Vydání 10/2022

(…) [21] Stěžovatel dále namítá, že se městský soud nevypořádal s otázkou zákonnosti použití odposlechů z trestního řízení v bezpečnostním řízení. Dále odkazuje na své podání ze dne 16. 5. 2019. Trvá na tom, že jejich použití v bezpečnostním řízení bylo nezákonné.

[22] Městský soud se k této námitce vyjádřil nejprve v bodě 47 napadeného rozsudku. Byť je toto vypořádání zařazeno v části popisující předchozí rozsudky městského soudu ve věci, z kontextu je patrné, že i nadále zůstalo součástí jeho odůvodnění. Jedná se totiž o vypořádání, které nebylo předchozími zrušujícími rozsudky Nejvyššího správního soudu zpochybněno. Byť se z hlediska struktury jedná o velmi nevhodný způsob vypořádání, na přezkoumatelnost napadeného rozsudku jako celku to vliv nemá. Městský soud uvedl, že § 107 odst. 1 zákona o ochraně utajovaných informací žalovaného výslovně opravňuje, aby si k ověření podmínek pro vydání osvědčení vyžádal . Tak tomu bylo v projednávané věci. Příslušný orgán státu (Národní protidrogová centrála) žalovanému poskytl informace, které se posléze staly podkladem pro závěr o bezpečnostní nespolehlivosti stěžovatele. Městský soud dále uvedl, že v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2011, čj. 7 As 31/2011-101, č. 2602/2012 Sb. NSS, mohou být podkladem bezpečnostního řízení v podstatě jakékoli informace související s předmětem řízení, jejichž věrohodnost nebyla zásadně zpochybněna. Dále odkázal na svůj rozsudek ze dne 17. 2. 2015, čj. 6 A 2/2011-43, ve kterém shledal použitelnost odposlechů z trestního řízení v bezpečnostním řízení. Stěžovateli proto nelze přisvědčit, že se městský soud dostatečně nevypořádal s otázkou zákonnosti použití odposlechů. Pouze tak učinil poněkud nevhodnou formou.

[23] Stěžovatel dále argumentuje usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 3811/11, a rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2011, čj. 12 Ksz 4/2011-122, ze kterých dovozuje nemožnost použití odposlechů získaných v trestním řízení v jiném řízení.

[24] Podle § 88 odst. 6 věty třetí trestního řádu platí, že . Citované ustanovení tedy upravuje použití odposlechů získaných v trestním řízení pouze pro účely jiného trestního řízení. Jejich použitelnost pro případná jiná řízení nijak neřeší.

[25] Nejvyšší správní soud se možností použití odposlechů získaných v trestním řízení pro bezpečnostní řízení doposud výslovně nezabýval. Dovodil pouze nemožnost použití odposlechů z trestního řízení jako důkazních prostředků v řízení daňovém, jež není řízením o trestním obvinění a jehož předmět je, ve srovnání se soudním řízením trestním, zcela odlišný. Jestliže trestní řád omezuje použitelnost (řádně opatřených) odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu i v rámci trestního řízení, tím spíše není možné takový důkazní prostředek užít v řízení správním – daňovém (rozsudek NSS ze dne 29. 1. 2014, čj. 2 Afs 45/2012-62). V českém právním řádu neexistuje ani žádný právní základ pro použití odposlechů telefonických hovorů pořízených v trestním řízení v řízení disciplinární povahy, jakým je řízení podle zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů. Podle Nejvyššího správního soudu ani účel řízení o kárném provinění státního zástupce nemůže být oporou pro zákonem nepředvídaný způsob získávání, shromažďování a nakládání s informacemi (rozhodnutí NSS ze dne 16. 9. 2010, čj. 12 Ksz 1/2010-131, a ze dne 24. 5. 2017, čj. 16 Kss 1/2017-183). Stěžovateli je proto možno v obecné rovině přisvědčit, že v jiných řízeních nejsou zpravidla odposlechy z trestního řízení použitelné.

