhodnutí odvolacího orgánu zrušit. K tomu, aby mohl být učiněn skutkový závěr, že stěžovatel vykonává podnikatelskou činnost podle § 73 odst. 4 zákoníku práce, by musely být ve spisech obsaženy důkazy nasvědčující tomu, že stěžovatel vykonával činnost ve smyslu § 2 odst. 1 obchodního zákoníku. Pouhá existence živnostenského oprávnění ještě neznamená, že stěžovatel podnikal. Obdobně stěžovatel popřel zjištění, že byl zaměstnancem ozbrojených sil. Ustanovení § 73 odst. 2 zákoníku práce odkazuje v poznámce pod čarou na definici ozbrojených sil uvedenou v § 3 odst. 2 a odst. 7 zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách (dále jen „zákon o ozbrojených silách“). Podle těchto ustanovení tvoří ozbrojené síly vojáci v činné službě a občanští zaměstnanci. Dle § 3 odst. 2 tohoto zákona se ozbrojené síly člení na armádu, Vojenskou kancelář prezidenta republiky a Hradní stráž. V daném případě
„jde o výklad přísně taxativní“
, neboť z gramatického hlediska postrádá uvození slovy jako „např.“, „zejména“, „především“ apod. „Výklad, jaký učinil městský soud, že pod zákonné ustanovení zákona č. 219/1999 Sb. zahrnul i subjekt v tomto taxativním výčtu neuvedený, tj. Vojenskou akademii v Brně“
, tedy podle přesvědčení stěžovatele není přípustný. Stěžovatel naopak souhlasí s názorem městského soudu, že vojenskou školu nelze podřadit pod Vojenskou kancelář prezidenta republiky ani pod Hradní stráž, a souhlasí rovněž s tím, že zákon č. 15/1993 Sb., o Armádě České republiky, počítá v § 3 odst. 1 s rozpočtovými organizacemi v působnosti Ministerstva obrany. Z tohoto ustanovení však podle něj nelze dovodit, že by všechny rozpočtové organizace v působnosti tohoto ministerstva byly součástí armády a všichni zaměstnanci těchto rozpočtových organizací by byli „zaměstnanci ozbrojených sil“
... a nelze také „činit rovnítko mezi rozpočtovou organizací zřízenou Ministerstvem obrany a Armádou České republiky tak, jak to ve svém odůvodnění učinil Městský soud v Praze“
. Stejně tak nelze činit jakýkoliv závěr o tom, zda je vojenská škola (dnes Univerzita obrany) součástí ozbrojených sil na základě toho, že je financována ze státního rozpočtu. Pokud by úmyslem zákonodárce bylo podřadit vojenské školy pod pojem armáda, pak by toto ustanovení neobsahovalo vedle sebe pojmy vojenská zařízení a vojenské útvary na straně jedné a vojenské školy na straně druhé, neboť vojenské školy by byly podřaditelné pod pojem vojenská zařízení nebo vojenské útvary. Stěžovatel je přesvědčen, že na jeho pracovní poměr u Vojenské akademie v Brně se § 73 odst. 3 a 4 zákoníku práce vůbec nevztahoval a že u jeho osoby byl jak správními orgány, tak městským soudem učiněn nesprávný právní závěr o tom, že je zaměstnancem ozbrojených sil.Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti mimo jiné uvedl, že vzhledem ke zjištěnému bezpečnostnímu riziku stěžovatel nesplnil podmínku bezpečnostní spolehlivosti podle § 18 odst. 2 písm. c) zákona č. 148/1998 Sb. nutnou pro vydání požadovaného osvědčení.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Předmětem posouzení je v dané věci především otázka, zda stěžovatel jako zaměstnanec Vojenské akademie v Brně byl v rozhodném období (tj. v době podání žádosti o vydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi) příslušníkem ozbrojených sil, a zda se na něj z tohoto důvodu vztahovalo omezení vyplývající z ustanovení § 73 odst. 3 a 4 zákoníku práce, tj. zákaz členství v řídících a kontrolních orgánech právnických osob provozujících podnikatelskou činnost. Tato otázka je v posuzované věci otázkou klíčovou, neboť jádro argumentace městského soudu v odůvodnění napadeného rozsudku tkví právě ve zde vysloveném právním názoru, že pojem „armáda“, který není v zákoně č. 15/1993 Sb., o Armádě České republiky a o změnách a doplnění některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o armádě“), výslovně definován, či pojem „ozbrojené síly“ zahrnuje i vojenské vysoké školy, tzn. včetně Vojenské akademie v Brně.
