Vydání 2/2004

Žalobkyně v opravném prostředku namítla, že - přestože válka skončila 9. května 1945 - její otec padl v bojích s Němci, kteří se probíjeli do Rakouska dne 11. 5. 1945, jako příslušník partyzánského oddílu na Třebíčsku. O tom také nabídla a předložila listiny jako důkazní prostředky. Žalovaná setrvala na důvodech svého rozhodnutí.

Žaloba není důvodná.

Zákon č. 261/2001 Sb. je jedním z právních předpisů, jimiž český stát napravuje křivdy, k nimž v minulosti docházelo: jednotlivé zákony z této skupiny zakládají právní nároky na vyplacení jednorázových částek různým skupinám (např. zákon č. 217/1994 Sb. československým politickým vězňům z období let 1939 až 1945 a pozůstalým po nich, zákon č. 39/2000 Sb. válečným veteránům, zákon č. 172/2002 Sb. osobám odvlečeným po válce do SSSR a táborů v jiných státech atd.). Jednotlivé zákony stanovily okruh oprávněných osob se značnými odchylkami; to byla otázka věcného či politického řešení, teprve v druhé řadě otázka právní a legislativní.

Také zákon č. 261/2001 Sb. stanovil tři okruhy oprávněných osob, totiž 1) některé účastníky národního boje za osvobození (příslušníky první československé armády na Slovensku, československé partyzány, některé účastníky zahraničního nebo domácího hnutí, účastníky povstání v květnu 1945), přičemž jiným kategoriím účastníků národního boje za osvobození mohly vzniknout nároky na výplatu jednorázových částek podle jiných zmíněných zákonů, 2) osoby za války soustředěné z rasových nebo náboženských důvodů do vojenských pracovních táborů nebo osoby z téhož důvodu se v Československu ukrývající, 3) politické vězně z let 1948 až 1989.

Zákon č. 261/2001 Sb. však nepřevzal tak širokou možnost vzniku nároků osobám pozůstalým jako např. zákon č. 217/1994 Sb., který přiznával jednorázové částky československým válečným politickým vězňům. Pamatoval sice na vdovy a vdovce po účastnících národního boje za osvobození, avšak pokud jde o děti těchto osob, omezil možnost vzniku jejich nároku [oproti § 3 odst. 1 písm. d) zák. č. 217/1994 Sb.] tak, že oprávněné jsou jen ty děti, u nichž bude splněna podmínka, že buď oba rodiče jako účastníci národního boje za osvobození padli, anebo jeden z rodičů padl a druhý z rodičů v té době již nežil, navíc za podmínky, že v době úmrtí později zemřelého rodiče dítě nedosáhlo 18 let věku (§ 1 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb.).

Právě tuto druhou podmínku žalobkyně zjevně nesplňuje, protože v době smrti otce žalobkyně její matka žila (podle údaje, který poskytla sama žalobkyně, zemřela 5. 3. 1986).

Nesplnění této podmínky vůbec vylučuje žalobkyni z nároku a nic na tom nemění ani to, pokud by byla považována za splněnou podmínka, že otec žalobkyně padl jako účastník národního boje za osvobození. Namítá-li žalobkyně, že podle Ústavního soudu není hranice 5. (4.) května 1945 při posuzování otázky účasti na národním boji za osvobození neprolomitelná, lze se s tím zajisté ztotožnit (srov. např. nález Ústavního soudu uveřejněný pod č. 128/1997 Sb.), i když se ústavní judikáty vztahovaly k výkladu ustanovení zákona č. 217/1994 Sb. Protože však ani případně odchylný názor soudu na tuto otázku od názoru žalované by nemohl přinést jiné rozhodnutí ve věci, přestal soud na tom, že žalobkyně nesplnila podmínku stanovenou v § 1 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb., nárok na jednorázovou částku jí v důsledku toho nevznikl, a žalovaná proto rozhodla o zamítnutí žádosti věcně správně.

Proto Nejvyšší správní soud žalobu zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).