[26] Bezpečnostní řízení je však řízení svébytné, které se mimo jiné projevuje rozdílným důkazním standardem, než jaký platí pro jiná řízení (rozsudek NSS ze dne 30. 1. 2009, čj. 5 As 44/2006-74). V tomto řízení převažuje zájem na co nejúplnějším zjištění skutečnosti a jsou naopak potlačeny formální požadavky procesních předpisů na získávání důkazů. Skutkový základ úvah žalovaného mohou tvořit „“ (rozsudek NSS čj. 7 As 31/2011-101). Ostatně jedním z velmi častých důkazů v bezpečnostním řízení bývají zprávy zpravodajských služeb, které z povahy věci nemohou být důkazem v běžných řízeních. Z toho plyne, že základem skutkové úvahy žalovaného může být v zásadě jakákoliv informace z jakýchkoliv zdrojů, získaná jakýmikoliv prostředky.

[27] V rozsudku ze dne 13. 2. 2020, čj. 8 As 38/2018-114, Nejvyšší správní soud mj. uvedl, že pro účely bezpečnostního řízení lze využít odposlechů či jiných informací získaných za použití zpravodajské techniky například podle § 9 a § 10 zákona č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě. Lze-li tedy v bezpečnostním řízení využít zpravodajské odposlechy, není důvod, aby nebylo možné využít i odposlechy získané v trestním řízení. Proto není důvodná kasační námitka, že žalovaný nemohl vycházet z odposlechů získaných v trestním řízení, neboť se jedná o nezákonně použitý důkaz.

[28] V nyní projednávané věci byl podkladem pro rozhodnutí žalovaného chronologicky řazený obsahový přepis záznamu odposlechů a telekomunikačního provozu uskutečněného podle § 88 odst. 1 a 2 trestního řádu na základě příkazu soudce Obvodního soudu pro Prahu 9 v období od 28. 9. 2007 do 30. 11. 2008. Odposlouchávanými osobami byli M. U. a P. A. Nejvyšší správní soud předesílá, že se za účelem důkladnějšího objasnění věci i nad rámec nezbytného pokoušel získat doslovné přepisy odposlechů včetně náležitostí podle § 88 odst. 6 trestního řádu či přímo jejich zvukový záznam. Za tímto účelem se postupně obrátil na Národní protidrogovou centrálu, Generální inspekci bezpečnostních sborů a na Národní archiv. Uvedené orgány však neměly požadované materiály k dispozici. Nejvyšší správní soud však doslovný přepis odposlechů nepovažoval za nezbytný pro své rozhodnutí. Snaha získat další důkazy představovala procesní nadstandard, který chtěl stěžovateli vzhledem k povaze věci zajistit. Dále se soud pokoušel získat také vyšetřovací spis čj. PSP 71/TČ-2008-71, vedený stěžovatelem z pozice policejního vyšetřovatele ve věci poškozeného M. U., kterého se stěžovatel dovolával jako důkazu v řízení před městským soudem. S tím se obrátil na Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy a na Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 6. Vzhledem k uběhnutí skartačních lhůt však také bezúspěšně – spis včetně elektronické verze byl již skartován. Z odpovědi Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy však bylo zjištěno, že trestní spis v dané věci je stále veden u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 2/2009. Stěžovatel do něj následně nahlédl. V návaznosti na to však uvedl, že tento spis neposkytuje žádný důkaz ohledně skutečností, které jsou předmětem jeho kasační argumentace. Nejvyšší správní soud proto dokazování tímto spisem neprováděl. Stěžovatele pouze informoval, že se uvedené podklady pokusil bezúspěšně získat, na což ten dne 4. 8. 2022 reagoval sdělením, ve kterém opět zopakoval, že obsahové přepisy odposlechů nelze použít jako důkaz pro nedostatek jejich objektivity. Proto opakovaně požadoval zajištění doslovného přepisu odposlechů spolu s audiozáznamem již v předchozím řízení. Městský soud však jeho návrhu nevyhověl, čímž zmařil zajištění rozhodného důkazu pro rozhodnutí ve věci samé, jelikož v mezidobí došlo k jeho skartaci.