Nejvyšší správní soud nepopírá názor stěžovatele vyjádřený v žalobě, že na Vojenskou akademii v Brně je nutno principiálně nahlížet jako na vysokou školu ve smyslu zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (zákon o vysokých školách). K formulaci odůvodnění napadeného rozsudku v této části považuje za vhodné pouze upřesnit, že v příloze č. 2 k tomuto zákonu, v platném znění, není již uvedena Vojenská akademie v Brně, ale Univerzita obrany v Brně. Tato univerzita totiž vznikla v roce 2004 (ke dni 1. 9. 2004 zákonem č. 214/2004 Sb., o zřízení Univerzity obrany) splynutím Vysoké vojenské školy pozemního vojska ve Vyškově, Vojenské lékařské akademie Jana Evangelisty Purkyně v Hradci Králové a Vojenské akademie v Brně, přičemž všechny tyto tři zmíněné vysoké školy ke dni zřízení Univerzity obrany zanikly. Vojenská akademie v Brně však v příloze č. 2 k citovanému zákonu figurovala až do 12. 9. 2005, kdy byl text přílohy změněn novelou provedenou zákonem č. 342/2005 Sb., o změnách některých zákonů v souvislosti s přijetím zákona o veřejných výzkumných institucích, a název zaniklé Vojenské akademie byl nahrazen názvem nově vzniklé univerzity. Racionalitu výše uvedeného názoru ostatně nerozporoval ani městský soud, který však v příslušné pasáži odůvodnění rozsudku tuto výchozí úvahu doplnil v tom ohledu, že „
tento zákon obsahuje obecnou úpravu vysokého školství, a nijak nevylučuje, aby podle něj zřízená vysoká škola byla na základě své povahy a svých cílů zároveň součástí ozbrojených sil
“. Podle názoru městského soudu tato vysoká škola byla součástí armády. Nejvyšší správní soud tento názor plně sdílí, pouze koriguje posledně citovaný text, neboť Vojenská akademie v Brně nemohla být zřízena zákonem o vysokých školách, jenž nabyl účinnosti až ke dni 1. 7. 1998. Na její fungování však jako na speciální vzdělávací instituci zřízenou pro potřeby armády dopadala právní úprava vyjádřená v dříve platných zákonech o vysokých školách, tj. v zákonech č. 172/1990 Sb., č. 39/1980 Sb. a č. 19/1966 Sb.Městský soud svůj právní názor, podle něhož Vojenská akademie v Brně jako škola vojenského typu byla součástí ozbrojených sil, i když nebyla zařazena do zákonného výčtu v § 3 zákona o ozbrojených silách opřel o extenzivní výklad pojmu „armáda“. V odůvodnění rozsudku zdůraznil skutečnost, že tato vysoká škola byla zaměřena zejména na vzdělávání, výchovu a přípravu vojenských profesionálů pro potřeby Armády České republiky, a je zde tedy patrná účelová vazba na Armádu ČR. Poukázal také na to, že škola nemá finanční autonomii, neboť Vojenská akademie v Brně byla přímo součástí Ministerstva obrany, a jako taková byla financovaná ze státního rozpočtu (z rozpočtové kapitoly tohoto ministerstva). V § 3 odst. 2 zákona o ozbrojených silách je uvedeno, že
„Armáda České republiky je hlavní složkou ozbrojených sil České republiky, které dále tvoří Vojenská kancelář prezidenta republiky a Hradní stráž“
. Armádu České republiky pak dle uvozujícího § 2 zákona o armádě tvoří „vojenské útvary a zařízení Československé armády umístěné ke dni jejího zániku na území České republiky
“. Zároveň je v této souvislosti třeba poukázat na to, že dle § 3 odst. 7 zákona o ozbrojených silách se v ozbrojených silách zaměstnávají občanští zaměstnanci, kteří tvoří civilní personál ozbrojených sil, a jejich pracovněprávní vztahy ke státu se řídí zákoníkem práce. Z tohoto hlediska je pak nerozhodné, zda byl stěžovatel v předmětném období vojákem z povolání ve služebním poměru, či pouze akademickým zaměstnancem dotčené vysoké školy v pracovním poměru. Rozhodujícím je pouze otázka zda lze Vojenskou akademii v Brně podřadit pod pojem „ozbrojené síly“, resp. „armáda“. I když tedy městský soud mezi pojmy „ozbrojené síly“ a „armáda“ v podstatě nerozlišoval, je třeba „ozbrojené síly“ vnímat jednoznačně jako pojem širší, který v sobě „armádu“ zahrnuje jako hlavní složku ozbrojených sil (viz shora).V této souvislosti je vhodné zdůraznit, že žádné ustanovení zákona Armádu České republiky nedefinuje, a nedeklaruje ji jako právnickou osobu ani jako jeden celek. Také