[29] Ohledně obsahových přepisů odposlechů a SMS zpráv coby jediného podkladu pro vydání napadeného rozhodnutí stěžovatel odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které by plné spoléhání na zprávy zpravodajské služby, aniž by měl soud možnost ověřit si, že její tvrzení spočívají ve skutečných a pravděpodobně pravdivých informacích, znamenalo rezignaci na kontrolní funkci správního soudnictví vůči veřejné správě. Odkázal také na rozsudek Městského soudu v Praze v podobné věci, kde soud informace, které formálně nasvědčovaly tomu, že žalobce představuje bezpečnostní riziko, označil za nedůvěryhodné (pozn. NSS: jedná se o rozsudek ze dne 25. 4. 2018, čj. 10 A 60/2016-64; v dané věci nebylo podle městského soudu možné považovat utajovaná zjištění zpravodajské služby nasvědčující existenci bezpečnostního rizika u posuzované osoby za věrohodné v kontextu jiné utajované skutečnosti). Uvedená má být v rozporu se závěrem bodu 99 napadeného rozsudku, že „“.

[30] Jako obecné východisko platí, že žalovaný a soudy podkladovým zprávám od zpravodajských služeb důvěřují, pokud neexistují okolnosti vzbuzující pochybnost o jejich důvěryhodnosti. Nejvyšší správní soud k tomu v rozsudku ze dne 6. 8. 2009, čj. 9 As 68/2008-101, uvedl, že rozhodnutí je „ [žalovaného; pozn. NSS] […]. [Příslušný správní soud může] “ (obdobně i rozsudek NSS ze dne 11. 5. 2011, čj. 1 As 9/2011-70). To však neznamená, že by správní soudy nemohly zhodnotit věrohodnost a přesvědčivost zpravodajské informace a její relevanci ve vztahu k bezpečnostnímu řízení (rozsudek NSS ze dne 19. 6. 2013, čj. 3 As 63/2012-25). Z rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 7 As 31/2011-101 plyne, že zpráva od zpravodajských služeb (příp. zde od policejního orgánu; pozn. NSS) „.“ Byť jde o podkladový akt bezpečnostního řízení, nemohou být zprávy zpravodajských služeb pouze vyjádřením názoru jejich původce, bez ověřitelného skutkového podkladu zachyceného ve spise (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 1. 3. 2016, čj. 4 As 1/2015-40, č. 3667/2018 Sb. NSS). Nemůže jít ani pouze o zprávu popisující některá zjištění a přinášející jejich souhrnný výsledek, která soudu ani neumožní ověřit, zda byl skutečně z jednotlivých výstupů učiněn správný závěr vtělený do výsledné zprávy (rozsudek NSS ze dne 24. 8. 2017, čj. 1 As 105/2017-37). Smyslem a účelem soudní kontroly rozhodování na základě utajovaných informací je především zajistit, aby k němu byly používány pouze informace skutečné a věrohodné. Zároveň musí poskytovat dostatečně přesný a spolehlivý skutkový základ pro právní posouzení věci (rozsudek NSS ze dne 12. 3. 2020, čj. 2 Azs 259/2019-28, č. 4031/2020 Sb. NSS).

[31] Z uvedeného plyne, že zpráva od zpravodajských služeb, příp. od policejního orgánu, nemůže sestávat pouze z domněnek či úsudků předkládajícího orgánu, příp. z pouhého shrnutí zjištěných skutečností. Svým obsahem by se co nejvíce měla blížit popisu faktů, které byly zjištěny při výkonu zpravodajské nebo policejní činnosti. To však zároveň neznamená, že by její součástí musely být v plném rozsahu přímo podkladové materiály, které orgán zprávu zpracovávající získal od svých zdrojů (např. zprávy od informátorů nebo doslovné přepisy odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu).

[32] Podkladem pro rozhodování žalovaného a následně městského soudu byl v projednávané věci materiál zachycující komunikaci stěžovatele a dotčených osob. Byť nejde o doslovný, ale o obsahový přepis zachycených telefonních hovorů, určitě jej nelze charakterizovat jako pouhé závěry či názory předkládajícího orgánu. Z přepisu odposlechů jasně plyne, ve který den, čas a z jakého telefonního čísla spolu jednotlivé osoby hovořily. Přepis obsahuje také konkrétní údaje o technických prostředcích provozovatele služeb elektronických komunikací, které tyto hovory zachytily. Je tedy zřejmé, jakým způsobem byly původní odposlechy získány. Samotný obsah jednotlivých hovorů je pak vypovídající i přes to, že se nejedná o doslovné citace (k tomu dále viz body [34] až [38] tohoto rozsudku). Názorová složka původce v poskytnutém materiálu není, nadto sám zdůraznil, že se jedná pouze o obsahové přepisy. Co se týče SMS zpráv, ty jsou v obsahových přepisech citovány doslovně, o jejich vypovídací hodnotě tedy nejsou pochybnosti. Nejednalo se proto o situaci jako ve výše citované judikatuře, kde nebylo patrné, jakým způsobem byly informace od zpravodajské služby (zde od policejního orgánu) získány a o jaká konkrétní skutková zjištění se opíraly. Na žalovaném ani na soudu nebylo, aby se rozhodl, zda poskytnuté informaci uvěří. Městský soud neměl pochybnosti o důvěryhodnosti a zdroji informací, které z odposlechů vyplývají. A Nejvyšší správní soud je nemá taktéž. Požadavky judikatury na kvalitu podkladů pro rozhodnutí žalovaného jsou naplněny. Proto je tato kasační námitka nedůvodná.

[33] Dále stěžovatel rozporuje způsob zaznamenání odposlechů, které byly podkladem pro vydání rozhodnutí žalovaného. Namítá, že tzv. obsahové přepisy odposlechů nelze považovat za důkaz, neboť nejde o doslovný přepis telefonních hovorů. Zpracovatel provádějící obsahový přepis volně zaznamená rozhovor svými slovy, čímž do něj vždy vnese subjektivní prvky. Jeho důkazní hodnota je proto podle stěžovatele bez dalších navazujících důkazů nulová. Městský soud si proto měl opatřit doslovný přepis odposlechů spolu s audiozáznamem.

[34] Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem, že způsob, jakým Národní protidrogová centrála odposlechy zaznamenala, nečiní jejich obsah nevěrohodným. Nejedná se pouze o kusé obsahové přepisy odposlechů, jejichž hodnota by byla jen orientační, ale naopak jde o podrobné obsahové přepisy, které ač nikoliv doslovně, tak přesto detailně zachycují obsah pořízeného záznamu odposlechu. Skutkový děj je v daném časovém sledu navíc zachycen nejen záznamem telefonických hovorů, ale dále ho dotváří (nejen) na něj logicky navazující SMS zprávy. Veškeré SMS zprávy jsou nepochybně autentické, neboť jejich znění nemohlo být, na rozdíl od přepisovaných telefonních hovorů, ovlivněno případným subjektivním prvkem vneseným osobou zpracovatele. Jejich důkazní hodnotu přitom stěžovatel ani nijak nerozporuje. Nelze mu tedy přisvědčit, že důkazní hodnota strukturovaných odposlechů je bez navazujících důkazů nulová. Zaprvé jsou značně vypovídající samy o sobě, jak bude předestřeno níže. Zadruhé existují i „navazující důkazy“ v podobě autenticky zaznamenaných SMS zpráv. Ty ve spojení s obsahovými přepisy odposlechů vedly žalovaného, městský soud a nyní i Nejvyšší správní soud ke stejnému závěru o nesplnění podmínky bezpečnostní spolehlivosti stěžovatele.