judikatura
se k otázce právního charakteru armády vyjádřila pouze okrajově a sporým způsobem. Vyplývá z ní mimo jiné to, že armáda nemá právní osobnost od státu jakkoli odlišnou, a tvoří proto nedílnou součást státního mechanismu (viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 1996, čj. 6 A 170/94-14). Při výkladu věcného rozsahu zákona je tedy nutno vedle výkladu gramatického a systematického použít i výklad historický. Je přitom třeba vycházet z teze o racionálním zákonodárci, který při vydávání zákonů postupuje logicky a zachovává jednotu a nerozpornost právního řádu. Okolnosti vzniku určité právní úpravy nebo okolnosti jejího historického vývoje (neboť ty vymezují prostor přípustné aktivity nejen zákonodárce, ale i interpreta zákona) mohou přispět k takovému výkladu, který je pokud možno v souladu s intencí zákonodárce, je-li tato intence seznatelná a našla-li v zákoně samotném dostatečně určitý výraz. V posuzovaném případě je tedy nutno při výkladu sporné otázky zohlednit i důvodovou zprávu k novele zákoníku práce provedené zákonem č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinné od 1. 7. 2000, jejímž prostřednictvím došlo k rozšíření okruhu zaměstnanců, kteří „mají zvýšené povinnosti
“ dle § 73 odst. 2 zákoníku práce, výslovně i o zaměstnance ozbrojených sil.V důvodové zprávě v bodě 36 k § 73 je konstatováno, že se „
navrhuje stanovit zvýšené povinnosti a omezení podnikatelské činnosti všem občanským zaměstnancům v působnosti resortu Ministerstva obrany
“. V části týkající se předpokládaných hospodářských a finančních dopadů navrhované úpravy se pak výslovně konstatuje, že „rozšířením okruhu zaměstnanců, kteří mají zvýšené povinnosti dle § 73 odst. 2 zákoníku práce, o občanské zaměstnance armády, bude představovat zvýšení nákladů o 302 894 Kč. Ministerstvo obrany nebude považovat pro krytí těchto nákladů do své kapitoly vyžadovat zvláštní dotaci
“.Nejvyšší správní soud za této situace sdílí názor městského soudu, že na bývalou Vojenskou akademii v Brně (a každou jinou vojenskou vysokou školu) je třeba nahlížet jako na součást Armády České republiky, přičemž zaměstnance každé vysoké vojenské školy je zároveň nutno zařadit mezi zaměstnance ozbrojených sil v širším kontextu, a to bez ohledu na to, zda jsou ve služebním poměru přímo k armádě jako takové, nebo zda jsou zaměstnáni jako civilní zaměstnanci v pracovním poměru k určité vojenské vysoké škole. Pojem „armáda“ i pojem „ozbrojené síly“ je tedy třeba v nastíněném kontextu vnímat v širším smyslu. Tento závěr podporuje mimo výše uvedeného historického výkladu i fakt, že řízení obou vysokých vojenských škol, tj. jak zaniklé Vojenské akademie v Brně, tak i pozdější Univerzity obrany, v souladu s ustanovením § 95 zákona o vysokých školách, spadá přímo pod resort Ministerstva obrany, nikoli pod resort Ministerstva školství (také Statut Univerzity obrany podléhá schválení ministra obrany, nikoli ministra školství). S touto úvahou, která je dle názoru kasačního soudu naprosto logická, koresponduje nakonec i skutečnost, že za stěžovatele jako za navrhovanou osobu podal na Úřad žádost o bezpečnostní prověrku statutární orgán Ministerstva obrany (viz výše). (...)
*) S účinností od 1. 1. 2007 nahrazen zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.