[35] Co se týče stěžovatelem namítaného subjektivního vlivu zpracovatele obsahového přepisu, tak soud shledává, že částem odposlechů vyznívajících v neprospěch stěžovatele lze jen těžko připisovat jiný význam, než jaký z nich na první pohled vyplývá. Pro příklad lze uvést komunikaci mezi stěžovatelem a dalšími osobami ze dne 15. 11. 2007. Z té plyne, že P. A. poprosil stěžovatele, aby mu zjistil informace z policejního systému ohledně jisté třetí osoby („.“). Z navazujících obsahových přepisů pak plyne, že stěžovatel informace o této třetí osobě sdělil dalšímu z volajících, který to P. A. potvrdil. P. A. následně píše stěžovateli SMS zprávu: „“ V jednom z navazujících hovorů pak P. A. jinému volajícímu sděluje, že ta třetí osoba má „“ (pozn. NSS: jedná se o policejní informační systém „Stíhané, podezřelé a prověřované osoby“). Z toho je patrné, že stěžovatel informace o této osobě předal. Což dokládá i následný přepis telefonické komunikace, podle které stěžovatel tazateli řekl, že „“. Nejvyšší správní soud nevidí jiný význam, který by této části komunikace mohl být přiřknut případným subjektivním zásahem zpracovatele obsahového přepisu. Obdobně je tomu v případě komunikace týkající se účasti P. A. coby zástupce poškozeného M. U. na výslechu vedeném stěžovatelem. V zaznamenaném hovoru ze dne 17. 10. 2007 stěžovatel dle obsahového přepisu sděluje P. A., že „.“ Následující den v 8:19 volá P. A. stěžovateli a ptá se, „“. Z toho dle Nejvyššího správního soudu jednoznačně vyplývá, že P. A. po dohodě se stěžovatelem skutečně dorazil na místo setkání dříve. To vzbuzuje podezření, že mu stěžovatel umožnil získání informací o dané trestní věci bez plné moci. I zde si lze jen těžko představit subjektivní zkreslení, které by mohl způsobit zásah zpracovatele. A jelikož žádné nenasvědčují opaku, Nejvyšší správní soud nepředpokládá, že by osoba provádějící obsahový přepis byla zaujatá vůči stěžovateli či zainteresovaná na tom, aby přepis zpracovala tendenčně. Stěžovatel v tomto smyslu ani žádnou konkrétní námitku nevznesl. Uvedené nelze vyložit jinak, než že stěžovatel k dotčeným osobám přistupoval nadstandardně a bylo pro ně výhodné těžit z jeho postavení.

[36] I bez znalosti doslovného znění je z obsahového přepisu odposlechů telefonních hovorů ve spojení s SMS zprávami patrné naplnění podmínky pravděpodobné existence bezpečnostního rizika u stěžovatele. Informace vyplývající z obsahových přepisů dle Nejvyššího správního soudu svědčí o nestandardním chování stěžovatele z pozice policejního vyšetřovatele. To plyne, kromě výše uvedeného, i z dalších zaznamenaných SMS zpráv, které si stěžovatel a dotčené osoby posílali mj. i v noci. Např. dne 1. 11. 2007 v 02:07:51 píše stěžovatel SMS P. A.: „“. P. A. odpovídá: „“. Následně jede za stěžovatelem do kanceláře, kam dorazil v 02:35:16 a stěžovatel mu „to“ přinesl dolů. P. A. následně píše SMS M. U. v 03:22:59: „“. Z časových údajů je patrné, že strávil se stěžovatelem téměř hodinu. Následně P. A. nechce M. U. po telefonu sdělit, co řešili, ale dostal od stěžovatele nějaké papíry, které bude ještě pročítat (viz přepis telefonního hovoru v 03:23:54). Stěžovatel k tomu v kasační stížnosti uvádí, že mělo jít o vrácení zajištěných peněz poškozeným v trestním řízení. V uvedený čas byl na pracovišti proto, že na věci intenzivně pracoval. Bez znalosti trestního spisu k vyšetřovanému zločinu považuje závěry městského soudu o tom, že se šlo o jednání odůvodňující neudělení bezpečnostní prověrky, za pouhé dohady a domněnky. Nejvyšší správní soud však této námitce nepřisvědčil. Kdyby se skutečně jednalo o vrácení zajištěných peněz M. U. coby poškozenému v trestním řízení, tak by P. A. neměl důvod to se stěžovatelem řešit za takto nestandardních okolností. A už vůbec není jasné, proč by kvůli něčemu takovému P. A. volal M. U. v nočních hodinách, přičemž s ním o tom zároveň odmítal mluvit po telefonu s tím, že to počká do následujícího dne. I jen z obsahu citovaných SMS zpráv a z času, který P. A. v nočních hodinách strávil v kanceláři stěžovatele, se jeví v kasační stížnosti předestřené vysvětlení jako značně nepravděpodobné. Pro tento závěr navíc není , že se částečně nejedná o slova přímo stěžovatele, neboť dialogy dotčených osob o jeho osobě jsou dostatečně vypovídající.

[37] Výše uvedené nadstandardní vztahy stěžovatele a dotčených osob dále doplňuje familiární oslovování stěžovatele během telefonních hovorů (např. „“P.“, „P.“, „B.“, „strejda“) a jeho vstřícnost vůči osobám, jichž se telefonní hovory týkaly. Stěžovatelův poukaz na to, že není jasné, zda bylo toto oslovování mezi ním a dotčenými osobami vzájemné, nebo tak o něm pouze hovořily mezi sebou, se jeví soudu spíše jako nepravděpodobný. V přepisu hovoru ze dne 31. 10. 2007 v 17:08:16 totiž zpracovatel uvedl následující: „.“ Tomu odpovídá i text SMS zprávy ze dne 1. 11. 2007 citované výše odeslané stěžovatelem P. A.: „“. Z uvedeného jasně plyne, že tykání mezi zúčastněnými bylo vzájemné. Již to svědčí o nadstandardním přístupu. Tykání se navíc často pojí i s důvěrnějším oslovováním jménem. I kdyby důvěrné oslovování (nad rámec tykání) vzájemné nebylo, tak to svědčí minimálně o tom, že dotčené osoby stěžovatele vnímaly velmi přátelsky. Což mimo jiné plyne i z textu obsahových přepisů a SMS zpráv – P. A. o stěžovateli na několika místech hovoří jako o svém kamarádovi a v SMS komunikaci s ním používá emotikony.

[38] Celkově lze uzavřít, že zachycené chování stěžovatele překračuje hranici běžného úředního styku a nutnou míru odstupu, opatrnosti a obezřetnosti policisty ve vztahu k účastníkům (trestního) řízení. Stěžovatel se s dotčenými osobami stýkal v nočních hodinách, vodil si je na pracoviště i mimo pracovní dobu, předával si s nimi dokumenty na neobvyklých místech, kdy s ním oni komunikovali velmi familiárně, pravděpodobně umožnil získání informací v dané trestní věci bez plné moci a nezákonně poskytl informace z policejních informačních systémů o třetí osobě. To vše ve vztahu k osobám, o nichž věděl, že byly toho času trestně stíhány. Uvedené vede Nejvyšší správní soud k závěru, že stěžovatel s největší pravděpodobností představuje bezpečnostní riziko ve smyslu § 14 zákona o ochraně utajovaných informací. Ve smyslu rozsudku NSS čj. 7 As 31/2011-101 jde totiž o nejpravděpodobnější vysvětlení skutkových zjištění na základě dostupných údajů, přičemž tento důkazní standard je v bezpečnostním řízení dostačující (rozsudek NSS čj. 8 As 38/2018-114). Byť každá z uvedených skutečností by sama o sobě k takovému závěru vést nemusela, ve svém souhrnu již značí překročení taktické hranice kriminalistického postupu.

[39] Bezpečnostním rizikem podle § 14 odst. 3 písm. e) zákona o ochraně utajovaných informací přitom mohou být již pouhé , aniž by si toho byla prověřovaná osoba vědoma (rozsudky NSS ze dne 26. 8. 2009, čj. 1 As 47/2009-93, č. 1942/2009 Sb. NSS, nebo ze dne 25. 2. 2010, čj. 1 As 83/2009-60). I to v bezpečnostním řízení stačí k neudělení bezpečnostní prověrky. Tento obecný závěr samozřejmě není možné bez dalšího vztáhnout na případ stěžovatele coby policisty vyšetřujícího trestnou činnost, kde se závadové jednání ze strany pachatelů předpokládá. Je to však podstatné v tom směru, že ze strany prověřované osoby nemusí vůbec dojít k nevhodnému chování. Pokud však měl stěžovatel skutečně v úmyslu navázat s dotčenými osobami přátelský vztah z dobrých důvodů (tvrzené vyšetřovací strategie), nejeví se to vzhledem k rozsahu nestandardností jako pravděpodobné. A v bezpečnostním řízení i takováto úroveň pravděpodobnosti postačuje k závěru o jeho bezpečnostní nespolehlivosti.

[40] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce, že informace od zpravodajských služeb nelze v bezpečnostním řízení ztotožňovat s informacemi poskytnutými policejním orgánem. A to s ohledem na závěr uvedený v bodě [26] tohoto rozsudku, že podkladem bezpečnostního řízení může být jakákoliv informace z jakýchkoliv zdrojů, získaná jakýmikoliv prostředky. Není tak žádný principiální důvod, pro který by mělo být s informacemi od policejních orgánů zacházeno jinak, než s informacemi od zpravodajských služeb.

[41] V neposlední řadě stěžovatel namítá, že městský soud odmítl jeho důkazní návrh v podobě trestního spisu, který vedl v trestní věci dotčených osob, jako nepodstatný a nedůvodný. Městský soud uvedl, že i bez důkazů navržených stěžovatelem po druhém zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu skýtá spisový materiál dostatek podkladů pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud s tímto vypořádáním ze strany městského soudu souhlasí. Jak bylo uvedeno výše v bodě [28] tohoto rozsudku, soud stěžovateli zajistil možnost nahlédnout do trestního spisu na Městském soudu v Praze. Stěžovatel však z jeho obsahu nic k důkazu nenavrhl. Je tedy zřejmé, že neprovedení důkazu tímto spisem nemohlo nijak ovlivnit zákonnost napadeného rozsudku. Obdobně je tomu i v případě tvrzení stěžovatele obsaženého v jeho sdělení ze dne 4. 8. 2022. Městský soud nepochybil, když jako důkaz neprovedl doslovné přepisy odposlechů a jejich audiozáznam. I obsahový přepis odposlechů byl totiž dostatečným podkladem pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí, jak Nejvyšší správní soud uzavřel výše. Dle Nejvyššího správního soudu navíc neexistují pochybnosti o důvěryhodnosti tohoto podkladu bezpečnostního řízení, městský soud proto neměl důvod mu nedůvěřovat (viz závěry uvedené v bodech [30] a [32] tohoto rozsudku). Nejvyšší správní soud znovu opakuje, že získáním doslovných přepisů či zvukového záznamu odposlechů by stěžovateli byl poskytnut pouze procesní nadstandard nad rámec nezbytného. I bez toho je z obsahového přepisu ve spojení s SMS zprávami dostatečně patrné naplnění podmínky pravděpodobné existence bezpečnostního rizika u stěžovatele, což v bezpečnostním řízení postačuje.

[42] Ve všech výše uvedených souvislostech Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že obsahové přepisy odposlechů telefonických hovorů postačují k posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí a ke shledání skutečností nasvědčujících tomu, že u stěžovatele existovala bezpečnostní rizika podle § 14 odst. 3 písm. d) a e) zákona o ochraně utajovaných informací. (…)